10 Azs 220/2022

Rubrum

10 Azs 220/2022 - 36 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: F. M., zast. advokátem Mgr. Petrem Václavkem, Opletalova 1417/25, Praha 1 – Nové Město, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 936/3, Praha 7 – Holešovice, ve věci ochrany proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2022, čj. 17 A 54/2021-30, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce (stěžovatel) podal dne 21. 12. 2018 žádost o prodloužení doplňkové ochrany. Podle § 27 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, o ní mělo žalované ministerstvo rozhodnout nejpozději do 6 měsíců, což neučinilo. Stěžovatel proto podal žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Městský soud však žalobu odmítl pro opožděnost. Ministerstvu uplynula lhůta k vydání rozhodnutí dne 21. 6. 2019. Podle § 80 odst. 1 s. ř. s. musel stěžovatel podat žalobu proti nečinnosti do jednoho roku od uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí, tedy do 22. 6. 2020. Stěžovatel však podal žalobu až dne 13. 5. 2021.

2. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. V ní především namítá, že žalobu podal včas. Dne 30. 3. 2021 podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Správní řád nestanoví žádnou lhůtu pro podání této žádosti, stěžovatel jí tedy mohl podat kdykoli po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí o prodloužení doplňkové ochrany (i po uplynutí roční lhůty pro podání nečinnostní 10 Azs 220/2022 žaloby). Žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti byla posledním úkonem ve správním řízení, od jejího podání tedy začala běžet nová roční lhůta k podání nečinnostní žaloby. Nečinnostní žalobu stěžovatel podal dne 13. 5. 2021, tedy včas. Ve druhé části kasační stížnosti stěžovatel vysvětluje důvody pro prodloužení doplňkové ochrany a popisuje situaci v Afghánistánu po převzetí moci hnutím Tálibán.

3. NSS především upozorňuje, že nemůže přezkoumat druhou část kasační stížnosti, kde stěžovatel popsal aktuální situaci v Afghánistánu a usiloval o prodloužení doplňkové ochrany. Nynější řízení probíhá v režimu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., NSS tudíž smí přezkoumat pouze zákonnost odmítnutí žaloby, nikoli posuzovat i věc samu - prodloužení doplňkové ochrany. Nadto i stěžovatelova žaloba je žalobou nečinnostní, proto splněním podmínek pro prodloužení doplňkové ochrany by se nezabýval městský soud ani tehdy, pokud by žaloba byla včasná.

4. Dále se proto NSS zabýval pouze zákonností odmítnutí žaloby pro opožděnost.

5. Soudní řád správní v § 80 odst. 1 upravuje dvě právní skutečnosti, od kterých se může odvíjet lhůta k podání nečinnostní žaloby: a) uplynutí lhůty k vydání správního rozhodnutí (je-li stanovena); b) poslední úkon ve správním řízení (v ostatních případech).

6. V nynější věci se nepochybně jedná o první situaci, neboť § 27 odst. 1 zákona o azylu ukládá ministerstvu rozhodnout o žádosti o prodloužení doplňkové ochrany do 6 měsíců. Lhůta k podání žaloby stěžovateli tedy začala plynout od uplynutí lhůty k vydání správního rozhodnutí - dne 21. 6. 2019. Stěžovatel musel podat žalobu nejpozději dne 21. 6. 2020, podal ji však až 13. 5. 2021, tedy zjevně opožděně. Ke shodnému závěru dospěl i městský soud.

7. Na výsledku věci nic nemění ani stěžovatelova žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. Stěžovatel má sice pravdu, že roční lhůta pro podání nečinnostní žaloby se může ve specifických případech odvíjet od podání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu, která byla podána až po uplynutí roční lhůty k podání nečinnostní žaloby (roční lhůta k podání nečinnostní žaloby se tedy obnovuje podáním žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti). Tak je tomu ovšem pouze ve druhé uvedené situaci (srov. bod [5] výše), kdy zákon nestanoví lhůtu pro vydání správního rozhodnutí a žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti představuje poslední úkon ve správním řízení, od nějž se odvíjí lhůta k podání nečinnostní žaloby (tj. jde o poměrně specifické situace, viz např. rozsudky ze dne 26. 6. 2013, čj. 6 Ans 5/2013-47, Jihočeská univerzita, bod 36, srov. též body 30 až 35, a ze dne 11. 11. 2020, čj. 2 Afs 167/2018-38, body 78 a 80).

8. Jak již NSS uvedl, v nynější věci se jednalo o první situaci, kdy lhůtu pro vydání správního rozhodnutí stanovil zákon, lhůta pro podání nečinnostní žaloby se proto odvíjela od jejího uplynutí. V takovém případě musí žalobce v jednoroční lhůtě nejen podat nečinnostní žalobu, ale též bezvýsledně vyčerpat prostředek k ochraně proti nečinnosti správního orgánu (srov. např. rozsudky ze dne 18. 1. 2017, čj. 8 As 88/2016-32, bod 22, ze dne 24. 5. 2017, čj. 1 Azs 270/2016-32, bod 20, nebo ze dne 18. 9. 2018, čj. 6 As 219/2018-23, bod 13). Stěžovatel tedy musel do 21. 6. 2020 nejen podat žalobu, ale 10 Azs 220/2022 - 37 pokračování i bezvýsledně vyčerpat prostředek k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Ve vymezené lhůtě však nesplnil ani jednu z podmínek.

9. Pro úplnost NSS doplňuje, že ústavností roční lhůty k podání nečinnostní žaloby se zabýval i Ústavní soud, který ji shledal ústavně souladnou (nález ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/19, č. 347/2020 Sb.). Ústavní soud mj. zdůraznil, že i nečinnostní žaloba respektuje zásadu subsidiarity správního soudnictví, což se promítá v § 79 s. ř. s., podle kterého může žalobu podat ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky ochrany stanovené procesním předpisem platným pro řízení u správního orgánu. „Účastník správního řízení, v němž je správní orgán z hlediska vydání rozhodnutí nečinný, má tedy jeden rok na to, aby se proti nečinnosti bránil u soudu, před uplynutím této lhůty ovšem ještě musí bezvýsledně vyčerpat prostředky ochrany v rámci správního řízení (…) Ačkoli je tudíž zákonná lhůta k podání nečinnostní žaloby jednoletá, účastník správního řízení musí zpravidla situaci začít řešit (mimosoudně) již s určitým předstihem“ (Pl. ÚS 25/19, bod 27). Roční lhůta k podání nečinnostní žaloby soudní ochranu proti nečinnosti správních orgánů neodpírá, nýbrž pouze stanoví podmínky, za nichž se jí lze domoci (aniž by šlo o podmínky pro kohokoli nedosažitelné, resp. které by určitou skupinu osob a priori z možnosti jejich splnění vylučovaly). Zároveň je pojistkou, že se např. po padesáti letech nebudou vést soudní spory ohledně údajné nečinnosti v řízení, o kterém (již) nejsou k dispozici žádné záznamy či které snad ani nikdy neprobíhalo (body 30, 36 a 37 nálezu).

10. Povinnost ministerstva vydat rozhodnutí samozřejmě stále trvá a zajisté ani nic nebrání stěžovateli, aby se po ministerstvu svou aktivitou i nadále domáhal vydání rozhodnutí. Stěžovatel však svou pasivitou během roční lhůty ztratil možnost vymoci si vydání rozhodnutí soudně. I tento důsledek však Ústavní soud ve výše citovaném nálezu shledal ústavně konformním. Důsledek zmeškání lhůty, tedy ztráta práva soudně se domoci vydání správního rozhodnutí, je s povahou lhůty spjat a představuje jeho podstatu (Pl. ÚS 25/19, bod 33).

11. Z uvedených důvodů NSS kasační stížnost zamítl.

12. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému nevznikly žádné náklady, které by se vymykaly z jeho běžné úřední činnosti (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. ledna 2023 Zdeněk Kühn předseda senátu