10 Azs 20/2016 - 37

Rubrum

Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, nestanoví, že by povolení k trvalému pobytu dle § 67 tohoto zákona mohli získat pouze neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu. Není proto vyloučeno, aby žádost dle citovaného ustanovení při splnění zákonných podmínek s úspěchem podal i cizinec pobývající na území České republiky na základě výjezdního příkazu vydaného v důsledku zániku dříve udělené doplňkové ochrany.

Výrok

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: A. Z., zast. Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 8. 2014, čj. MV-94991-4/SO-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2015, čj. 30 A 111/2014-113, takto:

Odůvodnění

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2015, čj. 30 A 111/2014-113, se ruší. II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 15. 4. 2014, čj. OAM-574-15/TP-2014, a rozhodnutí žalované ze dne 25. 8. 2014, čj. MV-94991-4/SO-2014, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13 142 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL.M., advokáta.

Poučení

I. Vymezení věci

1. Žalobce podal dne 9. 1. 2014 žádost o povolení k trvalému pobytu. V průběhu správního řízení uvedl, že byl od 1. 7. 2005 žadatelem o mezinárodní ochranu, přičemž v této věci bylo vydáno několik rozhodnutí, jež byla v následných soudních řízeních zrušena. Rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 14. 11. 2013, čj. OAM-1204/VL-07-ZA14-R3-2005, byla žalobci následně udělena doplňková ochrana dle § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci 6. 12. 2013. Vzhledem k délce řízení o udělení mezinárodní ochrany se žalobce rozhodl využít možnosti podat žádost o povolení k trvalému pobytu dle § 67 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), avšak jelikož posledně citované ustanovení ve spojení s § 2 a § 17 zákona o pobytu cizinců neumožňují podat tuto žádost držiteli mezinárodní ochrany, žalobce se doplňkové ochrany 8. 1. 2014 vzdal, v důsledku čehož mu byl vydán výjezdní příkaz. Žalobce dále uvedl, že sdílí společnou domácnost se svou manželkou, dvěma dětmi a matkou, která je držitelkou doplňkové ochrany a jako jediná z rodiny může v České republice legálně pracovat; rodina by tudíž nemohla prokázat tzv. prostředky k pobytu pro účely žádosti o povolení k trvalému pobytu dle § 68 zákona o pobytu cizinců. Manželka a děti žalobce mají ukrajinské státní občanství. Žalovaný dále doplnil, že jeho nezletilá dcera získala povolení k trvalému pobytu dle § 67 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce též poukázal na obdobné případy, v nichž žadateli povolení k trvalému pobytu bylo správním orgánem prvního stupně uděleno. Zamítnutí žádosti by tudíž bylo nejen v rozporu se zásadou legitimního očekávání, ale též s principem proporcionality.

2. Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 15. 4. 2014, čj. OAM-574-15/TP-2014, dle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců žalobcovu žádost o povolení k trvalému pobytu zamítl, neboť nebyla dle jeho názoru naplněna jedna z podmínek, dle níž cizinec musí pobývat na území České republiky v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Případy, na které žalobce na podporu své žádosti poukázal, nejsou s nyní projednávanou věcí srovnatelné, neboť se v nich vždy jednalo o žádosti osob, jimž mezinárodní ochrana udělena nebyla. Žalobce se doplňkové ochrany vzdal dobrovolně, přičemž se chtěl vyhnout podání žádosti o povolení k trvalému pobytu dle § 68 zákona o pobytu cizinců a tedy i povinnosti dokládat finanční prostředky. Ustanovení § 67 zákona o pobytu cizinců má sloužit osobám, kterým nebyla udělena mezinárodní ochrana a chránit neúspěšné žadatele před případnými restrikcemi ze strany státu původu. Závěrem správní orgán prvního stupně konstatoval, že při zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu dle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců mu citovaný zákon povinnost zkoumat případný zásah do žadatelova soukromého a rodinného života neukládá.

3. Žalobcovo odvolání žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila. Žalovaná se ztotožnila se závěry správního orgánu prvního stupně, k čemuž mimo jiné uvedla, že postup žalobce představuje obcházení zákona o pobytu cizinců. Žalovaná konstatovala, že dle úmyslu zákonodárce je „cizincem pobývajícím na území v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany“ ve smyslu § 67 zákona o pobytu cizinců pouze „neúspěšný žadatel o mezinárodní ochranu“. Dle názoru žalované taktéž správní řád ani zákon o pobytu cizinců správnímu orgánu neumožňují a tím spíše neukládají, aby hodnotil případný rozpor svého rozhodnutí s mezinárodními závazky, konkrétně s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

4. Krajský soud žalobu proti rozhodnutí žalované kasační stížností napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že setrvání na území České republiky na základě výjezdního příkazu je jistě formou přechodného pobytu, „avšak obsah takového pobytu je bezpodmínečně nutné vykládat v kontextu s § 50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Podle tohoto ustanovení výjezdní příkaz opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území po dobu, která je nezbytná k provedení neodkladných úkonů, a k vycestování z území. A striktní znění § 50 odst. 3 je v žalobcově věci to podstatné. Zákonodárce jím jasně vymezil prostor, v němž se cizinec po udělení výjezdního příkazu nachází, a tím je pouze provedení neodkladných úkonů a následně samotné vycestování. Vzhledem k povaze výjezdního příkazu je zřejmé, že oněmi ‚neodkladnými úkony‘ jsou úkony směřující k naplnění cíle výjezdního příkazu, kterým je vycestování z území ČR.“ Žádost o získání jiného pobytového oprávnění však za takový úkon považovat nelze. Režim stanovený v § 67 odst. 1 zákona o pobytu přitom dopadá „pouze na ty cizince, kteří nebyli úspěšní v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Logice této úvahy se dá přisvědčit, protože cizinec, který požádal o udělení mezinárodní ochrany a byl úspěšný, je při pobytu na území chráněn právě touto poskytnutou ochranou (doplňkovou ochranu nevyjímaje). Není pak důvodu, aby žádal o dobrodiní přechodného nebo trvalého pobytu v rámci zákona o pobytu cizinců.“ Krajský soud taktéž dovodil, že „[p]římé důsledky, které by vedly k zásahu do soukromého a rodinného života cizince, by mohla přinášet jen rozhodnutí, která žalobci přímo ukládají povinnost vycestovat a která zakládají změnu jeho právního postavení s reálnou možností ohrožení jeho soukromého a rodinného života. To se ale v daném případě nestalo.“ II. Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalované

5. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku, resp. jejím doplnění, namítl, že „zákon o azylu nezná a nedefinuje žádný specifický druh ‚přechodného pobytu po ukončení řízení o mezinárodní ochrany.‘ Zákon o pobytu cizinců zná pouze definici tzv. přechodného pobytu (§ 17), mezi něž se řadí i pobyt v rámci výjezdního příkazu, bez jakéhokoliv dalšího rozlišení jednotlivých typů výjezdních příkazů.“ Stěžovateli byl výjezdní příkaz udělen poté, co se vzdal doplňkové ochrany. Stěžovatel tedy podmínku pobytu na území České republiky v rámci přechodného pobytu po skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany splnil.

6. Údajně teleologický výklad § 67 zákona o pobytu cizinců omezující jeho dopad pouze na neúspěšné žadatele o mezinárodní ochranu označil stěžovatel za nesprávný a odporující jasnému znění zákona. Nadto sám stěžovatel vnímal výsledek správního řízení za neúspěch, neboť usiloval o vyšší formu mezinárodní ochrany, tedy azyl. Argumentace správních orgánů i soudu jde dle názoru stěžovatele proti smyslu institutu trvalého pobytu, kterým „je nepochybně stabilizovat pobytové oprávnění těch, kteří v ČR strávili dlouhou dobu. Postup stěžovatele nebyl proto nijak ‚spekulativní‘ ve snaze zákon obejít. Prostě chtěl po devíti letech řízení o mezinárodní ochraně získat stabilní a trvalé povolení k pobytu.“

7. Stěžovatel uvedl, že správní orgány musí v každém rozhodnutí hodnotit jeho případný zásah do soukromého a rodinného života cizince, a tedy nikoli pouze v rozhodnutích o vycestování či vyhoštění. Stěžovatel dodal, že v nyní projednávané věci k takovému zásahu ve smyslu čl. 8 Úmluvy dochází, neboť „[n]ezletilá dcera odvolatele [stěžovatele] již disponuje povolením k trvalému pobytu. ČR zároveň deklarovala v jiném řízení, že minimálně dočasně se odvolatel nemůže vrátit do Běloruska. Stěžovatel se tohoto statusu nevzdával ve vidině návratu do země původu, ale získaní trvalého pobytu. Dcera stěžovatele povolení k pobytu získala. Matka žadatele má v ČR udělenu doplňkovou ochranu a manželka se synem dlouhodobý pobyt za účelem strpění.“

8. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu i rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

9. Žalovaná vyjádření ke kasační stížnosti nepodala. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

10. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti a předpoklady věcné projednatelnosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, napadá rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen (§ 105 s. ř. s.). Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

11. Kasační stížnost je důvodná.

12. Předně Nejvyšší správní soud konstatuje, že nepřisvědčil stěžovatelově námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu formulované pouze v blanketní kasační stížnosti obecným odkazem na § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (v následném doplnění důvodů kasační stížnosti již k této námitce žádnou argumentaci nepřednesl). Krajský soud přehledně popsal rozhodný skutkový stav a s žalobními námitkami se řádně a srozumitelně vypořádal.

13. Nejvyšší správní soud se však ztotožnil se stěžovatelovou námitkou, dle níž teleologický výklad § 67 zákona o pobytu cizinců aplikovaný správními orgány a krajským soudem nemůže v projednávané věci obstát.

14. Ustanovení § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, stanoví, že povolení k trvalému pobytu se po 4 letech nepřetržitého pobytu na území vydá na žádost cizinci, který na území pobývá v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany za podmínky, že nejméně poslední dva roky probíhalo poslední řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti, pokud tato stížnost byla podána v zákonné lhůtě. Do doby pobytu podle věty první se započítává doba pobytu na území na dlouhodobé vízum, na povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu a doba pobytu po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného řízení o kasační stížnosti. Nepřetržitost pobytu na území je zachována, pokud cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany nejpozději do 7 dnů po skončení přechodného pobytu na dlouhodobé vízum nebo na povolení k dlouhodobému anebo trvalému pobytu; to neplatí, pokud platnost těchto pobytových oprávnění byla zrušena. Dle § 17 písm. d) zákona o pobytu cizinců je přitom jedním z pobytových titulů, na jejichž základě může cizinec na území České republiky přechodně pobývat, i výjezdní příkaz. Ten dle § 85b zákona o azylu udělí cizinci ministerstvo z moci úřední po ukončení poskytování mezinárodní ochrany na území, po nabytí právní moci rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, rozhodnutí o zastavení řízení, rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné nebo po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o žalobě proti takovému rozhodnutí ministerstva, nebylo-li soudem zrušeno.

15. Nejvyšší správní soud v této souvislosti nejprve poznamenává, že dle § 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců se tento zákon nevztahuje na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, cizincem, který je strpěn na území, azylantem nebo osobou požívající doplňkové ochrany, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Judikatura správních soudů na základě citovaného ustanovení dovodila, že cizinec požívající doplňkové ochrany v zásadě není oprávněn žádost dle § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podat (srov. například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2012, čj. 5 A 322/2011-26). Na tomto místě však Nejvyšší správní soud, aniž by hodnotil správnost uvedeného závěru, konstatuje, že v nyní posuzované věci se o takový případ nejedná, neboť stěžovatel se před podáním této žádosti doplňkové ochrany vzdal. Jde tedy o situaci správními soudy doposud neřešenou.

16. V nyní projednávaném případu není sporu o tom, že pro splnění požadavku pobytu na území České republiky „v rámci přechodného pobytu po ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany“ postačí pobyt na základě výjezdního příkazu uděleného po skončení správního řízení neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu, popřípadě při zániku strpění na území (§ 78b odst. 7 zákona o azylu); to ostatně výslovně připouští i správní orgán prvního stupně na straně 3 svého rozhodnutí. Na skutkovém půdorysu posuzované věci je však sporné, zda lze stejný přístup uplatnit i v případě, že cizinec získal doplňkovou ochranu, avšak ta následně skončila a výjezdní příkaz byl cizinci vydán teprve v důsledku jejího zániku.

17. Čistě jazykový výklad shora citovaných ustanovení vede k závěru, že pobývá-li cizinec v čase po skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky na základě výjezdního příkazu, který zákon o pobytu cizinců považuje za druh přechodného pobytu, je tím předmětná podmínka stanovená v § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců splněna. Zákon o pobytu cizinců totiž nestanoví, že by k vydání výjezdního příkazu muselo dojít zcela bezprostředně po právní moci správního rozhodnutí, jímž se řízení o udělení mezinárodní ochrany končí.

18. Krajskému soudu lze ovšem přisvědčit v jeho závěru, dle něhož se v rámci aplikace § 67 zákona o pobytu cizinců nelze spokojit s pouhým jazykovým výkladem. Krajský soud správně poukázal na rozsudek ze dne 23. 2. 2010, čj. 4 As 30/2009-67, v němž Nejvyšší správní soud právě ve vztahu k posledně citovanému ustanovení dovodil, „že to zda smysl a účel právní normy je skutečně takový, jak se zdá z jazykového výkladu právního předpisu, musí potvrdit nebo vyvrátit ostatní výkladové metody – především výklad teleologický, logický, systematický a případně historický, jejichž závěry je nezbytné poměřovat imperativem ústavně konformní interpretace a aplikace.“ S konkrétními závěry, ke kterým krajský soud a ostatně i žalovaná a správní orgán prvního stupně na základě provedeného teleologického výkladu v nyní projednávané věci dospěly, se však Nejvyšší správní soud neztotožnil. Bez legitimního důvodu totiž zvýhodňují ty cizince, kteří s žádostí o udělení mezinárodní ochrany neuspěli, oproti těm, kterým naopak byla udělena doplňková ochrana.

19. Pokud by totiž platilo, že cizinci, jimž byl udělen výjezdní příkaz v důsledku zániku doplňkové ochrany, postup podle § 67 zákona o pobytu cizinců využít nemohou, byl by nastolen paradoxní stav, v němž by neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu prostřednictvím tohoto ustanovení bylo umožněno dosáhnout „vyššího“ pobytového titulu (trvalého pobytu) než těm cizincům, u nichž relevantní důvody pro udělení doplňkové ochrany byly dány. Doplňková ochrana je totiž institutem pouze dočasným a po jejím skončení je cizinci vydán výjezdní příkaz stejně jako cizincům, kteří s žádostí o mezinárodní ochranu neuspějí.

20. Správní orgány i krajský soud opírají své závěry o důvodovou zprávu k zákonu č. 161/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (sněmovní tisk č. 1107/0, 4. volební období Poslanecké sněmovny). Uvedená důvodová zpráva k dikci § 67 zákona o pobytu cizinců, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, uvádí následující: „Ustanovení § 67 vychází z dosavadního ustanovení § 69a, umožňuje podat žádost o povolení k trvalému pobytu poté, kdy cizinec na území pobýval minimálně 4 roky, z čehož nejméně 2 roky byl účastníkem řízení o azylu. Toto ustanovení je svou povahou ustanovením chránícím cizince před případnými restrikcemi státu jeho původu, které by mu mohly hrozit v důsledku toho, že v jiné zemi požádal o azyl. Současně se zohledňuje délka dosavadního nepřetržitého pobytu na území, kdy minimálně po 2 roky nenavštívil stát původu, což odůvodňuje domněnku, že došlo k narušení vazeb cizince na stát původu a cizinec je již do značné míry integrován na území České republiky.“

21. Citovaná důvodová zpráva ovšem nehovoří o tom, že by se dikce § 67 zákona o pobytu cizinců měla vztahovat pouze na neúspěšné žadatele o mezinárodní ochranu. Dopadá tedy obecně na cizince, který „na území pobýval minimálně 4 roky, z čehož nejméně 2 roky byl účastníkem řízení o azylu.“ Zohledněna je pak nejen délka cizincova pobytu, ale i důvodná domněnka zpřetrhání jeho vazeb v zemi původu. Oba tyto faktory hrají naprosto stejnou úlohu i v případech úspěšných žadatelů, jimž udělená doplňková ochrana následně zanikla. Opírají-li správní orgány a krajský soud opačný závěr o ochranný charakter citovaného ustanovení ve vztahu k případným restrikcím ze strany státu cizincova původu proto, že v České republice požádal o azyl, tím spíše se tato ochranná povaha projeví v případech cizinců, u nichž byly navíc (vedle toho, že i oni samozřejmě stejně jako neúspěšní žadatelé o azyl žádali) dány i důvody pro udělení doplňkové ochrany.

22. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani argumentaci krajského soudu, dle níž výjezdní příkaz dle § 50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zcela znemožňuje cizincům provedení jiných než neodkladných úkonů směřujících k vycestování. Lze sice souhlasit s krajským soudem v tom, že výjezdní příkaz slouží primárně k „obstarání jízdních dokladů, vyřízení nezbytných formalit k opuštění ČR atp.“, avšak výše uvedený restriktivní výklad krajského soudu by činil institut žádosti o povolení k trvalému pobytu dle § 67 zákona o pobytu cizinců prakticky obsoletním. Tohoto institutu by totiž v takovém případě nemohli využít ani neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu, kteří jsou dle názoru správních orgánů a krajského soudu jedinými adresáty posledně citovaného ustanovení, neboť i těm je dle § 85b zákona o azylu po skončení řízení o udělení mezinárodní ochrany výjezdní příkaz vydáván. Dovedeno do důsledků by tudíž ani neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu na základě názoru krajského soudu nemohli činit jiné než neodkladné úkony směřující k vycestování z České republiky. Tedy nejenže by nemohli úspěšně podat žádost dle § 67 zákona o pobytu cizinců, ale vyloučena by v takovém případě byla při rigorózní akceptaci tohoto názoru například i správní žaloba proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, neboť ani ta bezpochyby úkon směřující k vycestování nepředstavuje. Takový výklad nemůže Nejvyšší správní soud aprobovat.

23. Nepřípadná je i argumentace žalované obsažená v odůvodnění jejího rozhodnutí, dle níž se stěžovatel svým postupem spočívajícím ve vzdání se doplňkové ochrany a podání žádosti o povolení k trvalému pobytu dle § 67 zákona o pobytu cizinců dopouští obcházení posledně citovaného zákona, neboť se tím vyhýbá povinnosti doložit prostředky k trvalému pobytu. Opět lze totiž v této souvislosti poukázat na nedůvodný rozdíl, který by takový výklad činil mezi neúspěšnými žadateli o mezinárodní ochranu a cizinci, kterým byla udělena ochrana doplňková.

24. Smyslem institutu žádosti o povolení k trvalému pobytu dle § 67 zákona o pobytu cizinců je totiž především zohlednění délky pobytu cizince na území České republiky a stanovení výhodnějšího režimu pro získání povolení k trvalému pobytu v případech, ve kterých je dlouholetý pobyt cizince na území způsoben taktéž trvajícím řízením o udělení mezinárodní ochrany. Získá-li přitom cizinec v průběhu neúměrně dlouhého řízení doplňkovou ochranu a následně splní podmínky stanovené v § 67 zákona o pobytu cizinců, nelze mu možnost úspěšného podání žádosti o povolení k trvalému pobytu dle posledně citovaného ustanovení upřít jen proto, že v řízení o takové žádosti cizinec nemusí dokládat dostatečné prostředky (nadto s poukazem, že si v průběhu doplňkové ochrany mohl dostatečné prostředky vydělat, jak ve svém rozhodnutí uvádí žalovaná). Nesmyslnost opačného závěru vyniká právě ve srovnání s postavením neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu, tedy osob, jejichž pobyt na území České republiky (nezískají-li jiný pobytový titul) je na rozdíl od držitelů doplňkové ochrany v zásadě nežádoucí. Na ně § 67 zákona o pobytu cizinců povinnost dokládat dostatečné prostředky neklade, neboť mohou výhodnějšího režimu dle tohoto ustanovení využít právě a jen z důvodu délky svého pobytu na území České republiky a dlouhotrvajícího správního řízení.

25. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že zákon o pobytu cizinců nestanoví, že by povolení k trvalému pobytu dle § 67 tohoto zákona mohli získat pouze neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu. Není proto vyloučeno, aby žádost dle citovaného ustanovení při splnění zákonných podmínek s úspěchem podal i cizinec pobývající na území České republiky na základě výjezdního příkazu vydaného v důsledku zániku dříve udělené doplňkové ochrany.

26. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud posoudil námitku nesprávného právního posouzení § 67 zákona o pobytu cizinců, a tedy nezákonnosti rozsudku krajského soudu a rozhodnutí správních orgánů, jako důvodnou, zbylými námitkami stěžovatele se pro nadbytečnost již nezabýval. IV. Závěr a náklady řízení

27. Pro uvedené Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Jelikož také napadená správní rozhodnutí trpí podstatnou vadou, která způsobuje jejich nezákonnost, pro kterou měla být zrušena již v řízení před krajským soudem, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že za použití § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil také rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta první s. ř. s. Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, proto má právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem. Náklady řízení spočívají v odměně advokáta za tři úkony právní služby ve výši 3 x 3100 Kč, a to převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ve věci samé (sepis doplnění blanketní kasační stížnosti) a účast na jednání před krajským soudem [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v náhradě hotových výdajů ve výši 3 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem tedy 10 200 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele je plátcem DPH, byla odměna advokáta spolu s paušalizovanou náhradou hotových výdajů navýšena o sazbu této daně ve výši 21 % na částku 12 342 Kč; celková náhrada nákladů řízení spolu s připočtením zaplacených soudních poplatků za řízení před krajským soudem ve výši 300 Kč a za řízení před Nejvyšším správním soudem ve výši 500 Kč činí 13 142 Kč splatných k rukám zástupce stěžovatele (§ 120 a § 64 s. ř. s., ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).