10 Azs 282/2016

Rubrum

10 Azs 282/2016 - 34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: B. K. B., zast. Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10 - Vršovice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2016, čj. OAM-131/LE-LE05-LE05-PS-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2016, čj. 75 Az 40/2016-27, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátu, s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 8228 Kč, která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství Ústeckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 16. 9. 2016 byl žalobce (dále jen „stěžovatel“) zajištěn za účelem správního vyhoštění na 60 dnů podle § 10 Azs 282/2016 124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.

2. Stěžovatel požádal dne 19. 9. 2016 o mezinárodní ochranu dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Dne 23. 9. 2016 jej žalovaný zajistil na dobu do 7. 1. 2017 v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a odst. 1 písm. c) ve spojení s § 46a odst. 5 zákona o azylu, neboť dle jeho názoru bylo důvodné se domnívat, že by stěžovatel mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek.

3. Žalovaný vycházel z toho, že se stěžovatel v minulosti dopouštěl trestné činnosti v oblasti drog, za kterou byl odsouzen belgickým i německým soudem k trestu odnětí svobody, je zařazen do Schengenského informačního systému jako nežádoucí osoba a nerespektoval správní vyhoštění a zákaz vstupu na území EU uložené německými správními úřady. Také vzal v úvahu neoprávněný pobyt stěžovatele na území České republiky po zrušení povolení k trvalému pobytu. Žalovaný neshledal podmínky pro uložení zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu a dospěl k závěru, že zde nejsou ani jiné důvody, které by aplikaci § 46a zákona o azylu bránily.

4. Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu ke krajskému soudu. Namítal, že nebyly dány podmínky pro zajištění. Poukázal na skutečnost, že mu nikdy nebylo uloženo správní vyhoštění a nedopustil se žádné trestné činnosti ani porušení jiných právních předpisů na území ČR. Jeho jediným proviněním je, že zde pobýval po zrušení povolení k trvalému pobytu, o němž však nevěděl. Rozhodnutí o jeho odsouzení za úmyslný trestný čin v Německu nebylo uznáno českými soudy, a proto z něj nelze vycházet. Žalovaný se nijak nevypořádal se zásahem do soukromého a rodinného života stěžovatele, jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Nesprávně posoudil též podmínky pro aplikaci zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu.

5. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že byly naplněny podmínky pro zajištění podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu z důvodu možného nebezpečí stěžovatele pro veřejný pořádek. K případnému zásahu do rodinného a soukromého života uvedl, že skutečnost, že stěžovatel žije na území ČR s manželkou (žadatelkou o azyl), není relevantní. Stěžovatel neuvedl žádné podstatné okolnosti, které by odůvodňovaly podrobné zkoumání jeho rodinné situace a zohlednění jeho rodinného stavu.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

6. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, a to z důvodu nesprávného posouzení právní otázky a existence vady řízení, která měla vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

7. Stěžovatel namítá, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, neboť jediným důvodem pro zajištění byl cizozemský trestní rozsudek, k jehož uznání jsou však příslušné pouze soudy, a nikoliv správní orgány. S odkazem na § 11 odst. 1 trestního zákoníku uvádí, že trestní rozsudek vydaný soudem jiného členského státu EU nemůže být na území České republiky vykonán a ani zde mít jiné účinky. Žalovaný se dopustil porušení zásady presumpce neviny (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15). Krajský soud nesprávně posoudil žalobní námitky týkající se absence důvodů pro konstatování ohrožení veřejného pořádku. V důsledku nahlížení na cizozemský rozsudek jako na věrohodný podklad pro rozhodnutí žalovaného 10 Azs 282/2016 - 35 pokračování soud předčasně zamítl také žalobní námitku týkající se nesprávné aplikace ustanovení o zvláštních opatřeních dle § 47 zákona o azylu.

8. Žalovaný neposoudil míru zásahu zajištění do soukromého a rodinného života. Krajský soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že v řízení o zajištění není dán prostor pro podrobné zkoumání rodinné situace, pokud stěžovatel sám žádné zásadní důvody netvrdí. Při posouzení zásahu do rodinného a soukromého života měl žalovaný analogicky aplikovat § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť v řízení vyšlo najevo, že v České republice vedl stěžovatel společnou domácnost se svou manželkou, která je žadatelkou o azyl. Nesouhlasí se závěry soudu, že tato okolnost není v rámci tohoto posouzení relevantní.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

9. Kasační stížnost je v souladu s § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud vázán (viz § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

10. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitku porušení zásady presumpce neviny a pochybení žalovaného při aplikaci § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, pokud úsudek o nebezpečí stěžovatele pro veřejný pořádek učinil pouze na základě cizozemského rozhodnutí o vině a trestu, které nebylo soudem České republiky uznáno dle příslušných trestněprávních předpisů, a proto zde nemohlo mít žádné účinky. Následně se zabýval námitkou týkající se nesprávného posouzení zásahu do soukromého a rodinného života krajským soudem.

11. V nyní projednávané věci byl stěžovatel zajištěn podle § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu, který stanoví, že [m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže je důvodné se domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek.

12. Za nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu se považuje hrozba takového jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Je tedy nutné v každém jednotlivém případě zohlednit osobní charakteristiku cizince a přihlédnout k individuálním okolnostem z jeho života (viz např. rozsudky NSS ze dne 17. 9. 2013, čj. 5 Azs 13/2013-30, a ze dne 16. 12. 2013, čj. 5 Azs 17/2013-25).

13. Skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu nelegálně pobývá na území České republiky, popř. nerespektuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o správním vyhoštění, nepostačuje bez dalšího k závěru o tom, že představuje nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu (viz rozsudek NSS ze dne 5. 2. 2014, čj. 1 Azs 21/2013-50, a rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2016, čj. 5 Azs 2/2016-30).

14. Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem konstatuje, že podkladem pro rozhodnutí správního orgánu mohou být jak návrhy účastníků, skutečnosti známé správnímu orgánu z jeho vlastní úřední činnosti, tak i podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci nebo skutečnosti obecně známé. 10 Azs 282/2016 Může se tedy jednat o cokoli, co má určitou vypovídací hodnotu pro dané řízení, může přispět ke zjištění stavu věci a bylo získáno v souladu se zákonem (viz § 2 odst. 1, § 50 a násl. správního řádu).

15. Ačkoliv lze stěžovateli přisvědčit, že cizozemský rozsudek nelze v České republice bez dalšího vykonat (§ 11 odst. 1 trestního zákoníku), ani z něj vyvozovat jiné formální právní skutečnosti, neznamená to, že by k němu soud (či jiný orgán) nemohl přihlédnout při posuzování osoby obžalovaného, zejména jeho sklonům k páchání trestné činnosti určité povahy (k tomu srov. R 16/1997-II, SR 146/2005). Cizozemský trestní rozsudek tedy může sloužit jako důkazní prostředek při hodnocení osoby obviněného, a to nejen v trestním řízení (k tomu srov. komentář k ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu, Šámal a kol. Trestní řád I, II, III, Nakladatelství C. H. Beck, 7. vydání, 2013, s. 1309 - 1395).

16. Odkaz stěžovatele na zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a jiné předpisy trestního práva, není v nyní projednávané věci příhodný, neboť účelem řízení o zajištění cizince v režimu zákona o azylu není uznání ani výkon cizozemského rozhodnutí, popř. způsobení jiných účinků předpokládaných trestním právem (např. započtení trestu, rozhodování o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, posuzování recidivy atd.). V této souvislosti krajský soud správně uvedl, že úkolem žalovaného v řízení o zajištění je zhodnotit osobnostní charakteristiku a předchozí jednání stěžovatele na základě opatřených podkladů a učinit si úsudek o tom, zda cizinec bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.

17. Ve spise žalovaného je založen záznam pohovoru se stěžovatelem jakožto žadatelem o mezinárodní ochranu. V tomto pohovoru uvedl, že si je vědom svého vyhoštění, zákazu vstupu na území Schengenského prostoru i záznamu v Schengenském informačním systému, kde je veden jako nežádoucí osoba. Uvedl, že v minulosti se opakovaně dopouštěl drogové trestné činnosti, za kterou byl odsouzen v Belgii a poté i v Německu. Z Kamerunu – země svého původu, kam se po vyhoštění vrátil – přicestoval zpět na území EU, a to do České republiky. Domníval se, že jeho povolení k trvalému pobytu v ČR je stále platné. Ve spise žalovaného je dále rozhodnutí Policie ČR o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění v režimu zákona o pobytu cizinců a rozsudek Okresního soudu v Lübecku ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 713 Js 12432/12-93 Ls, o vině a trestu stěžovatele za spáchání úmyslného trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek (včetně překladu do českého jazyka). Ve spise je založena také zpráva Policejního prezidia ČR, odboru mezinárodní policejní spolupráce, ze dne 7. 8. 2015. Z této zprávy vyplývá, že přítomnost stěžovatele byla poprvé v SRN úřady zaznamenána dne 13. 3. 2012 a nařízení k jeho vyhoštění bylo vydáno dne 10. 1. 2013. Od 13. 3. 2012 do 19. 12. 2013 byl uvězněn za porušení drogového zákona a následně dne 19. 12. 2013 vyhoštěn ze SRN (s platností do 19. 12. 2019). Dne 23. 12. 2013 byl Cizineckým úřadem v Lübecku vytvořen záznam, podle kterého je stěžovatel nežádoucí osobou.

18. V nyní projednávané věci je tedy s ohledem na obsah spisového materiálu zřejmé, že rozsudek německého soudu nebyl jediným podkladem, na základě něhož si žalovaný učinil úsudek o tom, že stěžovatel by mohl představovat nebezpečí pro veřejný pořádek ve smyslu § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Žalovaný vycházel zejména z pohovoru se stěžovatelem a z obsahu rozhodnutí Policie ČR o jeho zajištění v rámci zákona o pobytu cizinců (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 5. 3. 2014, čj. 3 Azs 24/2013-42). Žalovaný přihlédl rovněž k zákazu vstupu na území Schengenského prostoru, který stěžovatel 10 Azs 282/2016 - 36 pokračování porušil. Stěžovatel tyto skutečnosti (kromě své vědomosti o zrušení trvalého pobytu v ČR) nepopíral. Naopak, byl si jich plně vědom a sám je při pohovoru žalovanému sdělil.

19. Jak vyplývá ze shora uvedeného, posouzení chování a osobnosti stěžovatele může správní orgán učinit na základě všech dostupných věrohodných informací a důkazů – těmi mohou být jak výpověď cizince, tak i jiné vhodné prostředky. Pravomocné rozhodnutí soudu jiného členského státu EU o odsouzení cizince pro úmyslný trestný čin lze přitom považovat za „jiný vhodný prostředek“ ke zjištění skutkového stavu (srov. § 50 a násl., § 68 odst. 3, § 73 správního řádu), zvláště pokud cizinec jeho existenci nepopírá a spáchání trestného činu sám správnímu orgánu sdělil. Lze vycházet i z tvrzení stěžovatele o tom, že se v minulosti opakovaně dopouštěl závažné trestné činnosti, byť v jiných členských státech EU. Ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zákona o azylu nevyžaduje, aby existence případného nebezpečí byla založena výhradně na předchozím porušování českého právního řádu žadatelem o azyl.

20. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že žalovaný nepochybil, pokud zohlednil nejen vícenásobné porušení německého i českého právního řádu, povahu trestné činnosti stěžovatele, ale i nebezpečí případné recidivy, s odkazem na pohovor se stěžovatelem, rozhodnutí Policie ČR o zajištění a rozsudek německého trestního soudu, včetně jeho překladu (k tomu srov. též rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2014, čj. 4 Azs 192/2014). Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že žalovaný posoudil naplnění znaků „nebezpečí pro veřejný pořádek“ ve smyslu § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu dostatečně a správně.

21. K námitce, že krajský soud, v důsledku nahlížení na cizozemský rozsudek soudu jako na věrohodný podklad pro rozhodnutí žalovaného, předčasně zamítl i jeho žalobní námitku týkající se nesprávného posouzení uložení zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu, lze odkázat na závěry vyjádřené v předchozích bodech tohoto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že krajský soud se k aplikaci § 47 vyjádřil na straně 5 a 6 napadeného rozsudku, kde se ztotožnil se závěry žalovaného v tom, že zvláštní opatření by v případě stěžovatele nebyla účinná, neboť se v minulosti opakovaně dopouštěl trestné činnosti, nerespektoval trest vyhoštění ani zákaz vstupu na území Schengenského prostoru a na území České republiky pobýval nelegálně. S ohledem na obecnost kasační námitky stěžovatele Nejvyšší správní soud konstatuje, že posouzení věci krajským soudem není v této části nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ani nedostatek odůvodnění (srov. rozsudky NSS ze dne 13. 4. 2004, čj. 3 Azs 18/2004-37, a ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58). Námitka stěžovatele proto není důvodná.

22. Ohledně námitky nesprávného posouzení zásahu do soukromého a rodinného života lze krajskému soudu přisvědčit, že prostor pro podrobné zkoumání veškerých možných důsledků, které mohou v tomto ohledu ve sféře zajištěného cizince a jeho rodiny nastat, je značně omezen. Žalovaný má velmi krátkou dobu 5 dnů (§ 46a odst. 4 věta první zákona o azylu) k tomu, aby učinil veškerá skutková zjištění a současně vydal rozhodnutí o zajištění, včetně odůvodnění. Vychází zejména z pohovoru se stěžovatelem, který má povinnost žalovanému poskytnout údaje o svém rodinném stavu, dětech, zdravotním stavu, zdravotních omezeních a jiných zvláštních potřebách [§ 10 odst. 2 písm. f) a k) zákona o azylu]. Stěžovatel v pohovoru uvedl pouze to, že na území České republiky žije s manželkou, která je žadatelkou o azyl. V žalobě ani v kasační stížnosti však blíže 10 Azs 282/2016 nerozvedl, v čem konkrétně případný zásah do rodinného života spatřuje. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem konstatuje, že tvrzení stěžovatele, že má na území ČR manželku (žadatelku o azyl) samo o sobě nezakládá pochybnost o tom, že je zasahováno do jeho soukromých a rodinných poměrů (k tomu srov. též rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2014, čj. 6 Azs 33/2014-45). Tato námitka proto není důvodná.

IV. Závěr a náklady řízení

23. Stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu důvodné, Nejvyšší správní soud neshledal ani jiné nedostatky, ke kterým přihlíží z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost zamítl v souladu s § 110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s.

24. Stěžovatel neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. Podle § 35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., zástupci stěžovatele Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátu, který byl stěžovateli ustanoven usnesením krajského soudu ze dne 5. 10. 2016, čj. 75 Az 40/2016-10, k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Zástupce stěžovatele provedl v řízení před NSS dva úkony právní služby, a to písemné podání soudu ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, kterým bylo podání kasační stížnosti, a další poradu s klientem přesahující jednu hodinu ze dne 16. 11. 2016 dle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. Za jeden úkon právní služby náleží odměna ve výši 3 100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu, a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu; za dva úkony právní služby tedy ustanovenému zástupci náleží 6 800 Kč a dále částka odpovídající DPH ve výši 21 %, celkem tedy 8 228 Kč. Tato částka bude ustanovenému zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. ledna 2017 Daniela Zemanová předsedkyně senátu