10 As 282/2020

Rubrum

10 As 282/2020 - 17 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudkyň Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: JUDr. P. P., Ph.D., proti žalovanému: Krajský soud v Ostravě, sídlem Havlíčkovo nábřeží 34, Ostrava, na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení vedeném pod sp. zn. Si 424/2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2020, čj. 22 A 84/2019-40, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 8. 2020, čj. 22 A 84/2019-40, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce požádal dne 2. 4. 2019 žalovaného podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, o zaslání rozhodnutí, která byla vydána soudcem JUDr. Walderem v řízeních, v nichž vystupoval JUDr. Petr Hampel, Ph.D., advokát, jako zástupce alespoň jednoho z účastníků. Žalovaný mu dne 16. 4. 2019 zaslal seznam řízení vedených u zmiňovaného soudu v oddělení 42 Cm. Žalobce reagoval výtkou, že seznam není úplný, jelikož v něm chybí např. rozsudek čj. 15 Cm 126/2016-386, a požádal o doplnění seznamu. Žalovaný zaslal dne 30. 4. 2019 žalobci opětovně seznam řízení, k němuž pouze doplnil věc sp. zn. 15 Cm 126/2016. Žalobce podal na postup žalovaného stížnost podle § 16a odst. 1 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť žalovaný opakovaně neposkytl úplné informace (žalobci je známo, že existují i další rozhodnutí splňující vymezená kritéria), aniž by o zbytku žádosti vydal odmítavé rozhodnutí. Žalovaný stížnost postoupil příslušnému nadřízenému orgánu, tj. Ministerstvu spravedlnosti.

2. Jelikož Ministerstvo spravedlnosti na stížnost nijak nereagovalo, žalobce podal žalobu ke krajskému soudu, jíž se domáhal ochrany před nečinností žalovaného; konkrétně navrhl, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí o žádosti o informace ve 10 As 282/2020 věci sp. zn. Si 424/2019. V replice petit upřesnil jako povinnost „vydat úplný a kompletní seznam všech soudních řízení a rozhodnutí soudce JUDr. Waldera (a jejich spisových značek), u kterých právním zástupcem jedné ze stran byl JUDr. Hampel, nebo jednoznačně a bez pochybnosti prohlásit, že [žalovaný] provedl kontrolu a šetření prokazující, že již neexistují žádná další soudní rozhodnutí splňující kritéria a parametry žádosti ze dne 2. 4. 2019, které by žalobci dosud neposkytl“.

3. Krajský soud žalobu zamítl. S odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2013, čj. 6 A 1/2012-88, přičemž závěry z něj plynoucí potvrdil NSS v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, čj. 2 Ans 5/2013-45, uvedl, že žalovaný nebyl nečinný, neboť poskytl žalobci požadované informace; soudu v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nepřísluší zkoumat, zda byly informace poskytnuty řádně, takové hodnocení je možné v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

4. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Namítl, že tvrzená nečinnost spočívá v tom, že žalovaný nevydal o zbytku žádosti odmítavé rozhodnutí podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, byť jí vyhověl pouze částečně. Nevydáním odmítavého rozhodnutí se žalovaný dopustil nečinnosti, viz rozsudek NSS čj. 4 As 12/2017-21. Zároveň tak stěžovatel nemohl napadnout rozhodnutí o odmítnutí žádosti odvoláním podle § 16 zákona o svobodném přístupu k informacím, či proti němu podat žalobu podle § 65 s. ř. s. Chybějící vypořádání se s námitkou, že nečinnost spočívá v nevydání odmítavého rozhodnutí, způsobila nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nadto stěžovatel namítl, že rozsudek čj. 2 Ans 5/2013-45 na tuto věc nedopadá. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

5. Kasační stížnost je důvodná.

6. Stěžovatel podřadil důvody kasační stížnosti pouze pod § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., NSS však tvrzené důvody posuzuje podle jejich obsahu, a nikoliv podle formálního označení (srov. usnesení NSS ze dne 18. 3. 2004, čj. 1 As 7/2004-47). Obsah kasační stížnosti se týká též nesprávného posouzení právní otázky krajským soudem, tedy § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

7. NSS se nejdříve zabýval námitkou týkající se nepřezkoumatelnosti. NSS nesdílí názor stěžovatele, že se krajský soud nevyjádřil k žalobní námitce týkající se nevydání odmítavého rozhodnutí. Krajský soud se v bodě 6 přihlásil k rozsudku čj. 6 A 1/2012-88 a odcitoval pasáž: „jestliže soud v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti (§ 79 odst. 1 s. ř. s.) zjistí, že povinný subjekt požadované informace (…) poskytl, není důvod, aby mu soud znovu uložil povinnost o předmětné žádosti rozhodnout, a to buď poskytnutím požadovaných informací, či odmítnutím informace poskytnout“ (důraz přidán). Z uvedeného plyne, že krajský soud neshledal pochybení v postupu žalovaného, jenž ve věci nevydal odmítavé rozhodnutí. Námitka nepřezkoumatelnosti není důvodná.

8. Stěžovatel je přesvědčený, že mu žalovaný neposkytl veškeré požadované informace, a v souvislosti s tím namítl, že žalovaný nevydal rozhodnutí, jímž by odmítl poskytnutí zbývajících informací v souladu s § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu 10 As 282/2020 - 18 pokračování k informacím, podle kterého platí, že pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen „rozhodnutí o odmítnutí žádosti“), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží. Žalovaný nepotvrdil stěžovatelovo přesvědčení. Ze spisu se podle NSS naopak jeví, že žalovaný předpokládal, že žádosti o informace plně vyhověl.

9. Stěžovatel opřel důvody kasační stížnosti především o rozsudek NSS ze dne 6. 4. 2017, čj. 4 As 12/2017-21; současně uvedl, že rozsudek čj. 2 Ans 5/2013-45, jenž potvrdil závěry z rozsudku čj. 6 A 1/2012-88, na jehož základě vydal krajský soud nyní přezkoumávaný rozsudek, na tuto věc nedopadá. NSS nesouhlasí s posledně uvedeným názorem stěžovatele. Žadatel ve věci sp. zn. 2 Ans 5/2013 též namítal, že povinný subjekt nevyřídil žádost řádně a současně nevydal rozhodnutí o odmítnutí poskytnout zbývající informace. Přesto se závěry z rozsudku čj. 2 Ans 5/2013-45 na nyní posuzovanou věc nepoužijí, jelikož je překonala následující judikatura (viz níže).

10. NSS v bodě 22 rozsudku čj. 2 Ans 5/2013-45 vysvětlil, že pokud povinný subjekt poskytl určitou informaci vztahující se k žádosti o informace, nelze jej shledat nečinným, a nelze se tak proti němu bránit stížností podle § 16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím (neposkytnutí informace bez rozhodnutí o odmítnutí), ale lze využít stížnosti podle písmene a) (nesouhlas se způsobem vyřízení žádosti) nebo písmene c) (neúplné poskytnutí informace bez rozhodnutí o odmítnutí) shodného ustanovení. O to spíše pak nelze napadnout nečinnost povinného subjektu žalobou ve správním soudnictví.

11. Podle NSS by se stěžovatel při aplikaci citovaných závěrů dostal do procesní pasti - nemohl by se bránit žalobou proti nečinnosti žalovaného ani podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s, jelikož žádné rozhodnutí ve věci nebylo vydáno; zároveň nadřízený orgán na stížnost podanou podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím nijak nereagoval. Obdobnou situaci řešil NSS v rozsudku čj. 4 As 12/2017-21, na nějž upozorňoval již stěžovatel. Čtvrtý senát s odkazem na svůj předešlý rozsudek ze dne 29. 10. 2009, čj. 4 Ans 4/2009-86, uvedl, že „v případě nevyřízení (popř. neúplného vyřízení) žádosti o informace se žadatel může obrátit na soud s žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu: ‚Pokud jde o argumentaci stěžovatele, že Městský soud v Praze mu uložil povinnost rozhodnout o žádosti žalobce o poskytnutí informací, přičemž se rozhodnutí o žádosti o poskytnutí informací vydává jen v případě, pokud povinný subjekt žádosti o poskytnutí informací, byť jen zčásti, nevyhoví, zdejší soud konstatuje, že to neznamená, že žalovaný nemůže informace poskytnout. Výrok napadeného rozsudku je třeba vykládat v kontextu shora citovaných ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím, a to tak, že žalovaný se povinnosti vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti ve lhůtě soudem určené zprostí poskytnutím všech požadovaných informací v téže lhůtě, neboli že soudem uložená povinnost zahrnuje jak možnost povinného subjektu rozhodnout o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací, tak možnost žádosti plně vyhovět (tj. všechny požadované informace poskytnout), popřípadě možnost žádosti za zákonem stanovených podmínek částečně vyhovět a částečně rozhodnout o jejím odmítnutí.‘“ (bod 15, důraz přidán). 10 As 282/2020

12. Ve věci sp. zn. 4 As 12/2017 shledal NSS napadený rozsudek nepřezkoumatelným, jelikož se městský soud nevypořádal s otázkou, zda byl či nebyl povinný subjekt nečinný ve vztahu k žádosti o informace. V nynějším případě se krajský soud touto otázkou zabýval, ale podle názoru NSS tak učinil nedostatečně. Krajský soud totiž neposoudil, zda žalovaný poskytl k žádosti stěžovatele veškeré informace, a je tak jeho nečinnost vyloučena (srov. možnosti posouzení žádosti o informace v bodě 16 rozsudku čj. 4 As 12/2017-21, či též bodě 15 rozsudku NSS ze dne 31. 1. 2019, čj. 5 As 18/2017-55). Pokud by tomu tak nebylo a žalovaný zůstal ve vztahu k určitým informacím nečinný, je namístě, aby žalovaný tuto část žádosti odmítl v souladu s § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.

13. NSS dodává, že žalovaný je povinen odmítnout žádost i v případě neexistence požadovaných informací. K tomu se logicky pojí povinnost důkladně zkoumat, zda žalovaný informacemi disponuje; případnou neexistenci informací je nutné přezkoumatelně doložit, tj. do spisu zanést informace o tom, jaké kroky (šetření) žalovaný provedl, aby zjistil, zda požadovanými informacemi fakticky disponuje (srov. rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2020, čj. 7 As 80/2020-32, body 16, 17 a 19).

14. S ohledem na výše uvedené důvody NSS zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V něm je krajský soud vázán právním názorem vysloveným NSS v rušícím rozhodnutí (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. června 2021 Ondřej Mrákota předseda senátu