10 Azs 183/2020

Rubrum

10 Azs 183/2020 - 33 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: S. E., zastoupeného advokátkou Mgr. Martinou Šamlotovou, Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 11. 2018, čj. MV-106362-5/SO-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2020, čj. 31 A 174/2018-57, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce (stěžovatel) pobýval na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty. V květnu 2017 požádal o prodloužení doby platnosti tohoto povolení. Ministerstvo vnitra však stěžovatelovu žádost zamítlo a povolení k pobytu mu neprodloužilo, neboť byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslných trestných činů těžkého ublížení na zdraví a výtržnictví [§ 44a odst. 10, § 46e odst. 1 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 14. 8. 2017]. Stěžovatel podal proti rozhodnutí ministerstva odvolání, které však žalovaná (Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců) zamítla. 10 Azs 183/2020

2. Stěžovatel neuspěl se svými námitkami ani u Krajského soudu v Brně, který se ztotožnil se závěrem komise: stěžovateli nelze neprodloužit platnost zaměstnanecké karty, jelikož byl pravomocně odsouzen za úmyslnou trestnou činnost. Komise pak nebyla povinna posuzovat přiměřenost takového rozhodnutí ve vztahu k žalobcovu soukromému a rodinnému životu, neboť jí to zákon výslovně neukládá. Sám stěžovatel navíc neuváděl žádný konkrétní zásah, který by byl porušením čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod nebo pro který by se správní rozhodnutí neslučovalo se základními principy ústavního řádu ČR. Přesto se komise možným zásahem zabývala a dospěla ke stručnému závěru, že právo žalobce na nerušený soukromý a rodinný život nemůže převážit nad veřejným zájmem státu na bezpečnosti jeho obyvatel a dodržováním právního řádu. Tvrzení stěžovatele, že by v případě návratu do Turecka byl pronásledován pro svou kurdskou národnost, nelze zkoumat v tomto řízení: napadené rozhodnutím nestanoví stěžovateli povinnost vycestovat, takže v přímé souvislosti s ním nehrozí stěžovateli tvrzená újma.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Nesouhlasí s tím, že se správní orgány ani krajský soud nevypořádaly s možným zásahem do soukromého a rodinného života podle § 174a zákona o pobytu cizinců, nepřihlédly k okolnostem spáchaných trestných činů, ani neposoudily jeho námitky jako porušení čl. 8 Úmluvy. Nesprávný je i závěr krajského soudu, podle kterého napadené správní rozhodnutí není titulem pro opuštění ČR, protože stěžovatel bude muset ČR opustit po uplynutí doby povolení k pobytu.

4. Kasační stížnost není důvodná.

5. Ministerstvo neprodlouží platnost zaměstnanecké karty, pokud (mimo jiné) existuje důvod podle § 46e pro zahájení řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty (§ 44a odst. 10 zákona o pobytu cizinců). Ministerstvo zruší platnost zaměstnanecké karty mj. z důvodů uvedených v § 37 (§ 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, pokud byl cizinec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu [§ 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců].

6. Posuzuje-li správní orgán dopady rozhodnutí podle tohoto zákona, vezme v úvahu zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště (§ 174a zákona o pobytu cizinců).

7. Mezi stranami není sporné, že v důsledku pravomocného rozsudku, kterým byl stěžovatel odsouzen za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví (§ 145 odst. 1 trestního zákoníku) a za přečin výtržnictví (§ 358 odst. 1 trestního zákoníku), byly splněny podmínky pro neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty na základě § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

8. Spor je především o to, zda měly správní orgány posoudit možný zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života, zda měly přihlédnout k okolnostem 10 Azs 183/2020 - 34 pokračování spáchaných trestných činů či zda měly posoudit stěžovatelovy námitky jako porušení čl. 8 Úmluvy.

9. NSS souhlasí s krajským soudem v tom, že správní orgány nejsou povinny automaticky hodnotit přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince u všech rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců. Nejde-li o speciální případ podložený konkrétní argumentací účastníka (k tomu dále), posuzují správní orgány standardně přiměřenost jen těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví. Ustanovení § 37 odst. 1 správním orgánům tuto povinnost neukládá (rozsudky NSS ze dne 18. 11. 2015, čj. 6 Azs 226/2015-27, bod 11; ze dne 4. 1. 2017, čj. 9 Azs 288/2016-30, bod 23; ze dne 23. 3. 2017, čj. 10 Azs 249/2016-47, bod 16). Zájem státu a společnosti na tom, aby se na území ČR nezdržovali cizinci, kteří byli odsouzeni za úmyslné trestné činy, a představují tak potenciální hrozbu pro společnost, totiž zpravidla (z povahy věci) převažuje nad individuálním právem tohoto cizince na ochranu jeho soukromého a rodinného života (rozsudky NSS ze dne 18. 12. 2008, čj. 7 As 21/2008-101; ze dne 24. 9. 2015, čj. 6 Azs 163/2015-47).

10. Určitou výjimku z tohoto pravidla představuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy. K tomu jsou správní orgány povinny přihlédnout, pokud jej účastník konkrétně namítá (rozsudek NSS ze dne 22. 11. 2017, čj. 6 Azs 348/2017-26, body 10 a 11). Ve stěžovatelově případě správní orgány nepochybně zasáhly do jeho soukromého a rodinného života: takový dopad bude totiž mít neprodloužení pobytu na většinu cizinců v podobné situaci, kteří zde po nějakou dobu pobývali a vytvořili si tu osobní vazby, ať už přátelské, nebo rodinné. Tento zásah však byl ospravedlněn veřejným zájmem na tom, aby se v ČR nezdržovali cizinci odsouzení za úmyslné trestné činy. Chtěl-li stěžovatel úspěšně namítat nepřiměřený zásah do svých práv podle čl. 8 Úmluvy, měl uvést, v čem konkrétně zásah spočívá a proč je v jeho případě nutno ustoupit od ochrany společnosti před pachateli úmyslných trestných činů.

11. To však neučinil. S podklady, které ministerstvo shromáždilo před vydáním rozhodnutí v prvním stupni, se neseznámil a nevyjádřil se k nim. Z odvolání lze o jeho soukromém životě zjistit jen to, že stěžovatel je zaměstnán v restauraci svého bratra. Teprve v žalobě začal stěžovatel tvrdit, že je společníkem a jednatelem společnosti Mezopotámie, s. r. o., a že v ČR žije s manželkou, které zde bylo uděleno povolení k pobytu.

12. Ve správním řízení tedy stěžovatel neuvedl nic, co by mohlo svědčit o jakémkoli zásahu do soukromého a rodinného života; natožpak o zásahu natolik intenzivním, nepřiměřeném a bezdůvodném, pro nějž by jeho právo na soukromý a rodinný život mohlo převážit nad ochranou veřejného zájmu. Správní orgány proto nepochybily, pokud nevyhodnotily stěžovatelova tvrzení jako námitku porušení čl. 8 Úmluvy, a krajský soud se právem s jejich závěry ztotožnil.

13. Správní orgány ani nemohly zvažovat různé okolnosti spáchaných trestných činů, jakými jsou jejich závažnost, povaha, důvod jejich spáchání či stěžovatelova předchozí bezúhonnost. Jak správně uvedl krajský soud, znění § 46e odst. 1 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců stanoví správnímu orgánu jednoznačnou povinnost rozhodnout 10 Azs 183/2020 určitým způsobem, jsou-li splněny podmínky uvedené v zákoně (rozsudky NSS ze dne 27. 1. 2012, čj. 8 As 34/2011-85, bod 15; ze dne 9. 10. 2013, čj. 1 As 85/2013-51, bod 18; ze dne 22. 11. 2017, čj. 6 Azs 348/2017-26, bod 9).

14. NSS nepřisvědčil ani stěžovatelovu tvrzení, že napadené správní rozhodnutí mu ukládá povinnost opustit ČR. Toto rozhodnutí se zabývá jen stěžovatelovou žádostí o prodloužení zaměstnanecké karty a nijak se nevyjadřuje k povinnosti vycestovat z ČR. Ačkoliv je pravda, že po uplynutí doby platnosti zaměstnanecké karty stěžovatel pozbude pobytového a pracovního oprávnění, které mu z ní plynulo, neznamená to ještě bezprostřední povinnost vycestovat do Turecka. Ostatně stěžovatel v lednu 2019 požádal o mezinárodní ochranu (rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2020, čj. 10 Azs 235/2020-35). Krajský soud tak správně neposuzoval, zda stěžovateli hrozí nebezpečí při návratu do Turecka, neboť k takovému následku napadené správní rozhodnutí nevede.

15. Stěžovatel se svými námitkami neuspěl, a NSS proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch; žalované komisi nevznikly náklady řízení vymykající se z běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 31. března 2022 Ondřej Mrákota předseda senátu