10 Ads 297/2018

Rubrum

10 Ads 297/2018 - 38 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: MUDr. M. D., zast. Mgr. Dagmarou Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 223/9, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2016, čj. MPSV-2016/78406-911, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018, čj. 13 Ad 6/2018-100, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce, s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1 573 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Úřad práce České republiky, krajská pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen „správní orgán I. stupně“), rozhodnutím ze dne 15. 2. 2016 čj. 9149/2016/AAE, žalobkyni nepřiznal příspěvek na živobytí. Správní orgán I. stupně shledal, že příjem společně posuzovaných osob (žalobkyně a jejího syna) podle § 9 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, v rozhodném období říjen - prosinec 2015 činí částku 12 313,21 Kč, která převyšuje částku živobytí společně posuzovaných osob stanovenou ve výši 6.590 Kč, a žalobkyně proto nesplňuje podmínky nároku na příspěvek na živobytí podle § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 4. 2016, 10 Ads 297/2018 čj. MPSV-2016/78406-911, rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil a odvolání žalobkyně zamítl.

2. Proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně žalobou podanou u městského soudu, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

3. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností.

4. Stěžovatelka namítá, že otázka, zda se nachází v hmotné nouzi, měla být posuzována podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle kterého se osoba nachází v hmotné nouzi, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob dosahuje sám nebo spolu s příspěvkem na živobytí podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi částek živobytí, ale nepostačuje k zabezpečení odůvodněných nákladů na bydlení (§ 34) a služeb s bydlením bezprostředně spojených, a dále též podle § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle kterého se osoba považuje za osobu v hmotné nouzi, též jestliže nesplňuje podmínky uvedené v odstavci 2, avšak s přihlédnutím k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví. Dále stěžovatelka poukázala na § 3 odst. 1 písm. a) body 1 a 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, osobou v hmotné nouzi není osoba, která není v pracovním nebo obdobném vztahu ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a není vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, popřípadě osoba, která je v pracovním nebo obdobném vztahu, ale nemá z těchto vztahů v rozhodném období příjem, s výjimkou osoby, která je starší 68 let, anebo poživatelem starobního důchodu.

5. Další námitka stěžovatelky směřuje proti závěru žalovaného a městského soudu, že stěžovatelka si může příjem zvýšit prodejem nebo jiným využitím svého majetku – zahrady a zahradní chatky. Po stěžovatelce nelze spravedlivě požadovat, aby tento majetek prodala či pronajala, jelikož zahradu využívá k pěstování plodů a bylin, které alespoň částečně přispívají ke zmírnění jejích zdravotních problémů. V posuzovaném případě tedy měly správní orgány přihlížet k § 14 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle kterého prodej nebo jiné využití majetku příslušný orgán pomoci v hmotné nouzi nevyžaduje v případech, kdy je zřejmé, že jeho prodej nebo jeho jiné využití by nebyly úměrné zisku z něj plynoucímu nebo pokud to nelze po osobě spravedlivě žádat.

6. Žalovaný ve svém vyjádření konstatuje, že stěžovatelka nesplňovala podmínku nároku na příspěvek na živobytí podle § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, jelikož příjem společně posuzovaných osob podle § 9 odst. 2 téhož zákona převyšuje částku živobytí. S odkazem na judikaturu NSS uvedl, po stěžovatelce lze využití jejího majetku žádat, protože se jedná o rekreační nemovitost, kterou stěžovatelka nevyužívá k trvalému bydlení.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

7. Kasační stížnost není důvodná. 10 Ads 297/2018 - 39 pokračování

8. Úvodem nutno poznamenat, že nárokem stěžovatelky na příspěvek na živobytí se NSS již zabýval (srov. např. rozsudky ze dne 30. 3. 2017, čj. 4 Ads 5/2017-86, ze dne 24. 5. 2018, čj. 1 Ads 433/2017-29, nebo ze dne 10. 4. 2019, čj. 9 Ads 379/2018-27). Na předchozích závěrech nemá NSS důvod nic měnit ani v této věci a ze svých předcházejících rozhodnutí v ní vychází.

9. Stěžovatelka především namítá, že její nárok na příspěvek na živobytí měl být posouzen podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi nebo § 2 odst. 3 tohoto zákona; tato ustanovení vymezují podmínky, za kterých se osoba nachází v hmotné nouzi.

10. NSS konstatuje, že zákon o pomoci v hmotné nouzi obsahuje v § 2 vícero definic osob, které se pro účely tohoto zákona nacházejí v hmotné nouzi. Jednotlivé definice se však vztahují k různým typům dávek pomoci v hmotné nouzi vymezeným v tomto zákoně. Pro přiznání nároku na příspěvek na živobytí je podle § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi rozhodná pouze definice uvedená v § 2 odst. 2 písm. a), podle které má nárok na příspěvek na živobytí „osoba v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 písm. a), jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob“. Z této skutečnosti městský soud v napadeném rozsudku správně vycházel; zákon o pomoci v hmotné nouzi jiný postup ani neumožňuje.

11. NSS pouze doplňuje, že definice uvedená v § 2 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi se vztahuje pouze k doplatku na bydlení podle § 33 odst. 1 tohoto zákona (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 11. 2012, č. j. 4 Ads 82/2012-26). Definice obsažená v § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi je pak výslovnou podmínkou pro vznik nároku na dávku mimořádné okamžité pomoci podle § 36 a § 37 zákona (srov. např. rozsudky NSS ze dne 6. 3. 2013, č. j. 6 Ads 138/2012-19, a ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014-20). Pro účely přiznání příspěvku na živobytí z nich proto není možné vycházet. Není možné také vycházet z výjimek výčtu osob, které nejsou v hmotné nouzi, podle § 3 odst. 1 písm. a) bodů 1 a 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, jelikož i v těchto případech je třeba především splnit podmínky hmotné nouze stanovené v § 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi.

12. Podle § 2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi se osoba nachází v hmotné nouzi, jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob „po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí (§ 24)“.

13. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že příjem společně posuzovaných osob (stěžovatelky a jejího syna) podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi za rozhodné období činí částku 12 313,21 Kč. Ta byla vypočtena jako rozdíl skutečného příjmu stěžovatelky a jejího syna (18 943,40 Kč; § 9 odst. 1 zákona) a částky odůvodněných nákladů na bydlení, které mohou dosahovat nejvýše 35 % příjmu osoby nebo společně posuzovaných osob, tj.: 18 943,40 – (18 943,40 x 0,35) = 12 313,21.

14. Částka živobytí stěžovatelky byla vypočtena podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi, která činí u osoby, která není uvedena v písmenech a), b), d) nebo e), částku existenčního minima, popřípadě zvýšenou o částky uvedené v § 26 až 29. Částka 10 Ads 297/2018 existenčního minima činí podle § 5 odst. 1 zákona č 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, 2200 Kč. Tato částka byla v případě stěžovatelky zvýšena podle § 27 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi o polovinu částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem (tj. 470 Kč), neboť nebylo zjištěno, že by stěžovatelka měla jakékoliv nároky či pohledávky, které by mohla využít ke zvýšení příjmů. Dále byla částka živobytí stěžovatelky zvýšena podle § 29 zákona o pomoci v hmotné nouzi, jelikož bylo prokázáno, že její zdravotní stav vyžaduje zvýšené náklady na dietní stravování. Jelikož má stěžovatelka více typů diet, byla k částce živobytí v souladu s § 1 odst. 2 vyhlášky č. 389/2011 Sb. připočtena částka 1 090 Kč odpovídající té z diet, která je nejvyšší. Spolu s osobou společně posuzovanou byla stěžovatelce stanovena částka živobytí ve výši 6 590 Kč. Jedná se tedy o částku nižší, než je příjem společně posuzovaných osob vypočtený ve výši 12 313,21 Kč, a nárok na příspěvek na živobytí podle § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi stěžovatelce proto nevznikl.

15. Podle § 26 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi má nárok na zvýšení částky živobytí o polovinu částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem osoba, která majetek: „a) nemá, b) má, ale nelze jej využít ke zvýšení příjmů, c) má a využívá jej ke zvýšení příjmů.“

16. Ve správním řízení bylo zjištěno, že stěžovatelka je majitelkou zahrady o výměře 1 938 m v obci V., okres K. H., a pozemku o výměře 41 m2 v obci V., jehož součástí 2 je stavba - zahradní chatka. Podle odhadu správního orgánu I. stupně minimální cena zahrady činí 58 140 Kč a zahradní chatky 1 230 Kč, tj. celkem 59 370 Kč.

17. Stěžovatelka namítá, že prodej nemovitostí po ní nelze spravedlivě požadovat, jelikož užívání zahrady má význam pro její zdravotní stav a její prodej by nebyl úměrný zisku z něho plynoucímu. NSS chápe argumentaci stěžovatelky, že její osobní vazba k jejím nemovitostem s přihlédnutím k jejímu věku a zdravotnímu stavu by mohly v posuzovaném případě založit překážku využití nemovitostí ke zvýšení příjmů ve smyslu § 26 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Ve shodě s městským soudem je nutné poukázat na skutečnost, že i po zvýšení částky živobytí o polovinu částky rozdílu mezi životním minimem osoby a existenčním minimem podle tohoto ustanovení, tj. o 470 Kč, by však v posuzovaném případě byla částka živobytí společně posuzovaných osob (6 590 + 470 = 7 060 Kč) nižší než jejich příjmy (12 313,21 Kč). Nárok na příspěvek na živobytí by tak stěžovatelce ani po zvýšení částky živobytí podle § 26 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi nevznikl. V postupu správních orgánů ani městského soudu tak v tomto ohledu nelze spatřovat vadu, která by mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

18. NSS s ohledem na shora uvedené kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

19. Zároveň NSS rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. 10 Ads 297/2018 - 40 pokračování

20. Odměna zástupkyně stěžovatelky Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátky, která byla stěžovatelce k její žádosti ustanovena již městským soudem, byla stanovena za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Odměnu tedy činí částka 1 000 Kč [§ 7 bod 3, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve spojení s § 35 odst. 2 větou druhou s. ř. s.]. Dále má zástupkyně stěžovatelky právo na náhradu hotových výdajů v částce 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Zástupkyně stěžovatelky rovněž doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, její odměna (a náhrada hotových výdajů) se tak zvyšuje o tuto daň (§ 57 odst. 2 s. ř. s.) a celkem činí 1 573 Kč. Zástupkyni stěžovatelky tak bude vyplacena částka ve výši 1 573 Kč, a to z účtu NSS do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. října 2019 Ondřej Mrákota předseda senátu