10 As 198/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Bejčkové a soudců Ondřeje Mrákoty a Vojtěcha Šimíčka ve věci žalobce: Krajina pro život, spolek, Bohumila Kavky 933, Průhonice, zastoupeného advokátkou JUDr. Petrou Humlíčkovou, Lublaňská 18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, Vršovická 65, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: ČEPS, a. s., Elektrárenská 2, Praha 10, proti rozhodnutí ze dne 24. 4. 2025, čj. MZP/2025/210/1371, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2025, čj. 15 A 54/2025-59, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Spor je o to, zda Magistrát hlavního města Prahy dostatečně zdůvodnil své rozhodnutí vydané v řízení o (mj.) udělení výjimky ze zásahu do vývoje zvláště chráněných druhů. Soud odpovídá na tyto otázky: 1) Existovalo jiné uspokojivé řešení záměru? 2) Nechybějí tu zmírňující opatření a účinná kontrola plnění podmínek, za kterých magistrát výjimku udělil? 3) Posoudil magistrát řádně vliv záměru na krajinný ráz?

1. Popis věci

2. Magistrát vyslovil dne 30. 1. 2025 podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, souhlas se záměrem – přestavbou jednoduchého vedení 400 kV na dvojité vedení 2 x 400 kV, v trase začínající v katastrálním území Křeslice a končící v rozvodně Čechy střed u Mochova. Současně udělil žadateli, společnosti ČEPS, několik výjimek ze zákonných povinností. Konkrétně tak žadatel získal: 1) souhlas s povolením a provedením záměru, který by mohl vést k poškození nebo zničení významných krajinných prvků nebo ohrožení či oslabení jejich ekologicko-stabilizační funkce; 2) souhlas s povolením a provedením záměru, který by mohl snížit nebo změnit krajinný ráz; 3) souhlas s povolením a provedením záměru v ochranném pásmu přírodní rezervace Mýto; 4) výjimku ze zákazu povolovat a provádět stavby na území přírodní rezervace Mýto; 5) výjimku ze zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů (otakárek fenyklový, ropucha obecná, ropucha zelená, koroptev polní, křepelka polní, moták pochop); to vše podle § 4, § 12 odst. 2, § 37 odst. 2, § 43 odst. 1 a § 56 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona o ochraně přírody a krajiny. Magistrát také určil, za jakých podmínek se může záměr uskutečnit.

3. Žalobce podal proti rozhodnutí magistrátu odvolání, Ministerstvo životního prostředí je však zamítlo. Proti rozhodnutí ministerstva podal žalobce žalobu, ve které namítal, že existuje jiné uspokojivé řešení (podzemní varianta záměru). Podle žalobce posouzení záměru v procesu EIA samo o sobě nevylučuje posouzení jiných dostupných řešení v řízení o výjimce (rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2015, čj. 6 As 73/2015-40). Magistrát a ministerstvo však podzemní variantu neposoudily, proto jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná. Obě rozhodnutí pomíjejí i otázku, zda vedení nekřižuje tzv. rizikové lokality, a proto neuložila vhodná zmírňující a kompenzační opatření. Podle žalobce nenastavila rozhodnutí dostatečně pravidla pro kontrolu prováděnou orgánem ochrany přírody ani řádně neposoudila zásah do krajinného rázu. Městský soud se však s žádnou z námitek neztotožnil a žalobu zamítl.

2. Argumenty stran v kasačním řízení

4. Proti rozsudku městského soudu podává žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.

5. Zaprvé podle něj existuje jiné uspokojivé řešení v podobě podzemního vedení, které magistrát ve vztahu k požadované výjimce neposoudil. Stěžovatel se domnívá, že dokumentace EIA, podle které by podzemní kabelové vedení poškodilo životní prostředí trvale a závažněji než nadzemní vedení, není v souladu s judikaturou. Neposuzuje totiž dopady podzemního vedení na volně žijící živočichy (ropuchu zelenou, koroptev polní, křepelku polní a motáka pochopa). Podzemní vedení podle stěžovatele snižuje riziko smrtelného střetu ptáků s nadzemním vedením. Nežádoucí důsledky podzemní varianty jsou navíc jen dočasné a dají se řešit díky technologiím a harmonogramu prací. Nebyly tedy splněny podmínky pro udělení výjimky podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Dále stěžovatel trvá na tom, že rozhodnutí magistrátu je nepřezkoumatelné, protože jiné uspokojivé řešení jen vyloučilo, ale neposoudilo ho. Magistrát se nezabýval ani počtem jedinců (chráněných druhů), kteří mohou být dotčeni, ani využitím účinných kompenzačních opatření, která by zmírnila nebo vyloučila nežádoucí vliv podzemního vedení.

6. Zadruhé stěžovatel namítá, že správní orgány ani městský soud se nevypořádaly s otázkou, zda vedení křižuje rizikové lokality podle metodického pokynu MŽP č. 2/2023. Městský soud zase pochybil tím, že tuto vadu nepovažoval za podstatnou. Stěžovatel také poukazuje na podmínku č. 44 závazného stanoviska EIA, která v určitých úsecích vedení výslovně doporučuje optickou signalizaci zemnicího lana ke snížení rizika střetů ptáků s vedením. Protože se správní orgány nevypořádaly s tím, zda nejde o rizikovou lokalitu, jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná.

7. Zatřetí stěžovateli vadí, že rozhodnutí o výjimce neurčuje dostatečně oprávnění a způsob výkonu ekologického/biologického dozoru („ekodozoru“). Úprava povinností ekodozoru je proto neurčitá a nevymahatelná. Městský soud podle stěžovatele pochybil, protože zlehčoval nedostatky podmínek výkonu ekodozoru, jejich obecnost považoval za přirozenou a odkazoval na závěry EIA, které se však nijak nepromítly do výroku rozhodnutí ministerstva. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí nestanoví dostatečný systém kontroly dodržování podmínek výjimky. Městský soud podle něj nesprávně pracoval s rozsudkem NSS ze dne 30. 9. 2024, čj. 5 As 292/2023–62, protože v něm byly kontrolní mechanismy vymezeny mnohem konkrétněji. Napadené rozhodnutí proto nezajišťuje průběžnou ochranu zvláště chráněných druhů během provádění záměru – tím spíš, že magistrát ani neupřesnil požadavky na kvalifikaci osoby provádějící ekodozor.

8. Začtvrté podle stěžovatele správní orgány pochybily tím, že nedostatečně posoudily vliv záměru na krajinný ráz, a městský soud s tímto postupem nesprávně souhlasil. V rozhodnutí magistrátu chybějí základní údaje o výšce nových i stávajících stožárů a vysvětlení, jak se tyto parametry promítly do hodnocení dopadů záměru na krajinný ráz. Pouhý odkaz na podklady ve spise podle stěžovatele nestačí. Magistrát se nedostatečně zabýval i proměnou krajinného rázu v jednotlivých dotčených oblastech. Navíc správní orgány ani městský soud neposoudily vliv podzemní varianty vedení na krajinný ráz, přestože připouštějí, že by tato varianta krajinný ráz ovlivnila méně.

9. ČEPS, jako osoba zúčastněná na řízení, se stěžovatelem nesouhlasí. Podzemní varianta je popsána, odborně posouzena a poté odmítnuta v oznámení záměru a také v dokumentaci EIA podle § 6 a § 8 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Z nich vyplývá, že podzemní varianta vedení přenosové soustavy by měla horší vliv na životní prostředí a veřejné zdraví než nadzemní vedení.

10. V dotčeném území nebyly zjištěny žádné rizikové lokality podle metodického pokynu MŽP č. 2/2023. Přestože se na trase vyskytují některé druhy ptáků citlivé na střety s vedením, nejde o výskyty, které by podle metodiky odůvodňovaly instalaci optických zviditelňovačů na vodiče a zemnicí lana. Biologické hodnocení proto zviditelnění vodičů ani zemnicích lan nenavrhuje a k ochraně ptáků považuje za dostačující jiná zmírňující opatření, zejména omezení kácení dřevin a načasování terénních prací.

11. ČEPS konečně nesouhlasí s tvrzením, že podmínky výkonu ekodozoru jsou neurčité a nevymahatelné. Zdůrazňuje, že kontrolní činnost orgánu ochrany přírody není omezena na jednu kontrolu ročně a orgán ochrany přírody může provádět kontroly i častěji. Pravda není ani to, že nebyl dostatečně posouzen vliv na krajinný ráz. Výšky stávajících i nových stožárů jsou srovnány v podkladech rozhodnutí, zejména v posouzení vlivu stavby na krajinný ráz (v něm se i celkově posuzují důsledky záměru na krajinný ráz). Z něj vyplývá, že záměr sice posílí nežádoucí působení vedení v krajině, ale zásah do krajinného rázu zůstane únosný.

12. Ministerstvo k podzemní variantě uvádí, že tato možnost byla dostatečně posouzena už v procesu EIA a magistrát ji odmítl pro významnější nežádoucí dopady na chráněné druhy a další složky životního prostředí (ve vyjádření podrobně popsané), než které s sebou přináší nadzemní vedení. Záměr se netýká ani žádných rizikových lokalit vyžadujících zviditelnění vodičů. Podmínky ekodozoru jsou podle ministerstva formulovány dostatečně určitě, kontrolní mechanismy také postačují a zásah do krajinného rázu je přiměřený. Ministerstvo připomíná, že záměr je důležitý pro zabezpečení přenosové soustavy a veřejný zájem na spolehlivém zásobování elektrickou energií.

3. Posouzení věci

13. Kasační stížnost není důvodná. NSS dospěl k závěru, že magistrát, ministerstvo i městský soud na všechny sporné otázky odpověděly nejen dostatečně srozumitelně a podrobně, ale i správně. 3.1 Jiné uspokojivé řešení záměru neexistuje

14. První kasační námitka se týká toho, zda správní orgány posoudily dostatečně a správně možnost podzemního vedení. Výjimku ze zákazů u zvláště chráněných rostlin a živočichů lze totiž povolit podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny jen tehdy, pokud je dán některý z důvodů uvedených tamtéž v odstavci 2, neexistuje jiné uspokojivé řešení a povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany. Je-li konkrétním důvodem, který opodstatňuje výjimku, naléhavý důvod převažujícího veřejného zájmu podle § 56 odst. 2 písm. c), musejí správní orgány zkoumat nejen 1) existenci takového naléhavého důvodu, ale i 2) převahu tohoto veřejného zájmu nad zájmem ochrany přírody, 3) neexistenci jiného uspokojivého řešení a 4) dosažení či udržení příznivého stavu jednotlivých druhů z hlediska jejich ochrany (rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2015, čj. 6 As 73/2015-40, č. 3343/2016 Sb. NSS, bod 21).

15. V této věci spočívá onen naléhavý důvod převažujícího veřejného zájmu, jímž je výjimka zdůvodněna, v kritickém zásobování hlavního města Prahy elektrickou energií. Tento důvod (a to, proč veřejný zájem převažuje nad ochranou přírody) správní orgány srozumitelně vysvětlily, není sporný a stěžovatel vůči němu nic nenamítá. Stejně tak stěžovatel nezpochybňuje přímo ani to, že povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany. Sporná je však otázka, zda vedle vybrané varianty zdvojeného nadzemního vedení neexistuje jiné uspokojivé řešení.

16. Podle stěžovatele je rozhodnutí magistrátu nepřezkoumatelné, protože vycházelo ze stanoviska EIA, které podzemní variantu vyloučilo, ale neposoudilo (strana 5 stanoviska EIA). S tím NSS nesouhlasí. V procesu EIA musejí být posouzeny ty varianty záměru, které skutečně připadají v úvahu (6 As 73/2015, body 40 až 42). Varianty, které nebyly posouzeny v procesu EIA, mohou a mají být posouzeny v řízení o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny – ovšem jenom tehdy, jde-li o variantu reálnou a uskutečnitelnou. Zároveň musí být věrohodně doloženo, že daná varianta může představovat menší zásah do přirozeného vývoje chráněných druhů (rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2018, čj. 4 As 126/2018-70, bod 57). Pokud nejsou tyto podmínky splněny, nemůže správní orgán v řízení o udělení výjimky „svévolně“ posuzovat reálnost jiných variant. Jejich posouzení totiž spadá do působnosti jiných orgánů. Správní orgán, který rozhoduje o výjimce, v takovém případě není povinen ani oprávněn hodnotit reálnost jiných variant, které nebyly posouzeny nebo byly odmítnuty (rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2017, čj. 5 As 180/2015-51).

17. NSS se ztotožňuje s tím, jak tuto námitku posoudil městský soud v bodech 22 až 27 napadeného rozsudku. Na stranách 25 a 26 dokumentace k záměru V415 Čechy střed – Chodov – zdvojení stávajícího vedení 400kV se podrobně vysvětluje, proč se o podzemní variantě vedení neuvažuje jako o reálné variantě. Dokumentace objasňuje, proč by podzemní varianta byla velmi náročná z hlediska zajištění bezpečnosti a prostoru, který by zabírala (kvůli kabelům, bezpečnostním rozestupům a uložení zeminy z výkopů atd.). Dále poukazuje na to, že podzemní varianta by přinášela i značné technické obtíže. Bylo by totiž například potřeba na místo uložení dopravit kabely navinuté na bubnu o průměru cca 6 metrů a hmotnosti přes 20 tun (na půl kilometru trasy by bylo zapotřebí 12 takových bubnů, celková délka trasy vedení je zhruba 40 km) a vybudovat trvalé přístupové komunikace kvůli provozu, budoucím opravám a obnově kabelového vedení. Dokumentace zmiňuje i obrovské množství vytěžené zeminy a přídatná kompenzační zařízení, která by byla u podzemní varianty nutná. Tato varianta by proto měla i závažnější dopady na životní prostředí. Obtížná a časově náročná by byla i oprava podzemního vedení, a to by se negativně promítlo také do spolehlivosti přenosu elektrické energie.

18. Městský soud nejen z těchto faktů správně vyvodil a v bodě 25 svého rozsudku zdůvodnil, že podzemní variantu nelze považovat za reálnou. Stanovisko EIA se má zabývat jen reálnými variantami, proto je dostatečné toto stručné vyjádření k podzemní variantě na straně 5 ve stanovisku EIA: „V dokumentaci je komentována i podzemní ,kabelová‘ varianta, o které se však neuvažuje jako o reálné (smysluplné) variantě, a to i z hlediska ochrany životního prostředí. Tato varianta se proto vylučuje.“ V souladu s § 10 odst. 1 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (ve znění k 10. 8. 2014, tedy k datu vydání stanoviska EIA), stanovisko také zmiňuje (na straně 8), že vychází z dokumentace a dalších podkladů.

19. Z toho vyplývá, že správní orgány podzemní variantu neopomněly, jen ji zvážily úměrně její reálnosti a proveditelnosti. Stěžovatel navíc v průběhu řízení věrohodně nedoložil (ani se o to nesnažil), že jde o variantu, která by tyto podmínky splňovala a zároveň méně zasahovala do přirozeného vývoje chráněných druhů (jen to tvrdí). Magistrát v řízení o výjimce proto nejenže nemusel, ale podle judikatury ani nemohl podrobně posuzovat podzemní variantu. Námitka nepřezkoumatelnosti je tedy nedůvodná.

20. NSS souhlasí s městským soudem i v tom, že magistrát se přesto dostatečně věnoval stěžovatelovým námitkám, které se týkaly vlivu nadzemní i podzemní varianty na chráněné druhy živočichů. Na stranách 13 až 17 svého rozhodnutí magistrát stěžovateli vysvětlil, že podzemní varianta není reálným a jiným uspokojivým řešením, které by šetřilo životní prostředí a chráněné druhy více než nadzemní varianta. Stěžovatel klade svými námitkami na odůvodnění magistrátu nároky, které jsou nepřiměřené (stěží může magistrát v roli, která mu v tomto procesu náleží, vyčíslit přesné počty jedinců dotčených živočišných druhů, které by byly jednotlivými variantami dotčeny) a neproveditelné (právě proto, že úkolem magistrátu nebylo některé otázky posuzovat). Navíc to, co stěžovatel magistrátu vyčítá, že ve svém rozhodnutí nevysvětlil, by na výsledku nic neměnilo. Stěžovatel tak zaměňuje svůj nesouhlas se závěry magistrátu za nepřezkoumatelnost, přestože důvody rozhodnutí o udělení výjimky kvůli nadzemnímu vedení jsou jasné (dostatečně podrobné) a srozumitelné. A to jak v rozhodnutích magistrátu a ministerstva, tak i v odůvodnění městského soudu. Proto NSS nepovažuje za účelné jejich závěry opakovat ani za potřebné je doplňovat. 3.2 Magistrát řádně zdůvodnil, proč není potřeba na vodiče a zemnicí lana umístit zviditelňovače

21. NSS nesouhlasí se stěžovatelem ani v další námitce, podle níž magistrát neposoudil, zda vedení nekřižuje rizikové lokality. Městský soud se k této námitce vyjádřil v bodě 30 napadeného rozsudku a NSS se s ním ztotožňuje. Magistrát měl za úkol posoudit, zda byly splněny podmínky pro udělení výjimky podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, a to udělal. Stejně jako v předchozí námitce stěžovatel požaduje, aby se magistrát vyjádřil k otázkám, které se nejevily sporné (a které navíc stěžovatel až do podání žaloby nenamítal). Magistrát vycházel z Hodnocení vlivu závažného zásahu na zájmy ochrany přírody a krajiny (zařazeného ve správním spise). V něm se na straně 50 píše, že se v oblasti záměru nevyskytují rizikové lokality, a proto se o zviditelňování vodičů a zemnicích lan neuvažuje. Hodnocení vlivu bylo podle § 67 zákona o ochraně přírody a krajiny zpracováno pro účely prodloužení platnosti souhlasného stanoviska EIA z 10. 8. 2014.

22. Oproti tomuto původnímu stanovisku tak už hodnocení vlivu mohlo vzít v potaz i metodický pokyn Ministerstva životního prostředí č. 2/2023. Proto správně pracovalo se zjištěním, že záměr nekřižuje tokaniště, hnízdiště a zimoviště tetřívka obecného či dropa velkého, významné vodní nádrže, soustavy vodních nádrží, významné vodní toky ani žádné jiné rizikové lokality, které vyjmenovává metodický pokyn, a učinilo závěr, že umístění zviditelňovačů na vodiče a zemnicí lana se nenavrhuje. Magistrát to ve svém rozhodnutí patrně mohl vyjádřit obsáhleji a účastníkům lépe vysvětlit, že se situace od vydání původního souhlasného stanoviska EIA změnila právě vydáním metodického pokynu, z něhož plyne, že k ochraně dotčených druhů ptactva nejsou zviditelňovače účelné. I tak však rozhodnutí magistrátu jasně říká, že vychází právě ze zmíněného hodnocení vlivu, a že se proto v souladu s metodickým pokynem o zviditelňování vodičů a zemnicích lan neuvažuje. Toto odůvodnění považuje NSS za dostatečné. Navíc souhlasí s městským soudem, že je nepřiměřené chtít po magistrátu nebo ministerstvu, aby ve svých rozhodnutích samy od sebe podrobně rozebíraly hypotetické dotčení rizikových lokalit, pokud podklady na žádnou rizikovou lokalitu neukazují a stěžovatel ve správním řízení tuto námitku nevznesl. 3.3 Ekologický dozor byl popsán dostatečně určitě

23. Dále stěžovatel namítal, že magistrát nepopsal dost podrobně, jak a kdy má tzv. ekodozor vykonávat kontrolu nad plněním podmínek, za kterých byla udělena výjimka ze zásahu do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů. Ani s touto námitkou NSS nesouhlasí; městský soud v bodech 31 až 34 napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, proč magistrát upravil ekodozor dostatečně určitě.

24. Obecně platí, že kontroly plnění podmínek musejí být dostatečně věcně a časově vymezeny (5 As 292/2023, body 78 až 85). Je pravda, že v rozsudku pátého senátu šlo o věc, v níž rozhodnutí obsahovalo konkrétnější úpravu kontrolní činnosti. To však neznamená, že je úprava ekodozoru v této věci nedostatečná. Z rozsudku 5 As 292/2023 plyne, že způsob kontrolní činnosti bezprostředně souvisí s konkrétními činnostmi, které jsou předmětem kontroly. A právě jimi je této věci určeno, kdy a na co má ekodozor zaměřit svou pozornost.

25. Jde o typově jiné činnosti, než o které šlo ve věci 5 As 292/2023, a proto ani jejich kontrola nemůže být popsána stejně podrobně ani nemůže stejně probíhat. Ekodozor v tomto případě má za úkol dohlédnout na průběh stavby a na šetrný průběh prací v blízkosti cenných biotopů, které jsou v rozhodnutí popsány. Dále má ekodozor asistovat při určování stožárových míst a příjezdových tras, montáži a demontáži stožárů v citlivých biotopech a při terénních úpravách. Městský soud správně vysvětlil, že nelze určit přesný čas, kdy má být ekodozor u prací přítomen. Je ale patrné, že má dohlédnout na klíčové okamžiky výstavby tak, aby zajistil co nejmenší zásah do vývoje chráněných druhů (pokud se v místě prací vyskytnou, zajistí jejich případný odchyt, přemístění atd.). O tom všem je povinen vést ekologický deník stavby. NSS proto souhlasí s městským soudem, že náplň i okamžik kontrol vyplývají z popisu a průběhu činností, na které má ekodozor dohlížet. Navíc podle NSS rozhodnutí magistrátu nestanoví, že jediný údaj o tom, kdy a jak často má ekodozor kontrolovat plnění podmínek, je vyjádřen slovy „nejméně jedna kontrola ročně“ (jak tvrdí stěžovatel). Rozhodnutí sice obecně ukládá, aby ekodozor kontroloval alespoň jednou ročně průběh stavby a plnění podmínek rozhodnutí o výjimce – neznamená to však právě jednou ročně. V souvislosti s dalšími činnostmi v průběhu stavby může vyvstat potřeba častějších kontrol – a rozhodnutí magistrátu s nimi v popisu jednotlivých podmínek počítá. To, jak a ve kterých situacích má ekodozor kontrolovat plnění podmínek, tedy magistrát popsal dostatečně určitě.

26. NSS nesouhlasí se stěžovatelem ani v tom, že měl magistrát přesněji určit odbornost osoby pověřené výkonem ekodozoru. To, že má jít o držitele autorizace podle § 45j (dříve § 45i) zákona o ochraně přírody a krajiny, pověřenou osobu určuje dostatečně. Ze zákona lze vyčíst, jakému oboru se taková osoba musí věnovat i jaký typ vzdělání musí mít. Důvodná není ani námitka, že osobu ekodozoru vybere a zaplatí stavebník, a proto není tato osoba nestranná. Ekodozor však slouží k tomu, aby jeho prostřednictvím žadatel o výjimku plnil podmínky rozhodnutí o výjimce. Proto z povahy věci není důvod, aby po něm byla vyžadována nestrannost. Jeho činnost je ale jasně popsána – a hlavním subjektem zodpovědným za dohled nad dodržováním podmínek výjimky (tedy i nad činností ekodozoru) zůstává orgán ochrany přírody, v tomto případě magistrát. V tom dává NSS opět za pravdu městskému soudu.

27. Stěžovatel dále namítá, že nestačí, když podmínky ekodozoru doplňuje a upřesňuje stanovisko EIA, které není závazným podkladem řízení podle § 56 zákona o ochrany přírody a krajiny. To se ale neděje. Rozhodnutí o udělení výjimky je samo o sobě dostatečně určité (viz výše). Podrobnosti a kontext uložených podmínek pak mohou vyplývat i z dalších dokumentů, jako např. ze stanoviska EIA. Na přezkoumatelnost rozhodnutí o výjimce to nemá žádný vliv. 3.4 Rozhodnutí magistrátu srozumitelně vysvětluje vliv záměru na krajinný ráz

28. Podle stěžovatele magistrát nedostatečně odůvodnil vliv záměru na krajinný ráz. Městský soud pak pochybil tím, že tuto vadu neodhalil. Proto i jeho rozsudek považuje stěžovatel za nepřezkoumatelný. Ani s touto námitkou však NSS nesouhlasí.

29. Při posuzování záměru musí orgán ochrany přírody brát ohled na krajinný ráz (§ 12 odst. 1 a 2 zákona o ochraně přírody a krajiny). Z rozsudku NSS ze dne 10. 9. 2009, čj. 7 As 52/2009-227, na který stěžovatel odkazuje, vyplývá zejména to, že zásah do krajinného rázu nelze úplně vyloučit, protože se zájem na jeho ochraně mnohdy střetává s jinými zájmy. Proto je spíše potřeba vyvarovat se extrémních zásahů a snažit se o harmonizaci konkurujících zájmů. Případný zásah do krajinného rázu musí být přiměřený vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. NSS (stejně jako městský soud) na rozdíl od stěžovatele nevidí rozpor mezi postupem magistrátu a citovaným rozsudkem.

30. Městský soud se posouzením zásahu do krajinného rázu zabýval v bodech 35 až 38 napadeného rozsudku. Srozumitelně a podrobně popsal, ze kterého dokumentu použitého magistrátem plyne porovnání výšky původních a nových stožárů vedení a v jakých částech rozhodnutí se magistrát věnuje současnému krajinnému rázu (poměrně podrobný popis na straně 8) i nejcennějším místům v krajině (na straně 10). Na desáté straně magistrát také vysvětluje, proč je zásah do krajinného rázu přiměřený, resp. únosný. Není pravda, že tento závěr není ničím podložen, jak namítá stěžovatel. Z rozhodnutí je patrné, že magistrát vzal v potaz zvýšení stožárů; mj. různě barevnými (šedými a zelenými) nátěry na různých úsecích vedení se pak zmírňuje vliv záměru na krajinný ráz. Rovněž porovnal různá území, do kterých vedení zasahuje, a to, jak rozdílně záměr ovlivní krajinný ráz v jednotlivých oblastech. Magistrát netvrdí, že záměr krajinný ráz neovlivní. Naopak připouští, že se krajinný ráz v důsledku stavby dvojitého vedení určitým způsobem změní (zhorší). Důležité však je, že se tak stane přiměřeně k okolnostem, resp. dalším zájmům, o které v této věci jde.

31. Stěžovatel poukazuje na to, že podrobnosti týkající se vlivu na krajinný ráz jsou obsaženy ve správním spise, nikoli přímo v rozhodnutí, a proto je rozhodnutí nepřezkoumatelné. S tím NSS nesouhlasí. Rozhodnutí magistrátu je dostatečně podrobné a srozumitelné samo o sobě. Jeho nedostatečnost nelze vyvodit z toho, že řada podrobných údajů je obsažena jen v dokumentech, které se staly podkladem pro rozhodnutí (tím spíš, že tyto dokumenty byly četné a důkladně zpracované). Z hlediska přehlednosti i přezkoumatelnosti je proto dostatečné, že rozhodnutí ponechává detailní úpravu v podkladových dokumentech, které jsou součástí správního spisu, a že na tyto dokumenty odkazuje. Bylo by názornější, kdyby se magistrát zmínil o konkrétní zamýšlené výšce stožárů (která je ale i bez toho stěžovateli známa, jak plyne z kasační stížnosti) přímo v rozhodnutí. Pokud to ale neudělal, nečiní to jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.

32. K námitce, že magistrát neposoudil vliv podzemní varianty na krajinný ráz, NSS podotýká, že magistrát vysvětlil, proč podzemní varianta není jiným možným řešením záměru (viz část 3.1 tohoto rozsudku), a proto ani nedává smysl, aby se zabýval jeho vlivem na krajinný ráz. NSS se proto ztotožňuje s městským soudem, který tuto dílčí námitku vypořádal dostatečně v bodě 37.

4. Závěr a náklady řízení

33. Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. NSS proto jeho kasační stížnost zamítl. Neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti; ministerstvu pak nevznikly náklady řízení vymykající se z běžné úřední činnosti. ČEPS coby osoba zúčastněná na řízení také nemá na náhradu nákladů řízení právo, ledaže by plnil povinnost uloženou soudem (§ 60 odst. 5 s. ř. s. a přechodné ustanovení čl. XI odst. 2 zákona č. 314/2025 Sb.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. srpna 2026 Michaela Bejčková předsedkyně senátu