10 Azs 196/2017

Rubrum

10 Azs 196/2017 - 48 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: T. H. N., zast. Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 7. 2016, čj. MV-93704-6/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2017, čj. 30 A 137/2016 - 57, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, takto:

Výrok

Kasační stížnosti s e n e p ř i z n á v á odkladný účinek.

Odůvodnění

1. Žalovaná rozhodnutím označeným v záhlaví upravila výrok I. rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že žádost žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se zamítá podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a ve spojení s § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a platnost povolení k dlouhodobému pobytu se neprodlužuje, neboť stěžovatelka neplní účel povoleného pobytu. Žalovaná současně vypustila výrok II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým tento orgán zamítl žádost stěžovatelky a platnost povolení k dlouhodobému pobytu neprodloužil, a to podle § 44a odst. 3 v návaznosti na § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) věty druhé zákona o pobytu cizinců z důvodu zjištění jiné závažné překážky pobytu cizince na území. Následnou žalobu stěžovatelky krajský soud zamítl rozsudkem uvedeným v záhlaví.

2. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, s níž spojila návrh na přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud ji usnesením ze dne 4. 7. 2017, čj. 10 Azs 196/2017-9, vyzval k doplnění jejího návrhu. Stěžovatelka uvedla, že se nachází dlouhodobě na území České republiky, kde má vytvořeno silné rodinné a společenské zázemí. Pokud v souladu s pokyny žalované nevycestuje, vystavuje se nebezpečí nelegálního pobytu a možnosti zahájení správního řízení o vyhoštění. Odkazuje mimo jiné na usnesení NSS ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100, rozsudek NSS ze dne 10 Azs 196/2017 19. 11. 2014, čj. 1 Azs 160/2014-25, a rozsáhle z nich cituje. Poukazuje také na své právo na spravedlivý proces, zejména možnost aktivně se účastnit soudního řízení, které by bylo nepřiznáním odkladného účinku porušeno.

3. Žalovaná navrhla, aby NSS odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal. Uvedla, že obecná tvrzení stěžovatelky o dlouhodobém pobytu na území České republiky, rozvoji citových a společenských vazeb a o zásahu do jejích práv na spravedlivý proces nepovažuje za dostatečná. V této souvislosti odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11.

4. Nejvyšší správní soud předně uvádí, že podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek, NSS jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Použije přitom přiměřeně ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s., dle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Je-li odkladný účinek přiznán, pozastavují se ty účinky napadeného správního rozhodnutí, které z povahy věci pozastavit lze.

5. Institut odkladného účinku je institut mimořádné povahy. Jedná se o výjimku ze zákonného pravidla v § 107 s. ř. s. a k jeho využití musí nastat mimořádné okolnosti. Současně je na žadateli o odkladný účinek, aby uvedl, z jakých důvodů se domnívá, že v jeho případě nastala mimořádná situace, která vyžaduje, aby byly účinky pravomocného rozhodnutí odloženy.

6. Stěžovatelka uvedla pouze v obecné rovině, že nepřiznání odkladného účinku zasáhne do jejího práva na spravedlivý proces a že budou narušeny její rodinné a společenské vazby, které si na území České republiky během svého dlouhodobého pobytu vytvořila. I přesto, že byla ve výzvě k doplnění odkladného účinku podrobně poučena o nutnosti svá tvrzení konkretizovat, neuvedla, o jaké rodinné a společenské vazby se jedná, jak budou narušeny. Ze spisu krajského soudu vyplývá, že se na území České republiky nachází její manžel, což nemůže nahradit povinnost tvrzení stěžovatelky o hrozící újmě. Ani tvrzená obava z možného zahájení správního řízení o vyhoštění nemůže sama o sobě obstát jako důvod pro přiznání odkladného účinku. Velmi obecně jsou formulovány také případné komplikace při hájení práv v soudním řízení.

7. Nejvyšší správní soud na tomto místě zdůrazňuje, že s ohledem na mimořádnou povahu institutu odkladného účinku ke svému rozhodnutí vždy potřebuje znát konkrétní individuální skutečnosti, pro které stěžovatel o odkladný účinek žádá. Pokud by NSS uznal za dostačující pro přiznání odkladného účinku obecná tvrzení, která vznáší stěžovatelka v této věci, popřel by tím výjimečnou povahu institutu odkladného účinku. V takovém případě by se přiznávání odkladného účinku stalo pouhou formalitou, což zjevně nebyl záměr zákonodárce.

8. Nejvyšší správní soud si je vědom své judikatury v oblasti cizineckého práva (viz usnesení ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100). Při aplikaci judikatury je však nutno vždy zohlednit specifické skutkové okolnosti projednávaných věcí. 10 Azs 196/2017 - 49 pokračování

9. V usnesení ze dne 19. 11. 2014, čj. 1 Azs 160/2014-25, na které stěžovatelka odkazuje (a v dalších jemu obdobných případech správního vyhoštění), přiznal NSS odkladný účinek kasační stížnosti na základě návrhu, v němž byl hlavním argumentem taktéž zájem žadatele na ochraně jeho procesních práv, aniž žadatel tvrdil a prokázal existenci dalších významných okolností případu. V této věci se ovšem jednalo o kvalitativně odlišnou situaci od nyní projednávané věci, neboť stěžovateli přímo hrozilo správní vyhoštění na dobu jednoho roku a s tím spojený zákaz vstupu na území všech členských států Evropské unie.

10. Na rozdíl od situace, kdy dojde k vyhoštění, se cizinec po zrušení, příp. nevyhovění žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu jednak nepovažuje za nežádoucí osobu (srov. § 154 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), a jednak nemá povinnost opustit EU, nýbrž jen území České republiky (srov. § 77 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Účast stěžovatelky na projednávání jí podané žaloby (příp. kasační stížnosti) je možno řešit vydáním pobytového oprávnění, např. udělením krátkodobého víza podle vízového kodexu [viz nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009, o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex)] (tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2016, IV. ÚS 2812/16).

11. V případě stěžovatelky tedy nebyla osvědčena existence ojedinělých okolností, které by opodstatňovaly výjimečné řešení její situace a které jsou potřebné pro naplnění podmínky pro přiznání odkladného účinku. Jelikož nebyla splněna první podmínka pro přiznání odkladného účinku, otázku rozporu s veřejným zájmem již NSS nezkoumal.

12. Rozhodnutím o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své rozhodnutí o věci samé. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 10. srpna 2017 Daniela Zemanová předsedkyně senátu