10 As 29/2014

Rubrum

10 As 29/2014 - 65 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Zdeňka Kühna a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Ing. V. H., zast. JUDr. Markétou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Poštovská 6, Brno, proti žalovanému: Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení, se sídlem Dominikánské nám. 196/1, Brno, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Strotera s. r. o., se sídlem U Vodárny 3148/23, Brno, zast. Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, a II) Z. H., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2013, č. j. MMB/0001158/2013, sp. zn. OUSR/MMB/0423540/2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2014, č. j. 62 A 16/2013-119, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce, žalovaný ani osoby zúčastněné na řízení I) a II) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Úřadu městské části města Brna, Brno-Žabovřesky, odboru stavebního (dále jen „stavební úřad“), ze dne 29. 10. 2012, č. j. MCBZAB 10460/12/OS/TAMP, sp. zn. STU/02/07943/12/TAMP, bylo osobě zúčastněné na řízení I) vydáno stavební povolení pro novostavbu bytového domu (včetně retence dešťových vod) na pozemcích p. č. 2337 a 2338/2 k. ú. Žabovřesky v místě stávajícího rodinného domu Minská 62, Brno, a pro vybudování přípojek inženýrských sítí a vjezdu na pozemcích p. č. 3299/1 a 3300 k. ú. Žabovřesky. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) odvolání. Rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení (dále jen „žalovaný“), ze dne 11. 1. 2013, 10 As 29/2014 č. j. MMB/0001158/2013, sp. zn. OUSR/MMB/0423540/2012, bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto a rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno. Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, jež byla rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 23. 1. 2014, č. j. 62 A 16/2013-119 (dále jen „napadený rozsudek“), ve výroku I. zamítnuta; výroky II. až V. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Stěžejním důvodem, pro který žalovaný nevyhověl odvolání stěžovatele a jenž byl následně zamítavým výrokem napadeného rozsudku aprobován, bylo uplatnění § 114 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Stěžovatel totiž své námitky vůči stavebnímu povolení neuplatnil v rozporu se zásadou koncentrace v předcházejícím územním řízení.

II. Obsah kasační stížnosti

2. Stěžovatel podal včasnou kasační stížnost proti výrokům I. a II. napadeného rozsudku (výrokem II. bylo rozhodnuto, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení), a to z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

3. Uvedl, že osoba zúčastněná na řízení I) požádala o rozhodnutí o umístění stavby bytového domu a předložila k žádosti posouzení o proslunění domu Minská 60 (jehož je stěžovatel spoluvlastníkem) od společnosti SUCHÁNEK, s. r. o. Jakmile se stěžovatel o výstavbě bytového domu dozvěděl, vznesl u stavebního úřadu – v průběhu stavebního řízení navazujícího na územní řízení – námitku o porušení vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“), zejména zastínění domu Minská 60. Vzhledem k tomu, že stavební úřad se stěžovatelem a dalšími účastníky řízení o této námitce jednal, předložil mu stěžovatel „na náklady stěžovatele a v legitimním očekávání v řešení námitky“ jím opatřený posudek soudního znalce Milana Tesaře, který se dle stěžovatele významně odlišuje od posouzení společnosti SUCHÁNEK, s. r. o.; dle stěžovatele bylo toto posouzení zpracováno nesprávnou metodou a osobou k tomu neoprávněnou (nejde o posudek znalce). Stěžovatel namítl, že již územní rozhodnutí předcházející stavebnímu řízení bylo z tohoto důvodu nezákonné; stavební úřad měl uvedené sám z úřední povinnosti dovodit a na nezákonnost územního rozhodnutí reagovat. Ačkoliv jsou územní řízení a stavební řízení vedena samostatně a platí koncentrační zásada, nebylo by správné tato dvě řízení bez dalšího od sebe oddělovat, neboť stavební povolení nemůže být vydáno na základě nezákonného územního rozhodnutí. Krajský soud rozhodl o této otázce formalisticky bez přihlédnutí ke konkrétním závažným okolnostem (zde odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03). Stěžovatel protestoval proti postupu stavebního úřadu, který sice o námitce zastínění ve stavebním řízení s účastníky řízení jednal, nakonec však dospěl k závěru, že námitka stěžovatele měla být uplatněna již v územním řízení.

4. Stěžovatel konstatoval, že se o zahájení a průběhu územního řízení nedozvěděl. Ostatní majitelé sousedních staveb byli se zamýšlenou výstavbou bytového domu obeznámeni přímo osobou zúčastněnou na řízení I), avšak jediný stěžovatel kontaktován nebyl a bylo mu doručováno pouze veřejnou vyhláškou. Ačkoliv takové doručování stavební zákon ve znění do 31. 12. 2012 umožňoval, „byl porušen princip dobré správy, neboť okruh účastníků byl stavebnímu úřadu znám a nebyl široký“. Krajským soudem připomínaná 10 As 29/2014 - 66 pokračování zásada bdělosti nebyla dle stěžovatele s ohledem na věk stěžovatele a osoby zúčastněné na řízení II) na místě, neboť „nelze očekávat, že tito jsou schopni obcházet jednotlivé městské části či sledovat veřejné vyhlášky pomocí dálkových přístupů“; navíc bylo zřejmé, že stěžovatel řádně a aktivně svá práva hájil ve stavebním řízení poté, kdy se o plánovaném bytovém domě Minská 62 dozvěděl. Stěžovatel situaci nemohl údajně řešit ani podáním opravného prostředku proti územnímu rozhodnutí, neboť v době, kdy se o plánované stavbě bytového domu dozvěděl, uběhla již lhůta pro podání odvolání proti územnímu rozhodnutí a nemohl tedy ani podat žalobu; stěžovatel podal dne 20. 11. 2012 podnět k přezkumnému řízení dle § 94 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „s. ř.“), avšak ten byl žalovaným odložen.

5. Stěžovatel namítané shrnul tak, že stavebním úřadem, žalovaným i krajským soudem nebylo - při formalistickém setrvání na zásadě koncentrační - „řešeno závažné porušení právních předpisů, nezákonnost vydaných rozhodnutí a zásah do vlastnického práva stěžovatele“.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že „správní orgány jsou vázány zákony a nemohou dle vlastní vůle či přání některého z účastníků řízení měnit platné právo“; dle § 87 a § 92 odst. 3 stavebního zákona v tehdy platném znění bylo možno písemnosti doručovat v územním řízení výhradně veřejnou vyhláškou, což stavební úřad učinil a nemohl tak stěžovateli způsobit újmu (nemohl ani doručovat stěžovateli odlišně).

7. Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu, že zákonnost územního rozhodnutí již nemůže být předmětem soudního přezkumu v rámci zpochybnění stavebního povolení stěžovatelem, neboť územní rozhodnutí je pravomocné a účinné a je třeba z něj vycházet; podmínky pro umístění stavby (objem, výška, tvar stavby a zastínění okolních nemovitostí) byly splněny a jejich řešení již nemá ve stavebním řízení místo.

IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení, replika stěžovatele

8. Osoba zúčastněná na řízení I) poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Ao 4/2008-110 a ze dne 19. 6. 2013, č. j. 4 As 7/2013-30, s tím, že stavební úřad nebyl s ohledem na zásadu koncentrace dle § 114 odst. 2 stavebního zákona povinen v rámci řízení o vydání stavebního povolení vypořádat námitku stěžovatele týkající se zastínění jeho domu Minská 60. Uvedla dále, že podklady o proslunění nejsou ani vadné a ani nezákonné. Konstatovala, že neměla povinnost zpracovat dokumentaci ohledně posouzení vlivu stavby bytového domu na stínění okolních budov soudním znalcem a ve formě znaleckého posudku; dokumentace byla zpracována autorizovanou osobou dle platných norem ČSN 73 0580-1,2, ČSN 73 4301 a platné vyhlášky č. 268/2009 Sb. Povolená stavba bytového domu v současné proluce současně splňuje uvedené normy, neboť „při zástavbě v prolukách se posuzuje vliv na stínění okolních budov porovnáním se stavem při úplné souvislé zástavbě, zejména s výškovou úrovní zástavby a půdorysným rozsahem. Limitem pro posouzení zastínění není při zástavbě proluky původní, odstraňovaná budova, nýbrž stav při úplné souvislé zástavbě výškou a hloubkou 10 As 29/2014 odpovídající zástavbě ulice. Kritická část domu Minská 60 je navíc z hlediska oslunění umístěna nikoliv v uličním traktu stavby bytového domu, nýbrž v traktu dvorním, kolmém k uliční frontě.“. Osoba zúčastněná na řízení I) dodala, že k podnětu stěžovatele žalovaný mimo odvolací řízení přezkoumal územní rozhodnutí z hlediska souladu projektové dokumentace s právními normami a dospěl k závěru o zákonnosti územního rozhodnutí.

9. Osoba zúčastněná na řízení II) ve vyjádření uvedla (obdobně jako stěžovatel), že je spoluvlastnicí domu Minská 60 a že neměla možnost se o územním řízení, jehož předmětem byla výstavba bytového domu, dozvědět; námitku o zhoršení bydlení v domě Minská 60 tak nemohla v územním řízení uplatnit. Je narozena roku 1920 a stavebním zákonem stanovené (a současně stavebním úřadem realizované) informování o územním řízení formou veřejné vyhlášky na internetu nebo vyvěšené na úřední desce jsou pro ni nereálné a nedostupné. Dle osoby zúčastněné na řízení II) bylo vydáno územní rozhodnutí na základě nepravdivého posouzení vlivu na dům Minská 60; stavební úřad k tomu měl přihlédnout z úřední povinnosti.

10. Stěžovatel v replice odkázal na odůvodnění kasační stížnosti a uvedl, že „kasační stížnost nebyla podána do způsobu doručování v územním řízení, jak dovozuje žalovaný“, ale její podstatou byla námitka o vydání nezákonného územního rozhodnutí a na jeho podkladě i stavebního povolení, což považuje stěžovatel za nepřípustné.

V. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

11. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadený rozsudek či řízení, jež jeho vydání předcházelo, netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

12. K namítanému kasačnímu důvodu dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. uvádí Nejvyšší správní soud následující. Nepřezkoumatelnost podle tohoto ustanovení může spočívat v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí soudu. Takové deficity v projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal. Výroky napadeného rozsudku jsou zcela jasné a srozumitelné a rovněž důvody (skutkové i právní), které krajský soud vedly k závěrům těmito výroky vyjádřeným, z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelně a přehledně vyplývají. Ostatně stěžovatel žádné konkrétní výhrady, jež by měly nasvědčovat nepřezkoumatelnosti, v kasační stížnosti netvrdil. Pokud jde o otázku tzv. jiných vad řízení před krajským soudem, stěžovatel žádné konkrétní vady ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. neuvedl a ani Nejvyšší správní soud žádné nezjistil. Výhrady dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. se v projednávané věci ve skutečnosti zcela překrývaly s výhradou nezákonnosti dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

13. Rovněž námitka stěžovatele, dle níž byl nedostatečně zpraven o zahájení územního řízení spojená s tvrzením, že o zahájení územního řízení byl informován ze strany stavebního úřadu záměrně jinak, než ostatní účastníci řízení, důvodná není. Předně je třeba shodně s krajským soudem uvést, že vůči údajně vadnému způsobu oznámení o zahájení územního řízení stavebním úřadem měl stěžovatel brojit opravným 10 As 29/2014 - 67 pokračování prostředkem již v rámci územního řízení před správním orgánem. Námitku, že se stěžovatel o územním řízení nedozvěděl, nelze uplatňovat v řízení, jehož předmětem je přezkum stavebního povolení vydaného ve stavebním řízení, jež je odlišným řízením následujícím po řízení územním (srov. dále zde odst. [16]). Je ovšem pravda, že stěžovatelovo tvrzení, dle něhož na rozdíl od ostatních majitelů okolních staveb nebyli on a osoba zúčastněná na řízení II) obeznámeni již v územním řízení s plánovanou výstavbou domu Minská č. p. 62, mohlo by mít za určitých okolností právní relevanci. Tak by tomu bylo v případě, že by v územním řízení stavební úřad právě a jen stěžovatele a osobu zúčastněnou na řízení II) informoval o zahájení územního řízení veřejnou vyhláškou, kdežto ostatní účastníky řízení jim doručeným oznámením o zahájení řízení. Takový postup by flagrantně porušil účastnickou rovnost. K takto nezákonnému postupu však ze strany stavebního úřadu nedošlo. Dle vyžádaného správního spisu bylo ze strany stavebního úřadu postupováno ve vztahu ke všem účastníkům uvedeným v § 85 odst. 2 stavebního zákona shodně a bylo jim oznámení o zahájení územního řízení doručováno veřejnou vyhláškou dle § 87 odst. 1 stavebního zákona; nikdo z těchto účastníků nebyl zvýhodněn doručováním jednotlivě. Výtka směřující proti osobě zúčastněné na řízení I) o informování toliko ostatních vlastníků sousedních staveb (formulovaná jako domněnka o jeho záměru) není výtkou směřující proti správnímu orgánu; nadto je možno poukázat na § 87 odst. 2 stavebního zákona, jehož porušení ze strany osoby zúčastněné na řízení I) stěžovatel nenamítal (vyvěšení veřejné informace o záměru výstavby bytového domu Minská 62 bylo přitom, jak vyplývá ze správního spisu, na místě vyvěšení – v okně původního domu Minská 62 – stavebním úřadem kontrolováno dne 20. 3. 2012).

14. K související výhradě odmítající výtku krajského soudu o nestřežení si vlastních práv je třeba dodat, že krajský soud nevytýkal stěžovateli a osobě zúčastněné na řízení II) nedostatek jejich bdělosti v územním řízení (v napadeném rozsudku totiž nebyla a nemohla být zákonnost a správnost doručování v územním řízení řešena), nýbrž toliko vysvětlil dopady principu bdělosti, které zákonodárce vtělil do § 87 odst. 1 stavebního zákona (ve znění do 31. 12. 2012) v souvislosti s úpravou doručování oznámení o zahájení územního řízení (formou vyhlášky).

15. K námitce stěžovatele o vadnosti dokumentace posuzující vliv zamýšlené stavby na okolní zástavbu předložené osobou zúčastněnou na řízení I) a o povinnosti stavebního úřadu z úřední povinnosti přihlížet k této (stěžovatelem tvrzené) vadnosti tohoto posouzení a tím i (údajné) nezákonnosti územního rozhodnutí v rámci následného stavebního řízení, uvádí Nejvyšší správní soud následující. Ze správního spisu vyplývá, že osoba zúčastněná na řízení I) předložila již v rámci územního řízení posouzení denního osvětlení a proslunění vypracované společností SUCHÁNEK, s. r. o. Po územním řízení následovalo stavební řízení. Stěžovateli bylo doručeno oznámení o zahájení stavebního řízení dne 16. 8. 2012 a dne 31. 8. 2012 podal dle § 114 odst. 1 stavebního zákona námitky, jimiž tvrdil zásah do svého vlastnického práva k domu Minská 60 tím, že v důsledku stavby bytového domu Minská 62 bude nedostatečně prosluněn dům Minská 60 (poukázal na normu ČSN 734301 a § 11 vyhlášky č. 268/2009 Sb.). Stavební úřad v rozhodnutí o stavebním povolení uvedl, že se nemohl podle § 114 odst. 2 stavebního zákona touto námitkou ve stavebním řízení zabývat, neboť měla být uplatněna již v územním řízení. Stěžovatel podal dne 20. 11. 2012 odvolání, kde znovu namítl zásah do svého vlastnického práva k domu Minská 60 zastíněním a předložil znalecký posudek soudního znalce Milana 10 As 29/2014 Tesaře ze dne 8. 10. 2012. Žalovaný ve svém rozhodnutí vysvětlil rozdíl mezi územním a stavebním řízením a shodně se stavebním úřadem dospěl k závěru, že námitka o nedostatečném proslunění měla být vznesena již v rámci územního řízení. Ke stejnému závěru dospěl také krajský soud v napadeném rozsudku.

16. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Jak již uvedl opakovaně ve své předchozí judikatuře (srov. např. rozsudek ze dne 22. 5. 2008, č. j. 1 As 21/2008-81, ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 133/2011-127, nebo ze dne 19. 6. 2013, č. j. 4 As 7/2013-30, dostupné na www.nssoud.cz), smysl územního řízení je odlišný od smyslu řízení stavebního. V územním řízení se rozhoduje o umístění stavby – stavební úřad schvaluje navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu území a pro další přípravu a realizaci stavby; zkoumá přitom, zda je stavební záměr žadatele v souladu s kritérii dle § 90 stavebního zákona. Konkretizaci obsahu územního rozhodnutí (§ 92 stavebního zákona) upravuje § 9 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“). Ve stavebním řízení se následně zkoumá splnění požadavků pro samotné provádění a užívání stavby a soulad předložené dokumentace s výsledky územního řízení; ověřuje přitom naplnění kritérií dle § 111 stavebního zákona. Konkretizaci obsahu stavebního povolení (§ 115 stavebního zákona) upravuje § 18c vyhlášky č. 503/2006 Sb. Ve stavebním řízení se tedy stavba do území již neumísťuje, neboť je v něm již umístěna na základě územního rozhodnutí a jsou stanoveny i její objemové parametry včetně její výšky (počtu podlaží) a odstupy od sousedních nemovitostí. Stěžovatelem namítaná problematika osvětlení a oslunění je přitom právě otázkou související s výškou a odstupy (polohou) stavby (viz. § 1, § 20 odst. 1 a § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, a § 11, § 12 odst. 4,5 a § 13 vyhlášky č. 268/2009 Sb.). Účel stavebního řízení je tedy odlišný od řízení územního a nelze v něm opakovaně zkoumat (navzdory již vydanému územního rozhodnutí) otázku zastínění v souvislosti s odstupem (polohou) a výškou navrhované novostavby; koncentrační zásada má význam i z hlediska principu právní jistoty účastníků řízení. Nejvyšší správní soud tedy sice souhlasí se stěžovatelem, že stavební úřad má povinnost v územním řízení zkoumat otázku zastínění, a to i z úřední povinnosti (nejen k námitce), avšak nepřisvědčil již tvrzení stěžovatele, že stavební úřad byl povinen navzdory zásadě koncentrace zakotvené v § 114 odst. 2 stavebního zákona, ať již k námitce nebo z úřední povinnosti, zkoumat otázku vlivu novostavby bytového domu Minská 62 na osvětlení a oslunění domu Minská 60 až a také znovu ve stavebním řízení, a to přes existenci vydaného územního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud také nepřisvědčuje názoru stěžovatele, že by stavební úřad ve stavebním řízení měl konstatovat (z úřední povinnosti či k námitce stěžovatele) nezákonnost územního rozhodnutí (otázka nicotnosti územního rozhodnutí přitom nevyvstala) a v úvaze a závěrech o zastínění domu Minská 60 územní rozhodnutí nahrazovat (je třeba připomenout, že Nejvyšší správní soud v nynějším řízení nehodnotí zákonnost územního rozhodnutí, které není předmětem tohoto řízení).

17. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/06, dostupný na www.usoud.cz, je nepřípadný. V tehdejší věci šlo o přezkum rozsudku okresního soudu o zamítnutí žaloby fyzické osoby na určení vlastnictví k historickým obrazům, a to za řešení zcela specifických okolností, za kterých celní orgány vyslovily sankci propadnutí věci - obrazů vůči právnické osobě převážející obrazy; a následně se fyzická osoba odlišná marně domáhala v občanskoprávním řízení ochrany svého 10 As 29/2014 - 68 pokračování vlastnictví. Ústavní soud primárně vyslovil porušení zásady dvojinstančnosti a poté nesouhlasil se závěrem okresního soudu o nemožnosti ochrany vlastnického práva fyzické osoby z důvodu existujícího rozhodnutí správních orgánů o propadnutí věci, a to ačkoliv fyzická osoba neměla vůbec možnost být účastníkem správního řízení o propadnutí věci. Naproti tomu ve stěžovatelově cause se jedná o dvě správní řízení na sebe navazující, přičemž stěžovateli bylo dle § 87 odst. 1 stavebního zákona doručováno oznámení o zahájení územního řízení veřejnou vyhláškou a dle § 87 odst. 2 stavebního zákona osoba zúčastněná na řízení I) vyvěsila na stávajícím domu Minská 62 informaci o záměru novostavby bytového domu; poté bylo stěžovateli řádně doručeno oznámení o zahájení stavebního řízení. Nelze zde tedy argumentovat, že by stěžovatel neměl žádnou možnost se dozvědět o územním řízení a na ně reagovat. Rovněž intenzita zásahu do vlastnického práva je v obou věcech odlišná, neboť zatímco v tehdejší Ústavním soudem řešené věci bylo podstatou odejmutí vlastnictví, v případě stěžovatele, jde o určité omezení vlastnictví spočívající v tvrzeném snížení pohody bydlení způsobené částečným zastíněním.

VI. Závěr a náklady řízení

18. Souhrnně lze konstatovat, že žalovaný dospěl procesně bezvadným způsobem k závěru respektujícímu relevantní zákonnou úpravu; práva stěžovatele nebyla ve správním řízení ani v rozhodnutí jím završeném nikterak zkrácena. Krajský soud podanou žalobu správně a s dostatečným odůvodněním zamítl, a to aniž by se při svém rozhodování dopustil jakéhokoliv pochybení způsobilého přivodit zrušení stěžovaného rozsudku.

19. Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s.

20. Stěžovatel, který neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení ani osobám zúčastněným na řízení I) a II), neboť dle § 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil; protože žádná povinnost těmto osobám uložena nebyla, nebyl důvod náhradu nákladů jim přiznat.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 9. dubna 2014 Daniela Zemanová předsedkyně senátu