10 As 109/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: A. H., zastoupen advokátem JUDr. Emilem Maxmiliánem Švorcem, Ohmova 271/2, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2025, čj. MV-87212-3/VS-2025, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2026, čj. 51 A 73/2025-32, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Vymezení věci

1. Žalobce byl rozhodnutím Městského úřadu Říčany ze dne 20. 3. 2023 uznán vinným ze spáchání přestupků proti majetku podle § 8 odst. 1 písm. a) bodů 1 a 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, které spáchal tím, že v Čestlicích strhával z billboardů reklamní plachty a následně odcizil dva reklamní plakáty, čímž způsobil škodu společnosti Eurobillboard. Společné přestupkové řízení bylo vedeno také proti O. F. (v té době jednateli jmenované společnosti) a A. F. (otci O. F.) pro fyzické napadení, resp. vyhrožování žalobci, k čemuž mělo dojít poté, co žalobce při jeho jednání přistihli. Řízení proti F. bylo zastaveno, neboť městský úřad skutky nevyhodnotil jako přestupek a jeden ze skutků A. F. nevzal za prokázaný. Odvolání žalobce Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 20. 6. 2023 zčásti zamítl jako nepřípustné, zčásti rozhodnutí městského úřadu změnil a ve zbytku jej zamítl pro nedůvodnost. Rozhodnutí krajského úřadu nabylo právní moci dne 22. 6. 2023.

2. Dne 14. 2. 2025 žalobce podal žádost o obnovu řízení. Žádost odůvodnil tím, že se dozvěděl o skutečnostech svědčících o kriminálním jednání A. a O. F., které mu v původním řízení nebyly známy a které dle jeho názoru mohly zásadně ovlivnit jeho výsledek. Poukázal zejména na trestní stíhání F. zahájené v listopadu 2024 v souvislosti s fyzickými útoky a vyhrožováním osobám podílejícím se na odstraňování reklamních zařízení společnosti Eurobillboard (skutky spadaly do období 2020-2024). Z toho dovodil, že skutky, pro něž bylo přestupkové řízení proti F. zastaveno, mají ve skutečnosti povahu dílčího útoku v rámci opakované trestné činnosti v daném období. Dále odkázal na rozsudek Krajského soudu v Bratislavě ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 2 To 108/2015, a související investigativní články, podle nichž existuje důvodné podezření, že A. F. v minulosti vystupoval pod identitou A. C. a podílel se na kriminálních aktivitách bratislavského podsvětí. Znalecký posudek citovaný v uvedeném rozsudku jej nadto označil za osobu krajně nedůvěryhodnou.

3. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 9. 4. 2025 žádost o povolení obnovy řízení zamítl a neshledal ani důvody pro její nařízení z moci úřední. Odvolání žalobce žalovaný shora citovaným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí krajského úřadu potvrdil. Dospěl k závěru, že žalobcem uváděné námitky nemají pro obnovu řízení relevanci a že nepředložil žádné nové důkazy ani skutečnosti, které nebyly uplatněny dříve a které by mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci.

4. Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou u Krajského soudu v Praze, který ji však napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.

2. Kasační stížnost a vyjádření k ní

5. Žalobce (stěžovatel) nyní brojí proti zamítavému rozsudku krajského soudu kasační stížností. Namítá, že krajský soud nesprávně posoudil třetí podmínku obnovy řízení, tedy zda nové skutečnosti a důkazy mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem řízení. Podle stěžovatele se v řízení o obnově posuzuje pouze potenciál (pravděpodobnost), že nové skutečnosti mohou přivodit jiné řešení otázky, nikoliv to, zda k němu ve výsledku dojde. Krajský soud však podle něj nepřípustně předjal meritorní posouzení věci, když uzavřel, že vzhledem k dosavadním důkazům je pravděpodobnost jiného řešení „zcela mizivá“. Posouzení toho, zda jsou videozáznamy a fotografie samy o sobě natolik průkazné, že nový důkazní a skutkový kontext by na jejich hodnocení nic nezměnil, je podle názoru stěžovatele posouzením merita věci. Krajský soud tímto fakticky nahradil řízení obnovovací řízením obnoveným, přičemž při posouzení aplikoval práh jistoty namísto zákonem vyžadované pravděpodobnosti. Stejnou vadou krajský soud zatížil napadený rozsudek, když dospěl k závěru, že z odůvodnění rozsudku bratislavského soudu „nelze spolehlivě dovodit“, že jde o tutéž osobu, neboť důvodné podezření na dvojí identitu uvádějí pouze investigativní články. I zde postačí, že má skutečnost potenciál vést k jinému řešení otázky, nikoliv že musí být „spolehlivě“ či s jistotou prokázána.

6. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud příliš úzce vyložil pojem „jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování“, neboť zúžil relevanci nově uplatněných skutečností výlučně na otázku, zda to byl stěžovatel, kdo strhl reklamní plachty z billboardů. Podle stěžovatele je předmětem přestupkového řízení také právní kvalifikace jednání, jeho materiální stránka, případné okolnosti vylučující protiprávnost a uložení sankce. Ostatně také krajský úřad v rozhodnutí o povolení obnovy posuzoval, zda okolnosti tvrzené v žádosti mohou vést k tomu, aby jednání stěžovatele bylo hodnoceno jako jednání v nutné obraně nebo v krajní nouzi, resp. zda naplňuje potřebnou míru společenské škodlivosti. Krajský soud však tuto rovinu nezohlednil.

7. Stěžovatel má za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť se krajský soud nevypořádal s žalobní námitkou týkající se opomenutí nových skutečností a jejich možného vlivu na posouzení věci. V odůvodnění pouze konstatoval, že nepřezkoumatelnost ani porušení příslušných ustanovení správního řádu neshledal, aniž by k materiální stránce přestupku zaujal jakoukoliv vlastní úvahu.

8. Závěrem stěžovatel uplatnil dílčí námitku, že úvaha správního orgánu o případném nařízení obnovy z moci úřední musí být učiněna v mezích zákona, bez libovůle a alespoň v minimálním rozsahu přezkoumatelně odůvodněna.

9. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že krajský soud věc posoudil správně, a kasační námitky nepovažuje za důvodné. Připomíná, že obnova řízení neslouží k opakovanému přezkumu pravomocně skončené věci pouze proto, že některý z účastníků s výsledkem řízení nesouhlasí nebo se následně objeví další okolnosti, které se původního řízení dotýkají pouze nepřímo.

10. Žalovaný nesouhlasí se stěžovatelem, že krajský soud při posuzování třetí podmínky obnovy řízení zaměnil zákonem požadovaný práh pravděpodobnosti za požadavek jistoty. Stěžovatel nesprávně dovozuje, že použitím formulace o „zcela mizivé pravděpodobnosti“ krajský soud požadoval jistotu změny rozhodnutí. Krajský soud tímto pouze uzavřel, že nově tvrzené skutečnosti postrádají objektivní způsobilost ovlivnit skutkové závěry původního řízení, čímž hodnotil relevanci těchto skutečností, nikoliv míru důkazního standardu. Takové posouzení správní orgán činí již ve fázi rozhodování o povolení obnovy, přičemž je nezbytným předpokladem pro vyhodnocení, zda je splněna třetí podmínka obnovy řízení, nikoliv nepřípustným předjímáním výsledku obnoveného řízení, jak tvrdí stěžovatel. Nestačí přitom pouhá možnost nebo spekulativní úvaha o tom, že by nové skutečnosti mohly vést k odlišnému hodnocení věci, neboť přijetí tohoto výkladu by dle názoru žalovaného vedlo k prolomení právní moci téměř každého správního rozhodnutí, v němž se po jeho vydání objeví nové informace o některém z účastníků řízení nebo svědků, aniž by měly reálný vztah ke skutkovým zjištěním, na nichž bylo rozhodnutí založeno.

11. Žalovaný dále uvádí, že skutkové závěry učiněné v přestupkovém řízení nebyly založeny výlučně na výpovědích A. a O. F., ale na více vzájemně se doplňujících důkazech. Nově tvrzené skutečnosti proto podle něj nejsou způsobilé zpochybnit skutková zjištění, z nichž správní orgány vycházely. Za nedůvodnou považuje rovněž námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu, který své závěry řádně odůvodnil.

12. Stěžovatel v replice konstatuje, že žalovaný ve vyjádření nahrazuje odůvodnění napadeného rozsudku vlastní konstrukcí, která je s ním v rozporu. Zatímco žalovaný naznačuje, že stěžovatelem uplatněné skutečnosti nejsou novotami, krajský soud v napadeném rozsudku připustil splnění prvních dvou podmínek obnovy řízení. Podle stěžovatele tato argumentace nemůže zhojit případné nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku, nehledě na to, že je uvedená konstrukce věcně nesprávná. Skutečnosti zpochybňující věrohodnost klíčové osoby přitom představují typické novoty, které mohou vést k jinému řešení otázky samostatně nebo ve spojení s již provedeným dokazováním.

13. Stěžovatel dále namítá, že žalovaný nepřípadně redukuje základ novot na investigativní mediální články, ačkoliv jejich stěžejním zdrojem jsou listiny úřední povahy, zejména rozsudek Krajského soudu v Bratislavě a znalecký posudek v něm obsažený.

14. Stěžovatel nadto uvádí, že žalovaný nereagoval na jeho námitku týkající se nesprávného, příliš úzkého výkladu pojmu „jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování“. Podle stěžovatele správní orgány samy připustily, že předmětem rozhodování byly také materiální stránka přestupku, míra společenské škodlivosti a okolnosti vylučující protiprávnost. Relevance novot k této rovině však dosud nebyla věcně posouzena žádným orgánem, což dále souvisí s namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. V této souvislosti stěžovatel podotýká, že nezpochybňuje význam posouzení relevance novot, ale zpochybňuje to, zda se správní orgány a následně soud zabývaly jejich vlivem na materiální stránku přestupku a uloženou sankci. Poukazuje na to, že incident v Čestlicích zapadal do dlouhodobého a organizovaného vzorce násilných útoků ze strany F. vůči osobám odstraňujícím nelegální reklamu, za což jsou F. trestně stíháni (přičemž trestnímu stíhání za samotný incident v Čestlicích zabránila pouze procesní překážka dřívějšího pravomocného rozhodnutí o přestupku). Tyto skutečnosti jsou objektivně způsobilé ovlivnit hodnocení okolností, za nichž ke skutku došlo, míry jeho společenské škodlivosti, a tím i výměru sankce. Zároveň poukazuje na to, že skutková zjištění byla mimo jiné založena na videozáznamech pořízených O. F., jehož věrohodnost a modus operandi novoty přímo zpochybňují. Posouzení, zda nepřímý důkazní řetězec obstojí ve světle novot, však podle něj náleží až do obnoveného řízení.

3. Posouzení Nejvyšším správním soudem

15. NSS po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a z důvodů, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil, současně zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

16. Kasační stížnost není důvodná.

17. Předně se NSS zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Této námitce nepřisvědčil. Stěžovatel v žalobě formuloval žalobní body pouze obecně jako „nepřezkoumatelnost – opomenutí novot, absence úvahy o § 100 odst. 3 s. ř., porušení §§ 3, 50, 68 odst. 3 s. ř.“. Krajský soud se s takto obecně formulovanými námitkami odpovídajícím způsobem vypořádal a vysvětlil, proč v postupu správních orgánů tvrzené vady neshledal. Z obsahu kasační stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatel ve skutečnosti nesouhlasí se samotným právním posouzením, což ovšem nelze zaměňovat se zmíněnou nepřezkoumatelností.

18. Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku zejména v tom, že se krajský soud nezabýval otázkou, zda nově uplatněné skutečnosti mohou mít vliv na posouzení materiální stránky přestupku, okolností vylučujících protiprávnost či dalších aspektů jeho přestupkové odpovědnosti. Takto však stěžovatel námitku v žalobě neuplatnil.

19. V žalobě pouze tvrdil, že nové skutečnosti týkající se trestné činnosti F. jsou relevantní ve vztahu k jejich přestupkové odpovědnosti, neboť podle něj prokazují, že jednání F. nelze podřadit pod žádnou z okolností vylučujících protiprávnost a nejedná se ani o dovolenou svépomoc při ochraně majetku, a správní orgány tedy neměly jejich postup kvalifikovat jako legitimní ochranu majetkových práv.

20. Ve vztahu ke své vlastní přestupkové odpovědnosti však stěžovatel v žalobě ani netvrdil, že by tytéž skutečnosti svědčily o jednání spadající pod některou z okolností vylučujících protiprávnost nebo že by měly mít vliv na hodnocení společenské škodlivosti jednání stěžovatele.

21. Krajský soud se proto nemusel výslovně zabývat jednotlivými aspekty přestupkové odpovědnosti stěžovatele, jejichž význam stěžovatel dovozuje až v kasační stížnosti. Podstatné je, že se krajský soud v napadeném rozsudku zabýval relevancí nově uplatněných skutečností ve vztahu k přestupkové odpovědnosti stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že nejsou naplněny zákonné podmínky pro obnovu řízení. Zejména v bodě 33 napadeného rozsudku vysvětlil, proč tvrzení týkající se trestné činnosti F. nemohou obstát jako důvod pro povolení obnovy řízení a proč neopravňují stěžovatele domáhat se znovuotevření otázky jejich přestupkové odpovědnosti. Pokud tedy stěžovatel nyní namítá, že se krajský soud měl samostatně vyjádřit k možnému vlivu těchto skutečností na materiální stránku jeho přestupku, jde ve skutečnosti o rozvíjení žalobní argumentace až v kasační stížnosti, nikoli o vadu zakládající nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.

22. NSS nepovažuje za důvodnou ani dílčí námitku stěžovatele, na jejímž základě pouze konstatuje, že úvaha správního orgánu o případném nařízení obnovy z moci úřední musí být učiněna v mezích zákona, bez libovůle a alespoň v minimálním rozsahu přezkoumatelně odůvodněna. NSS má za to, že správní orgány tomuto požadavku dostály.

23. Zbylé dvě kasační námitky spolu úzce souvisí, neboť se týkají třetí podmínky pro povolení obnovy řízení, a bude o nich tedy pojednáno společně.

24. NSS úvodem připomíná, že obnova řízení je mimořádným opravným (jde-li o obnovu řízení z moci úřední také dozorčím) prostředkem, který je na rozdíl od přezkumného řízení určen k nápravě skutkových nesprávností (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 5. 2010, čj. 6 As 39/2009-74, uveřejněný pod č. 2144/2010 Sb. NSS), popřípadě některých jiných vad řízení (např. dosažení rozhodnutí trestným činem). Umožňuje tedy znovu rozhodnout ve věci samé z důvodu skutkových omylů zjištěných až po právní moci rozhodnutí, a tím prolomit překážku věci rozhodnuté. Obnova řízení tradičně probíhá ve dvou fázích. V první fázi, tedy v řízení o povolení obnovy, správní orgán posuzuje pouze to, zda jsou splněny zákonné podmínky její přípustnosti. Vlastní dokazování a rozhodování o meritu probíhá až ve druhé fázi, tedy po povolení obnovy řízení. Správní orgán, potažmo krajský soud, se proto v první fázi nezabývají oprávněností důvodů obnovy, neboť jejich věcný přezkum náleží až obnovenému řízení. I v obnoveném řízení přitom může správní orgán dospět ke stejnému závěru jako v původním řízení, své rozhodnutí však může opřít i o jiné důvody.

25. K tomu, aby mohla být obnova řízení povolena, musejí být ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu kumulativně splněny tři zákonné podmínky: 1) musejí být uplatněny dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení, 2) účastník, jemuž jsou ku prospěchu, je nemohl v původním řízení uplatnit, 3) tyto důkazy a skutečnosti mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 4. 2010, čj. 2 As 22/2009-83).

26. Jak bylo předestřeno výše, ve vztahu k této věci je relevantní zejména třetí z uvedených podmínek. Správní řád zde vytváří určitou pojistku před tím, aby se za legitimní důvod obnovy řízení považovala jakákoliv změna ve skutkových okolnostech každého jednoho řízení. Je proto na správním orgánu rozhodujícím o obnově řízení, aby zvážil, nakolik či zda vůbec je okolnost, která by měla odůvodňovat obnovu řízení, skutečně natolik podstatná, aby mohla zvrátit změnu řešení otázky, která je předmětem rozhodování potenciálně obnovovaného řízení. Toto posouzení má nicméně vliv toliko na oprávněnost (přípustnost) provedení obnovy, nikoliv na výsledek obnoveného řízení samotného (MALAST, J. § 100. In: KOPECKÝ, M., STAŠA, J., BALOUNOVÁ, J., MALAST, J., POUPEROVÁ, O., KOPECKÝ, P., ADAMUSOVÁ, Z. Správní řád: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-8-26]). Pro povolení obnovy řízení přitom postačuje pouze pravděpodobnost, že by na základě skutečností či důkazů samotných (nebo ve spojení s již provedeným dokazováním) mohlo dojít k jinému řešení projednávané otázky. Současně však povolení obnovy řízení není možné v situaci, pokud by se jednalo o takové skutečnosti nebo důkazy, které zjevně nemohou odůvodnit odlišné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2020, čj. 5 As 463/2019-3, bod 19).

27. Právě o posledně zmíněnou situaci se jedná v nyní posuzované věci. Stěžovatel namítá, že krajský soud nepřípustně předjímal rozhodnutí v obnoveném řízení. Argumentuje tím, že při posouzení, zda nové skutečnosti mohou odůvodnit jiné řešení otázky, zaměnil krajský soud měřítko pravděpodobnosti za měřítko jistoty. To však z napadeného rozsudku nevyplývá. Krajský soud se zabýval relevancí tvrzených novot ve vztahu k přestupkové odpovědnosti stěžovatele především v bodech 42 až 46 napadeného rozsudku. Dospěl přitom k závěru, že mezi nimi nenalézá žádnou relevantní spojitost, nikoliv k závěru, že by tyto skutečnosti nebyly dostatečně prokázány, a proto nemohly vést k jinému výsledku. NSS se s tímto závěrem plně ztotožňuje. Ani v případě, že by bylo prokázáno, že jednání F. naplňovalo znaky trestného činu, nemělo by to vliv na posouzení toho, zda se stěžovatel dopustil daného přestupku proti majetku. Stejně tak případná nezákonnost umístění reklamních plachet na billboardech neopravňovala stěžovatele k jednání poškozujícímu majetek jiné osoby. Právo vlastnit majetek je ostatně zakotveno i v ústavní rovině v čl. 11 LZPS. Obdobně by na výsledek řízení nemohl mít vliv ani rozsudek Krajského soudu v Bratislavě. I pokud by bylo prokázáno, že A. F. je ve skutečnosti A. C., a že závěry znaleckého posudku týkající se nevěrohodnosti A. C. se tedy vztahují rovněž k osobě A. F., není tato skutečnost rozhodná pro přestupkovou odpovědnost stěžovatele. Pokud stěžovatel zamýšlel těmito novými skutečnostmi zpochybnit věrohodnost výpovědí F., ani v tomto směru jeho námitka neobstojí. Správní orgány totiž při zjišťování skutkového stavu vycházely především z řady nepřímých důkazů, a to zejména z videozáznamů a fotografií [přestupek dle § 8 odst. 1 písm. a) bod 4 zákona o některých přestupcích – strhávání reklamních plachet] a při posouzení přestupku dle § 8 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o některých přestupcích (odcizení reklamních plakátů) zohlednily i další skutečnosti (nález reklamních plakátů ve voze stěžovatele, který měl klíče od něj u sebe apod.). NSS tedy souhlasí s názorem krajského soudu, že i kdyby byli A. a O. F. správními orgány považováni za sebevíc nedůvěryhodné osoby, nemohlo to mít vliv na zjištěný skutkový stav týkající se stěžovatelovy přestupkové odpovědnosti.

28. Úvaha krajského soudu o tom, zda by nové skutečnosti mohly vést k jinému posouzení přestupkové odpovědnosti stěžovatele, proto nepředstavuje nepřípustné předjímání merita věci. Naopak jde o úvahu nezbytnou pro posouzení třetí podmínky obnovy řízení. Pokud by totiž soud v této fázi nemohl vůbec hodnotit, zda novoty mohou ovlivnit řešení otázky, která byla předmětem původního řízení, ztrácela by třetí podmínka na významu. Krajský soud přitom nepožadoval, aby stěžovatelem tvrzené novoty s jistotou prokazovaly, že povedou k jinému řešení věci, ale pouze vyhodnotil, že vzhledem k povaze novot nemají ve vztahu k předmětu původního přestupkového řízení relevanci. Na tomto závěru nic nemění ani formulace krajského soudu, podle níž je pravděpodobnost jiného řešení otázky „zcela mizivá“, případně že z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Bratislavě „nelze spolehlivě dovodit“ totožnost A. F. a A. C.. Tyto formulace je třeba vnímat v kontextu celého odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud jimi nevyjádřil požadavek jistoty ve vztahu k výsledku obnoveného řízení, ale pouze zdůraznil, že ani při zohlednění stěžovatelem tvrzených novot nelze dovodit jiné řešení jeho přestupkové odpovědnosti.

29. NSS tedy neshledal, že by krajský soud při posouzení třetí podmínky nepřípustně předjímal výsledek obnoveného řízení. Tato námitka proto není důvodná.

30. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani druhá stěžovatelova námitka, podle níž měl krajský soud zúžit relevanci nově uplatněných skutečností výlučně na otázku, zda to byl stěžovatel, kdo dne 3. 5. 2022 strhl reklamní plachty z billboardů. Takové interpretaci odůvodnění napadeného rozsudku však nelze přisvědčit. Krajský soud opakovaně uvedl, že stěžovatelem uplatněné novoty nejsou způsobilé odůvodnit jiné řešení otázky přestupkové odpovědnosti stěžovatele. Z toho nicméně nelze dovozovat, že by svůj závěr vztáhl výlučně na skutkové zjištění, kdo se určitého jednání dopustil, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti. Posouzení, zda určité jednání zakládá přestupkovou odpovědnost, předpokládá mimo jiné posouzení, zda toto jednání naplňuje všechny formální i materiální znaky přestupku, tedy včetně společenské škodlivosti, a zda není dána některá z okolností vylučujících protiprávnost. Skutečnost, že se krajský soud výslovně nevyjádřil k tomu, jakou spojitost nové skutečnosti mohou či naopak nemohou mít ve vztahu k materiální stránce přestupku či okolnostem vylučujícím protiprávnost stěžovatele, proto není vadou. Ostatně jak zdůraznil také krajský soud, stěžovatel ani v žalobě nevysvětlil, jak se jím tvrzené nové skutečnosti mohou promítnout právě do této roviny. Lze tedy uzavřít, že stěžovatel ve skutečnosti pouze nesouhlasí s tím, jak krajský soud vyhodnotil význam jím uplatněných novot ve vztahu k jeho odpovědnosti za přestupek. NSS se však ztotožňuje se závěry krajského soudu, který přesvědčivě vyložil, proč jsou uplatněné novoty v tomto případě irelevantní a proč není namístě povolení obnovy řízení. NSS tedy ani této námitce nevyhověl.

31. Pro úplnost k argumentaci stěžovatele NSS poznamenává, že správní orgány při stanovení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédly jako k polehčující okolnosti k motivu jednání stěžovatele, tedy že jednal v dobré víře proti nelegálně instalovaným reklamním zařízením, které podle něj mohou ohrožovat bezpečnost silničního provozu.

4. Závěr a náklady řízení

32. NSS pro všechny shora uvedené důvody zamítl kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.); žalovanému nevznikly v řízení náklady vymykající se z jeho běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 10. září 2026 Ondřej Mrákota v. r. předseda senátu