10 Azs 131/2020

Rubrum

10 Azs 131/2020 - 35 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: V. T. V., , zastoupeného advokátem JUDr. Štěpánem Svátkem, Na Pankráci 820/45, Praha 4, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 3. 2017, čj. MV-97384-8/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2020, čj. 48 A 46/2017 - 45, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci s e u k l á d á zaplatit České republice – Nejvyššímu správnímu soudu soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce (stěžovatel) pobýval na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty. Povolení k pobytu bylo platné do 30. 6. 2016; poslední den lhůty pro podání žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty tak připadl na den 31. 5. 2016 (§ 47 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v tehdy účinném znění). Stěžovatel však o prodloužení pobytu požádal až dne 8. 6. 2016, aniž zdůvodnil opožděnost podání. Ministerstvo vnitra proto řízení o žádosti zastavilo [§ 169 odst. 8 písm. d) zákona o pobytu cizinců, opět ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 222/2017 Sb.]. Až v odvolání stěžovatel uvedl, 10 Azs 131/2020 že byl pracovně vytížen, proto žádost nestihl podat včas; žalovaná Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců však odvolání zamítla. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí bránil u Krajského soudu v Praze, který jeho žalobu zamítl.

2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, neboť jej považuje za nejasný, nesrozumitelný a přepjatě formalistický. Stěžovatel řádně sdělil, proč podal žádost po zákonné lhůtě, což navíc doložil i potvrzením od zaměstnavatele. Krajský soud však stěžovatelovo odůvodnění ani předložené důkazy nevzal v úvahu. Nezabýval se ani dopadem správního rozhodnutí na soukromý a rodinný život stěžovatele. Nepřihlédl ani k tomu, že zákonná úprava lhůt pro podání žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu byla novelizována (zákonem č. 222/2017 Sb.) a pozdější právní úprava je pro stěžovatele příznivější.

3. Komise navrhla, aby NSS kasační stížnost zamítl. Krajský soud správně rozhodl podle platné právní úpravy pobytu cizinců na území ČR. Vyšel-li při tom z argumentace správních orgánů, nelze to samo o sobě považovat za vadu řízení. Posouzení dopadů na soukromý a rodinný život stěžovatele bylo v této věci vyloučeno, neboť řízení bylo zastaveno pro opožděnou žádost a nebylo v něm meritorně rozhodováno.

4. Kasační stížnost není důvodná.

5. Žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty je cizinec povinen podat nejdříve 120 a nejpozději 30 dnů před uplynutím její platnosti (§ 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 14. 8. 2017). Zabrání-li včasnému podání žádosti důvody nezávislé na vůli cizince, může cizinec podat žádost do pěti pracovních dnů po zániku těchto důvodů; cizinec sdělí tyto důvody ministerstvu nejpozději při podání žádosti (§ 47 odst. 3 téhož zákona). Správní orgán zastaví řízení o žádosti, kterou se cizinec domáhá prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, pokud ji cizinec podal v době, kdy k tomu nebyl oprávněn [§ 169 odst. 8 písm. d) téhož zákona].

6. Mezi stranami není sporné, že povolení stěžovatele k dlouhodobému pobytu bylo platné do 30. 6. 2016, a tedy posledním dnem pro podání žádosti o prodloužení platnosti tohoto povolení bylo úterý 31. 5. 2016. Stěžovatel ani nepopírá, že podal žádost až 8. 6. 2016, tedy po uplynutí zákonné lhůty.

7. Spornou otázkou je, zda stěžovatelovo tvrzení o pracovním vytížení mohlo zdůvodnit, proč stěžovatel podal žádost o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty opožděně, a tedy zda lze žádost považovat za včasnou.

8. NSS souhlasí s krajským soudem. Cizinec sice může podat žádost v dodatečné lhůtě pěti pracovních dnů po zániku překážky (§ 47 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), ale zároveň musí ministerstvu (tedy správnímu orgánu prvního stupně) výslovně uvést a doložit důvody, které mu nezávisle na jeho vůli zabránily podat žádost v řádné lhůtě; důvody uvede a doloží nejpozději v žádosti (rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2013, čj. 4 As 69/2013 - 44). Stěžovatel však ve formulářové žádosti neuvedl žádný důvod, který mu bránil podat žádost včas; ani k žádosti nepřipojil žádný dokument, ve kterém by tyto důvody popsal či kterým by je prokázal. To neučinil po celou dobu řízení 10 Azs 131/2020 - 36 pokračování před ministerstvem. Povinnost tvrzení i povinnost předložit důkazy přitom ležela na stěžovateli.

9. Stěžovateli ovšem nepomohlo ani to, že pozdní podání žádosti zdůvodnil v odvolání a doložil k tomu důkazy. V odvolacím řízení se totiž uplatní zásada koncentrace, podle které se k novým tvrzením a důkazním návrhům nepřihlíží, pokud je stěžovatel mohl uplatnit už dříve (§ 82 odst. 4 správního řádu); to potvrzuje i judikatura NSS v pobytových věcech cizinců (například rozsudky ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 Azs 12/2015 - 38, bod 15; ze dne 19. 1. 2017, čj. 10 Azs 206/2016 - 48, bod 35; nebo ze dne 21. 1. 2020, čj. 10 Azs 271/2019 - 28, bod 10). Namítl-li tak stěžovatel pracovní vytížení až v odvolacím řízení, jednalo se o novou skutečnost, kterou z povahy věci mohl uplatnit již v žádosti. Stěžovatel přitom neuvedl žádné relevantní důvody, které by objasnily, proč nemohl tuto skutečnost sdělit už v řízení před ministerstvem. Jelikož stěžovatel mohl pracovní vytížení namítat již dříve, podle zásady koncentrace se k němu nepřihlíží. Pracovní vytížení tak nemohlo zdůvodnit opožděné podání žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty. Závěr krajského soudu, že byla žádost opožděná, je správný.

10. Na tomto závěru nemohla nic změnit argumentace, že podaný výklad je příliš formalistický. I když se stěžovateli může zdát právní úprava zákona o pobytu cizinců příliš tvrdá, je právem každého státu regulovat pobyt cizinců na svém území. K tomu zákon stanoví podmínky, kterým je cizinec povinen se podrobit, a to včetně lhůt k podání žádostí o prodloužení povolení k pobytu (rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2016, čj. 9 Azs 305/2015 - 46, bod 29). Bylo tedy na stěžovateli, aby byl v průběhu řízení o žádosti obezřetný (ostatně v ČR pobývá od roku 2008 a o prodloužení povolení k pobytu nežádá zdaleka poprvé) a žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu podal včas či opožděné podání žádosti včas odůvodnil.

11. Krom toho NSS setrvale judikuje, že správní orgány nejsou povinny zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života cizince v případech, kdy není rozhodováno ve věci samotné (srov. například rozsudky ze dne 18. 11. 2015, čj. 6 Azs 226/2015 - 27, bod 11, a ze dne 16. 8. 2016, čj. 1 Azs 108/2016 - 41, bod 22). Zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí proto nepřichází v úvahu, pokud stěžovatel nesplnil podmínky projednání žádosti, tedy pokud nepodal žádost včas. V takovém případě nemělo ministerstvo jinou možnost než vydat rozhodnutí procesní povahy a řízení zastavit. O samotné žádosti tak nebylo vůbec meritorně rozhodováno. Správní orgány ani krajský soud proto nebyly povinny zkoumat, zda zastavení řízení nepřiměřeně zasáhlo do stěžovatelova rodinného života. Tento postup ani neodporuje článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; ochrana rodinného a soukromého života cizince je totiž zajištěna, pokud cizinec splní podmínky pro meritorní projednání žádosti (rozsudek NSS ze dne 21. 2. 2018, čj. 4 Azs 246/2017 - 35, bod 21). Navíc pokud stěžovatel skutečně žije s manželkou a nezletilou dcerou, které mají platné oprávnění k trvalému pobytu na území ČR, nic mu nebrání požádat o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. To ostatně již uvedl krajský soud v bodě 21 napadeného rozsudku.

12. Konečně stěžovatel upozornil na novelizaci § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců 10 Azs 131/2020 ve znění od 15. 8. 2017. Tuto námitku uplatnil poprvé až v kasační stížnosti; jde tedy o nové právní důvody, které stěžovatel neuplatnil v žalobě, i když je uplatnit mohl. Takové námitky jsou nepřípustné (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Jen pro úplnost však NSS stěžovateli stručně sděluje, že by s touto námitkou nemohl být úspěšný, ani kdyby ji uplatnil už v řízení před krajským soudem. Toto znění zákona nelze vztáhnout na posuzovanou věc, jelikož stěžovatel žádost podal a celé správní řízení proběhlo dávno před účinností této novely.

13. Stěžovatel se svými námitkami neuspěl, a NSS proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch; žalované komisi nevznikly náklady řízení vymykající se z běžné úřední činnosti.

14. Stěžovatel na počátku řízení navrhl, aby soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Soud návrhu vyhověl usnesením ze dne 28. 5. 2020, čj. 10 Azs 131/2020 - 30, neuložil však stěžovateli povinnost uhradit za podání tohoto návrhu soudní poplatek. Podání návrhu na přiznání odkladného účinku přitom podléhá soudnímu poplatku ve výši 1 000 Kč (položka 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Poplatková povinnost u tohoto typu poplatku vzniká až okamžikem právní moci rozhodnutí, kterým ji soud ukládá [§ 4 odst. 1 písm. h) citovaného zákona per analogiam; srov. k tomu usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012 - 32]. Protože soud nezahrnul výrok o poplatkové povinnosti do rozhodnutí, jímž kasační stížnosti přiznal odkladný účinek, ukládá stěžovateli tuto povinnost nyní. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. ledna 2022 Ondřej Mrákota předseda senátu