10 As 87/2026

Rubrum

10 As 87/2026 - 38 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobkyně: M. K., zastoupené advokátem JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., Vinohradská 30, Praha 2, i. s. Mgr. Danielem Schmiedem, sídlem tamtéž, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, Vyšehradská 16, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2025, čj. MSP-60/2024-OTP-OTC/12, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2026, čj. 8 A 35/2025-51, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení

1. Žalobkyně byla obětí trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákoníku ve stádiu pokusu. V trestním řízení jí byla přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 342 775,15 Kč a náhrada škody ve výši 24 049,94 Kč.

2. Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku žalovaný přiznal žalobkyni jako oběti trestného činu peněžitou pomoc dle § 24 odst. 1 písm. a) a § 28 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve výši 183 950,06 Kč (výrok I), ve zbytku žádost co do částky 113 391,94 Kč zamítl (výrok II). V žádosti žalobkyně žádala o poskytnutí peněžité pomoci v celkové výši 313 391,94 Kč, skládající se z částky 200 000 Kč představující bolestné a ztížení společenského uplatnění v souvislosti s ublížením na fyzickém zdraví, částky 89 342 Kč jako odškodnění za ztížení společenského uplatnění spojeného s ublížením na 10 As 87/2026 psychickém zdraví a částky 24 049,94 Kč coby nákladů na léčení vynaložených v souvislosti s trestným činem. Žalovaný při posouzení žádosti žalobkyně vycházel z toho, že jí již byla v rámci předchozího řízení vyplacena částka ve výši 16 049,49 Kč (viz také vysvětlení níže), pročež tato částka, spolu s přiznanými 183 950,06 Kč, v součtu dosahuje nejvyšší možné zákonné částky, která může být žadatelce poskytnuta.

3. Žalobkyně se proti zamítavému výroku II rozhodnutí žalovaného bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl.

II. Shrnutí kasační stížnosti žalobkyně a vyjádření žalovaného

4. Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, ve které uplatnila důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Městský soud prý totiž nesprávně aplikoval východiska ke sporným ustanovením zákona o obětech trestných činů tak, jak jsou vymezena ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. V rozporu se zásadou in dubio pro victima městský soud dospěl k výkladu jdoucímu v neprospěch oběti trestného činu, když se nesprávně vypořádal s otázkou uplatnění nároku na peněžitou pomoc ve dvojím postavení oběti dle § 24 odst. 1 písm. a) a b) zákona o obětech trestných činů, kterou měl být správní orgán při rozhodování vázán.

5. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu ohledně povahy a funkce, kterou má peněžitá pomoc obětem trestné činnosti naplňovat. Nesouhlasí s výkladem § 24 zákona o obětech trestných činů, který zastává stěžovatelka, neboť není možná „multiplikace“ (poznámka NSS: zřejmě je míněna kumulace) jednotlivých „písmen“ daného ustanovení tak, jak argumentuje stěžovatelka. Žalovaný rozhodnutí považuje za správné, a proto navrhuje kasační stížnost zamítnout.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

6. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek, vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Posuzoval také, zda rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s.

7. Pro úplnost je vhodné dodat, že jakkoliv v této věci již jednou rozhodoval Nejvyšší správní soud (rozsudek ze dne 14. 11. 2024, čj. 6 As 146/2024-31), nenastala situace, kdy by kasační stížnost mohla být označena jako nepřípustná [§ 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.], jelikož důvodem vyhovění tehdejší kasační stížnosti stěžovatelky byla aplikace nesprávného časového znění zákona o obětech trestných činů, tedy odlišná právní otázka, než je tomu nyní. V původním řízení byla totiž stěžovatelce přiznána pouze částka 16 049,49 Kč a Nejvyšší správní soud považoval aplikaci novelizovaného znění § 28 zákona o obětech trestné činnosti za nepřípustnou přímou retroaktivitu v neprospěch stěžovatelky (bod 15).

8. Předmětem nynějšího sporu je tedy právní otázka týkající se výkladu § 28 zákona o obětech trestných činů ve znění účinném do 27. 6. 2022, a to konkrétně, zda přiznáním peněžité pomoci v součtu ve výši 200 000 Kč došlo k vyčerpání nároku stěžovatelky, či zda je možné stěžovatelce přiznat peněžitou pomoc ve dvojím postavení oběti dle § 24 odst. 1 písm. a) a b) tohoto zákona. Stěžovatelka je přesvědčena, že lze výkladem § 24 dospět 10 As 87/2026 - 39 pokračování k závěru o možné kumulaci přiznaných dávek peněžité pomoci, neboť obě zákonná ustanovení zakládají samostatný nárokový titul, který se v důsledku neváže na totožnost skutku, ale na postavení oběti. Městský soud prý nesprávně uzavřel, že jednomu skutku trestného činu odpovídá jediná poskytnutá peněžitá pomoc.

9. Podle § 24 odst. 1 zákona o obětech trestných činů platí, že právo na peněžitou pomoc má a) oběť, které bylo v důsledku trestného činu ublíženo na zdraví, b) oběť, které byla v důsledku trestného činu způsobena těžká újma na zdraví. Podle § 24 odst. 2 ublížením na zdraví se pro účely tohoto zákona rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje nejméně po dobu tří týdnů obvyklý způsob života oběti a který vyžaduje lékařského ošetření.

10. Účelem peněžité pomoci podle § 25 odst. 1 věty první stejného zákona je jednorázové poskytnutí peněžní částky k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti trestným činem. Pomoc ze strany státu plní nepochybně rovněž částečně reparační funkci, nicméně nemá sloužit k plné reparaci veškerých škod vzniklých v důsledku trestné činnosti, zejména s ohledem na zásadu subsidiarity obsaženou v § 25 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, podle kterého peněžitá pomoc se poskytne, pokud nemajetková újma, škoda na zdraví nebo škoda vzniklá v důsledku smrti způsobené trestným činem nebyla plně nahrazena.

11. Podle § 28 odst. 1 písm. a) citovaného zákona peněžitá pomoc se poskytne na žádost oběti uvedené v § 24 odst. 1 písm. a) v paušální částce 10 000 Kč nebo ve výši, která představuje obětí prokázanou ztrátu na výdělku a prokázané náklady spojené s léčením, snížené o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody již obdržela; peněžitá pomoc nesmí přesáhnout ve svém součtu částku 200 000 Kč.

12. Jak správně poukazují stěžovatelka i městský soud, správní orgán je při rozhodování vázán zásadou v pochybnostech ve prospěch oběti, neboť právě zmírnění dopadů spáchaného trestného činu na život obětí a zásada posilování práv obětí, zmíněná i v důvodové zprávě k zákonu o obětech trestných činů, je smyslem aplikovaného zákona. Ani poslední z uvedených zásad však nemůže být důvodem pro překročení nastavené zákonné hranice peněžité pomoci, která může být obětem trestné činnosti poskytnuta. Rovněž z judikatury zdejšího soudu (rozsudek ze dne 20. 9. 2018, čj. 10 As 120/2018-31) totiž plyne, že smyslem a účelem zákona o obětech trestných činů není nahradit veškeré škody způsobené oběti trestného činu. Ministerstvo spravedlnosti je při poskytování peněžité pomoci vázáno horní hranicí uvedenou v jednotlivých písmenech § 28 odst. 1 tohoto zákona bez ohledu na to, že pravomocným rozsudkem (§ 28 odst. 2 téhož zákona) byla zjištěna vyšší škoda či nemajetková újma (pozn.: ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3905/18).

13. Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že se městský soud v napadeném rozsudku dostatečně vypořádal s otázkou nemožnosti souběžného přiznání peněžité pomoci dle § 24 odst. 1 písm. a) a b) zákona o obětech trestné činnosti, když zdůraznil neexistenci přímé úměry mezi mnohostí skutků a následků trestného činu. Správně uzavřel, že stěžovatelka byla obětí jediného skutku spáchaného trestného činu, a proto jí náleží peněžitá pomoc pouze jednou, a to do výše maximálního zákonného limitu 200 000 Kč, který nemůže být překročen. Stěžovatelka již přitom tuto částku peněžité pomoci v celkovém součtu od státu obdržela. 10 As 87/2026

14. Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatelky, že odůvodnění rozsudku městského soudu je vnitřně rozporné, když na straně jedné zdůrazňuje zásadu v pochybnostech ve prospěch oběti, a současně přitom vylučuje kumulaci jejích nároků. Ve skutečnosti totiž žalovaný zmíněné zásadě dostál, a to právě tím, že přiznal stěžovatelce maximální možné finanční odškodnění. Nastavení jeho limitní výše přitom již není v pravomoci správního orgánu (žalovaného) nebo správního soudu, nýbrž přímo zákonodárce.

15. Městský soud rovněž vysvětlil, že účelem peněžité pomoci poskytované státem není plná reparace škody, nýbrž zmírnění sociálních dopadů viktimizace. Nejde proto o klasický odškodňovací nárok, nýbrž o dávku sui generis. Zákon ostatně nerozlišuje mezi fyzickou a psychickou újmou poškozeného, ale pracuje s nimi jako s jedním celkem. O tom svědčí také již jednou citované znění § 24 odst. 2 zákona o obětech trestné činnosti, jehož logika není založena na oddělení obou nároků (fyzické a psychické následky), nýbrž hodnotí je v rámci újmy jediné.

16. Závěr městského soudu proto shledal zdejší soud plně souladným se zákonem, a to jak s jeho gramatickým zněním, tak také s jeho účelem. Argumentace stěžovatelky, založená na odlišení fyzické a psychické újmy - byť z lidského hlediska velmi dobře pochopitelná - proto neodpovídá koncepci, smyslu a ani logice aplikovaného zákona.

IV. Závěr a náklady řízení

17. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

18. O náhradě nákladů řízení kasační stížnosti soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. srpna 2026 Vojtěch Šimíček předseda senátu