1 Azs 56/2025

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové, soudce Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobkyně: nezl. J. K., , zastoupené zákonnou zástupkyní S. K., zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2024, č. j. OAM-301/ZA-ZA11-K18-2024, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 3. 2025, č. j. 28 Az 9/2024 - 54, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně (resp. jejím jménem její zákonná zástupkyně – matka) požádala v České republice o mezinárodní ochranu dne 26. 2. 2024, přičemž uvedla, že je turecké státní příslušnosti, kurdské národnosti, narodila se na území ČR a ona ani její rodinní příslušníci (vyjma zletilého bratra – občana ČR) nemají v ČR udělen žádný druh pobytu nebo azyl. Za důvod podání žádosti uvedla legalizaci pobytu. Do Turecka se vrátit nemohou, protože žádné z dětí neumí turecky a nemohli by si najít práci. Rovněž uvedla, že politický vývoj v zemi původu se zhoršuje, především situace menšin, zejména žen a příslušníků některých etnik, že dochází k utlačování kurdské menšiny a narůstají případy domácího násilí.

2. Žalovaný rozhodnutím ze dne ze dne 12. 9. 2024, č. j. OAM-301/ZA-ZA11-K18-2024, rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

3. Proti tomuto závěru žalobkyně brojila žalobou ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že v případě žalobkyně neexistuje azylově relevantní riziko pronásledování či vážné újmy, a to ani s ohledem na její kurdský původ. Soud konstatoval, že žalovaný vycházel z dostatečně relevantních, důvěryhodných a aktuálních informací o situaci v Turecku, které odpovídají požadavkům na hodnocení země původu. Obecná diskriminace Kurdů podle soudu sama o sobě nezakládá nárok na mezinárodní ochranu, pokud nedosahuje intenzity pronásledování. Judikatura Nejvyššího správního soudu opakovaně potvrzuje, že pouze politicky aktivní Kurdové nebo osoby zapojené do pokusu o převrat v roce 2016 mohou být v ohrožení, což však není případ žalobkyně. Soud proto neshledal žádné individuální okolnosti, které by její žádost o azyl činily opodstatněnou.

4. Krajský soud se zabýval i možností udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, který je vyhrazen pro případy hodné zvláštního zřetele, avšak konstatoval, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro jeho udělení. Soud připomněl, že na tento typ azylu není právní nárok a jeho poskytnutí závisí na správním uvážení, které soud přezkoumává jen omezeně. Žalovaný podle soudu řádně zhodnotil osobní, sociální a zdravotní situaci žalobkyně a nejednal svévolně. Argumentace žalobkyně se opírala zejména o její rodinné a soukromé vazby v ČR, které však nejsou relevantní pro posouzení mezinárodní ochrany, jež se vztahuje výhradně na rizika v zemi původu. Soud uzavřel, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro udělení humanitárního azylu ani doplňkové ochrany, a to ani podle předchozí právní úpravy.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

5. Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost.

6. Namítla, že soud bez kritického přezkumu převzal závěry žalovaného a nezohlednil její individuální situaci, čímž porušil zásadu materiální pravdy. Uvedla, že její azylový příběh byl nesprávně bagatelizován, a že žalovaný ani soud se dostatečně nevypořádali s jejími tvrzeními o zhoršující se situaci Kurdů v Turecku, doloženými zprávami renomovaných mezinárodních organizací. Stěžovatelka rovněž zdůraznila, že se narodila v ČR, kde má rodinné zázemí a kulturní vazby, zatímco Turecko jí je cizí a návrat by znamenal ohrožení jejího vývoje i bezpečí.

7. Dále stěžovatelka poukázala na to, že jako dvouleté dítě je plně závislá na péči své rodiny, která je v ČR dlouhodobě integrována, a že její případ nebyl posouzen s ohledem na nejlepší zájem dítěte, jak vyžaduje čl. 9 Úmluvy o právech dítěte. Zkritizovala absenci posouzení jejího soukromého a rodinného života a namítla, že v obdobně komplexním případě je nezbytné zohlednit veškeré individuální okolnosti, mimo jiné též nejlepší zájem dítěte.

8. Žalovaný ve svém vyjádření setrval na důvodnosti a správnosti své argumentace uvedené v napadeném rozhodnutí, které ostatně přitakal i krajský soud v napadeném rozsudku; navrhl proto zamítnutí podané kasační stížnosti jako nedůvodné.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

9. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná a byla podána v zákonné lhůtě. Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.

10. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: 1. kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2. kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3. kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4. pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

11. Kasační stížnost je nepřijatelná.

12. Problematika tvrzeného nesprávného právního posouzení věci s ohledem na pronásledování kurdské menšiny v Turecku byla již kasačním soudem opakovaně řešena. Z této judikatury vyplývá, že ačkoli postavení Kurdů v Turecku není optimální, nelze bez dalšího tvrdit, že samotnou příslušností k této menšině by byla sama o sobě naplněna intenzita pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, případně vážné újmy podle § 14a odst. 2 téhož zákona (např. rozsudek ze dne 11. 9. 2012, č. j. 4 Azs 34/2011-154, usnesení ze dne 10. 12. 2015, č. j. 9 Azs 250/2015-23, ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 Azs 177/2018-28, ze dne 17. 1. 2019, č. j. 5 Azs 106/2018-30).

13. Nejvyšší správní soud rovněž setrvale judikuje, že potřeba legalizace dalšího pobytu není zákonným důvodem pro udělení azylu (rozsudky ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004-44, ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004-43 nebo ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69). K legalizaci pobytu slouží pobytové režimy dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Stěžovatelka nenapadá rozhodnutí správního orgánu ve věci pobytového oprávnění, ani rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatelka žádala o udělení mezinárodní ochrany. V posuzované věci proto nemá být hodnocena případná existence důvodů znemožňujících vycestování, nýbrž existence důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Jak uvedl rozšířený senát v usnesení ze dne 15. 2. 2024, č. j. 7 Azs 186/2022 - 48 „v současné době je ochrana před vycestováním jako takovým, s ohledem na právem chráněné vazby cizince v ČR a možné negativní důsledky jejich narušení, poskytována až v řízeních o uložení povinnosti vycestovat a v řízeních o vyhoštění“, kde je správní orgán povinen zohlednit též kupříkladu nejlepší zájem dítěte. Jak uvedl Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 - 57, „[j]akkoli je zájem dítěte dle čl. 3 citované Úmluvy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, jsou povinny zajistit, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli (čl. 9 Úmluvy), nelze tyto principy samy o sobě podřadit pod další, nad rámec zákonem o azylu stanovené důvody pro udělení mezinárodní ochrany a správní soud nemá žádnou zákonnou možnost žalobou napadené rozhodnutí s odvoláním na výše uvedené principy zrušit.“ Současně platí, že „z článku 3 Úmluvy o právech dítěte nelze v žádném případě dovodit, že by měly smluvní státy povinnost udělit mezinárodní ochranu každému dítěti, které o ni požádá“ (rozsudek ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 67/2018 - 29).

14. K tvrzení stěžovatelky, že jí měl být udělen azyl z humanitárních důvodů podle § 14 zákona o azylu, soud uvádí, že na tuto formu mezinárodní ochrany není právní nárok (rozsudek ze dne 22. 1. 2004 č. j. 5 Azs 47/2003-48). Jak plyne z rozsudků ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004-60, a ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016-28, bod 9, či usnesení ze dne 18. 2. 2021, č. j. 5 Azs 311/2020-29, bod 14, sloučení rodiny, resp. zachování stávajících rodinných vazeb obecně nelze považovat za případ hodný zvláštního zřetele, pro který by mohl správní orgán bez dalšího humanitární azyl udělit.

15. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud uzavírá, že krajský soud věc posoudil zcela v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů a nedopustil se ani jiného hrubého pochybení. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. proto kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost.

16. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, část III. 4.). Stěžovatelka v tomto řízení úspěch neměla, a proto nemá právo na náhradu jeho nákladů. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 11. června 2025 Lenka Kaniová předsedkyně senátu