1 Azs 61/2021

Rubrum

1 Azs 61/2021 - 26 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: B. E. B., zastoupen Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2020, č. j. OAM-788/ZA-ZA11-D02-PS-2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 2021, č. j. 18 Az 64/2020-33, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 3.400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 26. 11. 2020, č. j. OAM-788/ZA-ZA11-D02-PS-2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný zajistil žalobce podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, přičemž dobu zajištění stanovil do 25. 12. 2020. 1 Azs 61/2021

2. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. Uvedl, že žalovaný se řádně zabýval možností uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. V napadeném rozhodnutí odkázal na vědomé a účelové jednání žalobce, který opakovaně neoprávněně vstupoval na území členských států Evropské unie, v nichž žádal o udělení mezinárodní ochrany, aniž by vyčkal výsledku těchto řízení. V případě žalobce tedy existují oprávněné důvody domnívat se, že se bude vyhýbat přemístění do státu příslušného k rozhodnutí o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Za těchto okolností by se uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu míjelo účinkem.

II. Obsah kasační stížnosti

3. Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (stěžovatel) kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

4. Uvedl, že žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil možnost využití zvláštních opatření. Stěžovatel není osobou, která by v minulosti nerespektovala rozhodnutí českých správních orgánů. Naopak se za účelem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany sám dobrovolně dostavil do přijímacího střediska a byl ochoten strpět s tím spojená omezení vyplývající z § 47 zákona o azylu. Žalovaný dále pominul, že stěžovatele zajistil podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu a zcela nepřípadně odkázal na judikaturu vztahující se k zajištění z důvodu podle § 46a odst. 1 písm. e) téhož zákona. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je tedy povšechné a nedostatečně reaguje na individuální situaci stěžovatele. S těmito skutečnostmi se krajský soud náležitě nevypořádal.

5. Stěžovatel zdůraznil, že vyjádřil úmysl pobývat na území ČR a z jeho chování nebylo možné dovozovat úmysl zemi opustit před skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany či řízení o přemístění podle nařízení Dublin III. Tvrzení soudu, podle něhož je pobytová historie stěžovatele a skutečnost, že se jedná již o sedmou žádost o udělení mezinárodní ochrany, dostačující k závěru o nemožnosti uložení zvláštních opatření, považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné.

6. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak napadené rozhodnutí žalovaného.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadené rozhodnutí i rozsudek krajského soudu považuje za věcně správné a zákonné. Při rozhodování o zajištění zohlednil všechny okolnosti případu, přičemž obsah správního spisu svědčí pro závěr, že využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu by nebylo účelné. V daném případě hrozilo reálné nebezpečí, že stěžovatel nevyčká výsledku řízení o udělení mezinárodní ochrany a bude se vyhýbat přemístění do příslušného státu či do své vlasti. Proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jakožto nedůvodnou zamítl.

IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem pokračování 1 Azs 61/2021 - 27

8. Nejvyšší správní soud nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.

9. Kasační stížnost není důvodná.

10. Podle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu „[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže bude přemístěn do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie a existuje-li vážné nebezpečí útěku, zejména pokud se již v minulosti vyhnul provedení přemístění, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání[.]

11. Podle § 47 odst. 1 zákona o azylu se zvláštním opatřením rozumí „rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.“

12. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu „[m]inisterstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.“

13. Stěžovatel považuje své zajištění za nezákonné, neboť má za to, že s ohledem na individuální okolnosti jeho případu bylo na místě využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Ve vztahu k rozsudku krajského soudu pak především namítá jeho nepřezkoumatelnost, neboť je přesvědčený, že soud se nedostatečně vypořádal s výhradami k postupu žalovaného uvedenými ve správní žalobě.

14. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, č. 133/2004 Sb. NSS), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (např. rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů je i takový rozsudek, z něhož není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci žalobce a proč podřadil popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy (rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52).

15. V nyní posuzované věci nicméně Nejvyšší správní soud napadený rozsudek nepřezkoumatelným neshledal, neboť z jeho odůvodnění je zřejmé, jakými úvahami byl krajský soud při rozhodování věci veden. Soud se zabýval všemi námitkami uplatněnými v žalobě a řádně a srozumitelně osvětlil, proč je neshledal důvodnými. Ve vztahu k nemožnosti využití zvláštních opatření poukázal na dosavadní jednání stěžovatele, 1 Azs 61/2021 především jeho pobytovou historii a opakované podávání žádostí o udělení mezinárodní ochrany v jiných členských státech Evropské unie, aniž by vyčkal, jakým způsobem příslušný stát o jeho žádosti rozhodne. Nejvyšší správní soud považuje uvedenou argumentaci za dostatečný protipól žalobní argumentace, přičemž je nerozhodné, že se soud podrobně nevypořádal s každým dílčím tvrzením obsaženým v žalobě. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08), „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ Těmto požadavkům krajský soud v nynější věci dostál, neboť předložil ucelenou argumentaci, která důvodnost jednotlivých žalobních tvrzení vyvrací.

16. Úvahy krajského soudu jsou nadto logické a v souladu s rozhodovací činností Nejvyššího správního soudu, která sice poukazuje na subsidiaritu zajištění ve vztahu k mírnějším opatřením, na druhou stranu však zdůrazňuje, že správní orgán musí mít na zřeteli, aby nedošlo ke zmaření účelu zajištění (např. rozsudky ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016-23, a ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48). V daném případě se sice stěžovatel dobrovolně dostavil do přijímacího střediska za účelem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany s tím, že ČR je jeho cílovou zemí. Současně však nelze přehlédnout, že řízení o udělení mezinárodní ochrany nesměřovalo k věcnému posouzení žádosti stěžovatele, ale k jeho předání do Španělska, kde již v minulosti žádost o udělení mezinárodní ochrany podal a odkud utekl. Vzhledem k tomu, že obdobně si stěžovatel počínal i v jiných členských státech EU, existovaly důvodné pochybnosti o tom, že by dobrovolně vyčkal na výsledek řízení. Za daných okolností tedy postupoval krajský soud správně, pokud aproboval úvahy žalovaného o nemožnosti využití zvláštních opatření, pročež považuje Nejvyšší správní soud napadený rozsudek nejen za přezkoumatelný, ale rovněž za zákonný a věcně správný.

V. Závěr a náklady řízení

17. Nejvyšší správní soud shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Žalovanému, jakožto úspěšnému účastníku, žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

19. Stěžovateli byl v průběhu řízení před krajským soudem ustanoven zástupce z řad advokátů – Mgr. Ladislav Bárta, se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, který jej i nadále zastupuje v řízení o kasační stížnosti (§ 35 odst. 10 s. ř. s. in fine). Ustanovenému zástupci náleží odměna za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu a podání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], a to ve výši 3.100 Kč [§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], a dále 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy soud ustanovenému pokračování 1 Azs 61/2021 - 28 zástupci přiznal odměnu ve výši 3.400 Kč. Tato částka je konečná, neboť ustanovený zástupce není plátcem daně z přidané hodnoty.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. května 2021 JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu