10 Afs 332/2018

Rubrum

10 Afs 332/2018 - 29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: J. J., zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2016, čj. 115994/16/7700-30133-711462, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2018, čj. 62 Af 12/2017-51, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2018, čj. 62 Af 12/2017-51, s e ruší.

II. Rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 18. 8. 2016, čj. 115994/16/7700-30133-711462, j e n i c o t n é .

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Dne 15. 2. 2007 vydal Finanční úřad pro Prahu 3 exekuční příkaz srážkami ze mzdy k vymožení žalobcových nedoplatků na dani ve výši 9 005 148 Kč. Dne 26. 5. 2010 rozhodl Finanční úřad pro Prahu 3 na návrh žalobce o částečném zastavení řízení. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. Rozhodnutím ze dne 29. 11. 2010 Finanční úřad pro hl. m. Prahu rozhodl o změně části odvoláním napadeného rozhodnutí. Žalobce následně podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 23. 4. 2015, čj. 8 Af 7/2011-40, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 29. 11. 2010 zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. 10 Afs 332/2018

2. V mezidobí v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, finanční ředitelství ke dni 1. 1. 2013 zanikla a jejich nástupcem se stalo Odvolací finanční ředitelství. Po rozhodnutí Městského soudu v Praze proto o věci rozhodovalo Odvolací finanční ředitelství, které rozhodnutím ze dne 12. 2. 2016 zastavilo řízení podle § 106 odst. 1 písm. f) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, jelikož se řízení stalo bezpředmětným. V daném případě si totiž žalobce zvolil ke své ochraně více prostředků. Kromě návrhu na částečné zastavení daňové exekuce podal také námitku proti exekučnímu příkazu. Řízení o podané námitce skončilo rozhodnutím Finančního úřadu pro hl. m. Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 3, ze dne 8. 10. 2013, kterým správce daně daňovou exekuci zcela zastavil.

3. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 12. 2. 2016 podal žalobce odvolání. Rozhodnutím ze dne 18. 8. 2016 Generální finanční ředitelství (žalovaný v nyní posuzované věci) odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství potvrdilo.

4. Žalobce se bránil žalobou podanou u Městského soudu v Praze. Usnesením ze dne 19. 12. 2016 Městský soud v Praze postoupil věc Krajskému soudu v Brně. Podle jeho názoru totiž v souladu s § 7 odst. 2 s. ř. s. vydalo v nynější kauze rozhodnutí v prvním stupni Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, čj. 62 Af 12/2017-51, žalobu zamítl. V rozsudku se nejprve zabýval části žaloby, ve které žalobce napadl místní příslušnost soudu k řízení o žalobě. Poznamenal, že se mohl žalobce bránit již žalobou proti usnesení o postoupení věci. Žalobní námitku však věcně vypořádal. Uzavřel, že je v souladu s § 7 odst. 2 s. ř. s. místně příslušným soudem. Ve zbytku rozsudku se krajský soud zabýval tím, zda postupovalo Odvolací finanční ředitelství správně, pokud zastavilo řízení, aniž současně rozhodlo o zrušení původně přezkoumávaného rozhodnutí o částečném zastavení řízení ze dne 26. 5. 2010.

5. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost. Podstatou jeho argumentace je nesouhlas s posouzením místní příslušnosti soudu k rozhodnutí o žalobě. V prvním stupni rozhodl Finanční úřad pro Prahu 3, a to rozhodnutím o částečném zastavení řízení ze dne 26. 5. 2010. Odvolací finanční ředitelství rozhodovalo až v druhém stupni na základě odvolání stěžovatele. Žalovaný pak rozhodl v tomto specifickém řízení až ve třetím stupni. Podotýká, že věcí ve smyslu § 7 odst. 2 s. ř. s. je v daném případě exekuční řízení proti jeho osobě, resp. rozhodnutí o částečném zastavení řízení ze dne 26. 5. 2010. Příslušným soudem k rozhodnutí kauzy byl Městský soud v Praze. Krajskému soudu chyběla kompetence o žalobě rozhodnout a jeho rozhodnutí je proto nezákonné.

6. Rozsudek krajského soudu v otázce místní příslušnosti nadto stěžovatel považuje za nepřezkoumatelný. Krajský soud uvedl, že měl stěžovatel námitku vady místní příslušnosti uplatnit již v kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze o postoupení věci, čj. 9 Af 74/2016-14, přesto se však touto žalobní námitkou meritorně zabýval. Kasační stížnost proti usnesení o postoupení je podle stěžovatele nepřípustná, jelikož se tímto rozhodnutím pouze upravuje vedení řízení ve smyslu § 103 odst. 3 písm. c) s. ř. s. 10 Afs 332/2018 - 30 pokračování

7. Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu a navrhuje kasační stížnost zamítnout. Poukazuje na to, že proti usnesení o postoupení je podle konstantní judikatury přípustná kasační stížnost.

8. NSS při posuzování přípustné kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Shledal přitom vady, jimiž se musel zabývat i bez návrhu (§ 109 odst. 3 s. ř. s.).

9. Kasační stížnost je důvodná.

10. Jedinou kasační námitkou stěžovatele je zpochybnění místní příslušnosti Krajského soudu v Brně.

11. Podle § 7 odst. 2 s. ř. s. platí, že je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni. Otázku své příslušnosti zkoumá soud jako jednu z podmínek řízení. Mezi zkoumáním věcné a místní příslušnosti však existuje rozdíl v tom, kdy v průběhu procesu k němu může docházet. Rozdílné jsou i důsledky tohoto zkoumání. Věcnou příslušnost (§ 7 odst. 1 a 4 s. ř. s.) zkoumá soud kdykoli za řízení (přičemž platí, že pro její posouzení jsou vždy určující okolnosti, které zde byly při zahájení řízení). Otázku věcné příslušnosti krajského soudu je povinen zkoumat z úřední povinnosti i sám NSS. Nedostatek věcné příslušnosti totiž způsobuje zmatečnost řízení [srov. § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Naopak místní příslušnost (§ 7 odst. 2 a 3 s. ř. s.) zkoumá soud jen na začátku řízení. V určitém okamžiku je případný nedostatek místní příslušnosti zhojen. Pokud soud v rámci těchto časových bodů procesu nevysloví svou nepříslušnost, nemůže tak již následně učinit; to znamená, že musí věc projednat a rozhodnout o ní, i když podle zákonných pravidel není jeho místní příslušnost dána. Nedostatek místní příslušnosti, nebyl-li soudem shledán, ani účastníkem namítnut ve smyslu § 7 odst. 6 s. ř. s., rovněž (na rozdíl od nedostatku věcné příslušnosti) nezpůsobuje zmatečnost řízení, k níž je v rámci kasačního přezkumu NSS povinen přihlížet z úřední povinnosti (srov. naposledy usnesení rozšířeného senátu ze dne 20. 11. 2018, čj. Nad 99/2018-75, č. 3821/2019 Sb. NSS, body 37-40).

12. V nynější věci Městský soud v Praze, u kterého stěžovatel podal žalobu, usnesením ze dne 19. 12. 2016, čj. 9 Af 74/2016-14, shledal svou místní nepříslušnost a věc postoupil Krajskému soudu v Brně. V poučení tohoto usnesení výslovně uvedl, že proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost. Stěžovatel však kasační stížnost nepodal, místo toho jen přípisem ze dne 9. 1. 2017 vyzval Krajský soud v Brně, aby svou místní příslušnost popřel podle § 7 odst. 5 s. ř. s. To však Krajský soud v Brně neučinil, namísto toho věc rozhodl.

13. NSS podotýká, že pečlivě vážil, zda snad přípis stěžovatele ze dne 9. 1. 2017 není materiálně kasační stížností. Tak tomu ovšem není, ostatně stěžovatel to ani v nynější kasační stížnosti netvrdí. Svůj postup vysvětluje tím, že proti usnesení o postoupení věci prý není přípustná kasační stížnost, neboť se tímto usnesením jen upravuje vedení řízení ve smyslu § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. Tento závěr však není správný. Proti usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu je samozřejmě kasační stížnost přípustná. Jde totiž o rozhodnutí, které řeší otázku podmínek řízení a jež má ve svém důsledku dopad i 10 Afs 332/2018 na uplatnění zásady zákonného soudce. Nejde proto o rozhodnutí podle § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s., kterým se pouze upravuje vedení řízení (shodně srov. již usnesení ze dne 21. 12. 2007, čj. Nad 22/2007-101, a navazující ustálenou judikaturu). O tom byl ostatně stěžovatel v usnesení čj. 9 Af 74/2016-14 výslovně poučen, tohoto poučení však nedbal a nyní u NSS prosazuje svůj opačný (nesprávný) právní názor.

14. Pokud ovšem stěžovatel nepodal proti usnesení o postoupení věci kasační stížnost, má to pro možnou úspěšnost námitky místní nepříslušnosti teprve v řízení o kasační stížnosti ve věci samé fatální následky. Jestliže totiž za této situace ani Krajský soud v Brně nepostupoval podle § 7 odst. 6 s. ř. s., tedy neprojevil nesouhlas s postoupením věci, a nepředložil spis k rozhodnutí o příslušnosti NSS, nelze tuto otázku činit předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti ve věci samé. Otázka místní ne/příslušnosti byla definitivně rozřešena právní mocí usnesení Městského soudu v Praze o postoupení věci.

15. Jediná kasační námitka je tudíž nedůvodná.

16. NSS nicméně nad rámec kasačních bodů musel dále i bez návrhu posoudit otázku nicotnosti rozhodnutí správního orgánu (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Je tedy třeba vyřešit otázku, zda proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 12. 2. 2016, o zastavení řízení podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu, bylo přípustné podat odvolání. Podle ustálené judikatury jsou rozhodnutí o odvolání tam, kde odvolání již nepřichází v úvahu, a není k nim tedy příslušný žádný správní orgán, nicotná (viz např. rozsudek ze dne 30. 10. 2003, čj. 5 A 153/2002-33, č. 273/2004 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 7. 6. 2017, čj. 6 Afs 274/2016-8, věc Tukový průmysl, s výčtem další judikatury). Daňový řád za nicotné označuje v § 105 mj. právě také rozhodnutí, k jehož vydání správce daně nebyl vůbec věcně příslušný. K otázce nicotnosti musí NSS přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Na nicotné správní rozhodnutí se hledí jako na neexistující, zdánlivé, nezakládající žádné právní následky (viz rozsudek ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006-74, č. 1629/2008 Sb. NSS). Takové správní rozhodnutí soudy meritorně nepřezkoumávají, ale vysloví i bez návrhu jeho nicotnost (§ 76 odst. 2 s. ř. s., § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.).

17. Stěžovatel v „odvolání“ proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 12. 2. 2016 uvedl, že proti rozhodnutí o zastavení řízení podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu je s ohledem na § 109 odst. 1 daňového řádu odvolání přípustné. S tím se ztotožnil také žalovaný ve svém rozhodnutí. Podle jeho názoru z § 109 odst. 1 daňového řádu ani žádného jiného ustanovení nevyplývá, že by se proti rozhodnutí vydanému podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu nešlo odvolat. Odvolací finanční ředitelství v rozhodnutí ze dne 12. 2. 2016 prý pochybilo, jelikož nesprávně stěžovatele poučilo o tom, že proti rozhodnutí není přípustné odvolání. Obdobně krajský soud uvedl, že se nejednalo „ve smyslu § 109 odst. 1 daňového řádu (podle něhož se příjemce rozhodnutí může odvolat proti rozhodnutí správce daně, pokud zákon nestanoví jinak) ve spojení s § 116 odst. 4 daňového řádu o rozhodnutí odvolacího orgánu, proti němuž by se nemohl žalobce dále odvolat“.

18. NSS se s výše uvedenými právními názory účastníků řízení a krajského soudu neztotožňuje. Je pravda, že podle § 109 odst. 1 daňového řádu se „[p]říjemce rozhodnutí může odvolat proti rozhodnutí správce daně, pokud zákon nestanoví jinak […]“. Současně je 10 Afs 332/2018 - 31 pokračování však třeba zohlednit také § 116 odst. 4 daňového řádu, který stanoví, že „[p]roti rozhodnutí odvolacího orgánu se nelze dále odvolat“. Podle krajského soudu toto ustanovení na rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 12. 2. 2016 nedopadá, tento závěr však podrobněji nerozvádí.

19. NSS zdůrazňuje, že daňové řízení je ovládáno zásadou dvouinstančnosti s tím, že výjimečně o podaném odvolání může rozhodnout správce daně (srov. § 113 daňového řádu). Této zásady se žalovaný nedržel a připustil podání „dalšího“ řádného opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacího orgánu (třebaže Odvolací finanční ředitelství správně stěžovatele poučilo, že odvolání zde přípustné není). Z výše podaného přehledu v bodech [1] a [2] přitom zřetelně plyne, že Odvolací finanční ředitelství nahradilo v řízení o návrhu stěžovatele na částečné zastavení výkonu rozhodnutí původní správní orgán, Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, které rozhodovalo o podaném odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 26. 5. 2010. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství o zastavení řízení, ze dne 12. 2. 2016, bylo procesním vyústěním řízení o návrhu stěžovatele na částečné zastavení výkonu rozhodnutí. Podle NSS není pochyb o tom, že o zastavení řízení rozhodlo Odvolací finanční ředitelství v odvolacím řízení. To ostatně potvrzuje také stěžovatel v kasační stížnosti, kde tvrdí, že „Odvolací finanční ředitelství rozhodovalo až v druhém stupni, a to na základě odvolání stěžovatele“.

20. NSS již v minulosti prohlásil, že je možné o zastavení řízení podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu rozhodnout také v odvolacím řízení. Tato skutečnost sama o sobě nezakládá právo na další řádný opravný prostředek v podobě odvolání (viz rozsudek ve věci Tukový průmysl cit. v bodě [16] shora).

21. Z tohoto právního názoru vycházel NSS také v nynější kauze, a proto dospěl k závěru, že „odvolání“ podané ke Generálnímu finančnímu ředitelství nebylo podle § 116 odst. 4 daňového řádu přípustné. Optikou výše uvedeného (viz bod [16]) je tedy rozhodnutí Generálního finančního ředitelství nicotné. Krajský soud pochybil, pokud toto rozhodnutí meritorně přezkoumal.

22. NSS proto rozhodl podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. o zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalovaného.

23. V případě, že NSS zruší rozhodnutí krajského soudu a současně vysloví nicotnost rozhodnutí správního orgánu dle § 110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu (§ 110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází zákon z celkového úspěchu ve věci (srov. § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Stěžovatel sice byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto by za běžných okolností měl právo na náhradu nákladů řízení. Nicméně s ohledem na to, že vydání nicotného rozhodnutí zapříčinil sám stěžovatel svým nesprávným a poněkud zmateným procesním postupem (podal odvolání, třebaže byl v rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství výslovně poučen, že odvolání zde není přípustné), a to za situace, kdy samotná daňová exekuce již byla zastavena (v podstatě tedy vedl „řízení pro řízení“), nadto jeho jediná kasační námitka byla nedůvodná (a to opět v důsledku jeho nesprávného 10 Afs 332/2018 a jen těžko pochopitelného procesního postupu – viz bod [14] shora), NSS mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (srov. § 60 odst. 7 s. ř. s.). V tomto se NSS ztotožňuje s názorem žalovaného, jak jej rozvedl ve vyjádření ke kasační stížnosti.

24. Žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože žalovaný procesně úspěšný nebyl. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. května 2019 Zdeněk Kühn předseda senátu