10 Azs 104/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobce: O. A., zastoupený advokátem JUDr. Matějem Šedivým, Václavské náměstí 831/21, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 10. 2025, čj. OAM-94/ZA-ZA11-P15-R2-2023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2026, čj. 21 Az 30/2025-29, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14a a § 14 b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, protože se obává návratu do Ruské federace, ve které by musel nastoupit na základní vojenskou službu, v jejímž rámci mu hrozí nasazení do ozbrojeného konfliktu. Dále svou žádost odůvodnil snahou zůstat nablízku svému zletilému synovi, který žije na území České republiky.

2. Ministerstvo vnitra (žalovaný) rozhodnutím ze dne 12. 12. 2023 nevyhovělo jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Toto rozhodnutí však zrušil rozsudkem ze dne 9. 12. 2024 Městský soud v Praze, neboť nebylo prokázáno, že je vyloučena tvrzená újma odvedení žalobce do armády.

3. Žalovaný následně doplnil skutková zjištění o žalobcově zemi původu a v záhlaví označeným rozhodnutím dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky mezinárodní ochrany. Rovněž proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou, kterou městský soud nyní napadeným rozsudkem zamítl.

4. Žalobce (stěžovatel) je přesvědčen, že mu měla být udělena mezinárodní ochrana, neboť nesouhlasí s politikou svého domovského státu a cítí ohrožení z návratu do země. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje v nedostatečném reflektování azylových obav. Městský soud se zabýval jen posouzením jeho postojů a činnosti, které vykázal v minulosti, avšak dostatečně nezohlednil, zda bude člověk v konfliktu se státní mocí i v budoucnosti za předpokladu, že na svých postojích setrvá. Dále uvádí, že žalovaný dospěl k nesprávnému závěru, že stěžovateli nehrozí zapojení do ozbrojeného konfliktu, tedy ani účast ve válce na území Ukrajiny. Tvrdí, že při návštěvě vojenské správy obdržel předvolání na další den za účelem doplnění údajů, na které se již nedostavil. V případě návratu do Ruské federace by stěžovateli hrozilo zapojení do složek ruské armády, kde by nemohl vykonávat rozkazy jdoucí proti jeho smýšlení.

5. V další námitce stěžovatel částečně souhlasí s tvrzením, že jeho snahy o legalizaci pobytu v Ruské federaci (pozn. NSS: stěžovatel zjevně měl na mysli Českou republiku) jsou motivovány tím, že zde pobývá jeho syn, avšak domnívá se, že tato skutečnost nijak nebagatelizuje azylové důvody. Postoje obou byly totiž formovány ve zdejším prostředí, kde si osvojili místní hodnotový systém, na jehož základě stěžovatel odmítá aktivity své rodné země a nehodlá se jich jakkoliv účastnit.

6. Stěžovatel konečně odkazuje na metodiku obsaženou v Příručce k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydanou Úřadem vysokého komisaře pro uprchlíky OSN, která se věnuje problematice „dokazování faktů.“ Tvrdí, že i v případě pochybností by měl být azylový příběh uznán (neboť uprchlík ve většině případů při odchodu ze země cestuje jen s nejnutnějšími osobními věcmi), ovšem pouze za předpokladu, že vyvinul opravdové úsilí o opodstatnění svého příběhu. Závěr soudu, že stěžovatel dostatečně nepodpořil svá tvrzení a jeho příběh je tak nevěrohodný, stěžovatel odmítá a označuje ho za subjektivní hodnocení.

7. Přijatelnost kasační stížnosti, a tedy přesah vlastních zájmů, spatřuje stěžovatel v tom, že totožná situace se může týkat mnoha jeho krajanů.

8. Nejvyšší správní soud připomíná, že v řízení před městským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, z čehož plyne, že se musí podle § 104a odst. 1 s. ř. s. nejprve zabývat tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, soud ji odmítne jako nepřijatelnou. V souladu s ustálenou judikaturou se o přijatelnou kasační stížnost může jednat tehdy, 1) dotýká-li se právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo plně judikaturou zdejšího soudu řešeny; 2) jedná-li se o právní otázky řešené judikaturou rozdílně; 3) existuje-li důvodná potřeba učinit judikaturní odklon; anebo 4) bylo-li v rozhodnutí městského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Přijatelnost kasační stížnosti je tedy třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Proto platí, že teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.

9. Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně vyhodnotil skutkový stav věci, když se zaměřil pouze na jednání spáchané v minulosti a dostatečně nereflektoval to, zda stěžovatel bude v konfliktu se státní mocí i v budoucnu. Z napadeného rozsudku je však zřejmé, že se městský soud otázkou postavení stěžovatele po návratu zabýval již ve svém prvním rozsudku ze dne 9. 12. 2024, č. j. 16 Az 2/2024-21, kde poukázal na skutečnost, že v řízení před správním orgánem stěžovatel netvrdil a neprokázal, že by se podílel na protirežimních aktivitách a že by v posledních letech přišel do konfliktu s ruskými bezpečnostními složkami. Závěr městského soudu je proto plně přezkoumatelný.

10. Dále stěžovatel namítá, že městský soud řádně neodůvodnil své tvrzení, že pouhý nesouhlas s politikou domovského státu nestačí k udělení mezinárodní ochrany a je nutné zohlednit, jaký individuální dopad by měl na stěžovatele návrat do Ruské federace. Dle zdejšího soudu však městský soud odůvodnil tuto tezi dostatečně – zejména poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 3 Azs 303/2004: „Pokud však žadatel o azyl žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů vystaven není (resp. nemůže mít z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach), nebo takové skutečnosti ani netvrdí, pak přes skutečnost, že pochází ze země, která je výše uvedeným způsobem problematická, nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 12 ZA.“ Nejvyšší správní soud se riziky spojenými s vyhýbáním se nástupu na vojenskou službu, neuposlechnutím povolávacího rozkazu i zapojením do války na Ukrajině opakovaně zabýval již dříve (např. usnesení ze dne 30. 4. 2026, sp. zn. 10 Azs 28/2026) a dospěl ke stejnému závěru jako městský soud, tedy že osoby, které se navrátí ze zahraničí do Ruské federace, nejsou vystaveny zvýšenému riziku stíhání či pronásledování. Tato právní otázka proto přijatelnost kasační stížnosti nezakládá, jelikož byla již opakovaně a souladně řešena judikaturou zdejšího soudu.

11. V kasační stížnosti stěžovatel dále namítá, že obdržel povolávací rozkaz do armády. Za předpokladu, že by tato skutečnost byla doložena v průběhu správního řízení a městský soud by ji opomenul vypořádat, mohlo by se jednat o důvod přijatelnosti ve smyslu zásadního pochybení městského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Tato situace však nyní nenastala.

12. Městský soud totiž zcela správně tvrzení stěžovatele o obdržení povolávacího rozkazu označil za nepravdivé. Ze správního spisu (č. l. 51) vyplývá, že při pohovoru dne 18. 5. 2023 stěžovatel výslovně uvedl, že nedostal povolávací rozkaz do ruské armády, ale pouze předvolání, aby se dostavil na vojenskou správu za účelem upřesnění osobních údajů. Stěžovatel tedy sám popřel své tvrzení o obdržení povolávacího rozkazu. K pochybení městského soudu ve shora uvedeném smyslu proto nedošlo a ani tato námitka nezakládá důvod přijatelnosti kasační stížnosti.

13. Další námitka směřuje proti nesprávnému právnímu posouzení institutu mezinárodní ochrany. Stěžovatel tvrdí, že tento institut slouží všem osobám, které se ve své vlasti cítí být ohroženy. Tento názor se však neshoduje s ustálenou judikaturou zdejšího soudu, což je patrné například v rozsudku ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 4 Azs 442/2005: „Institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§ 12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu.“ Stejný závěr dovodil Nejvyšší správní soud dále například v rozsudku ze dne 14. 10. 2019, sp. zn. 3 Azs 144/2018.

14. Namítá-li stěžovatel, že se v minulosti podílel na protiválečných a protirežimních akcích, Nejvyšší správní soud shledává tuto námitku nepřípustnou. Podle § 104 odst. 4 je totiž kasační stížnost nepřípustná, „opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.“ Z obsahu žaloby totiž plyne, že žádné takové tvrzení stěžovatel v řízení před městským soudem neučinil, pouze zcela obecně uváděl svůj kritický postoj (zejména) k válce na Ukrajině. Ve správním řízení navíc stěžovatel výslovně uvedl, že na žádných podobných aktivitách v Rusku nebyl nijak politicky aktivní. K argumentaci zásadou benefit of the doubt, formulovanou v Příručce UNHCR, zdejší soud připomíná, že tato příručka nepředstavuje závazný pramen práva a sama výslovně předpokládá, že použití uvedené zásady přichází v úvahu pouze tehdy, učinil-li žadatel skutečné a poctivé úsilí objasnit všechny rozhodné skutečnosti svého případu a jeho tvrzení jsou celkově věrohodná, logická a nejsou v rozporu s ostatními dostupnými informacemi.

15. Stěžovatel dále zpochybňuje postup žalovaného, který se prý nepodílel na aktivním zjišťování skutkového stavu a městský soud tuto skutečnost nezohlednil. Rovněž k této námitce se již vyjádřila ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Azs 26/2003), podle které „správní orgán musí umožnit žadateli o azyl sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné, avšak není jeho úkolem předestřít důvody, pro které je azyl obvykle poskytován.“ Ze spisového materiálu ani z rozsudku městského soudu přitom nevyplývá, že by stěžovatel nedostal dostatečný prostor pro všechna svá tvrzení, takže je zřejmé, že v případě stěžovatele bylo postupováno souladně s těmito judikaturními východisky. Ani tato námitka proto nezakládá přijatelnost kasační stížnosti.

16. Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost je nepřijatelná. V této věci totiž nevyvstala žádná otázka, která by doposud nebyla judikaturou jednotně řešena, ani taková, kterou by bylo třeba řešit odlišně, a městský soud se současně nedopustil ani hrubého pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Jelikož kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji podle § 104a s. ř. s. odmítl.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v posuzované věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. srpna 2026 Vojtěch Šimíček předseda senátu