10 Azs 119/2015

Rubrum

10 Azs 119/2015 - 26 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. D., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2015, čj. CPR-18401-2/ČJ- 2014-930310-V242, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2015, čj. 1 A 25/2015-19, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 2. 10. 2014, čj. KRPA-160443-77/ČJ-2012-000022, bylo žalobci dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na jeden rok. V případě žalobce byla s ohledem na situaci v zemi původu shledána překážka vycestování; 10 Azs 119/2015 třicetidenní doba stanovená k vycestování z území podle ustanovení § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena, byla proto vázána na odpadnutí důvodů znemožňujících jeho vycestování.

2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 1. 2015 upřesnil formulaci výroku stanovující dobu k vycestování a to tak, že se běh doby pro vycestování bude odvíjet od právní moci rozhodnutí, kterým bude v souladu s ustanovením § 101 zákona č. 500/2004 Sb. stanoveno, že překážka řízení odpadla a vycestování cizince je možné. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil.

3. Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla dle závěrů správních orgánů skutečnost, že žalobce poté, co bylo pravomocně zastaveno řízení o jeho žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, nevycestoval na základě výjezdního příkazu platného od 16. 2. 2012 do 14. 4. 2012, a na území České republiky tak od 15. 4. 2012 do 12. 12. 2012, kdy byl zajištěn, pobýval nelegálně.

II. Řízení před městským soudem

4. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), ve které poukazoval na chybný postup Ministerstva vnitra při doručování rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o jeho pobytové žádosti. V důsledku tohoto nesprávného postupu Ministerstva vnitra bylo následně k tíži žalobce zahájeno řízení o správním vyhoštění, v čemž žalobce spatřoval zkrácení na svých právech.

5. Městský soud vzhledem k obsahu žalobních námitek konstatoval, že řízení ani rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu nejsou v projednávané věci předmětem přezkumu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2012, čj. 4 As 5/2012-22, doplnil, že i kdyby v řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu došlo k porušení právních předpisů, nemohl by jej soud přezkoumávat, přestože napadené rozhodnutí o správním vyhoštění fakticky na toto řízení navazuje.

6. Správní orgán prvního stupně dle městského soudu v projednávané věci zcela správně vyčkal pravomocného rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 1. 3. 2013, čj. MV-145093-4/SO/sen-2012, o odvolání žalobce v rámci pobytového řízení. Odvolací orgán vyhodnotil námitky týkající se chybného doručování jako nedůvodné a nepodložené. V případě, že žalobce s rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců nesouhlasil, měl možnost toto rozhodnutí napadnout samostatnou správní žalobou.

7. S ohledem na shora uvedené městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

III. Kasační stížnost

8. Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností. 10 Azs 119/2015 - 27 pokračování

9. Úvodem připustil, že jeho předchozí právní zástupce nevyužil v rámci pobytového řízení všechny opravné prostředky, poukázal však na skutečnost, že byly podány opravné prostředky mimořádné.

10. Stěžovatel je přesvědčen, že žalovaný porušil zákon, jestliže v řízení o správním vyhoštění neřešil otázku týkající se návrhu na prodloužení pobytu. Městskému soudu v této souvislosti vytýká, že se předchozím řízením správních orgánů dostatečně nezabýval. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2012, čj. 6 Ans 7/2012-35, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011, čj. 10 A 128/2010- 47.

11. Stěžovatel dále namítal, že je v jeho případě dána překážka vyhoštění, neboť uzavřel sňatek s cizinkou, která má povolen dlouhodobý pobyt na území České republiky.

12. Důvodem pro zrušení napadeného rozsudku městského soudu je dle stěžovatele rovněž nepřiměřenost a tvrdost, která postihne nejen jeho, ale i jeho manželku a celou rodinu. V této souvislosti stěžovatel upozornil na skutečnost, že následkem vyhoštění bude automaticky zařazen do Schengenského systému v části nežádoucí osoby, což pro stěžovatele představuje dehonestující opatření, které pro něj ve svém důsledku znamená nemožnost návratu do České republiky.

13. S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

14. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

15. Kasační stížnost je podle §§ 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení před správním orgánem. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.

16. Spornou otázkou v projednávané věci je posouzení, zda byl městský soud povinen se v rámci přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění zabývat rovněž námitkami týkajícími se pravomocně uzavřeného řízení o pobytové žádosti stěžovatele.

17. Z obsahu předloženého správního spisu vyplývá, že stěžovatel pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu, které mu bylo opakovaně prodlužováno, naposledy od 29. 12. 2009 do 29. 12. 2010. Stěžovatel podal dne 14. 12. 2010 žádost o prodloužení povolení k pobytu, které bylo usnesením Ministerstva vnitra ze dne 29. 7. 2011, čj. OAM-23755-6/DP-2011, z důvodu nedoložení požadovaných dokladů 10 Azs 119/2015 zastaveno. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 16. 3. 2012 odvolání s tím, že se o výsledku řízení dozvěděl teprve dne 1. 3. 2012. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnutím ze dne 1. 3. 2013, čj. MV-145093-4/SO/sen-2012, odvolání stěžovatele jako opožděné odmítla, neboť dospěla k závěru, že mu rozhodnutí o pobytové žádosti bylo řádně doručeno dne 15. 9. 2011, a lhůta pro podání odvolání tak uplynula dne 30. 9. 2011; rozhodnutí Ministerstva vnitra tak dle odvolacího orgánu nabylo právní moci dne 1. 10. 2011.

18. Nejvyšší správní soud k uvedené námitce konstatuje, že podmínkou rozhodnutí o správním vyhoštění je podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců pobyt na území bez víza, ač k tomu cizinec není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

19. K řízení o prodloužení platnosti povolení k pobytu a rozhodnutí o věci je příslušný orgán odlišný od správních orgánů rozhodujících ve věci správního vyhoštění a jakékoli posuzování zákonnosti řízení o povolení k pobytu v řízení o správním vyhoštění tedy nepřichází v úvahu.

20. Správní orgány měly v daném případě v době řízení o správním vyhoštění k dispozici pravomocné rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o prodloužení platnosti povolení k pobytu a nebyly oprávněny tuto listinu jakkoli přezkoumávat či činit si úsudek o její správnosti. Správní orgán rozhodující o vyhoštění stěžovatele v prvním stupni zcela správně vyčkal rozhodnutí o odvolání stěžovatele v rámci pobytového řízení, kterým byla otázka pobytového titulu stěžovatele postavena najisto.

21. Správný názor zaujal v žalobním řízení rovněž městský soud, který s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2012, čj. 4 As 5/2012-22, konstatoval, že otázka procesního postupu orgánu rozhodujícího v rámci řízení o pobytové žádosti není v řízení o správním vyhoštění předmětem přezkumu. Jak již uvedl městský soud, v citovaném rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „[i] přes obsahovou návaznost obou řízení se rozhodnutí o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu a rozhodnutí o správním vyhoštění vyznačují odlišným předmětem a obsahem, řízení k jejich vydání byla prováděna v intencích jiných právních norem a jejich vyústěním bylo vydání dvou různých správních rozhodnutí, přičemž každé z nich je samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví.“ Přestože tyto závěry byly učiněny na podkladě rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu, lze je plně aplikovat i v případě rozhodnutí o prodloužení pobytu, neboť v obou případech jejich výsledek předurčuje oprávněnost dalšího pobytu cizince na území České republiky (viz např. rozsudek ze dne 16. 5. 2013, čj. 4 As 24/2013-18).

22. Lze tedy v souladu se závěrem městského soudu konstatovat, že bylo na stěžovateli, aby námitky proti postupu správních orgánů v řízení o pobytové žádosti uplatnil v žalobě směřující přímo proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 1. 3. 2013, které je samostatně přezkoumatelné. Na právní moc rozhodnutí o pobytové žádosti nemá vliv ani probíhající řízení o mimořádném opravném prostředku ohledně prodloužení dlouhodobého pobytu. Ze správního či soudního spisu nevyplývá, že by řízení o pobytové žádosti bylo na základě mimořádného opravného prostředku znovu otevřeno; v tomto smyslu tuto skutečnost ostatně netvrdil ani stěžovatel. 10 Azs 119/2015 - 28 pokračování

23. Stěžovatelem namítané rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2012, čj. 6 Ans 7/2012-35, posuzovalo otázku vztahu dvou paralelně probíhajících řízení a nikoli situaci, kdy jedno z řízení je již pravomocně ukončeno. Rozsudek městského soudu, na který stěžovatel odkázal v kasační stížnosti, byl vydán na podkladě odlišného skutkového i právní stavu, neboť podstatou námitek byla délka řízení před správními orgány, která dle městského soudu mohla zapříčinit nelegální pobyt cizince na území České republiky.

24. Stěžejní námitku směřující proti názoru městského soudu o rozsahu přezkumu řízení o správním vyhoštění tak Nejvyšší správní soudu shledal nedůvodnou.

25. Námitky stěžovatele poukazující na překážku vyhoštění spočívající v uzavření sňatku a nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění a s tím související záznam do Schengenského informačního systému nebyly uplatněny v řízení před městským soudem, ač uplatněny být mohly; námitky jsou proto dle ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné.

V. Závěr a náklady řízení

26. Stěžovatelem uplatněné kasační námitky nebyly ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu shledány důvodnými, v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní soud dle § 109 odst. 4 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla proto v souladu s § 110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.

27. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly, Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. července 2015 Daniela Zemanová předsedkyně senátu