10 As 187/2018

Rubrum

10 As 187/2018 - 34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: KONREO, v. o. s., se sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, insolvenční správkyně společnosti FAU, s. r. o., se sídlem Pekařská 1639/79a, Opava, zast. JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2018, čj. 14060/18/5100 - 41458-710158, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2018, čj. 25 Af 25/2018-12, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se jako insolvenční správkyně společnosti FAU, s. r. o., domáhala u Krajského soudu v Ostravě zrušení rozhodnutí, kterým žalovaný potvrdil platební výměry Specializovaného finančního úřadu na úrok z prodlení za měsíce září a říjen roku 2016. Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že není místně příslušný, neboť podle § 12a zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, je v oblasti působnosti Specializovaného finančního úřadu jako správního orgánu prvního stupně místně příslušný ten krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje. Ačkoliv žalobkyně (se sídlem v Brně) je v postavení insolvenční správkyně společnosti FAU (která sídlí v Opavě), vystupuje v soudním řízení vlastním 10 As 187/2018 jménem, a proto je navrhovatelkou ve smyslu § 12a zákona o finanční správě. Napadeným usnesením proto Krajský soud v Ostravě postoupil věc Krajskému soudu v Brně.

2. Žalobkyně (stěžovatelka) napadá usnesení krajského soudu kasační stížností. Domnívá se, že místní příslušnost krajského soudu se má řídit podle sídla společnosti FAU (úpadkyně), které je v Opavě. V hmotněprávní rovině je totiž daňovým dlužníkem a nositelem všech práv a povinností vůči orgánům finanční správy pouze úpadce. Podle důvodové zprávy je smyslem § 12a zákona o finanční správě zabránit tomu, aby se jakékoliv agendy soustřeďovaly pouze u jednoho soudu. V seznamu insolvenčních správců je evidováno celkem 39 insolvenčních správců se zvláštním povolením (které je vyžadováno pro výkon činnosti insolvenčního správce daňového subjektu s obratem vyšším než 100 000 000 Kč nebo s více než 100 zaměstnanci), z nichž celkem 16 má sídlo v obvodu Městského soudu v Praze. Určování místní příslušnosti podle sídla insolvenčního správce by proto šlo proti smyslu dotčeného ustanovení. Stěžovatelka také poukázala na skutečnost, že v průběhu insolvenčního řízení se může insolvenční správce měnit zcela mimo vůli daňových subjektů. Při ustanovení nového insolvenčního správce se sídlem v obvodu odlišného krajského soudu by se tedy mohla v průběhu soudního řízení změnit místní příslušnost, a to i opakovaně, což je nežádoucí.

3. Žalovaný souhlasí s krajským soudem, pouze doplnil, že v souladu s § 20 odst. 3 daňového řádu zůstává daňový subjekt, i když je v úpadku, osobou zúčastněnou na řízení o správě daní, jeho procesní postavení je však omezeno právy a povinnostmi insolvenčního správce, které vyplývají z insolvenčního zákona. Stěžovatelka je v tomto případě osobou s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě společnosti FAU a rovněž osobou oprávněnou podat správní žalobu. Je tedy i zároveň navrhovatelkou ve smyslu § 12a zákona o finanční správě.

4. Kasační stížnost není důvodná.

5. Podle § 12a zákona o finanční správě v oblasti působnosti Specializovaného finančního úřadu jako správního orgánu prvního stupně je k řízení ve správním soudnictví místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje.

6. Krajský soud si byl vědom toho, že stěžovatelka coby insolvenční správkyně nevystupuje v řízení sama za sebe, nýbrž jménem úpadkyně, jejíž práva hájí (k tomu ostatně srov. i žalovaným citovaný § 20 odst. 3 daňového řádu, podle nějž osoby ustanovené podle zákona, které plní povinnosti stanovené daňovým subjektům, zejména správce dědictví a insolvenční správce, mají stejná práva a povinnosti jako daňový subjekt). Tento vztah mezi oběma společnostmi však nemění nic na tom, že žalobu coby navrhovatelka podala právě stěžovatelka (srov. k tomu usnesení NSS ze dne 5. 1. 2017, čj. Nad 239/2016-5.

7. Neobstojí ani stěžovatelčin poukaz na nadměrnou koncentraci správců se zvláštním oprávněním v hlavním městě Praze. Je pravda, že cílem novely bylo rozmístit spory, které začínají u Specializovaného finančního úřadu, pokud možno mezi různé správní soudy a neponechávat je pouze u Městského soudu v Praze, kde má tento úřad sídlo. Okolnost, kterou uvádí stěžovatelka, je však pouze faktická a nemůže vyvrátit právní závěr, podle 10 As 187/2018 - 35 pokračování nějž je navrhovatelkou ona. (Jen pro úplnost tak soud dodává: z ničeho neplyne, že ty subjekty v úpadku, které mají významný obrat nebo mnoho zaměstnanců, a za něž tak může vystupovat pouze insolvenční správce se zvláštním povolením, jsou rozmístěny na území státu rovnoměrně a že jejich podstatné množství nesídlí třeba právě v Praze.)

8. NSS souhlasí s žalovaným, že i pokud by v průběhu soudního řízení nastala změna insolvenčního správce, podle zásady perpetuatio fori by místní příslušnost zůstala zachována; řízení o žalobě by se tedy dokončilo před tím krajským soudem, před kterým začalo. Ani tato úvaha proto nepodporuje stěžovatelčin závěr o tom, že místně příslušný by měl být Krajský soud v Ostravě.

9. S ohledem na výše uvedené je v tomto případě nutno považovat za navrhovatelku ve smyslu § 12a zákona o finanční správě stěžovatelku jakožto insolvenční správkyni, jejíž sídlo je v Brně. Místně příslušný je tak Krajský soud v Brně a postup Krajského soudu v Ostravě byl správný.

10. NSS proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 s. ř. s., věty poslední. O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS podle § 60 odst. 1 a § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. února 2019 Ondřej Mrákota předseda senátu