10 Afs 230/2022 – 49

Rubrum

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Bejčkové a soudců Faisala Husseiniho a Ondřeje Mrákoty ve věci žalobkyně: TEREZINY LÁZNĚ DUBÍ a. s., Lázeňská 3, Dubí, zastoupené advokátem JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, Kostelní náměstí 1, Litoměřice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2019, čj. 32789/19/5300–21441–703172, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2022, čj. 16 Af 18/2019 – 89, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. V této věci soud řešil, zda jsou ubytovací a stravovací služby osvobozeny od DPH jako služby úzce související s ambulantní rehabilitační péčí. V souladu se svou prejudikaturou dospěl k závěru, že nikoli. Kromě toho shledal, že při zkoumání podmínek pro osvobození je podstatné jedině to, k jaké formě péče měla poskytovatelka péče oprávnění podle zvláštního zákona (zde jen k péči ambulantní). Poskytovatelka péče se tedy nemohla úspěšně domáhat toho, aby jí daňové orgány uznaly osvobození od daně za činnosti související se službami, o nichž tvrdí, že je fakticky vykonávala, ačkoli k nim neměla oprávnění (zde ústavní, resp. lůžkovou péči).

1. Popis věci

2. Žalobkyně (nyní stěžovatelka) poskytuje rehabilitační léčbu. Finanční úřad pro Ústecký kraj jí po provedené daňové kontrole doměřil dvaceti osmi platebními výměry ze dne 29. 6. 2018 daň z přidané hodnoty za září 2013 až prosinec 2015 ve výši přesahující 7 milionů Kč (a k tomu penále ve výši necelého milionu a půl Kč). Stěžovatelka totiž neprokázala, že vykázané doplňkové ubytovací a stravovací služby jsou službami úzce souvisejícími se zdravotní službou, a splňují tak podmínky pro osvobození od daně podle § 58 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

3. Stěžovatelka podala proti platebním výměrům odvolání, která žalovaný zamítl. Stěžovatelka neuspěla ani se žalobou, kterou podala proti rozhodnutí žalovaného a kterou krajský soud rovněž zamítl. Krajský soud vyšel z toho, že ubytovací a stravovací služby poskytované v souvislosti s ambulantní péčí nelze považovat za služby úzce související s touto zdravotní službou, a jako takové proto nejsou službami osvobozenými od DPH podle § 58 odst. 1 zákona o DPH (k tomu citoval z rozsudku NSS ze dne 26. 9. 2019, čj. 8 Afs 265/2017 – 55, č. 3942/2019 Sb. NSS, Hotel Bajkal). Stěžovatelka měla v rozhodné době oprávnění poskytovat zdravotní péči v ambulantní formě, nikoli lůžkové. Proto jí nenáleží osvobození od DPH za tyto doplňkové ubytovací a stravovací služby. Je nerozhodné, zda fakticky (a neoprávněně) poskytovala i lůžkovou péči.

2. Kasační řízení Kasační stížnost

4. Stěžovatelka se nadále domnívá, že ubytovací a stravovací služby jsou osvobozeny od daně. Podle ní je třeba u zdravotních služeb považovat za vedlejší služby úzce související s hlavní službou všechny ty, které jsou nezbytné pro dosažení léčebných cílů – bez ohledu na to, zda je hlavní službou ambulantní, nebo lůžková péče. Ani zákon o DPH mezi těmito dvěma formami nerozlišuje. Stěžovatelka navíc v kontrolovaném období poskytovala zdravotní ambulantní i lůžkovou péči; pouhým nedopatřením byla její registrace neúplná (jen pro ambulantní formu). V případech, v nichž chybí formální oprávnění ke kvalifikaci či činnosti, je třeba přihlédnout k faktické odborné kvalifikaci – a tu stěžovatelka při kontrole prokázala.

5. Stěžovatelka zpochybňuje závěry, které krajský soud učinil pro tuto věc na podkladě rozsudku Hotel Bajkal. Tento rozsudek naopak podporuje její argument, že § 58 odst. 1 zákona o DPH nerozlišuje mezi ambulantní a ústavní péčí. Ambulantní péči v sobě zahrnuje rovněž čl. 132 odst. 1 písm. b) směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty. Stěžovatelka poskytuje služby klientům z třetích zemí, kteří mají omezenou schopnost pohybu, neovládají český jazyk a mají odlišné stravovací návyky. Není jí známo, že by v okolí existovalo jiné zařízení schopné zajistit stejné služby, jaké zajišťuje stěžovatelka, a proto bylo nezbytné, aby služby související s ambulantní péčí (ubytování a stravování) poskytovala výhradně ona.

6. Žalovaný porušuje zásadu daňové neutrality tím, že nerespektuje stejná pravidla pro obě kategorie služeb. Krajský soud nesprávně odmítl stěžovatelčinu argumentaci výkladovými stanovisky Soudního dvora Evropské unie.

7. Žalovaný měl provést stěžovatelkou navržené důkazy, kterými hodlala osvědčit, jak ubytovací a stravovací služby úzce souvisejí s poskytovanou péčí bez ohledu na chybějící oprávnění poskytovat lůžkovou péči. Krajský soud se s odůvodněním žalovaného neměl ztotožnit. Vyjádření ke kasační stížnosti

8. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vysvětluje, že v tomto případě směrnice nepůsobí přímo a podmínky pro osvobození jsou v gesci jednotlivých států. Zákon o DPH přísně navazuje osvobození od daně na veřejnoprávní oprávnění k poskytování zdravotních služeb, které stěžovatelka v rozhodném období pro lůžkovou péči neměla; to jediné je v této věci podstatné. Daňové orgány svým postupem naopak ochránily daňovou neutralitu tím, že stěžovatelce neoprávněně neposkytly subvenci (osvobození od daně), která jí zjevně nenáležela, a nezvýhodnily ji tím vůči jiným plátcům daně, s nimiž je v soutěžním vztahu. Totožnou právní otázku už NSS vyřešil ve věci Hotel Bajkal.

3. Hodnocení věci

9. Kasační stížnost není důvodná.

10. Při splnění dalších zákonných podmínek jsou od daně bez nároku na odpočet daně osvobozeny mj. zdravotní služby [§ 51 odst. 1 písm. i) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty; do konce roku 2013 šlo o písm. h)].

11. Podle § 58 odst. 1 zákona o DPH se zdravotní službou pro účely tohoto zákona rozumí: – zdravotní služba – podle zákona upravujícího zdravotní služby – poskytovaná poskytovatelem zdravotních služeb – uvedená v oprávnění k poskytování zdravotních služeb, – pokud se jedná o činnost s léčebným cílem nebo chránící lidské zdraví; a – služba s ní úzce související.

12. Stěžovatelka doložila do správního spisu rozhodnutí krajského úřadu o registraci nestátního zdravotnického zařízení ze dne 28. 4. 2010, vydané podle zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních (účinného do 31. 3. 2012). Podle tohoto zákona bylo nestátní zdravotnické zařízení povinno poskytovat zdravotní péči jen toho druhu a v tom rozsahu, v jakém je poskytování zdravotní péče stanoveno v rozhodnutí o registraci [§ 5 odst. 2 písm. a) tohoto zákona]. Zákon zároveň stanovil, že lze v nestátních zařízeních poskytovat zdravotní péči poradenskou, ošetřovatelskou, diagnostickou, preventivní, rehabilitační, lázeňskou, léčebnou a lékárenskou a péči ambulantní i ústavní, včetně poskytování prostředků zdravotnické techniky a dopravní zdravotnické služby sloužící k přepravě nemocných (§ 3 tohoto zákona nadepsaný Rozsah poskytované zdravotní péče).

13. Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (rovněž účinný do 31. 3. 2012), stanovil, že ambulantní péči, jejíž součástí je i návštěvní služba, zajišťují praktičtí a jiní odborní lékaři v jednotlivých ordinacích a sdružených ambulantních zařízeních. Vyžaduje–li stav nemocného péči, kterou nelze poskytnout ambulantně, poskytne se mu péče ústavní, a to zpravidla v nemocnici, popřípadě v odborném léčebném ústavu (§ 18 odst. 1 a 2 zákona o péči o zdraví lidu).

14. Tyto dva zákony (mimo jiné) nahradil s účinností od 1. 4. 2012 zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Podle jeho přechodného ustanovení platí, že osoba, která je oprávněna provozovat nestátní zdravotnické zařízení na základě rozhodnutí o registraci podle dosavadního zákona č. 160/1992 Sb., může na základě registrace poskytovat zdravotní služby, které odpovídají druhu a rozsahu zdravotní péče uvedené v registraci; tato osoba se považuje za poskytovatele (§ 121 zákona o zdravotních službách).

15. Poskytovatelem zdravotních služeb se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle tohoto zákona (§ 2 odst. 1 zákona o zdravotních službách). Podobně jako podle zákona č. 160/1992 Sb. platí, že poskytovatel může poskytovat jen zdravotní služby uvedené v oprávnění k poskytování zdravotních služeb, které uděluje krajský úřad [§ 11 odst. 1 a § 15 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách]. Zákon o zdravotních službách rozlišuje druhy zdravotní péče (podle časové naléhavosti a účelu jejího poskytnutí) a její formy (ambulantní péče, jednodenní péče, lůžková péče a zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociálním prostředí pacienta; § 6 odst. 1 zákona o zdravotních službách). Ambulantní péče je zdravotní péčí, při níž se nevyžaduje hospitalizace pacienta nebo přijetí pacienta na lůžko do zdravotnického zařízení poskytovatele jednodenní péče (§ 7 odst. 1 tohoto zákona). Lůžková péče je zdravotní péčí, kterou nelze poskytnout ambulantně a pro jejíž poskytnutí je nezbytná hospitalizace pacienta. Lůžková péče musí být poskytována v rámci nepřetržitého provozu (§ 9 odst. 1 tohoto zákona).

16. Ze správního spisu vyplývá, že Krajský úřad Ústeckého kraje registroval stěžovatelku rozhodnutím ze dne 28. 4. 2010 pro „druh a rozsah poskytování zdravotní péče: ambulantní diagnostická, léčebně preventivní a poradenská péče: fyzioterapie, rehabilitační a fyzikální medicína“ (podle zákona č. 160/1992 Sb.). Rozhodnutím ze dne 12. 11. 2012 krajský úřad své rozhodnutí změnil co do statutárních orgánů, současně však přeformuloval „druh a rozsah“ zdravotní péče na „formu a obor: ambulantní: fyzioterapeut, rehabilitační a fyzikální medicína“. Následně krajský úřad (ovšem až rozhodnutím ze dne 10. 7. 2018) změnil stěžovatelčinu registraci z dubna 2010 tak, že jí udělil „oprávnění k poskytování následné lůžkové léčebně rehabilitační péče v oboru rehabilitační a fyzikální medicína“. Po změně zněla registrace na „formu, obor a druh zdravotní péče: specializovaná ambulantní péče (fyzioterapeut, rehabilitační a fyzikální medicína) a následná lůžková léčebně rehabilitační péče (rehabilitační a fyzikální medicína)“.

17. V období, kterým se daňové orgány zabývaly (září 2013 až prosinec 2015), byla tedy stěžovatelka registrována k poskytování zdravotní péče v rozsahu (podle zákona č. 160/1992 Sb.), resp. ve formě (podle zákona o zdravotních službách) ambulantní. Poskytovat lůžkovou péči byla oprávněna až od roku 2018.

18. Podstatou sporu je otázka, zda jsou ubytovací a stravovací služby, které stěžovatelka poskytovala v rozhodném období, osvobozeny od DPH v situaci, v níž byla stěžovatelka registrována (jen) k poskytování ambulantní péče. Související spornou otázkou je, jak se měly daňové orgány postavit ke stěžovatelčiným tvrzením (a důkazním návrhům na jejich podporu), podle nichž stěžovatelka v rozhodném období fakticky poskytovala v plném rozsahu a kvalitě i lůžkovou péči, přestože k ní formálně nebyla registrována. 3.1 Služby „úzce související“ se zdravotními službami poskytovanými v ambulantní formě je třeba vykládat úzce

19. NSS se už zabýval (ne)osvobozením ubytovacích a stravovacích služeb poskytovaných v souvislosti s ambulantní zdravotní péčí, a to v rozsudku ze dne 26. 9. 2019, čj. 8 Afs 265/2017–55, č. 3942/2019 Sb. NSS, Hotel Bajkal. NSS nemá důvod se od závěrů svého osmého senátu odchýlit ani v této věci.

20. Osmý senát v tomto rozsudku vyšel ze směrnice Rady 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty, která v kapitole 2 upravuje osvobození některých činností od daně ve veřejném zájmu. Podle jejího článku 132 odst. 1 členské státy osvobodí od daně: b) poskytnutí nemocniční a lékařské péče a s ní úzce související činnosti prováděné veřejnoprávními subjekty nebo za sociálních podmínek srovnatelných s podmínkami veřejnoprávních subjektů, nemocnicemi, léčebnými nebo diagnostickými ústavy a dalšími řádně uznanými zařízeními téže povahy; c) poskytnutí lékařské péče při výkonu lékařských a nelékařských zdravotnických povolání, jak jsou vymezeny v dotyčném členském státě.

21. Podle článku 131 směrnice platí, že osvobození od daně podle kapitol 2 až 9 se uplatňují, aniž jsou dotčeny jiné předpisy Společenství, a za podmínek, které členské státy stanoví k zajištění správného a jednoduchého uplatňování těchto osvobození a k zamezení veškerých daňových úniků, vyhýbání se daňovým povinnostem či zneužití daňového režimu.

22. Článek 134 směrnice potom stanoví, že dodání zboží nebo poskytnutí služby není osvobozeno od daně podle čl. 132 odst. 1 písm. b), g), h), i), l), m) a n), a) pokud není nezbytné pro uskutečnění plnění osvobozeného od daně; nebo b) pokud jeho základním účelem je získání dodatečného příjmu pro daný subjekt uskutečněním plnění, které je v přímém soutěžním vztahu s plněními uskutečňovanými obchodními podniky podléhajícími DPH.

23. Podle osmého senátu upravuje čl. 132 odst. 1 písm. b) směrnice ústavní péči, zatímco čl. 132 odst. 1 písm. c) upravuje péči ambulantní. Tento závěr výslovně vyplývá z rozsudku Soudního dvora ze dne 10. 9. 2002 ve věci C–141/00, Kügler (Soudní dvůr v něm vyložil dřívější úpravu, tj. šestou směrnici Rady 77/388/EHS o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu; jeho závěry však lze bezezbytku převzít i na ustanovení novější směrnice 2006/112/ES). Podobně v rozsudku Peters Soudní dvůr uvedl, že kritérium, podle něhož je třeba určit, pod které z těchto dvou ustanovení služba spadá, souvisí spíše s místem poskytnutí služby než s její povahou. Článek 132 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice se totiž vztahuje na služby poskytované v nemocnicích, zatímco její čl. 132 odst. 1 písm. c) se vztahuje na služby poskytované mimo takový rámec: jak v prostorách ordinace poskytovatele péče, tak v bydlišti pacienta nebo na jiném místě (rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 9. 2019 ve věci C–700/17, Peters, bod 21 a tam citovaná judikatura).

24. Ze směrnice 2006/112/ES tedy podle výkladu Soudního dvora plyne, že služby úzce související s primárními zdravotními službami jsou osvobozeny od DPH jen tehdy, jde–li o lékařskou ústavní péči, nikoli péči ambulantní. Při poskytování ambulantní léčby totiž obvykle není příležitost k poskytování jakýchkoli souvisejících služeb, což vyplývá také z čl. 134 směrnice o DPH, který vůbec nepočítá s tím, že by u ambulantní péče [podle čl. 132 odst. 1 písm. c) směrnice] připadala v úvahu jakákoli úzce související služba: čl. 132 odst. 1 písm. c) vůbec není zahrnut do výčtu uvedeného v čl. 134 (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 3. 2014 ve věci C–366/12, Klinikum Dortmund, bod 32; rozsudek NSS ve věci Hotel Bajkal, body 18 a 19).

25. Z této teze osmý senát vyšel při výkladu české úpravy. Zákon o DPH (jeho § 58 odst. 1) na rozdíl od směrnice nerozlišuje mezi ambulantní a ústavní péčí a pro obě kategorie služeb určuje stejná pravidla. Nedává–li však směrnice o DPH prostor k tomu, aby byly osvobozeny služby související s poskytováním ambulantních služeb, musí to podle osmého senátu vést k tomu, že i podle zákona o DPH má být služba úzce související se zdravotní službou ambulantní vykládána co nejúžeji. Pokud by se opravdu neobjevila služba, kterou nebude možné označit jinak než jako naprosto úzce a nezbytně související s ambulantní péčí, pak žádná služba nebude s ambulantní službou úzce související (Hotel Bajkal, bod 25).

26. Desátý senát rozhodující v této věci se ztotožňuje se závěry, ke kterým dospěl osmý senát, tedy že služba související s ambulantní službou musí být vykládána co nejúžeji. Směrnice totiž nepočítá s tím, že by měly být od daně osvobozeny i služby související se zdravotními službami poskytovanými v ambulantní formě. Nadto se NSS domnívá, že přísně je třeba vykládat i činnosti související s lůžkovou (ústavní) formou péče: směrnice totiž říká, že tyto služby (činnosti) musejí s těmi primárními souviset úzce a osvobodit je lze jen tehdy, pokud jsou nezbytné pro uskutečnění primárního plnění. Stejný přístup ostatně zastává i Soudní dvůr: „Výrazy použité k vymezení osvobození od daně uvedených v článku 132 směrnice o DPH je třeba vykládat restriktivně, jelikož představují výjimky z obecné zásady, podle níž DPH podléhá každé úplatné poskytnutí služeb uskutečněné osobou povinnou k dani“ (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 4. 2022, věc C–228/20, bod 34).

27. Stěžovatelka tedy nemůže uspět se svou námitkou, že ani směrnice nerozlišuje mezi ambulantní a ústavní péčí. Soudní dvůr dospěl k opačnému závěru (přestože z textu směrnice to výslovně nevyplývá). I kdyby však Soudní dvůr a NSS mezi těmito dvěma formami nerozlišovaly (jako mezi nimi nerozlišuje zákon o DPH), nic to nemění na tom, že služby související se zdravotními službami v jakékoli formě je třeba vykládat úzce. 3.2 Ubytovací a stravovací služby poskytované zařízením oprávněným poskytovat ambulantní péči nejsou službami úzce souvisejícími

28. Stěžovatelka má oprávnění poskytovat lékařské služby v ambulantní podobě. Z podstaty ambulantní léčby a pro dosažení jejího účelu není třeba, aby byli klienti současně stravováni, ubytováni a ambulantně léčeni v témže zařízení (rozsudek Hotel Bajkal, bod 26).

29. Tento závěr nemohou překonat ani stěžovatelčina tvrzení, že poskytuje služby klientům ze třetích zemí, kteří mají omezenou schopnost pohybu, neovládají český jazyk a mají odlišné stravovací návyky; a že jí není známo jiné blízké zařízení schopné zajistit stejné služby jako ona, a proto je nezbytné, aby služby související s ambulantní péčí (ubytování a stravování) poskytovala výhradně ona.

30. NSS rozumí tomu, že může být praktické a vhodné, aby svým specifickým pacientům–klientům nabídla doplňkové služby přímo stěžovatelka, která nejlépe rozumí jejich potřebám. Nikdo jí v tom ani nebrání, jen za ně musí zaplatit DPH. Osvobozeny mohou být jen ty doplňkové služby ke zdravotním službám, které s nimi úzce souvisejí a které jsou nezbytné pro uskutečnění primárního plnění a jeho léčebných cílů. To není tento případ. Není žádný důvod k tomu osvobozovat od daně v souvislosti s ambulantní péčí (při níž se nevyžaduje hospitalizace pacienta nebo přijetí pacienta na lůžko, viz bod [15] výše) ubytování a stravování klientů, a to ani za specifických okolností, jak je popsala stěžovatelka.

31. Tímto výkladem se nijak nenarušuje daňová neutralita. Daňové orgány tak naopak ochraňují daňový systém tím, že neosvobozují od daně plnění, která pro to nesplňují podmínky, a tím neoprávněně nezvýhodňují stěžovatelku vůči jiným subjektům, s nimiž je v soutěžním vztahu.

32. Nedůvodná je i námitka, že žalovaný nerespektuje stejná pravidla pro obě kategorie služeb (ambulantní vs. ústavní/lůžková péče). Obecné pravidlo je totožné (alespoň podle zákona o DPH), povaha obou forem léčení se však liší a je nezbytné ji při užití obecného pravidla vzít v úvahu. 3.3 Podstatné je jedině to, k jaké formě péče měla stěžovatelka oprávnění

33. Neobstojí ani stěžovatelčina argumentace, že v kontrolovaném období poskytovala zdravotní ambulantní i lůžkovou péči a pouhým nedopatřením byla její registrace neúplná (tj. jen pro ambulantní formu péče).

34. NSS souhlasí s krajským soudem a s daňovými orgány, že s poukazem na faktický charakter poskytovaných služeb nemůže stěžovatelka uspět. Podle § 58 odst. 1 zákona o DPH je osvobozena služba uvedená v oprávnění k poskytování zdravotních služeb, resp. služba právě s touto službou související. Nebylo úkolem daňových orgánů, aby zkoumaly, zda stěžovatelka skutečně poskytovala i lůžkové (ústavní) služby v odpovídající kvalitě vyžadované zdravotnickými veřejnoprávními předpisy: to má zkoumat krajský úřad v řízení o registraci. Poskytovala–li stěžovatelka lůžkovou péči i bez oprávnění, ačkoli pro oprávnění splňovala všechny podmínky, jak tvrdí, jde toto „nedopatření“ k její daňové tíži. Daňové orgány a krajský soud proto nepochybily ani tím, že odmítly provést důkazy, jimiž stěžovatelka hodlala prokázat skutečnou povahu služeb.

35. Daňové orgány správně hodnotily úzkou souvislost stravovacích a ubytovacích služeb právě ve vztahu k primárním lékařským službám v ambulantní podobě, protože k jejich poskytování byla stěžovatelka oprávněna. Jestliže stěžovatelka poskytovala i lůžkové zdravotní služby bez oprávnění podle zákona o poskytování zdravotních služeb (ačkoli zákon o DPH tímto oprávněním osvobození od DPH podmiňuje), nemůže být osvobozena od daně za služby související s těmi, k nimž neměla oprávnění. Tato podmínka není v rozporu s žádným ustanovením směrnice ani s jejími cíli, včetně čl. 131 směrnice, podle kterého se osvobození od daně uplatňují za podmínek, které členské státy stanoví k zajištění správného a jednoduchého uplatňování těchto osvobození a k tomu, aby zamezily veškerým daňovým únikům, vyhýbání se daňovým povinnostem či zneužití daňového režimu.

36. Stěžovatelce nemůže prospět odkaz na rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 4. 2006 ve spojených věcech C–443/04 a C–444/04, Solleveld a Eijnsbergen. V nich se Soudní dvůr zabýval nizozemskou úpravou, která z osvobození od daně vylučovala konkrétní služby a činnosti jako celek (povolání psychoterapeuta a určité zvláštní činnosti péče vykonávané fyzioterapeuty). To se však nijak nepodobá nynější věci, v níž se stěžovatelka domáhá toho, aby jí daňové orgány uznaly osvobození od daně za činnosti související se službami, o nichž tvrdí, že je fakticky vykonávala, ačkoli k nim neměla oprávnění (a nic jí nebránilo toto oprávnění získat, jak sama připouští).

4. Závěr a náklady řízení

37. Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla, a soud proto kasační stížnost zamítl. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch (§ 60 odst. 1 a § 120 s. ř. s.); žalovanému nevznikly náklady řízení vymykající se z běžné úřední činnosti.

Poučení

1. Popis věci 2. Kasační řízení Kasační stížnost Vyjádření ke kasační stížnosti 3. Hodnocení věci 3.1 Služby „úzce související“ se zdravotními službami poskytovanými v ambulantní formě je třeba vykládat úzce 3.2 Ubytovací a stravovací služby poskytované zařízením oprávněným poskytovat ambulantní péči nejsou službami úzce souvisejícími 3.3 Podstatné je jedině to, k jaké formě péče měla stěžovatelka oprávnění 4. Závěr a náklady řízení