10 As 450/2021

Rubrum

10 As 450/2021 - 32 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: České dráhy, a.s., nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, Pplk. Sochora 27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2021, čj. UOOU-01500/21- 8, a ze dne 9. 9. 2021, čj. UOOU-01500/21-10, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2021, čj. 18 A 84/2021-74, takto:

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2021, čj. 18 A 84/2021-74, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Advokát JUDr. Tomáš Vymazal se jako žadatel marně domáhal po žalobkyni (stěžovatelce) poskytnutí informací týkajících se smlouvy o projektu, uzavřené mezi stěžovatelkou, společností Smíchov Station Development s.r.o. a společností SG Project Management s.r.o. Proti postupu stěžovatelky podal žadatel stížnosti, o kterých rozhodl Úřad pro ochranu osobních údajů (žalovaný) dvěma rozhodnutími, v nichž stěžovatelce coby povinnému subjektu dle § 16a odst. 6 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, přikázal, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí vyřídila žádost žadatele.

2. Stěžovatelka se proti oběma rozhodnutím žalovaného bránila před městským soudem. Soud však žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutím orgánu veřejné moci jako povinný subjekt. Stěžovatelka tedy v dané věci vystupovala jako správní orgán, který se nemůže bránit žalobou proti rozhodnutí nadřízeného orgánu.

3. Proti usnesení městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Upozorňuje, že v dané věci nevystupovala jako typický správní orgán a ani žalovaný není stěžovatelce nadřízený správní orgán. Městský soud prý použil judikaturu, která na nynější věc nedopadá. 10 As 450/2021

4. Kasační stížnost je důvodná.

5. Městský soud v nynější věci nedocenil význam novely zákona o svobodném přístupu k informacím, provedené zákonem č. 111/2019 Sb. Zákon o svobodném přístupu k informacím totiž od 2. 1. 2020 určil v novém znění § 20 odst. 5 zákona jako orgán příslušný rozhodovat o odvoláních a v řízení o stížnosti právě Úřad pro ochranu osobních údajů.

6. Jak již NSS vysvětlil na sklonku roku 2020 (viz rozsudek ze dne 19. 11. 2020, čj. 10 As 244/2020-40, č. 4114/2021 Sb. NSS, Vodovody a kanalizace Prostějov, a. s.), pokud stát, veřejnoprávní korporace nebo jiná osoba vystupuje jako nositel veřejné moci (a tímto nositelem nepochybně je, pokud autoritativně rozhoduje o poskytnutí informací), nemá žádná subjektivní práva. Proto pokud správní orgán I. stupně nesouhlasí s rozhodováním odvolacího orgánu, nemůže podat správní žalobu (takto již usnesení ze dne 15. 4. 2003, čj. 7 A 32/2002-23, č. 32/2003 Sb. NSS). Eventuální rozpor v právních názorech mezi instančně vyšším a instančně nižším orgánem uvnitř veřejné moci je vyřešen subordinací, tedy vztahem nadřízenosti a podřízenosti (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 2. 2020, čj. 8 Afs 128/2018-46, č. 4006/2020 Sb. NSS, bod 54). Stejně tak nemůže být správní orgán rozhodující věc v I. stupni osobou zúčastněnou na řízení. Definičním znakem osoby zúčastněné na řízení je totiž to, že byla nějak přímo dotčena na právech a povinnostech (§ 34 odst. 1 s. ř. s.). Správní orgán I. stupně však nemá žádné „subjektivní právo na uplatnění pravomoci“, ostatně již jen samotné právě uvedené spojení je vnitřně rozporné (viz 10 As 244/2020, bod 11).

7. Proto má jistě městský soud v obecné rovině pravdu, že správní orgán I. stupně není účastníkem řízení o žalobě proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu (není žalovaným) a nemůže být ani osobou zúčastněnou na tomto řízení (viz např. usnesení ze dne 30. 5. 2013, čj. 4 As 77/2013-25). Proto správní orgán I. stupně nemůže podat ani žalobu proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu.

8. Právě uvedené závěry však nelze mechanicky užít na nynější případ.

9. Okruh povinných subjektů dle zákona o svobodném přístupu k informacím nezahrnuje jen orgány veřejné správy, ale též různé – od státu odlišné – veřejnoprávní korporace (např. Česká televize, Český rozhlas apod.) a také nejrůznější osoby soukromého práva - obchodní korporace, jakou je konec konců i nynější stěžovatelka, která je obchodní korporací, akciovou společností. Tyto osoby na základě judikatury naplňují znaky „veřejné instituce“ dle § 2 odst. 1 zákona [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06 (N 10/44 SbNU 129), věc Letiště Praha]. Dle zákonné úpravy platné do 1. 1. 2020 byla takováto osoba žalovanou v řízení před správním soudem. Dle judikatury Ústavního soudu však byla též osobou oprávněnou podat ústavní stížnost [nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 (N 101/85 SbNU 679), věc ČEZ, který zrušil rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2016, čj. 2 As 155/2015-84, č. 3405/2016 Sb. NSS, kde společnost ČEZ vystupovala jako žalovaná].

10. Ústavní soud vysvětlil, že odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím je rozhodnutím o právech žadatele, které povinný 10 As 450/2021 - 33 pokračování subjekt vydává jako nositel veřejné moci. Povinný subjekt se v případě, že je jeho rozhodnutí nebo postup podroben soudnímu přezkumu ve správním soudnictví, nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod, neboť žádná základní práva nemá. Tento závěr ovšem dle Ústavního soudu neplatí, „jestliže je v postavení subjektu, který rozhoduje o poskytnutí informace, fyzická nebo právnická osoba. Rozhodnutí soudu, kterým jí byla uložena povinnost rozhodnout ve věci žádosti o poskytnutí informace (nebo kterým jí byla tato věc vrácena k dalšímu řízení) z důvodu, že bylo shledáno její postavení coby povinného subjektu podle § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, se totiž - pokud jde o samotnou existenci této povinnosti - dotýká jejích základních práv a svobod“ [viz cit. nález IV. ÚS 1146/16, bod 42, s odkazem na stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372)]. NSS dodává, že – vedle procesních práv – v úvahu připadá především základní právo takové právnické či fyzické osoby na informační sebeurčení dle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (viz 10 As 244/2020, bod 15, a ze dne 4. 11. 2021, čj. 7 As 239/2021-24, věc CHAPS, bod 13).

11. Povinné osoby odlišné od státu – právnické či fyzické osoby – tedy mají ve vztahu k poskytování informací vlastní subjektivní práva, nevystupují tedy jen jako svazek kompetencí určitého typu (což je základní definiční znak správního orgánu – viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 5. 2015, čj. Nad 288/2014-58, č. 3257/2015 Sb. NSS, bod 32). Právě naopak, právnické a fyzické osoby, které rozhodují ve věcech zákona o svobodném přístupu k informacím, v rozhodovací praxi správních soudů vystupovaly doposavad (před rokem 2020) jako žalovaný správní orgán (v pozici žalovaného) jen v důsledku specifické zákonné konstrukce. Šlo o právní fikci, která utvářela z takovýchto osob „správní orgán“, neboť vycházela z kompetence takovéhoto „správního orgánu“ rozhodovat v oblasti zákona o svobodném přístupu k informacím. Ve skutečnosti však tyto osoby rozhodovaly o vlastních veřejných subjektivních právech (10 As 244/2020, bod 16, 7 As 239/2021, body 15-16).

12. Jak NSS vysvětlil, stěžovatelka vystupovala v řízení o žádosti v dvojjediné pozici. Jednak v pozici nositele kompetence (podle zákona o svobodném přístupu k informacím), tedy jako správní orgán, jednak v pozici osoby mající veřejné subjektivní právo (a povinnost) poskytovat informace jen způsobem a v rozsahu vyžadovaném zákonem o svobodném přístupu k informacím.

13. Ze shora podaného výkladu též plyne, že stěžovatelka může podat žalobu proti rozhodnutí, kterým Úřad pro ochranu osobních údajů rozhodl o odvolání či stížnosti proti rozhodnutí stěžovatelky a kterým byla stěžovatelka zkrácena na právech ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. [ostatně jinak by mohla a musela podat rovnou ústavní stížnost, což by však bylo absurdní a jistě též protiústavní (shodně 10 As 244/2020, bod 19)].

14. NSS pro pořádek dodává, že starší judikatura, na kterou se městský soud odvolává, na nynější věc nedopadá. V rozsudku ze dne 13. 9. 2013, čj. 5 As 124/2011-126, se řešila otázka žalobní legitimace obce proti rozhodnutí krajského úřadu jako nadřízeného orgánu v informačních věcech.

15. NSS proto v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V souladu s § 110 odst. 4 s. ř. s. je městský soud vázán 10 As 450/2021 právním názorem uvedeným v tomto rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

16. Protože NSS rozhodl o kasační stížnosti bezodkladně, nerozhodoval již samostatně o návrhu na přiznání odkladného účinku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2021 Zdeněk Kühn předseda senátu