10 Azs 123/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Bejčkové a soudců Ondřeje Mrákoty a Vojtěcha Šimíčka ve věci žalobce: D. T. N., zastoupeného advokátem Mgr. Vratislavem Polkou, Berní 1, Ústí nad Labem, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, náměstí Hrdinů 3, Praha 4, proti rozhodnutí ze dne 19. 3. 2026, čj. MV-16126-4/SO-2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2026, čj. 39 A 14/2026-52, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce – vietnamský občan – v březnu 2023 požádal o povolení k přechodnému pobytu. Doložil, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, konkrétně otcem tehdy 19leté dívky, která se narodila v České republice a v únoru 2022 nabyla české občanství. Ministerstvo vnitra o žalobcově žádosti rozhodovalo celkem třikrát; posledním rozhodnutím ji v listopadu 2025 zamítlo a stanovilo žalobci lhůtu k vycestování z území ČR. Ani s odvoláním proti tomuto rozhodnutí žalobce neuspěl.

2. V průběhu správního řízení (v prosinci 2024) byli žalobce a jeho tehdy už 21letá dcera vyslechnuti. Žalobce uvedl, že do ČR přicestoval v roce 1998 a později získal povolení k trvalému pobytu; to mu však bylo v roce 2003 zrušeno. Tehdy měl v ČR těhotnou přítelkyni, proto požádal o azyl. Ten mu nakonec udělen nebyl, a žalobce tak od roku 2005 v ČR pobývá bez oprávnění. Je zdravý, domácnost sdílí s manželkou a dcerou, manželka pracuje – příjem má asi 35 až 38 tisíc Kč měsíčně –, dcera studuje a pracuje. Byt vlastní manželka, půjčka na něm nevázne. Žalobcova dcera uvedla v podstatě totéž. Doplnila, že kdyby nevydělávala, nebude to mít na rodinu vliv, protože rodina je s financemi v pořádku; otec nemá potřebu, aby o něj pečovala.

3. Proti zamítavému rozhodnutí o odvolání se žalobce bránil u Městského soudu v Praze. Namítal, že jeho životní potřeby jsou uspokojovány v rámci rodinné domácnosti, na jejímž chodu se finančně podílí i dcera. Proto je na dceři závislý ve smyslu § 15a odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Nemůže být přitom rozhodující, že žalobce je teoreticky schopen pracovat: nemá totiž pobytové oprávnění, a prostředky k obživě si tak fakticky zajistit nedokáže. Napadené rozhodnutí navíc nepřiměřeně zasahuje do žalobcova rodinného života. Konečně pokud měly správní orgány pochybnosti o rozsahu, v jakém se dcera žalobce podílí na zajištění jeho potřeb, měly v tomto směru doplnit dokazování.

4. Městský soud žalobě nevyhověl. Uvedl, že podle výslechů provedených ve správním řízení živí žalobce jeho manželka, nikoli dcera; žalobce nedoložil, že by to bylo jinak, a nadto vyživovací povinnost mezi manžely podle občanského zákoníku předchází vyživovací povinnosti dětí vůči rodičům. Žalobci není zakazováno, aby se do ČR po vycestování vrátil; samo odloučení od rodiny není nepřiměřeným zásahem a žalobce nevysvětlil, proč by tomu tak v jeho případě mohlo být.

5. Rozsudek městského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností. Zejména v ní tvrdí, že městský soud učinil nesprávný právní závěr, že závislost ve smyslu § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců nemůže vzniknout v důsledku přesunu cizince do členského státu. Tento závěr je v rozporu s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2015, čj. 52 A 22/2024-32. Městský soud dále za relevantní kritérium závislosti považoval pracovní potenciál, respektive zdravotní stav stěžovatele, ačkoli takový přístup zapovídá rozsudek Soudního dvora ve věci C-423/12, Flora May Reyes v. Migrationsverket. Nesprávné je i to, že městský soud při výkladu autonomního pojmu závislost použil vnitrostátní úpravu vyživovací povinnosti. Závěry městského soudu týkající se přiměřenosti zásahu do žalobcova rodinného života jsou obecné, nereagují na konkrétní námitky. Skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně, protože se správní orgány ani městský soud vůbec nezabývaly výdaji domácnosti a řešily jen její příjmy (tuto námitku vznáší stěžovatel poprvé, ta je tedy v kasačním řízení nepřípustná, viz § 104 odst. 4 s. ř. s.). Kasační stížnost je podle stěžovatele přijatelná. Je totiž třeba sjednotit výklad pojmu závislost ve smyslu § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, respektive vyřešit otázku, zda lze za závislou považovat osobu, která se závislou stala v důsledku přesunu do ČR a která je zdravá a práceschopná. Stěžovatel také navrhl, aby NSS jeho kasační stížnosti přiznal odkladný účinek.

6. Ve věcech, v nichž před krajským (městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje stěžovatelovy zájmy (§ 104a s. ř. s.). Není-li tomu tak, odmítne ji jako nepřijatelnou (usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, body 11– 12).

7. Kasační stížnost je nepřijatelná.

8. Povolení k přechodnému pobytu lze vydat mimo jiné rodinnému příslušníku občana EU, který sám není občanem EU (§ 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Rodinným příslušníkem občana EU se přitom rozumí mimo jiné předek státního občana ČR přihlášeného k trvalému pobytu v ČR, pokud je tento předek z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem ČR [§ 15a odst. 1 písm. d) ve spojení s § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců]. Podle unijní směrnice se za rodinného příslušníka považují mimo jiné předci v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami [čl. 2 odst. 2 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států]. Osobou závislou na výživě (respektive vyživovanou osobou) je pak podle judikatury Soudního dvora EU taková osoba, která je prokazatelně skutečně závislá na materiální podpoře občana EU, a to bez ohledu na důvod takové závislosti, tj. bez ohledu například na to, proč sama nepracuje (rozsudek ve věci C-423/12, Flora May Reyes v. Migrationsverket, body 21 a 23). Konečně je třeba připomenout, že vzhledem k unijnímu rozměru pojmů rodinný příslušník, respektive závislá (vyživovaná) osoba, nelze tyto pojmy vykládat podle vnitrostátního práva (rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2023, čj. 5 Azs 349/2020- 37, bod 32).

9. Stěžovatel tvrdil, že je osobou závislou na občanu ČR, protože tato osoba – jeho dcera – přispívá do rozpočtu domácnosti, kterou stěžovatel sdílí nejen s ní, ale i s její matkou, stěžovatelovou manželkou. Nevysvětlil však, proč je materiálně závislý právě (také) na dceři, nikoli (jenom) na manželce. Nedoložil, že by se jeho situace nějak změnila, a že by tedy k uspokojení jeho základních životních potřeb nadále nepostačovalo to, co dříve (tj. v době, kdy dcera nevydělávala a kdy stěžovateli stačily příjem jeho manželky a bydlení v jejím bytě). Stěžovatelova dcera nadto uvedla, že její příjem je pro rodinu přilepšením, že i bez něj je „rodina s financemi v pořádku“. Za těchto okolností nebylo ve věci vůbec třeba vyřešit právní otázku, která má podle stěžovatele odůvodňovat přijatelnost kasační stížnosti. Nebylo třeba řešit, jaké okolnosti mohou či nemohou vést k závislosti na výživě ze strany občana ČR, protože ve věci nebylo zjištěno, že by tu taková závislost vůbec existovala.

10. Ve věci stěžovatele nevyvstala právní otázka, kterou správní soudy řeší rozdílně. Podle stěžovatele městský soud učinil závěr, který je rozporný se závěrem jiného správního soudu, konkrétně že za závislou nelze považovat osobu, která se vyživovanou stala jen v důsledku svého přesunu do ČR. Městský soud však jednak takový závěr neučinil – související bod 46 obsahuje rekapitulaci rozhodnutí správních orgánů, nikoli argumentaci městského soudu –, jednak by takový závěr, pokud by ho městský soud skutečně vyslovil, nebyl ve věci vůbec podstatný (šlo by o tzv. obiter dictum). U stěžovatele se totiž neřešilo, proč je při uspokojování svých základních životních potřeb závislý na materiální podpoře své dcery, ale zda je na ní závislý. Městský soud své rozhodnutí založil na právním závěru, že přiznat cizinci postavení rodinného příslušníka ve smyslu § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců není možné bez prokázání závislosti na občanu ČR (viz bod 48 napadeného rozsudku). Tento právní závěr není v rozporu ani s výše citovanou judikaturou, ani s rozsudkem Krajského soudu v Praze, na který stěžovatel v kasačním řízení odkázal (tím bylo napadené rozhodnutí zrušeno, protože správní orgány nevzaly v úvahu, že občanka ČR své matce, žadatelce o pobytové oprávnění, poskytovala bezplatné bydlení a že by si žadatelka ze svého nízkého příjmu nemohla bydlení hradit).

11. Přijatelnost kasační stížnosti nezakládají ani dílčí argumentační pochybení městského soudu; nesvědčí totiž o hrubém pochybení při výkladu práva. Odkázal-li městský soud při výkladu pojmu závislost na posloupnost vyživovacích povinností vyplývající z vnitrostátního práva, nepostupoval správně; jde o autonomní pojem unijního práva. Zásadní však je, že tento argument nebyl ani jediný, ani klíčový, a městský soud tak jeho použitím nemohl hrubě pochybit. Podobně městský soud hrubě nepochybil, když souhlasně citoval závěr správních orgánů, že stěžovatel není závislý mimo jiné s ohledem na svou práceschopnost, aniž by se proti tomuto závěru vymezil (srov. bod 49 napadeného rozsudku). Je pravda, že důvod závislosti na materiální podpoře občana ČR – tedy ani pracovní potenciál podporované osoby – neměl při hodnocení závislosti ve smyslu § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců hrát roli. Zároveň ale možnému závěru, že tato závislost tu je dána, bránily i další okolnosti – nikoli jen stěžovatelův pracovní potenciál, který v ČR zůstal nenaplněn. Konečně ani při vypořádání žalobní námitky, která se týkala nepřiměřenosti zásahu do stěžovatelova rodinného života, se městský soud nedopustil hrubého pochybení. Stěžovatel v žalobě neuvedl žádné jedinečné okolnosti, které by právě v jeho případě svědčily o porušení práva na zachování rodinného života. Městskému soudu tedy opravdu nezbylo, než se se stěžovatelovou obecnou námitkou vypořádat obecně.

12. V této věci nevyvstala žádná právní otázka, která by doposud nebyla judikaturou jednotně řešena, ani taková otázka, kterou by bylo třeba řešit odlišně. Městský soud ani hrubě nepochybil při výkladu práva. NSS proto kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve věci (usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, body 51–53). Stěžovatel úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nevznikly. [ 1 3 ] NSS nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o samotné kasační stížnosti rozhodl bez zbytečného prodlení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 9. září 2026 Michaela Bejčková předsedkyně senátu