10 Ads 198/2014

Rubrum

10 Ads 198/2014 - 41 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Asociace TRIGON, o. p. s., se sídlem Skautská 1045/3, Ostrava – Poruba, zast. JUDr. Filipem Jirouskem, advokátem se sídlem Preslova 361/9, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2010, čj. 2010/25587-222, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, čj. 6 Ad 13/2010 – 47, takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, čj. 6 Ad 13/2010 – 47, se ruší.

II. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. 5. 2010, čj. 2010/25587- 222, s e r u š í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 584 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Filipa Jirouska, advokáta.

Odůvodnění

I. Předmět řízení 10 Ads 198/2014

1. Rozhodnutím ze dne 26. 1. 2010, čj. MSK/1400/2010, sp. zn. SOC/11372/2009/Urb, uložil Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen „krajský úřad“) žalobci pokutu za spáchání správního deliktu dle § 107 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění účinném pro projednávanou věc, ve výši 60 000 Kč a uložil mu povinnost nahradit paušální náklady správního řízení v částce 1000 Kč. Odvolání proti uvedenému rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 14. 5. 2010, čj. 2010/25587 – 222. Kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného jako nedůvodná zamítnuta.

II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu

2. Krajský úřad nabyl z prezentačních materiálů stěžovatele důvodné podezření, že stěžovatel spáchal správní delikt tím, že jako právnická osoba poskytoval sociální služby bez oprávnění k jejich poskytování dle § 78 odst. 1 zákona o sociálních službách. Přípisem ze dne 23. 3. 2009, čj. MSK 50776/2009, proto stěžovateli oznámil zahájení správního řízení z moci úřední o správním deliktu dle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách a předvolal jej k ústnímu jednání. Na základě provedeného dokazování dospěl krajský úřad k závěru, že stěžovatel předmětný delikt spáchal, a uložil mu za něj pokutu ve výši 60 000 Kč. Ve výroku rozhodnutí uvedl, že stěžovatel se deliktu dopustil tím, že poskytoval: a) minimálně od 1. 9. 2007 do vydání rozhodnutí, na adrese Skautská 1045, 708 00 Ostrava – Poruba, dle § 37 odst. 1 písm. b) zákona o sociálních službách „odborné sociální poradenství“, b) od 1. 4. 2009 do 30. 7. 2009, na adrese Vaškova 1449/16, byty č. 5, 6, 10 a 15, Ostrava – Moravská Ostrava, dle § 51 zákona o sociálních službách „chráněné bydlení“, c) minimálně od 1. 1. 2008 do vydání rozhodnutí, na adrese Skautská 1045, 708 00 Ostrava – Poruba, dle § 67 zákona o sociálních službách „sociálně terapeutické dílny“ a d) minimálně od 1. 5. 2007 do vydání rozhodnutí, na adrese Skautská 1045, 708 00 Ostrava Poruba, dle § 70 zákona o sociálních službách „sociální rehabilitace“.

3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského úřadu odvolání, v němž namítal, že výrok rozhodnutí není dostatečně určitý, neboť z něj není zřejmé, jakým konkrétním jednáním se stěžovatel vytýkaného správního deliktu dopustil. Označení jednotlivých sociálních služeb nepovažuje za dostatečné. Obdobně oznámení o zahájení řízení nepovažuje stěžovatel za dostatečně určité, protože obsahuje pouze označení správního deliktu dle § 107 odst. 1 zákona o sociálních službách. Podle stěžovatele je rozhodnutí krajského úřadu nepřezkoumatelné, neobsahuje vlastní výklad jednotlivých ustanovení zákona definujících předmětné sociální služby. Krajský úřad se měl zabývat otázkou, jaký minimální obsah a rozsah musí činnost stěžovatele zahrnovat, aby se již dala považovat za sociální službu, k jejímuž poskytování je nutná registrace. V odvolání stěžovatel dále namítal, že žádná z jeho činností nenaplňuje znaky sociálních služeb, neboť poskytoval pouze služby dle § 69 a násl. zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Stěžovatel je přesvědčen, že mu vina nebyla dostatečně prokázána, neboť správní orgán vycházel pouze z propagačních materiálů a listin, ze kterých použil pouze názvy jednotlivých služeb. V těchto materiálech však byla použita terminologie z doby před účinností zákona o sociálních službách. 10 Ads 198/2014 - 42 pokračování

4. Žalovaný neshledal, že by rozhodnutí krajského úřadu bylo vydáno v rozporu s právními předpisy. Řízení bylo zahájeno řádně; zástupce stěžovatele včetně jeho právního zástupce byl několikrát seznámen s předmětem řízení. Oba uvedli, že obvinění rozumí a nežádají další vysvětlení. Výrok rozhodnutí krajského úřadu považoval žalovaný za dostatečný, neboť z obsahu rozhodnutí je zřejmé, čeho se stěžovatel dopustil a za co mu byla uložena pokuta. Z provedeného dokazování dle žalovaného vyplývá, že sociální služby byly poskytovány uživatelům, kteří nebyli vedeni v evidenci úřadu práce. Nejednalo se tedy o poskytování služeb podle zákona o zaměstnanosti.

III. Řízení před městským soudem

5. Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu dle části třetí, hlavy II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v účinném znění (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel opětovně namítal neurčitost výroku rozhodnutí krajského úřadu a neurčitost oznámení o zahájení řízení, s čímž se žalovaný nevypořádal dostatečně. Rozhodnutí žalovaného stěžovatel považoval za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami, zejména s námitkou, že krajský úřad neposoudil, jaký minimální obsah a rozsah musí činnost stěžovatele zahrnovat, aby se již dala považovat za sociální službu.

6. Městský soud se ztotožnil s vypořádáním věci žalovaným a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně považoval městský soud za dostatečně určitý, neboť skutková podstata předmětného deliktu je v zákoně vymezena jako poskytování sociálních služeb bez oprávnění. Městský soud považoval za rozhodné, že z rozhodnutí krajského úřadu je zřejmé, za co byla stěžovateli pokuta uložena. Oznámení o zahájení řízení obsahuje všechny zákonné náležitosti. Neuvádí se v něm sice konkrétně, jaké jednání stěžovateli správní orgán vytýkal, zástupci stěžovatele byli nicméně s předmětem řízení seznámeni a podepsali, že obvinění rozumí a nežádají další vysvětlení. Z těchto důvodů měl městský soud za to, že oznámení o zahájení řízení bylo učiněno dostatečně určitě. Městský soud se dále ztotožnil se skutkovými zjištěními správních orgánů. Dokazování považoval za dostatečné. K námitce obsahu a rozsahu poskytovaných služeb městský soud uvedl, že není třeba, aby v rámci vytčených sociálních služeb byly poskytovány všechny zákonem vyjmenované základní služby. Každý klient má jiné potřeby a poskytnutí jednotlivých činností závisí vždy na konkrétním případu. Absence právního hodnocení jednotlivých ustanovení zákona o sociálních službách není podle městského soudu vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí správních orgánů.

IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

7. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností z důvodů dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

8. V kasační stížnosti stěžovatel zopakoval námitky uplatněné již v žalobě, které se týkaly neurčitosti výroku a oznámení o zahájení řízení. Z obojího musí být zřejmé, jaké konkrétní jednání je stěžovateli vytýkáno. Tuto podmínku však rozhodnutí krajského 10 Ads 198/2014 úřadu nesplňuje. Městský soud se podle stěžovatele s těmito námitkami nevypořádal správně a dostatečně. Podle názoru stěžovatele se žalovaný nevypořádal s některými uplatněnými námitkami a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Námitku nepřezkoumatelnosti řádně nevypořádal ani městský soud. Odůvodnění napadeného rozsudku vztahující se k rozsahu a obsahu poskytovaných sociálních služeb nepovažuje stěžovatel za přesvědčivé. Městský soud nevypořádal námitku týkající se absence právního hodnocení ustanovení zákona, na jejichž základě byla stěžovateli uložena pokuta.

9. Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 16. 9. 2014, podle kterého bylo rozhodnutí žalovaného řádně zdůvodněno. Stěžovatel nikdy v průběhu řízení nezpochybnil, že se předmětného deliktu dopustil, pouze hájil názor, že k předmětným činnostem nebyla registrace zapotřebí.

V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti

10. Kasační stížnost je podle ustanovení § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

11. Na základě ustanovení § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jako i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám tedy Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti. Napadený rozsudek soud přezkoumal z těchto důvodů, přičemž přihlédl i k námitce nepřezkoumatelnosti uplatněné stěžovatelem, a vyvodil následující závěry.

12. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Stěžovatel namítal, že se městský soud nevypořádal s žalobní námitkou, podle které správní orgány neprovedly právní hodnocení jednotlivých ustanovení zákona o sociálních službách, na jejichž základě byla stěžovateli uložena pokuta. Městský soud se touto otázkou zabýval v závěru napadeného rozsudku (konkrétně na str. 13) a dospěl k závěru, že se nejedná o vadu, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Z hlediska přezkoumatelnosti rozhodnutí je tedy nutno konstatovat, že městský soud tuto námitku neopomenul a jeho rozhodnutí nelze z tohoto důvodu označit za nepřezkoumatelné.

13. Stěžejní námitkou stěžovatel zpochybnil, zda je výrok rozhodnutí krajského úřadu dostatečně určitý a srozumitelný. Žalovaný a městský soud neshledali námitku důvodnou, neboť podle nich je z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zcela zřejmé, čeho se stěžovatel dopustil a za co mu byla uložena pokuta. 10 Ads 198/2014 - 43 pokračování

14. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006 – 73, konstatoval, že výrok rozhodnutí o správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. V rozhodnutí dále uvedl, že „[t]aková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu“. Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o správním deliktu nemá pouze represivní funkci, nýbrž i funkci preventivní. Postihovanému subjektu musí být zřejmé, čeho konkrétně se dopustil, jakým způsobem, v čem je spatřována nebezpečnost jeho činu, aby se napříště mohl podobného jednání vyvarovat. Rozšířený senát v citovaném rozhodnutí uzavřel, že nepostačí, pokud je specifikace skutku uvedena pouze v odůvodnění správního rozhodnutí. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2007, čj. 7 As 7/2007 – 63, je výrok rozhodnutí konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou součástí správního rozhodnutí. Musí proto být formulován tak, aby z něj bylo zcela jednoznačně patrno, jakého správního deliktu se stěžovatel dopustil, jakým jednáním, a podle jakého ustanovení zákona mu byla stanovena správní sankce.

15. Zákon o sociálních službách v § 107 odst. 1 stanoví, že právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že poskytuje sociální služby bez oprávnění k jejich poskytování. Podle výroku rozhodnutí krajského úřadu se stěžovatel dopustil správního deliktu tím, že v určitých časových úsecích a na určitých místech poskytoval odborné sociální poradenství, chráněné bydlení, sociálně terapeutické dílny a sociální dílny. Uvedené sociální služby jsou však pouze kategoriemi vymezenými v § 37 odst. 1 písm. b), § 51, § 67 a § 70 zákona o sociálních službách. Každé z těchto ustanovení obsahuje vlastní výčet základních činností, kterými lze jednotlivé sociální služby poskytovat. Výrok prvostupňového rozhodnutí měl v souladu se zákonem a výše citovanými judikáty Nejvyššího správního soudu obsahovat konkrétní popis jednání, resp. činnosti, poskytované v uvedeném čase a místě. Pouhý odkaz na ustanovení zákona, resp. název sociální služby, která je předmětným ustanovením upravena, nelze považovat za dostatečné. Uvedené platí obzvláště za situace, kdy stěžovatel již v průběhu správního řízení konkrétně uváděl, které činnosti spadající do jednotlivých sociálních služeb neposkytoval.

16. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s hodnocením městského soudu, podle kterého je výrok rozhodnutí krajského úřadu dostatečně určitý. Stejnou vadou je však zatíženo rozhodnutí žalovaného, neboť i žalovaný shledal výrok rozhodnutí krajského úřadu dostatečným.

17. S touto otázkou souvisí i námitka nedostatečně určeného předmětu řízení v oznámení o zahájení správního řízení. Krajský úřad stěžovateli zaslal Oznámení o zahájení správního řízení z moci úřední ze dne 23. 3. 2009, čj. MSK 50776/2009, sp. zn. SOC/11372/2009/Urb, podle něhož se zahajuje řízení „o správním deliktu dle § 107 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů“. Zástupce stěžovatele byl v průběhu správního řízení o jeho předmětu několikrát informován. 10 Ads 198/2014 Přítomen byl i právní zástupce. Oba uvedli, že obvinění ve věci rozumí a nežádají dalšího vysvětlení. Městský soud považoval na základě těchto skutečností námitku za nedůvodnou.

18. K otázce dostatečného oznámení o zahájení řízení se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, čj. 1 Afs 58/2009 – 541. V něm je mimo jiného uvedeno, že předmět řízení musí být v oznámení o zahájení řízení identifikován dostatečně určitě tak, aby účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby bylo zaručeno jeho právo účinně se v daném řízení hájit. Oznámení o zahájení řízení v projednávané věci proto Nejvyšší správní soud nepovažuje za dostatečné, neboť předmět řízení nebyl s ohledem na již uvedené dostatečně identifikován konkrétním jednáním, v němž je spatřováno pochybení stěžovatele. Stěžovatel nicméně ve správním řízení uvedl, že obvinění rozumí a nežádá další vysvětlení. Vzhledem k těmto specifickým okolnostem by bylo možno uzavřít, že oznámení o zahájení řízení splnilo svůj účel, a nedokonalý popis jednání ve fázi zahájení řízení nezpůsobil vzhledem k uvedeným skutkovým okolnostem věci vadu, která by sama o sobě měla za následek nezákonnost správního rozhodnutí.

19. Stěžovatel dále namítal, že se městský soud nevypořádal dostatečně s žalobní námitkou, podle které je rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné.

20. V odvolání proti rozhodnutí krajského úřadu stěžovatel kromě jiného namítal, že mu nebyla dostatečně prokázána vina, neboť správní orgán vycházel pouze z propagačních materiálů, z rozhodnutí prvního stupně není zřejmé, jaké činnosti a v jakém rozsahu měl stěžovatel poskytovat, aby se jednalo o poskytování sociálních služeb, k nimž je zapotřebí registrace.

21. Rozhodnutí žalovaného je celkově stručné a mnoha námitkami se zabývá velmi obecně. Odvolacími námitkami uvedenými v předcházejícím bodě tohoto rozsudku se žalovaný nezabýval vůbec, ačkoliv k tomu byl jakožto správní orgán druhého stupně povinen. Tím zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, čj. 3 As 51/2007 – 84, a ze dne 25. 11. 2009, čj. 7 Afs 116/2009 – 70). Považoval-li tedy městský soud odůvodnění rozhodnutí žalovaného za dostatečné a přezkoumatelné, nelze se s ním ztotožnit. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu přisvědčil stěžovateli, neboť městský soud pochybil, pokud označil rozhodnutí žalovaného za přezkoumatelné.

22. Městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vypořádal žalovaným nijak nezohledněnou odvolací námitku, podle níž není z odůvodnění rozhodnutí krajského úřadu zřejmé, jaký minimální obsah a rozsah musí činnost stěžovatele zahrnovat, aby se již dala považovat za sociální službu, k jejímuž poskytování je nutná registrace. Posouzení důvodnosti této námitky však primárně náleží žalovanému v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu, že se žalovaný touto námitkou vůbec nezabýval, nemohl se ani městský soud zabývat její důvodností. Rozhodnutí žalovaného je z uvedeného důvodu nepřezkoumatelné.

VI. Závěr a náklady řízení 10 Ads 198/2014 - 44 pokračování

23. Nejvyšší správní soud dospěl v posuzovaném případě k závěru, že městský soud zatížil napadený rozsudek vadou, pro kterou Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 110 odst. 1 s. ř. s. větou první před středníkem napadený rozsudek zrušil. Současně zdejší soud ze stejných důvodů shledal, že již v řízení před městským soudem byly splněny podmínky dle ustanovení § 110 odst. 2 s. ř. s., a zrušil proto rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 14. 5. 2010, čj. 2010/25587-222, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

24. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu ohledně náležitostí výroku správního rozhodnutí krajského úřadu a oznámení o zahájení řízení; je také povinen se zabývat všemi řádně uplatněnými odvolacími námitkami.

25. V případě, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z § 60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, čj. 1 As 61/2008 – 98).

26. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení tedy vychází soudní řád správní z celkového úspěchu ve věci. Žalovaný ve věci celkový úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu zdejší soud dle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. přiznal náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Tyto náklady řízení jsou tvořeny jednak částkou 8000 Kč za soudní poplatky (2000 Kč za žalobu a 5000 Kč za kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu). Dále jsou náklady řízení tvořeny částkou 12 584 Kč.

27. Zástupce žalobce před městským soudem učinil celkem tři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění (dále jen „advokátní tarif“)], písemné podání ve věci samé (žaloba) ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a účast na jednání před soudem dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce žalobce jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu spočívající v podání kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu. Celkově tedy zástupce žalobce učinil čtyři úkony právní služby. Za dva úkony v řízení před městským soudem (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 2100 Kč za každý z nich [§ 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Za každý ze zbývajících dvou úkonů právní služby (účast na jednání před soudem, podání kasační stížnosti) náleží zástupci žalobce odměna ve výši 3100 Kč Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu, v účinném znění]. Zástupci žalobce dále náleží částka 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Částka náhrady nákladů řízení za uvedené čtyři úkony právní služby tedy činí 10 400 Kč. Zástupce žalobce je plátcem 10 Ads 198/2014 daně z přidané hodnoty, celková částka náhrady se proto zvyšuje o 21 % sazby daně z přidané hodnoty, odpovídající částce 2184 Kč, na částku 12 584 Kč.

28. Celková výše náhrady nákladů řízení před městským soudem a Nejvyšším správním soudem včetně zaplacených soudních poplatků tedy činí 19 584 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce JUDr. Filipa Jirouska, advokáta se sídlem Preslova 361/9, Ostrava, ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2015 Daniela Zemanová předsedkyně senátu