1 Azs 57/2024

Rubrum

1 Azs 57/2024 - 52 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobce: H. H., zastoupen Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 10. 2023, č. j. MV-125901-8/SO-2023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. 2. 2024, č. j. 58 A 6/2023 - 49, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán I. stupně“) vydalo dne 1. 6. 2023 rozhodnutí č. j. OAM-1449-10/PP-2023, kterým zamítlo žádost žalobce o prodloužení doby platnosti pobytové karty, jež mu byla vydána jako rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie (dále jen „EU“). Důvodem zamítnutí žádosti bylo, že žalobce přestal pobývat společně s občanem EU (svým otcem, který je občanem ČR) na území České republiky podle § 87p odst. 2 ve spojení s § 87f odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Správní orgán I. stupně zjistil, že žalobce studuje medicínu v Lotyšsku a jeho otec pobývá pracovně v Ázerbájdžánu. Žalobce ani jeho otec tedy dlouhodobě nepobývají na území ČR, přijíždějí pouze na krátké návštěvy; nejde tak o pobyt na území ČR. Správní orgán I. stupně zároveň žalobci stanovil podle § 87f odst. 5 zákona o pobytu cizinců lhůtu k vycestování z území ČR 60 dnů od právní moci 1 Azs 57/2024 rozhodnutí. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla a potvrdila závěry správního orgánu I. stupně.

2. Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou, kterou krajský soud zamítl. Soud konstatoval, že v případě žalobce není dlouhodobě naplněn účel přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU, kterým je možnost rodinného příslušníka následovat či doprovázet občana EU do členského státu. Z výslechu žalobce vyplynulo, že v roce 2022 se s otcem (na nějž žalobce svůj pobyt navázal) viděl pouze v létě na dovolené v Chorvatsku, stejně tak v roce 2023 se s otcem opět setkal pouze v Chorvatsku, poté až v den výslechu. Otec žalobce se sám v ČR dlouhodobě nezdržuje, pracuje pro Červený kříž a žije v jiné zemi (naposledy v Ázerbájdžánu) společně se svou rodinou. Žalobce se tedy za svým otcem ze studií v zahraničí do ČR pravidelně nevracel. V tento okamžik přitom není relevantní, že sám žalobce či jeho otec plánují v budoucnu pobývat na území ČR a usadit se tu. Žalovaná se dle soudu dostatečně zabývala zásahem do rodinného života žalobce a dospěla ke správnému závěru, že k nepřiměřenému zásahu v důsledku uložení povinnosti vycestovat z území ČR nedošlo.

3. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Zaprvé namítl nezákonnost napadeného rozsudku, kterou spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky spočívající v tom, co se rozumí „pobýváním na území společně s rodinným příslušníkem EU“. Krajský soud nesprávně zhodnotil provedené důkazy a vyvodil z nich nesprávná skutková zjištění, a to konkrétně, že dočasné studium medicíny na univerzitě v zahraničí žalobce jako rodinného příslušníka občana EU a dočasný výkon zaměstnání otce žalobce pracujícího jako vyšetřovatel Červeného kříže v Ázerbájdžánu je skutečností, která znamená, že žalobce na území ČR nepobývá. Krajský soud tak nesprávně (a ryze formalisticky) aplikoval čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, i § 87f odst. 1 věta druhá zákona o pobytu cizinců. Za druhé stěžovatel tvrdil, že napadené rozhodnutí působí nepřiměřený zásah do jeho práv i práv jeho blízkých (rodičů a sourozenců), neboť bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovateli stanoví lhůta k vycestování z území ČR 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Správní orgány neposuzovaly dopady do soukromého a rodinného života stěžovatele dle § 174a zákona o pobytu cizinců a neporovnávaly jemu vzniklou újmu ve vztahu s dopadem a účelem napadených rozhodnutí.

4. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

5. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná a byla podána v zákonné lhůtě. Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně. V souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního NSS podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační 1 Azs 57/2024 - 53 pokračování stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí městského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.

6. Ve věci stěžovatele však žádná z těchto podmínek není splněna. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.

7. Z judikatury Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že pro prodloužení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU podle § 87b zákona o pobytu cizinců je nutné, aby byl zachován účel pobytu, kterým je společný pobyt cizince na území České republiky s občanem Evropské unie, který je jeho rodinným příslušníkem. Kasační soud například v rozsudku ze dne 29. 11. 2022, č. j. 4 Azs 122/2022 - 39, vysvětlil, že jde zejména o možnost tohoto rodinného příslušníka následovat, či doprovázet občana EU do členského státu (EU), jak vyplývá nejen z dikce čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38/ES [„Tato směrnice se vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2 bodu 2, kteří je doprovázejí nebo následují.“], ale též ze zákona o pobytu cizinců, který právě ve skutečnosti ukončení („přestal na území pobývat společně s občanem EU“) pobytu na území společně s občanem EU spatřuje jeden z důvodů ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana EU.

8. Správní orgány i krajský soud posoudily věc stěžovatele v souladu s tímto východiskem, podle něhož je základním stěžejním a určujícím kritériem účel pobytu, který musí být zachován po celou dobu pobytu, tj. „doprovázení či následování občana EU v členském státu EU“, resp. dikcí zákona o pobytu cizinců „pobývání na území (ČR) společně s občanem EU“. Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že stěžovatel ani jeho otec, od něhož stěžovatel svůj přechodný pobyt odvozuje, na území ČR společně nepobývají (otec stěžovatele žije v zahraničí, se stěžovatele se vídá toliko během letních měsíců, a to mimo území ČR). Správní orgány i krajský soud proto uzavřely, že účel pobytu není zachován, a nejsou tak ani dány podmínky pro prodloužení doby platnosti pobytové karty.

9. Co se týká namítané nepřiměřenosti rozhodnutí žalované, jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, při rozhodování o povinnosti cizince opustit území ČR je třeba posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do práva na respektování soukromého a rodinného života (viz např. rozsudky NSS ze dne 28. 3. 2017, č. j. 7 Azs 24/2017-29, č. 3574/2017 Sb. NSS; příp. ze dne 19. 12. 2018, č. j. 8 Azs 290/2018-27, č. 3852/2019 Sb. NSS). Přestože je správní orgán povinen zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu), neznamená to, že by byl povinen aktivně vyhledávat podrobnosti o stěžovatelově soukromí, pokud sám stěžovatel důležité informace o svém soukromém a rodinném životě neuvádí. Míra a intenzita poměřování zájmů cizince na zachování jeho rodinného života na území je přímo odvislá od množství a kvality informací, které má správní orgán k dispozici (viz např. rozsudek NSS ze dne 17. 8. 2020, č. j. 1 Azs 260/2020-27). Zároveň platí, že správní orgán nemusí vyjmenovat všechna kritéria 1 Azs 57/2024 uvedená v § 174a zákona o pobytu cizinců a předjímat jejich případný dopad do soukromého a rodinného života (viz rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 - 34).

10. Žalovaná se přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele zabývala (viz str. 8 až 10 napadeného rozhodnutí); uzavřela však, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, proč by nemohl realizovat svůj rodinný život mimo Českou republiku. Její závěry v tomto ohledu přezkoumal rovněž krajský soud. Posouzení této otázky netrpí deficitem, jaký stěžovatel uvádí v kasační stížnosti.

11. V řízení proto nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře NSS řešena, popř. byla řešena rozdílně. Nejvyšší správní soud rovněž neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se neodchýlil od judikatury; ani se nedopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s.

12. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, či ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly. Soud jí tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. května 2024 Lenka Kaniová předsedkyně senátu