10 Azs 218/2021

Rubrum

10 Azs 218/2021 - 44 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní žalobkyně: K. G., zast. Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2 – Vinohrady, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 – Nusle, proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 4. 2019, čj. MV-47235-4/SO- 2017, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2021, čj. 11 A 80/2019-51, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně, arménská občanka, žádala o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území podle § 44a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Ministerstvo vnitra dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu rozhodnutím ze dne 28. 2. 2017 zastavilo řízení o žádosti, protože žalobkyně k výzvě ministerstva nedoložila do vydání rozhodnutí některé zákonem požadované doklady, konkrétně doklad o zajištění ubytování a doklad prokazující zajištění prostředků k pobytu na území ČR. Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) rozhodnutí ministerstva potvrdila a odvolání žalobkyně zamítla. Stěžovatelka dovodila, že doklady o zajištění prostředků k pobytu žalobkyně ministerstvu doložila, nedoložila však doklad o zajištění ubytování.

2. Žalobkyně se proti rozhodnutí stěžovatelky úspěšně bránila žalobou u městského soudu. Soud rozhodnutí stěžovatelky zrušil. Zdůraznil, že žalobkyně v průběhu odvolacího řízení poslední chybějící náležitost (doklad o zajištění ubytování) doložila a její žádost se tak stala úplnou a projednatelnou. S ohledem na tvrzený závažný zásah do 10 Azs 218/2021 soukromého a rodinného života žalobkyně způsobený zastavením řízení o žádosti měla stěžovatelka zvážit eventuální prolomení koncentrační zásady. Pokud by byly dopady do soukromého a rodinného života žalobkyně nepřiměřené, musí stěžovatelka posoudit žádost meritorně.

3. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost dle § 103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Stěžovatelka nejprve na šesti stranách cituje odůvodnění napadeného rozsudku a následně vznáší celou řadu argumentů, proč soud pochybil. Překročil prý rozsah žalobních bodů, nevzal do úvahy, že po vydání rozhodnutí stěžovatelky žalobkyně dosáhla vydání povolení k dlouhodobému pobytu v novém řízení. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem soudu o možnosti prolomit koncentrační zásadu, upozorňuje na rozpornost judikatury a na to, že dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince nelze brát na zřetel tam, kde správní orgán činí jen procesní rozhodnutí (zde zastavení řízení pro nedoložení dokladů).

4. Žalobkyně se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

5. Kasační stížnost není důvodná.

6. Stěžovatelka předně nemá pravdu, že v žalobě žalobkyně neargumentovala dopadem do soukromého a rodinného života. Konkrétní skutková argumentace se nachází v posledních dvou stručných odstavcích na s. 2 žaloby a v prvých třech odstavcích na s. 3 žaloby. Žalobkyně uvádí jména svých rodinných příslušníků (dvou nezletilých dětí a manžela), kteří mají v Česku povolen trvalý pobyt, a mnohé další skutečnosti (např. že děti v Praze navštěvují základní školu apod.), které na první pohled snáší dostatečně konkrétní tvrzení o dopadu rozhodnutí do jejich soukromého a rodinného života. Stěžovatelka se mýlí v tom, že k projednatelnosti žalobních bodů musela žaloba obsahovat též přesný odkaz na ustanovení mezinárodních smluv o lidských právech, která soud následně v rozsudku použil (konkrétně na čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a na čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Žalobci před správními soudy nemusí svá konkrétní a dostatečně individualizovaná skutková tvrzení podřadit pod určitá ustanovení zákona či mezinárodní smlouvy. Vždyť přece i nadále v české právní kultuře platí, že soud zná právo (takto již rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS, a na něj navazující judikatura). Soud proto nepřekročil žalobní body (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).

7. Ze stejného důvodu je třeba říci, že dostatečně konkrétní skutková tvrzení o zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně snesla již v odvolání proti rozhodnutí ministerstva (viz druhá strana odvolání ve spojení se skutečnostmi, které byly oběma správním orgánům známy již ze samotné žádosti). Též správní orgán zná právo a není třeba, aby účastník řízení argumentoval přesně právními normami.

8. Nepřezkoumatelným pak pečlivě zpracovaný rozsudek městského soudu nečiní ani věta v bodě 49 rozsudku, v níž soud uvedl, že ani druhému okruhu žalobních námitek „nemohl“ přisvědčit. Jde o zjevnou chybu v psaní, protože právě tomuto okruhu námitek soud přisvědčil. Právě s ohledem na to, že stěžovatelka nezvážila dopad tvrzeného zásahu pokračování 10 Azs 218/2021 - 45 do rodinného života ve vztahu k eventuálnímu prolomení koncentrační zásady (viz dále), rozhodnutí stěžovatelky zrušil.

9. Městský soud ani nepochybil, pokud nevzal v potaz pozdější okolnosti, totiž konkrétně to, že po vydání rozhodnutí stěžovatelky žalobkyně vycestovala do Arménie a následně úspěšně získala v prosinci 2020 povolení k dlouhodobému pobytu. Soud totiž při přezkoumání rozhodnutí stěžovatelky ze dne 11. 4. 2019 musel přihlížet ke skutkovému stavu v době rozhodnutí, nikoli k tomu, co se stalo po vydání tohoto rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

10. Stěžovatelka dále upozorňuje na nesprávný výklad § 82 odst. 4 správního řádu (koncentrační zásada), podle něhož k novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů, uvedeným v odvolání nebo v průběhu odvolacího řízení, se přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Namítá-li účastník, že mu nebylo umožněno učinit v řízení v prvním stupni určitý úkon, musí být tento úkon učiněn spolu s odvoláním. NSS k tomu upozorňuje, že městský soud toto ustanovení nezpochybnil, pouze s ohledem na ochranu rodinného a soukromého života a na práva nezletilých dětí žalobkyně ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte dovodil, že stěžovatelka měla zvážit dopad zastavení řízení na žalobkyni a její děti a případně (ve výjimečném případě) koncentrační zásadu prolomit.

11. Městský soud si byl vědom rozdílů mezi procesními a meritorními rozhodnutími ve věcech povolení k pobytu. Například v bodech 53 až 55 napadeného rozsudku soud zdůraznil, že převažující judikaturní proud stojí na závěru, že na případy, kdy je řízení o žádosti o vydání pobytového oprávnění zastaveno z důvodu neodstranění vad žádosti, nedopadá povinnost správních orgánů posuzovat dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy. V takových situacích totiž správní orgány v důsledku procesní pasivity žadatele vůbec nemají možnost o žádosti meritorně rozhodnout (viz zejm. rozsudky NSS ze dne 28. 7. 2016, čj. 2 Azs 76/2015-24, bod 35; ze dne 16. 8. 2016, čj. 1 Azs 108/2016-41, bod 22; a ze dne 19. 1. 2017, čj. 10 Azs 206/2016-48, body 40 až 44).

12. Městský soud nicméně s odkazem na judikaturu NSS dovodil, že v případě usnesení o zastavení řízení z důvodu nedoložení zákonem požadovaných podkladů pro posouzení žádosti cizince podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu nelze vyloučit, že správní orgán bude v konkrétním případě povinen posoudit přiměřenost svého rozhodnutí, tj. zastavení řízení založeného na procesní pasivitě cizince, do soukromého a rodinného života, bude-li cizinec takovou otázku v řízení myslitelně tvrdit a prokazovat (bod 67 napadeného rozsudku).

13. Jak správně uvedl městský soud, k podobnému závěru již dospěl i NSS, a to v rozsudku ze dne 16. 3. 2021, čj. 3 Azs 4/2020-41, bod 23. Zde třetí senát konstatoval, že z judikatury ESLP „vyplývá, že čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod musí být v případech týkajících se dětí vykládán zejména s ohledem na Úmluvu o právech dítěte a že veškerá rozhodnutí týkající se dětí tak musí v prvé řadě zohledňovat jejich nejlepší zájmy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 7. 2010 ve věci č. 41615/07 – Neulinger 10 Azs 218/2021 a Shuruk proti Švýcarsku). […] nejlepší zájem dítěte je způsobilý prolomit zásadu koncentrace správního řízení, pokud však z obsahu správního spisu je zřejmé, že nic nebrání tomu, aby stěžovatelce bylo vydáno nové povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny po podání žádosti na zastupitelském úřadu v zemi původu. Nebrání-li nic vydání nového povolení, pak trvání na tom, aby stěžovatelka za takového stavu opustila území České republiky a přerušila tak kontakt s jedním z rodičů a školní docházku jen pro to, aby podala novou žádost, postrádá racionální opodstatnění.“

14. Za uvedeným právním názorem si NSS stojí a nevidí potřebu ho jakkoli zpochybňovat. Stěžovatelka se tedy mýlí, pokud se domnívá, že § 82 odst. 4 správního řádu nelze výjimečně prolomit, leží-li v dané situaci na jedné misce vah efektivita správního řízení chráněná uvedeným pravidlem správního řádu a na straně druhé nejlepší zájem dítěte, chráněný českým ústavním pořádkem (jehož součástí je též Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluva o právech dítěte).

15. Argumenty stěžovatelky, že se závěry rozsudku 3 Azs 4/2020 dostaly do kolize se závěry jiné judikatury, jsou liché. Rozsudek ze dne 27. 9. 2019, čj. 1 Azs 405/2018-67, na který se stěžovatelka odvolává, se týkal jiné otázky – zde cizinec v době podání žádosti vůbec nedisponoval vízem k pobytu nad 90 dnů nebo povolením k dlouhodobému pobytu vydaným za jiným účelem, než je společné soužití rodiny, proto jeho žádost podanou v Česku v době, kdy tu pobýval v rozporu se zákonem, nebylo možno vůbec projednat, a naopak řízení o této žádosti muselo ministerstvo zastavit. Právě v tomto kontextu NSS upozornil, že se správní orgány nemohly ani zabývat tvrzeným zásahem do rodinného života cizince (podobně tomu bylo i v rozsudku ze dne 14. 3. 2019, čj. 7 Azs 5/2019-27, i zde cizinec podal žádost v době, kdy k tomu nebyl oprávněn, proto vskutku správní orgány nemohly otázku zásahu do rodinného života zvažovat).

16. Podobně rozsudek ze dne 29. 8. 2016, čj. 7 Azs 99/2016-36, na který se rovněž stěžovatelka odvolává, řešil jinou otázku. Sedmý senát řešil nikoli zásah do práv dětí a do rodinného života cizince v důsledku toho, že správní orgán nepřihlédl k dokumentům doloženým až v odvolacím řízení. Sedmý senát reagoval jen na velmi obecnou tezi, že nepřihlédnout k pozdě doloženým dokumentům je formalistické. Proto pro onen případ samozřejmě platí závěr, který NSS vyslovil v bodě 24: protože „v daném případě stěžovatel v určené lhůtě neodstranil podstatné vady své žádosti, které bránily pokračování v řízení, ministerstvo postupovalo v souladu s § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu a řízení zastavilo. Zákon nedává správnímu orgánu možnost správního uvážení, zda řízení o žádosti zastavit, či nikoliv. Pokud jsou splněny zákonem stanovené podmínky, je správní orgán povinen řízení o žádosti zastavit. Nejednalo se proto o přepjatě formalistický postup, jak tvrdí stěžovatel, ale o postup v souladu se zákonem. Navíc je třeba poukázat na skutečnost, že ministerstvo řízení zastavilo usnesením ze dne 22. 8. 2013, tj. až rok poté, co uplynula lhůta k doložení zákonem stanovených náležitostí. Stěžovatel měl tedy reálně k dispozici dobu v délce 13 měsíců k odstranění vad své žádosti, zůstal však nečinný. Proto nelze akceptovat ani námitku stěžovatele, že mu ministerstvo mělo poskytnout další lhůtu pro dodání zbylých dvou dokumentů.“

17. S ohledem na výše uvedené NSS zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s.). pokračování 10 Azs 218/2021 - 46

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch. Žalobkyni pak žádné náklady řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. srpna 2021 Zdeněk Kühn předseda senátu