10 Azs 253/2021

Rubrum

10 Azs 253/2021 - 51 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudkyň Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: V. D., zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem, Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 6. 2019, čj. MV-75053-4/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, čj. 6 A 117/2019 - 85, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaná zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí, jímž ministerstvo vnitra zamítlo žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, podanou dne 19. 12. 2012 podle § 68 odst. 1 uvedeného zákona (tj. po pěti letech nepřetržitého pobytu v ČR). Žalobce totiž nepředložil řádný doklad o zajištění finančních prostředků. Podanou žalobu městský soud zamítl. Rozhodl tak znovu poté, co NSS rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, čj. 10 Azs 81/2020 - 44, zrušil předchozí rozsudek městského soudu ze dne 13. 2. 2020, čj. 6 A 117/2019 - 54, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. NSS dospěl v rozsudku 10 Azs 81/2020 - 44 k závěru, že žalovaná (v postavení stěžovatelky) správně hodnotila finanční prostředky žalobce ke dni vydání svého rozhodnutí. Žalobce přitom v danou dobu nebyl nositelem platného pobytového oprávnění, které by mu umožňovalo vykonávat samostatně výdělečnou činnost na území ČR. Žalobce tak získal příjem v rozporu s právními předpisy, a proto jej nebylo možné považovat za příjem prokazující dostatečné finanční prostředky ve smyslu § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. 10 Azs 253/2021 II. Kasační stížnost

2. Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Městskému soudu vytkl, že aproboval postup správních orgánů, které posoudily otázku přiměřenosti dopadů svých rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Správní orgány uvedly, že se § 174a zákona o pobytu cizinců nepoužije, neboť stěžovatel nemůže mít v ČR ekonomické vazby s ohledem na nelegální příjmy, jinými vazbami se nezabývaly. Stěžovatel pobývá v ČR více než 20 let, má zde veškeré sociální a kulturní zázemí. Je jediným společníkem a jednatelem společnosti V.., společnost je na něm zcela závislá. Vlastní zde nemovitost, kterou v současnosti rekonstruuje, poté by v ní rád sdílel domácnost se svojí družkou. Správní orgány nezkoumaly stěžovatelovy vazby na ČR, čímž v rozporu s § 3 správního řádu dostatečně nezjistily skutkový stav věci. Stěžovatel závěrem namítl, že v jeho věci převážil formální přístup k ustanovením zákona o pobytu cizinců. Navrhl, aby NSS napadený rozsudek zrušil.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

3. NSS nejprve zvážil přípustnost opakované kasační stížnosti. Podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je opakovaná kasační stížnost přípustná, namítá-li stěžovatel, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem NSS vysloveným v předchozím rušícím rozsudku. Judikatura Ústavního soudu a NSS dovodila nad rámec doslovného znění citovaného ustanovení další výjimky z jeho použití, jedná se např. o případy, kdy NSS vytýká krajskému soudu procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav nebo nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Nepřípustnost opětovné kasační stížnosti se tedy dotýká především otázek, které NSS v téže věci již závazně posoudil, resp. mohl posoudit (viz body 23 až 26 usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS). Podá-li kasační stížnost v téže věci druhý účastník řízení, je § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. použitelný zejména v případě, brání-li se tento účastník proti závěrům krajského soudu, které jsou výsledkem aplikace právního názoru NSS vyjádřeného v předchozím rušícím rozsudku (rozsudek NSS ze dne 25. 5. 2011, čj. 6 As 1/2011 - 139).

4. V nyní projednávaném případě NSS zrušil dřívější rozsudek městského soudu na základě kasační stížnosti žalované kvůli nesprávnému posouzení právní otázky týkající se určení, zda měla být žádost žalobce o trvalý pobyt posuzována ke dni jejího podání, či ke dni vydání rozhodnutí o této žádosti. V souvislosti s tím NSS dovodil, že příjem získaný v rozporu s právními předpisy není možné považovat za příjem prokazující dostatečné finanční prostředky ve smyslu § 71 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Nynější kasační stížnost podal žalobce, jenž její důvodnost opřel o námitku, že se správní orgány ani městský soud dostatečně nezabývaly přiměřeností dopadů zamítavého rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, i když tuto námitku uplatnil i v žalobě. Touto 10 Azs 253/2021 - 52 pokračování otázkou se však NSS v předchozím řízení nijak nezabýval, neboť proti ní žádná kasační námitka nesměřovala.

5. Kasační stížnost je přípustná, není však důvodná.

6. Úvodem NSS konstatuje, že rozsudek městského soudu je přezkoumatelný. Je z něj patrné, na základě jakých důkazů a skutkového stavu, jakož i právních úvah, městský soud ke svým závěrům dospěl. Městský soud se výslovně vyjádřil k otázce přiměřenosti rozhodnutí správních orgánů (bod 14) i k namítanému přepjatému formalismu (bod 13). Stěžovatel námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku nijak neupřesnil, proto se jí NSS ani nemohl podrobněji zabývat.

7. Stěžovatel namítl především to, že se správní orgány nezabývaly přiměřeností dopadů svých rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Tím porušily § 174a zákona pobytu cizinců i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

8. Žádost stěžovatele o vydání povolení k trvalému pobytu byla zamítnuta podle § 75 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015, podle něhož platí, že ministerstvo zamítne žádost o vydání povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec nepředloží doklad o zajištění prostředků k trvalému pobytu na území, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince. Co je povinen správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců zohlednit, stanoví § 174a uvedeného zákona. Jedná se zejména o závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

9. Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel spatřoval nepřiměřený zásah zamítavého rozhodnutí o své žádosti především v tom, že v ČR pobývá již od roku 2005 a je zde doma. Žije zde kvůli své podnikatelské činnosti, na jejíž výsledcích je odkázán zbytek rodiny na Ukrajině (manželka a dvě děti). Vytvořil si zde rozsáhlé sociální a kulturní vazby a získal mnoho obchodních partnerů (viz podání ze dne 9. 11. 2013 a 9. 9. 2016).

10. Ministerstvo vnitra se mírou zásahu zabývalo na stranách 6 a 7 svého rozhodnutí ze dne 3. 5. 2019. Dospělo přitom k závěru, že samotné negativní rozhodnutí o žádosti o povolení trvalého pobytu přímo nevede k povinnosti stěžovatele opustit území ČR, proto ani nezasahuje do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel sám svým jednáním zapříčinil to, že nemá v současnosti oprávnění pobývat na území ČR (žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání byla pravomocně zamítnuta dne 11. 3. 2015, stejně tak žádost o vízum za účelem strpění, která byla pravomocně zamítnuta dne 25. 1. 2018). Žalovaná k odvolání stěžovatele doplnila, že stěžovatel nemá na území ČR žádné rodinné vazby a po dobu 3 let (údaj ke dni 27. 6. 2019) ani žádné pobytové oprávnění, proto po tuto dobu neměl mít žádné ekonomické či sociální vazby. Jeho námitky jsou v tomto směru irelevantní. 10 Azs 253/2021

11. Stěžovatel v žalobě namítl, že napadené rozhodnutí sice obsahuje odůvodnění ohledně zásahu do rodinného a soukromého života, ale ve velmi omezené míře a je založeno na naprosto nepodložených skutečnostech a domněnkách správního orgánu. Pokud stěžovatel podle žalované nesplňuje některou z podmínek (zde podmínku dostatečného příjmu), nemůže to být důvodem pro vyloučení přiměřenosti. Stěžovatel v ČR pobývá více než 20 let a nikdy nebyl zátěží pro sociální systém. Městský soud neshledal tuto námitku důvodnou. Uvedl, že stěžovatel v žalobě netvrdil nic, co by ve správním řízení nebylo posouzeno a co by v průběhu řízení uplatňoval (bod 14).

12. NSS souhlasí s názorem správních orgánů a městského soudu. Stěžovatel ve správním řízení a následně i v žalobě tvrdil nepřiměřenost pouze v obecné rovině – usazení v ČR, podnikatelská činnost a obživa rodiny v domovském státě. Žalovaná se těmito skutečnostmi v napadeném rozhodnutí zabývala. NSS její posouzení pokládá za dostatečné. Současně připomíná, že zamítavé rozhodnutí o žádosti o trvalý pobyt neznamená nutnost opustit území ČR. Zdejší soud si je vědom, že stěžovatel žádal o povolení k dlouhodobému pobytu i vízum za účelem strpění, přičemž obě žádosti byly pravomocně zamítnuty. Tato skutečnost však nic nemění na závěru, že negativní rozhodnutí o žádosti o přiznání povolení k trvalému pobytu nemá pro cizince tak významné důsledky jako např. rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu či rozhodnutí o správním vyhoštění (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 4. 2021, čj. 10 Azs 414/2020 - 41, bod 29, ze dne 24. 1. 2018, čj. 6 Azs 345/2017 - 37, bod 22, ze dne 2. 3. 2017, čj. 4 Azs 7/2017 - 36, nebo ze dne 1. 12. 2016, čj. 9 Azs 253/2016 - 30, bod 20). Stěžovatelova rodina přitom žije na Ukrajině, takže neudělení povolení k trvalému pobytu ani nemůže být nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného života. Informace o tom, že je majitelem a jednatelem společnosti V., a v ČR vlastní nemovitost, stěžovatel uvedl až v řízení před městským soudem, konkrétně v druhé žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě ze dne 12. 9. 2019 (informaci o družce až v doplnění kasační stížnosti). NSS zdůrazňuje, že stěžovatel nemá žádné oprávnění k pobytu v ČR, přesto si zde pořídil nemovitost a převzal obchodní společnost. Takové jednání stěžovatele postrádá rozumný přístup k jeho pobytové situaci a nemůže mu sloužit ku prospěchu. Ostatně platí, „že udělení pobytového oprávnění (nota bene u toho nejvyššího pobytového titulu cizince ve formě povolení k trvalému pobytu) nelze odůvodnit pouhým odkazem na ochranu soukromého a rodinného života žadatele. Opačný závěr by ve svém důsledku popíral smysl zakotvení jakýchkoliv dalších zákonných podmínek pro udělení povolení k trvalému pobytu a nelze jej tedy přijmout“ (rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2020, čj. 5 Azs 250/2017 - 42, bod 27).

13. NSS dodává, že správní orgány nejsou při posuzování přiměřenosti dopadů svých rozhodnutí povinny výslovně hodnotit všechna kritéria uvedená v § 174a zákona o pobytu cizinců. Mají výslovně zohlednit pouze důvody, které jsou v daném případě specifické a vyplývají z průběhu řízení (rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2021, čj. 1 Azs 500/2020 - 24, bod 32). Bylo především na stěžovateli, aby ve správním řízení tvrdil a prokázal dostatečně konkrétní skutečnosti, jež by svědčily v jeho prospěch v otázce nepřiměřenosti tvrzeného zásahu do jeho soukromého a rodinného života (viz rozsudek čj. 9 Azs 253/2016 - 30, bod 20). Stěžovatel však v této věci zůstal pouze u obecných tvrzení. NSS nepopírá, že stěžovateli vzniknou v důsledku rozhodnutí žalované určité obtíže, je však názoru, že tyto obtíže nejsou s ohledem na okolnosti této věci způsobilé nepřiměřeně zasáhnout do jeho soukromého a rodinného života. 10 Azs 253/2021 - 53 pokračování IV. Závěr a náklady řízení

14. Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 větou poslední s. ř. s. zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nepřísluší. Žalované nevznikly žádné náklady nad rámec její běžné činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2021 Ondřej Mrákota předseda senátu