1 Azs 83/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Sylvy Šiškeové a soudce Ondřeje Bartoše v právní věci žalobce: N. Q. H., zastoupen JUDr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2/2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 4. 2026, č. j. CPR-3133-3/ČJ-2026-930310-V235, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2026, č. j. 33 A 27/2026 - 34, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Příslušný útvar Policie České republiky uložil žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dobu, po kterou žalobce nemůže vstoupit na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území smluvních států“), stanovil na šest měsíců. Současně žalobci uložil povinnost vycestovat ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění (§ 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaná napadeným rozhodnutím zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

2. Krajský soud v Plzni následně podanou žalobu zamítl. Nejprve shrnul pobytovou historii žalobce na území České republiky a potvrdil, že žalobce od 31. 8. 2025 pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu. Ministerstvo vnitra zrušilo žalobci povolení k trvalému pobytu z důvodu téměř tříleté nepřítomnosti na území České republiky a současně mu stanovilo lhůtu 30 dnů k opuštění území České republiky (body 13 a 14 napadeného rozsudku). Správní orgány shromáždily dostatek podkladů pro závěr, že napadené rozhodnutí je přiměřené (bod 22 tamtéž). Správný je rovněž samotný závěr žalované, že napadené rozhodnutí nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobcova tvrzení o potřebě poskytovat pomoc svému otci z důvodu jeho zdravotního stavu a pokročilého věku byla zcela obecná a účelová. Neprovedení výslechů rodinných příslušníků v takové situaci odpovídalo zásadě hospodárnosti. Zásah do jeho soukromého a rodinného života krajský soud shledal přiměřeným rovněž s ohledem na skutečnost, že žalobce prožil ve Vietnamu převážnou část svého života a žije tam jeho matka a další příbuzní (bod 25 tamtéž).

3. Žalobce nerespektoval předchozí mírnější opatření, když mu Ministerstvo vnitra v souvislosti se zrušením povolení k trvalému pobytu stanovilo lhůtu k vycestování, a proto ani skutečnost, že se žalobce dobrovolně dostavil na Policii České republiky, nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce měl možnost vycestovat z území smluvních států a svůj pobyt legalizovat, to však neučinil, a proto je jeho vyhoštění v zájmu státu (body 26 a 28 tamtéž). Žalobci v zemi původu nehrozí žádné nebezpečí a je zdráv, nejsou proto dány žádné důvody, které by znemožňovaly jeho vycestování do Vietnamu (bod 27 tamtéž). Krajský soud proto uzavřel, že se správní orgány dostatečně zabývaly přiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, délka doby zákazu vstupu na území smluvních států je přiměřená a napadené rozhodnutí je přezkoumatelné (body 30 až 33 tamtéž).

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

4. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. V ní navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí žalované a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

5. Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve uvedl, že napadený rozsudek v důsledku zásadního pochybení krajského soudu zasahuje do jeho hmotněprávního postavení, a proto je kasační stížnost přijatelná. V řízení před krajským soudem nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav ve vztahu ke skutečnostem relevantním pro posouzení přiměřenosti zásahu do práva na rodinný a soukromý život stěžovatele a jeho rodinných příslušníků. Nadto považuje stěžovatel posouzení přiměřenosti zásahu za nepřezkoumatelné a současně nesprávné. Připomněl, že se dostavil k příslušnému orgánu za účelem řešení své pobytové situace ihned poté, co soud zamítl jeho návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, a po celou dobu řízení poskytoval součinnost. Zdůraznil rozdíl mezi „lhůtou k vycestování“ a „povinností opustit území“. Stěžovatel nemohl porušit žádné opatření, byla-li mu uložena pouze lhůta k vycestování. Nesouhlasí s krajským soudem v závěru, že nerespektuje právní řád České republiky. Využití zákonných prostředků ochrany práv a přezkumu správních rozhodnutí nelze považovat za zneužití práva.

6. Dále stěžovatel zopakoval, že má na území České republiky vybudované pevné rodinné zázemí. Zejména poukázal na blízký vztah s bratrem a otcem, kterému pomáhá v každodenních záležitostech z důvodu jeho pokročilého věku a zdravotního stavu. K náležitému zhodnocení přiměřenosti zásahu do jeho práva na soukromý a rodinný život nicméně nedošlo. Žalovaná vyhodnotila návrhy stěžovatele na provedení výslechu jeho rodinných příslušníků jako nadbytečné a účelové, aniž by v řízení byla prokázána závislost členů rodiny na stěžovateli. Žalovaná ani krajský soud nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgány mají dle judikatury Nejvyššího správního soudu rovněž povinnost zhodnotit, zda existuje možnost, aby se jedinec navrátil ze země původu zpět do České republiky. Stěžovatel upozornil na nemožnost získat v České republice nové pobytové oprávnění, což představuje další důvod, proč napadené rozhodnutí nepřiměřeně zasahuje do jeho práv. Konečně je to správní orgán, který měl v řízení povinnost zjistit všechny skutkové okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch stěžovatele.

7. Žalovaná ve vyjádření navrhla kasační stížnost zamítnout, neboť plně souhlasí s napadeným rozsudkem. Ve svém postupu neshledala žádné pochybení, k čemuž odkázala na shromážděný spisový materiál.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

8. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná a byla podána v zákonné lhůtě, proto je nutné se zabývat její přijatelností. Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), totiž platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Podstatný přesah má podobu rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS; či nověji ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 11). Nejvyšší správní soud však neshledal naplnění ani jedné z těchto podmínek.

9. Kasační soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že splňuje požadavky kladené judikaturou Nejvyššího správního soudu na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí (např. rozsudky NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS; či ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, body 15 a 16). Z jeho odůvodnění je plně seznatelné, jaké důvody krajský soud vedly k zamítnutí žaloby, přičemž všechny nosné námitky stěžovatele soud vypořádal, vždy alespoň implicitně (srov. např. rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014-78, bod 23). K namítané nepřezkoumatelnosti posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života Nejvyšší správní soud dodává, že pouhý nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky NSS ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, bod 9; ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163; či nověji ze dne 27. 3. 2024, č. j. 4 As 167/2023 - 41, bod 14). Nepřezkoumatelnost není ani projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (např. rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24; či ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017 - 35, bod 18).

10. Správní orgán prvního stupně uložil stěžovateli správní vyhoštění na základě § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Podle uvedeného ustanovení [p]olicie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn (pozn.: zvýrazněno soudem). Z citovaného ustanovení a navazující judikatury vyplývá, že v případě naplnění uvedených podmínek je správní orgán povinen vydat rozhodnutí o správním vyhoštění. Není tedy na uvážení správního orgánu, zda správní vyhoštění uloží, ale pokud zjistí, že jednání cizince naplňuje znaky v § 119 zákona o pobytu cizinců, je povinen rozhodnutí o správním vyhoštění vydat (srov. např. rozsudky NSS ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Azs 125/2004 - 54, č. 864/2006 Sb. NSS; nebo ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005 - 52, č. 1164/2007 Sb. NSS). Krajský soud proto postupoval v souladu s touto judikaturou.

11. Pro správní vyhoštění dále platí, že bez ohledu na splnění ostatních zákonných podmínek nemůže správní orgán podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnout o vyhoštění cizince, mělo-li by takové rozhodnutí za následek nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Z ustálené judikatury vyplývá, že správní orgán posuzuje přiměřenost takového zásahu do práva cizince na soukromý a rodinný život z hlediska kritérií stanovených v § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jakož i kritérií, která vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Všechna tato kritéria je třeba posuzovat ve vzájemné souvislosti. Právo na soukromý a rodinný život není právem absolutním, a tudíž v konkrétním případě může nad zájmy jednotlivce převážit zájem státu (např. rozsudky NSS ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45, bod 22; či ze dne 13. 1. 2021, č. j. 6 Azs 313/2020 - 40, bod 17). Není však povinností správního orgánu věnovat se každému z těchto kritérií zvlášť, ale pouze těm, která mají pro posuzovanou věc určitý význam (srov. rozsudky NSS ze dne 26. 2. 2014, č. j. 8 As 109/2013 - 34; či ze dne 11. 5. 2017, č. j. 10 Azs 338/2016 - 27, bod 16).

12. Také v tomto případě se krajský soud zabýval přiměřeností dopadů napadeného rozhodnutí do práva stěžovatele na jeho soukromý a rodinný život v souladu s požadavky uváděné judikatury. Vzal v potaz vazby stěžovatele na svého otce i bratra, kteří pobývají v České republice (bod 25 napadeného rozsudku), i skutečnost, že se stěžovatel dostavil ke správnímu orgánu dobrovolně (bod 26 tamtéž). Krajský soud se v rámci posouzení přiměřenosti zabýval také možností opětovného přicestování do České republiky (bod 29 tamtéž).

13. Pokud jde o namítané vady při zjišťování skutkového stavu, také k této otázce již existuje judikatura kasačního soudu. Přestože je řízení o správním vyhoštění zahajováno z moci úřední, po správním orgánu nelze požadovat, aby vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch cizince, výhradně z vlastní iniciativy. To se týká i těch, které svědčí o nepřiměřenosti zásahu do práva na soukromý a rodinný život. Je proto zejména na samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, případně aby o tom nabídl důkazy. Cizinec, jemuž hrozí vyhoštění, by se měl ochrany svých práv aktivně domáhat tak, aby v řízení mohlo být zjištěno a prokázáno, že chráněná práva budou realizací vyhoštění nepřiměřeně zasažena (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012 - 21, či ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2 Azs 179/2017 - 38, bod 25). Jestliže krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel těmto požadavkům nedostál, opět jen respektoval již existující judikaturu. Tvrzení stěžovatele ohledně nutnosti péče o jeho otce byla dle krajského soudu zcela obecná a neodůvodňovala existenci specifických okolností jejich rodinného života (body 25 a 32 napadeného rozsudku). Obecná tvrzení neodůvodňovala ani provedení výslechů rodinných příslušníků, neboť nebylo zřejmé, jaké skutečnosti by těmito výslechy měly být prokázány (obdobně rozsudky NSS ze dne 2. 8. 2017, č. j. 3 Azs 60/2017 - 29, bod 26; či ze dne 22. 3. 2017, č. j. 6 Azs 20/2017 - 18, bod 24). Žalovaná i správní orgán prvního stupně přitom neprovedení těchto navrhovaných důkazů ve svých rozhodnutích zdůvodnily (např. rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2008, č. j. 1 Azs 59/2008 - 53). Kasační soud proto neshledal pochybení krajského soudu ani v souvislosti s požadavkem na náležité zjištění skutkového stavu věci.

14. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud postupoval v souladu s judikaturou kasačního soudu a nedopustil se ani zásadního pochybení. Kasační stížnost proto nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a Nejvyšší správní soud ji odmítl jako nepřijatelnou (§ 104a s. ř. s.).

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl kasační soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované v souvislosti s tímto řízením nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Soud jí tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 2. září 2026 Ivo Pospíšil předseda senátu