10 Azs 293/2017

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: X. T. C., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 2. 2016, čj. MV-4465-6/SO-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 8. 2017, čj. 30A 57/2016-57, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, takto:

Výrok

Kasační stížnosti s e n e p ř i z n á v á odkladný účinek.

Odůvodnění

1. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) měl na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání osoby samostatně výdělečně činné s platností od 28. 5. 2013 do 28. 5. 2015. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 22. 10. 2015, čj. OAM-11672-22/DP- 2015, byla žádost stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu zamítnuta, neboť stěžovatel v uplynulých pěti letech porušil povinnost stanovenou tímto zákonem. Správní orgán odkázal na ustanovení § 44a odst. 3, § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. b) a § 56 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. K odvolání stěžovatele žalovaná poukázala na povinnost žadatele uvádět ve správním řízení pravdivé údaje [§ 103 písm. c) a § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců], kterou stěžovatel porušil, námitky stěžovatele neshledala důvodnými, odvolání proto zamítla a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Následnou žalobou se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalované, Krajský soud v Plzni však žalobu zamítl rozsudkem označeným v záhlaví.

2. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, s níž spojil návrh na přiznání odkladného účinku. Nejvyšší správní soud jej usnesením ze dne 27. 9. 2017, čj. 10 Azs 293/2017-8, vyzval k doplnění jeho návrhu. Stěžovatel uvedl, že se nachází dlouhodobě na území České republiky, kde má vytvořeno silné rodinné a společenské zázemí. Pokud v souladu s pokyny žalované nevycestuje, vystavuje se nebezpečí nelegálního pobytu a možnosti zahájení správního řízení o vyhoštění. Stěžovatel odkazuje na usnesení NSS ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100, rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2014, čj. 1 Azs 160/2014-25, a rozsudek NSS ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, a rozsáhle z nich cituje. Poukazuje také na své právo na spravedlivý proces, zejména možnost aktivně se účastnit soudního řízení, které by bylo nepřiznáním odkladného účinku porušeno.

3. Žalovaná navrhla, aby NSS odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal. Uvedla, že obecná tvrzení stěžovatele o dlouhodobém pobytu na území České republiky, rozvoji citových a společenských vazeb a o zásahu do jejích práv na spravedlivý proces nepovažuje za dostatečná. V této souvislosti odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11.

4. Nejvyšší správní soud předně uvádí, že podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek, NSS jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Použije přitom přiměřeně ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s., dle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Je-li odkladný účinek přiznán, pozastavují se ty účinky napadeného správního rozhodnutí, které z povahy věci pozastavit lze.

5. Institut odkladného účinku je institut mimořádné povahy. Jedná se o výjimku ze zákonného pravidla v § 107 s. ř. s. a k jeho využití musí nastat mimořádné okolnosti. Současně je na žadateli o odkladný účinek, aby uvedl, z jakých důvodů se domnívá, že v jeho případě nastala mimořádná situace, která vyžaduje, aby byly účinky pravomocného rozhodnutí odloženy.

6. Stěžovatel uvedl pouze v obecné rovině, že nepřiznání odkladného účinku zasáhne do jeho práva na spravedlivý proces a že budou narušeny jeho rodinné a společenské vazby, které si na území České republiky během svého dlouhodobého pobytu vytvořil. Nutno podotknout, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní skutečnosti dokládající jím tvrzenou nepoměrně větší újmu. Z návrhu, který stěžovatel podal v řízení před krajským soudem, sice vyplývá, že na území České republiky se nachází jeho manželka a že jsou oba vyššího věku, není však povinností Nejvyššího správního soudu za stěžovatele dohledávat informace, které by teoreticky mohly být relevantní pro přiznání odkladného účinku. Obecná tvrzení stěžovatele o nepřiměřeném zásahu do rodinného anebo soukromého života v návrhu, který předložil Nejvyššímu správnímu soudu, nestačí. Ani tvrzená obava z možného zahájení správního řízení o vyhoštění nemůže sama o sobě bez dalšího obstát jako důvod pro přiznání odkladného účinku. Velmi obecně jsou formulovány také případné komplikace při hájení práv v soudním řízení.

7. Nejvyšší správní soud na tomto místě zdůrazňuje, že s ohledem na mimořádnou povahu institutu odkladného účinku ke svému rozhodnutí vždy potřebuje znát konkrétní individuální skutečnosti, pro které stěžovatel o odkladný účinek žádá. Pokud by NSS uznal za dostačující pro přiznání odkladného účinku obecná tvrzení, která vznáší stěžovatel v této věci, popřel by tím výjimečnou povahu institutu odkladného účinku. V takovém případě by se totiž přiznávání odkladného účinku stalo pouhou formalitou, což zjevně nebyl záměr zákonodárce.

8. Nejvyšší správní soud si je vědom své judikatury v oblasti cizineckého práva (viz usnesení NSS ze dne 18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011-100), která tíhne k tomu, aby byly odkladné účinky kasačním stížnostem přiznávány (za podmínek tam specifikovaných), a na kterou odkazuje i stěžovatel. Usnesení NSS ze dne 19. 11. 2014, čj. 1 Azs 160/2014-25, na které stěžovatel odkazuje (a v dalších jemu obdobných případech správního vyhoštění), přiznal odkladný účinek kasační stížnosti na základě návrhu, v němž byl hlavním argumentem taktéž zájem žadatele na ochraně jeho procesních práv, aniž tvrdil a prokázal existenci dalších významných okolností případu. V této věci se ovšem jednalo o kvalitativně odlišnou situaci od nyní projednávané věci, neboť stěžovateli přímo hrozilo správní vyhoštění na dobu jednoho roku a s tím spojený zákaz vstupu na území všech členských států Evropské unie.

9. Na rozdíl od situace, kdy dojde k vyhoštění, se cizinec po zrušení, příp. nevyhovění žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu jednak nepovažuje za nežádoucí osobu (srov. § 154 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), a jednak nemá povinnost opustit EU, nýbrž jen území České republiky (srov. § 77 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Účast stěžovatele na projednávání jím podané žaloby (příp. kasační stížnosti) je možno řešit vydáním pobytového oprávnění, např. udělením krátkodobého víza podle vízového kodexu [viz nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. 7. 2009, o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex)] (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2016, IV.ÚS 2812/16).

10. V případě stěžovatele tedy nebyla osvědčena existence ojedinělých okolností, které by opodstatňovaly výjimečné řešení jeho situace, a které jsou potřebné pro naplnění podmínky pro přiznání odkladného účinku. Jelikož nebyla splněna první podmínka pro přiznání odkladného účinku, otázku rozporu s veřejným zájmem již NSS nezkoumal.

11. Rozhodnutím o nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své rozhodnutí o věci samé. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2017 Daniela Zemanová předsedkyně senátu