10 As 86/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: M. L., zastoupená advokátem Mgr. et Mgr. Matějem Stříteským, Ph.D., Burešova 615/6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, Palackého náměstí 375/4, Praha 2, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení o žádosti žalobkyně ze dne 30. 11. 2023 vedeném pod sp. zn. MZDR 34698/2023/PRO, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2026, čj. 3 Ad 9/2026-18, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Dne 30. 11. 2023 žalobkyně podala žalovanému žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 297/2021 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky osobám sterilizovaným v rozporu s právem (dále jen „zákon o poskytnutí jednorázové peněžní částky“). Lhůta pro jeho vydání marně uplynula. Dne 18. 10. 2024 proto podala žalobkyně žádost o opatření proti nečinnosti k nadřízenému správnímu orgánu. Usnesením ze dne 24. 1. 2025 ministr zdravotnictví prodloužil lhůtu k vydání rozhodnutí do 15. 4. 2025. Dne 14. 4. 2025 žalovaný doručil žalobkyni výzvu ze dne 14. 4. 2025, aby mu žalobkyně do 7 dnů sdělila jméno, příjmení a adresu ordinace tehdejšího i současného lékaře. Současně žalovaný řízení přerušil. Na výzvu žalobkyně nereagovala a žalovaný dosud ve věci nerozhodl.

2. Žalobkyně se žalobou doručenou městskému soudu dne 21. 4. 2026 domáhala, aby městský soud žalovanému uložil povinnost vydat rozhodnutí o její žádosti do 15 dnů od právní moci rozsudku.

3. Usnesením označeným v záhlaví městský soud žalobu odmítl, neboť byla podána po uplynutí roční lhůty k jejímu podání ve smyslu § 80 odst. 1 s. ř. s.

4. Žalobkyně (stěžovatelka) napadla usnesení městského soudu kasační stížností.

5. Nezákonnost stěžovatelka shledává ve formálním postupu městského soudu, který ji zbavil možnosti právní ochrany. Namítá, že městský soud ignoroval specifickou povahu řízení podle zákona o poskytnutí jednorázové peněžní částky; v tomto řízení žalovaný v zákonné lhůtě nerozhoduje téměř nikdy. Pokud by stěžovatelka akceptovala výklad městského soudu, vedlo by to jen k dalšímu zahlcení žalovaného. Stěžovatelka poukázala na to, že NSS opakovaně zdůrazňuje, že v řízeních podle zákona o poskytnutí jednorázové peněžní částky je třeba postupovat citlivě se zřetelem k situaci žadatelek a k účelu zákona, jímž je zajištění účinného prostředku nápravy minulých zásahů do základních práv. NSS výslovně uvedl, že odpovědnost státu za protiprávní sterilizace vyžaduje skutečně efektivní možnost postižených osob dosáhnout nápravy vzniklého stavu (rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2024, čj. 7 As 12/2024-45) a dále, že zvláštní situace žadatelek vyžaduje zvláštní přístup správního orgánu a nelze mechanicky aplikovat běžné požadavky správního řízení (rozsudek NSS ze dne 4. 7. 2024, čj. 9 As 61/2023-65).

6. Stěžovatelka rovněž uvedla, že jí ministr chybně sdělil, že je pro ni daný postup výhodnější než jiné postupy (např. rozhodnutí přímo ministrem). Ministr ji však neupozornil na to, že pokud vyčká do konce jím prodloužené lhůty, přichází o možnost podání žaloby na soudní ochranu před nečinností. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že pokud ministr v rozhodnutí o opatření proti nečinnosti stěžovatelku chybně informuje, nemůže následně profitovat z toho, že stěžovatelka se již vůči žalovanému nedomůže soudní ochrany před nečinností.

7. Stěžovatelka považuje za nesprávný závěr městského soudu, že prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí je z hlediska běhu lhůty k podání žaloby proti nečinnosti bezvýznamné (jednou marně uplynutá lhůta k vydání správního rozhodnutí zahajuje běh žalobní lhůty bez ohledu na jakékoli následné úkony ve správním řízení). Poukaz městského soudu na rozsudky NSS ze dne 12. 4. 2013, čj. 5 Ans 4/2012-20, a ze dne 12. 6. 2006, čj. 8 Ans 3/2005-107, není přiléhavý, protože ani jeden z těchto rozsudků se nevěnuje vlivu prodloužení zákonné lhůty dle § 80 odst. 4 písm. d) správního řádu.

8. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy musí vždy zvažovat, zda další úkony správního orgánu mají vliv na běh lhůty pro podání žaloby proti nečinnosti, nikoli jen formálně aplikovat právní předpisy. V případě podložených pochybností na straně stěžovatelky o tom, kdy lhůta pro podání žaloby skončila, by soudy měly být vstřícné, aby ji nezbavily soudní ochrany, a to tím spíše, pokud se jedná o zranitelnou osobu. Nyní musí stěžovatelka jen doufat, že ministerstvo o její žádosti vůbec kdy rozhodne. Případně může podat znovu žádost o peněžní částku a tím prodloužit své čekání, protože by bylo nespravedlivé, pokud by o její nové žádosti rozhodlo ministerstvo dříve než o již dříve podaných žádostech.

9. Závěrem stěžovatelka zdůraznila, že od ní nelze požadovat, aby měla ke každému kroku, který v řízení o žádosti učiní, kvalifikovanou právní pomoc. Je právním laikem, má problémy se čtením a psaním. Byla sice zastoupena neziskovou organizací spolupracující s právníky, avšak ani oni nepočítali s tím, že ministrem prodloužená zákonná lhůta není pro soud rozhodná. Postup stěžovatelky, která s podáním žaloby čekala až na nejzazší možný termín, není projevem jejího nezájmu, ale projevem vědomí toho, že žalovaný je přetížený a žádosti nevyřizuje včas. Stěžovatelka se po téměř 2,5 letech od podání žádosti ocitla v situaci, v níž nemá věcné rozhodnutí o žádosti a zároveň jí byla odepřena ochrana jejích práv ve správním soudnictví. To hodnotí jako příliš tvrdé a formalistické uplatňování právních předpisů, neboť v důsledku svévolného a nezákonného jednání žalovaného přišla o možnost využití ochrany svých práv a nachází se ve stavu „bezpráví“.

10. Stěžovatelka navrhla, aby NSS usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

11. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

12. Podle § 80 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon.

13. Podle § 80 odst. 2 s. ř. s. zmeškání lhůty nelze prominout.

14. Podle § 5 odst. 3 zákona o poskytnutí jednorázové peněžní částky v řízení podle tohoto zákona činí lhůta pro vydání rozhodnutí nejdéle 60 dnů.

15. Kasačním námitkám stěžovatelky, jakkoli mnohé z nich lidsky chápe, nemůže NSS přisvědčit.

16. Úvodem NSS konstatuje, že ústavností samotného § 80 s. ř. s. se již zabýval také Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/19, kterým zamítl návrh NSS podle čl. 95 odst. 2 Ústavy na zrušení § 80 odst. 1 a 2 soudního řádu správního. Argumentace stěžovatelky týkající se okolností reálné situace, důvěry ve správní úřady, nevědomého vzdání se práva na soudní ochranu, legitimních cílů, odepření přístupu k soudní ochraně atd. je v podstatě totožná s názory vyjádřenými v návrhu NSS, jakož i v odlišných stanoviscích ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové a ústavních soudců Jaromíra Jirsy a Ludvíka Davida k uvedenému nálezu. Většina pléna Ústavního soudu ovšem dospěla k závěrům jiným. V nálezu Ústavní soud konstatoval, že navrhovatelem předestřené důsledky zmeškání lhůty (např. po uplynutí dané lhůty se adresát případného správního rozhodnutí ocitne bez možnosti soudně si vydání rozhodnutí vymoci) jsou s institutem lhůty inherentně spjaty a představují jeho podstatu. Mělo-li by se skutečně rozhodovat o ústavnosti napadeného ustanovení, popřel by se tím Ústavním soudem opakovaně vyslovený názor, že lhůta sama o sobě nemůže být neústavní. Předestřené následky zcela odpovídají následkům zmeškání jiných lhůt uplatňovaných v řízení před soudem. Ústavní soud rovněž uvedl, že není pravda, že uplynutí lhůty k podání žaloby proti nečinnosti vede současně k vyloučení přístupu k soudu i ohledně merita věci. Absence meritorního rozhodnutí je podstatou nečinnosti, nejde o samostatný, dodatečný důsledek. Pokud ve věci správní orgán rozhodne (povinnost rozhodnout – je-li dána – trvá), zmeškání lhůty pro podání žaloby proti nečinnosti nebude mít na možnost soudní ochrany proti takovému rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny žádný vliv. V dalším textu se Ústavní soud vypořádal i s další argumentací NSS jako navrhovatele a pro stručnost NSS v nynější věci na tento nález v podrobnostech odkazuje.

17. Lhůta k podání nečinnostní žaloby je lhůtou objektivní a neodvíjí se od subjektivní vědomosti žalobce (nyní stěžovatelky) o nečinnosti správního orgánu (rozsudek NSS čj. 8 Ans 3/2005-117). Počátek běhu této lhůty se odvíjí od uplynutí lhůty k vydání požadovaného rozhodnutí. V nynější věci 60denní lhůta k vydání rozhodnutí běžela ode dne podání žádosti stěžovatelky, tj. od čtvrtka 30. 11. 2023, do pondělí 29. 1. 2024.

18. Stanovená zákonná lhůta k vydání rozhodnutí může být prodloužena nadřízeným orgánem opatřením proti nečinnosti dle § 80 odst. 4 písm. d) správního řádu. Aby však toto prodloužení lhůty mělo význam i pro lhůtu k podání nečinnostní žaloby, musí být usnesení podle § 80 odst. 4 písm. d) správního řádu vydáno ještě před uplynutím původní lhůty k vydání rozhodnutí. Jednou marně uplynutá lhůta k vydání správního rozhodnutí totiž zahajuje běh žalobní lhůty, a to bez ohledu na jakékoli následné úkony ve správním řízení. Takto např. přerušení řízení nebo prodloužení lhůty správního orgánu k vydání rozhodnutí po jejím uplynutí nemá vliv na běh lhůty k podání nečinnostní žaloby (rozsudek čj. 5 Ans 4/2012-20, dle kterého jednou uplynulou lhůtu nelze obnovit, a KÜHN, Z. KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, komentář k § 80 s. ř. s.).

19. V nynější věci ovšem lhůtu k vydání rozhodnutí prodloužil ministr podle § 80 odst. 4 písm. d) správního řádu do 15. 4. 2025 teprve usnesením ze dne 24. 1. 2025, čj. MZDR 34698/2023-9/PRO, tedy po uplynutí 60denní zákonné lhůty (ta uplynula dne 29. 1. 2024). Toto prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí proto nemá jakýkoli vliv na běh lhůty k podání nečinnostní žaloby. Na tom nic nemění ani skutečnost, že ministr stěžovatelku nepoučil o běhu lhůty k podání nečinnostní žaloby. Tuto povinnost mu zákon neukládá. Ministrem uvedená „výhodnost“ prodloužení lhůty vychází ze znění § 80 odst. 4 písm. d) správního řádu a týká se výlučně postupu dle správního řádu.

20. Lhůta k podání nečinnostní žaloby tak běžela, jak správně dovodil městský soud, od 29. 1. 2024 (marné uplynutí zákonné lhůty k vydání rozhodnutí) do 29. 1. 2025. Žalobu však stěžovatelka podala až dne 21. 4. 2026, tedy opožděně.

21. Namítá-li stěžovatelka, že městský soud nesprávně odkazuje na rozsudky čj. 5 Ans 4/2012-20 a čj. 8 Ans 3/2005-107, nelze s těmito výtkami souhlasit. Stěžovatelka má pravdu, že tyto rozsudky se nevěnovaly otázce prodloužení lhůty podle § 80 odst. 4 písm. d) správního řádu. Z již několikrát citovaného rozsudku čj. 5 Ans 4/2012-20 je však zřejmý zásadní (výše opakovaně uvedený) závěr, že jednou marně uplynutá lhůta k vydání správního rozhodnutí zahajuje běh žalobní lhůty, a to bez ohledu na jakékoli následné úkony ve správním řízení. V rozsudku čj. 8 Ans 3/2005-107 pak NSS vyslovil, že „úkonem ve smyslu § 80 odst. 1 s. ř. s. je nutno rozumět procesní úkon účastníka řízení nebo správního orgánu ve správním řízení. Takovýmto úkonem není samotná urgence vyřízení či sdělení správního orgánu, že má za to, že nejsou dány důvody, aby ve věci dále rozhodoval.“ I z tohoto rozsudku ovšem plyne jednoznačný právní závěr o objektivní povaze běhu lhůty k podání nečinnostní žaloby.

22. Přiléhavé pak nejsou odkazy stěžovatelky na rozsudky čj. 7 As 12/2024-45 a čj. 9 As 61/2023-65. V obou těchto rozsudcích se NSS zabýval postupem správních orgánů ve vztahu k dokazování, přičemž zdůraznil, že po žadatelkách nelze požadovat, aby samy jen ze své vlastní iniciativy označily a doložily vše, co bude protiprávnost provedené sterilizace v minulosti jednoznačně prokazovat. Aby byl naplněn účel zákona a byl skutečně zajištěn účinný prostředek nápravy, musí správní orgány rovněž samy činit aktivní kroky k tomu, aby ohledně tvrzení žadatelky o peněžitou částku zjistily stav věci bez důvodných pochybností. NSS ve vztahu k nynější věci konstatuje, že uvedené se týká rozhodování (zejména otázky dokazování) ve věci samé, nikoli však běhu lhůt k vydání rozhodnutí či k podání nečinnostní žaloby.

23. Kasační stížnost stěžovatelky je tedy nedůvodná, proto ji NSS v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, náhrada nákladů řízení jí nepřísluší. Žalovanému nevznikly náklady řízení vymykající se z běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 20. srpna 2026 Ondřej Mrákota předseda senátu