10 Azs 284/2019

Rubrum

10 Azs 284/2019 - 29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci nezletilé žalobkyně: N. L. H., právně zastoupené JUDr. Ing. Janem Klikem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovarská 87/130, Plzeň, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 3. 2018, čj. MV-6587-4/SO-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2019, čj. 30 A 70/2018-41, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2019, čj. 30 A 70/2018-41, s e ruší.

II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 5. 3. 2018, čj. MV-6587-4/SO-2018, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 27. 11. 2017, čj. OAM-2763-16/ZR-2017, s e r u š í a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení.

III. Žalovaná j e p o v i n n a nahradit žalobkyni náklady řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 20 200 Kč do rukou jejího zástupce Mgr. Ing. Jana Klika, Ph.D., advokáta, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně je nezletilé (v době rozhodování žalované dvanáctileté) dítě, občanka Vietnamské socialistické republiky. Dne 22. 5. 2006 získala povolení k trvalému pobytu v ČR. Ministerstvo vnitra v roce 2017 zjistilo, že žalobkyně se po dobu delší než šest let zdržovala mimo území ČR. Rozhodnutím ze dne 27. 11. 2017 jí tedy ministerstvo zrušilo povolení k trvalému pobytu [§ 77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců 10 Azs 284/2019 na území České republiky] a současně stanovilo lhůtu k vycestování. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí zamítla žalovaná dne 5. 3. 2018. Proti rozhodnutí žalované se žalobkyně bránila u Krajského soudu v Plzni, ten však žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 6. 2019.

2. Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Ačkoli § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců neobsahuje žádný korektiv (typu posuzování zásahu do soukromého a rodinného života), měl by jej správní orgán vykládat se zřetelem ke smyslu ochrany ústavně zaručených základních práv a s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Stěžovatelka jako nezletilé dítě je závislá na vůli rodičů a nemohla jakkoli ovlivnit dobu, po kterou se zdržovala mimo ČR (navíc tento pobyt ani neodpovídal vůli její matky, která chtěla s dcerou žít právě v ČR). Tyto skutečnosti byly v řízení prokázány „rozsudkem vietnamského opatrovnického soudu“ i čestným prohlášením stěžovatelčina otce. Stěžovatelka odkázala na nedávný rozsudek jiného senátu Krajského soudu v Plzni (ze dne 20. 6. 2019, čj. 57 A 55/2018-39), který ve skutkově obdobné věci vyhověl žalobě a dospěl k závěru, že nezletilému cizinci nemělo být zrušeno povolení k trvalému pobytu.

3. Kasační stížnost je důvodná.

4. Ze správního spisu NSS zjistil, že oznámením ze dne 9. 10. 2017 ministerstvo zahájilo řízení ve věci zrušení platnosti stěžovatelčina povolení k trvalému pobytu. Stalo se tak poté, co stěžovatelčina matka požádala o prodloužení platnosti povolení pro svou dceru. Tehdy vyšlo najevo, že stěžovatelka pobývala mimo území ČR nejspíš již od roku 2006. Ve Vietnamu žila s otcem, který ji nechtěl pustit zpět do ČR za matkou. Sama matka ve své svědecké výpovědi ze dne 7. 11. 2017 uvedla, že v roce 2006 čekala druhou dceru, a stěžovatelku tak zavezla ke svým rodičům do Vietnamu. Sama se vrátila do ČR a žila zde pak s druhou dcerou. Stěžovatelka měla u prarodičů pobývat jen po omezenou dobu a pak se vrátit k matce, ale matka se nepohodla se svým (nyní již bývalým) partnerem, stěžovatelčiným otcem. Ten se vrátil do Vietnamu, stěžovatelku k sobě přestěhoval a začal bránit jejímu odjezdu z Vietnamu. Matka stěžovatelku několikrát navštívila, také měsíčně posílala na její výživu (nejprve svým rodičům, pak stěžovatelčinu otci) částku 1 000 EUR. Často telefonicky přesvědčovala bývalého partnera, aby stěžovatelce umožnil návrat do ČR, to se ale nakonec podařilo až v roce 2017. Stěžovatelka chodila do 1. – 5. třídy základní školy ve Vietnamu, nyní chodí do 6. třídy v Tachově, česky se už naučila dobře.

5. Matka předložila dohodu mezi ní a stěžovatelčiným otcem ze dne 3. 7. 2017 (nikoli tedy „rozsudek vietnamského opatrovnického soudu“). Podle ní otec nemůže poskytovat stěžovatelce výchovu a výživu, a proto souhlasí s tím, aby stěžovatelka byla svěřena do výchovy své matce. K odvolání pak matka připojila čestné prohlášení stěžovatelčina otce. Otec zde potvrdil, že stěžovatelka pobývala ve Vietnamu od roku 2006 u svých prarodičů. Otec s matkou se v ČR nepohodli, otec se proto v roce 2010 vrátil do Vietnamu a začal se o stěžovatelku starat sám. Matka podle něj mnohokrát navrhovala, aby se stěžovatelka vrátila za ní a za svou sestrou, ale s tím otec nesouhlasil. V nedávné době si otec našel novou přítelkyni, která si se stěžovatelkou moc nerozuměla. Otec se proto domluvil s matkou, když přijela do Vietnamu na dovolenou, že by se opět ujala stěžovatelčiny výchovy, ostatně stěžovatelka si to sama přála. 10 Azs 284/2019 - 30 pokračování

6. Podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než šest let.

7. Mezi stěžovatelkou a správními orgány není sporné, že stěžovatelka pobývala mimo území ČR po dobu delší šesti let (podle sdělení jejích rodičů šlo o dobu až jedenáct let). Jádrem sporu je, zda správní orgány měly v rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu hodnotit přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí do rodinného a soukromého života, resp. zda otázce přiměřenosti věnovaly dostatečnou pozornost a posoudily ji správně.

8. Podobnými otázkami se NSS již zabýval například v rozsudcích ze dne 19. 12. 2019, čj. 10 Azs 263-2019-30; ze dne 23. 12. 2019, čj. 10 Azs 262/2019-31; či ze dne 4. 6. 2020, čj. 10 Azs 255/2019-30 (tímto rozsudkem NSS zamítl kasační stížnost žalované proti rušícímu rozsudku Krajského soudu v Plzni, jehož se stěžovatelka dovolává). Závěry, k nimž NSS již dříve dospěl, tak nyní postačí jen stručně shrnout.

9. Ačkoli zákonodárce nestanovil jako pravidlo, že by správní orgán měl při rozhodování o zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců zkoumat dopad do soukromého a rodinného života cizince (na rozdíl od rozhodování podle § 77 odst. 2), musí se správní orgán touto otázkou zabývat, pokud to účastník z konkrétních rodinných důvodů výslovně namítne. NSS se v právě citovaných rozhodnutích inspiroval svou předcházející judikaturou, především rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, čj. 4 Azs 87/2017-28. V něm zdůraznil, že zákonodárce nemohl domyslet veškeré situace, na které dopadne § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, a že samotné naplnění podmínek podle tohoto ustanovení nepředstavuje záruku proporcionality rozhodnutí. V tomto rozsudku i v navazujících rozhodnutích NSS poukázal na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Povinnost zvážit přiměřenost dopadu každého rozhodnutí do těchto práv tak vyplývá z Úmluvy, kterou je nutno ve výjimečných případech použít přímo (srov. též rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2018, čj. 6 Azs 422/2017-29, bod 12). Na tuto povinnost nemá žádný vliv ani novela § 174a zákona o pobytu cizinců, která do tohoto ustanovení vložila s účinností od 15. 8. 2017 nový odst. 3 (viz rozsudek ve věci 10 Azs 262/2019, bod 15). Podle něj správní orgán posuzuje přiměřenost dopadů rozhodnutí jen v případech, kdy to zákon výslovně stanoví. Toto pravidlo však nemůže popřít povinnost, kterou státu a jeho orgánům ukládá mezinárodní úmluva.

10. Krajský soud správně vyhledal starší judikaturu k § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců (viz bod 19 jeho rozsudku). Tato judikatura zformulovala obecné pravidlo, které se uplatní ve většině případů; nevyjadřovala se však k výjimečným případům, k nimž patří i případ nyní projednávaný. Právě takovým případům se věnovaly rozsudky NSS, které byly vydány až poté, co v této věci rozhodl krajský soud, a právě z nich je nyní třeba vycházet.

11. Je pravda, že stěžovatelka pobývala mimo území ČR velmi dlouhou dobu (území opustila již ve věku jednoho roku věku a vrátila se až ve dvanácti letech věku), a že si tak 10 Azs 284/2019 k území jako takovému neměla možnost vytvořit pevnější vztah. Stalo se tak však z důvodů mimo její vůli, které byly v řízení věrohodně vysvětleny – ostatně ani správní orgány a krajský soud nezpochybnily to, co v řízení vyšlo najevo, pouze tyto skutečnosti právně hodnotily způsobem, s nímž se NSS neztotožnil.

12. Ustanovení § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců nepředpokládá – a v tom NSS se správními orgány souhlasí – že by se v řízení mělo standardně přihlížet k důvodům nepřítomnosti cizince v ČR. Je však nutno tak učinit v ojedinělých případech, v nichž si to vyžádají konkrétní okolnosti a v nichž nelze vyloučit významný zásah do soukromého a rodinného života cizince. V tomto řízení byla takovou zásadní okolností neshoda mezi stěžovatelčinými rodiči o tom, kde má stěžovatelka žít. Matka počítala s tím, že se stěžovatelka po pár letech vrátí od prarodičů do ČR, to se však nestalo a ani v následujících letech se jí nepodařilo otce přesvědčit, aby stěžovatelce umožnil odjet do ČR a žít s matkou a mladší sestrou. Žalovaná postavila své závěry na tom, že stěžovatelka žila po dlouhou dobu ve Vietnamu z vůle svých rodičů a ti si měli být vědomi právních důsledků. To je však minimálně zavádějící, protože rodiče se na místě stěžovatelčina pobytu dlouhodobě neshodovali a matka neměla příliš možností to změnit. Matka má přitom trvalý pobyt v ČR, dlouhodobě tu žije a podniká (pobytová evidence ve spisu k její osobě se datuje od roku 2000, podle vlastních slov matka žije v ČR asi od roku 1995) a vychovává zde mladší dceru (narozenou v roce 2006 ze vztahu s týmž partnerem), která celý svůj život strávila v ČR. Současně vyšlo najevo, že otec už se nyní o stěžovatelku starat nemůže (či nehodlá), naopak matka se její výchovy bez problémů ujala a zařídila vše potřebné k jejímu pobytu na území (již od počátku října 2017 začala stěžovatelka navštěvovat 6. ročník základní školy).

13. NSS shrnuje, že tento případ patří k těm výjimečným. Stěžovatelka podrobně popsala svou situaci a uvedla dostatečné důvody, pro které měly správní orgány zvážit přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí do jejího rodinného a soukromého života.

14. NSS shledal kasační stížnost důvodnou, proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil; současně zrušil rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, neboť ani krajský soud by v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost než správní rozhodnutí (či obě) zrušit. Správní orgány jsou vázány právním názorem vysloveným výše.

15. V této situaci je NSS povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§ 60 a § 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a NSS rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní z celkového úspěchu ve věci, který přísluší stěžovateli.

16. Stěžovatelka tak obdrží celkovou náhradu nákladů řízení ve výši 20 200 Kč tvořených těmito částkami:  soudními poplatky ve výši 10 000 Kč za (3 000 Kč za žalobu, 5 000 Kč za kasační stížnost, 2 x 1 000 Kč za návrh na odkladný účinek);  odměnou advokátovi za zastupování v řízení o žalobě, tj. za dva úkony právní služby – převzetí věci a žalobu. Odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. 10 Azs 284/2019 - 31 pokračování (advokátního tarifu) činí 2 x 3 100 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu]. Ke každému úkonu právní služby je třeba připočíst 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. To činí dohromady 6 800 Kč;  odměnou advokátovi za zastupování v řízení o kasační stížnosti, tj. za jeden úkon právní služby – kasační stížnost, plus paušální náhradu, celkem ve výši (3 100 + 300 =) 3 400 Kč; P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. prosince 2020 Zdeněk Kühn předseda senátu