10 Azs 94/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Bejčkové a soudců Ondřeje Mrákoty a Vojtěcha Šimíčka ve věci žalobce: H. X. T., zastoupeného advokátkou JUDr. Bc. Marcelou Lafek, Kašparovo náměstí 5, Praha 8, proti žalovanému: Generální konzulát České republiky v Drážďanech, Erna-Berger-Strasse 1, Drážďany, Spolková republika Německo, proti nezákonnému zásahu žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2026, čj. 26 A 5/2026-43, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2026, čj. 26 A 5/2026-43, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Ve věci se řeší sjednávání termínu pro osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na konzulátu v Drážďanech. Státnímu příslušníku Vietnamské socialistické republiky nebylo umožněno žádost o zaměstnaneckou kartu podat, protože podle nařízení vlády byl maximální počet žádostí, které občané této země mohli podat v Drážďanech, roven nule. Městský soud rozhodl, že konzulát měl žádost nabrat, třebaže bylo předem zřejmé, že nebude – vzhledem k překročení nulové kvóty – přijatelná. Zákonnost nulové kvóty pro občany vybraných států však lze posoudit i v řízení o zásahové žalobě, a není tedy třeba trvat na nabrání žádosti jen za účelem vydání usnesení o její nepřijatelnosti.

1. Popis věci

2. Žalobce (občan Vietnamské socialistické republiky, který oprávněně pobýval v Maďarsku) v listopadu 2025 projevil zájem o přidělení termínu k podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Učinil tak registračním e-mailem, který odeslal místně příslušnému Generálnímu konzulátu České republiky v Drážďanech. Konzulát nejprve žalobci termín přidělil – dne 1. 12. 2025 mu oznámil, že se má dostavit 19. 2. 2026. V mezidobí, konkrétně 16. 12 2025, však konzulát stanovený termín zrušil. Podle novelizovaného nařízení vlády č. 220/2019 Sb. totiž od ledna 2026 mohli na konzulátu v Drážďanech o zaměstnaneckou kartu požádat jen občané určitých států, mezi něž Vietnamská socialistická republika nepatřila.

3. Žalobce se proti postupu konzulátu – zrušení stanoveného termínu pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu – bránil zásahovou žalobou podanou k Městskému soudu v Praze. Městský soud dospěl k závěru, že zásah byl nezákonný. Vyšel přitom ze závěrů rozsudku NSS ze dne 26. 1. 2026, čj. 6 Azs 165/2025-35. V tom bylo za nezákonný zásah označeno nepřidělení termínu na základě jiného nařízení vlády, podle kterého na zastupitelských úřadech nemohli žádosti o pobytová oprávnění podávat občané Ruské federace nebo Běloruské republiky. Nařízení však stanovilo výjimky, a proto bylo namístě, aby konzulát podání žádosti umožnil (termín přidělil) a až poté soudně přezkoumatelným rozhodnutím vyslovil, zda žadatelka spadá do jedné z těchto výjimek. Městský soud měl za to, že věc 6 Azs 165/2025 je srovnatelná s věcí žalobce. Konzulát měl žalobcovu žádost přijmout a její případnou nepřijatelnost vyslovit soudně přezkoumatelným usnesením; teprve při přezkumu takového usnesení by se pak soud mohl zabývat tím, zda je nařízení vlády v souladu se zákony, unijním právem a ústavou. Nadto zrušení stanoveného termínu nemohl žalobce předvídat, protože v době, kdy odeslal registrační e-mail, konzulát žadatele z Vietnamské socialistické republiky neinformoval, že jejich žádosti budou nepřijatelné (a contrario rozsudek ze dne 30. 5. 2024, čj. 1 Azs 43/2024-50).

4. Proti rozsudku městského soudu podal kasační stížnost žalovaný.

2. Kasační stížnost

5. Generální konzulát České republiky v Drážďanech trvá na tom, že nebyl povinen žalobci umožnit podat žádost o zaměstnaneckou kartu, pokud bylo předem zřejmé, že žádost nebude přijatelná. Jiný postup by popíral zásadu hospodárnosti řízení. Judikatura připouští, aby konzulát neplýtval termíny pro podání žádostí, pokud je zřejmé, že nebude místně příslušný podanou žádost posoudit (1 Azs 43/2024). Obdobně není logické plýtvat kapacitami konzulátu a žadatelů v případě, že je žádost nepřijatelná pro překročení kvóty stanovené na základě § 181b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Pokud by konzulát jednal v souladu se závěry městského soudu, musel by namísto zrušení 116 termínů přidělených na leden a únor 2026 tyto termíny zachovat, tj. nechat takto registrované osoby přicestovat k osobnímu podání žádosti z Polska, Rumunska, Bulharska či Maďarska, ačkoli bylo jisté, že jejich žádosti nelze přijmout k věcnému posouzení.

6. Nařízení vlády č. 220/2019 Sb. pro osoby vietnamské státní příslušnosti nestanovilo žádnou výjimku z obecné nepřijatelnosti jejich žádosti podané na konzulátu v Drážďanech. Tím se nynější situace liší od okolností věci 6 Azs 165/2025, což městský soud nevzal v úvahu. Konzulát nesouhlasí s městským soudem ani v tom, že v nynější věci byla rozhodující předvídatelnost a splnitelnost podmínek pro přijetí žádosti. Žalobce sice při registraci termínu nevěděl, že jeho žádost bude nepřijatelná, ovšem jen proto nelze ignorovat nově účinné nařízení vlády (které v době registrace termínu ještě nebylo ani platné). Městský soud nemá pravdu ani v tom, že přijatelnost žádosti lze posoudit jen ve správním rozhodnutí. Rozsudek 6 Azs 165/2025 připouští, aby se konzulát zabýval přijatelností žádosti ještě předtím, než umožní žádost podat. Tuto možnost nelze vyloučit jen proto, aby žalobce mohl při soudním přezkumu správního rozhodnutí vznést námitky týkající se nařízení vlády (nadto nařízením č. 220/2019 Sb. se NSS už několikrát zabýval a označil je za souladné se zákonnými i ústavními požadavky).

7. Kasační stížnost je podle konzulátu přijatelná, protože městský soud nesprávně použil závěry rozsudků 1 Azs 43/2024 a 6 Azs 165/2025.

3. Posouzení věci

8. V řízení před městským soudem o věci rozhodoval specializovaný samosoudce (v souladu s § 31 odst. 2 s. ř. s.). NSS se proto zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy toho, kdo ji podal (§ 104a s. ř. s.). Pokud by to tak nebylo, NSS by kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou (usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, body 11 a 12). Kasační stížnost je přijatelná, dotýká-li se právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou NSS; týká-li se právních otázek, které dosavadní judikatura řeší rozdílně; vyvolává-li potřebu učinit tzv. judikatorní odklon; nebo svědčí-li o zásadním pochybení krajského (městského) soudu – o nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury či o hrubém pochybení při výkladu hmotného či procesního práva (rozsudek ze dne 31. 1. 2007, čj. 2 Azs 21/2006-59, č. 1143/2007 Sb. NSS).

9. Kasační stížnost Generálního konzulátu České republiky v Drážďanech je přijatelná. NSS totiž dosud neřešil právní otázku, kterou stížnost pokládá – zda za účinnosti novelizovaného nařízení vlády č. 220/2019 Sb. bylo povinností konzulátu umožnit vietnamskému státnímu příslušníkovi podat žádost o zaměstnaneckou kartu.

10. Kasační stížnost je také důvodná.

11. Cizinec, který na území České republiky hodlá pobývat po dobu delší než 3 měsíce a vykonávat tu zaměstnání, může požádat o vydání zaměstnanecké karty, tj. o jeden z typů povolení k dlouhodobému pobytu. Žádost o vydání zaměstnanecké karty se (až na výjimečné případy) podává na zastupitelském úřadu (§ 42g odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), a to ve státě, jehož je cizinec občanem, popřípadě který cizinci vydal cestovní doklad, nebo ve kterém cizinec oprávněně pobývá nepřetržitě po dobu nejméně 2 let (§ 169g odst. 1 téhož zákona). Ministr zahraničních věcí stanoví územní obvody zastupitelských úřadů, tj. rozhoduje, pro které státy jednotlivé zastupitelské úřady vykonávají svou činnost. Cizinci, kteří nejméně dva roky oprávněně pobývají na území Maďarska, musejí o zaměstnaneckou kartu požádat na zastupitelském úřadu v Drážďanech (nejde-li o cizince, na něž se podle vyhlášky č. 429/2010 Sb. vztahuje výjimka z tzv. místní konzulární příslušnosti).

12. Podle zákona o pobytu cizinců vláda nařízením stanoví, kolik žádostí o zaměstnaneckou kartu lze podat na konkrétním zastupitelském úřadě v průběhu jednoho roku [§ 181b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců]. Žádosti podané nad stanovený počet jsou nepřijatelné (§ 169h odst. 3 téhož zákona). Nepřijatelnost žádosti v takovém případě zjišťuje zastupitelský úřad, učiní o tom usnesení do spisu a cizinci písemně sdělí důvod nepřijatelnosti; na žádost se pak hledí, jako by nebyla podána, a řízení není zahájeno (§ 169h odst. 5 zákona). S účinností od ledna 2026 vláda nařízením stanovila, že maximální počet žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze v rámci období 1 roku podat na zastupitelském úřadu v Drážďanech, je roven nule; žádosti o zaměstnaneckou kartu lze na zastupitelském úřadu v Drážďanech podávat bez omezení, je-li žadatel a) občanem státu nebo samostatné jurisdikce, jejichž občané podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806, v platném znění, nepodléhají vízové povinnosti; státu nebo samostatné jurisdikce uvedených v příloze k vyhlášce č. 429/2010 Sb., ve znění vyhlášky č. 67/2019 Sb.; nebo státu, na jehož občany se vztahuje vládní Program kvalifikovaný zaměstnanec; nebo b) účastníkem vládního Programu klíčový a vědecký personál nebo Programu vysoce kvalifikovaný zaměstnanec (§ 2a odst. 2 nařízení č. 220/2019 Sb. ve znění novely č. 520/2025 Sb. platné od 11. 12. 2025).

13. Žádost o vydání zaměstnanecké karty je třeba podat osobně (jen v odůvodněných případech může zastupitelský úřad od povinnosti osobního podání žádosti upustit). Zastupitelské úřady přitom mohou samy určit, že cizinec je povinen si termín osobního podání žádosti předem sjednat (§ 169f odst. 1 zákona o pobytu cizinců). Za určitých okolností zastupitelský úřad nemusí cizinci termín k osobnímu podání žádosti vůbec přidělit. Tak je to například v případě, že o sjednání termínu usiluje příliš mnoho osob současně (§ 169f odst. 3 zákona o pobytu cizinců; zároveň stát, pokud povinnost osobního podání žádosti stanovil, musí vytvořit prostor k jejímu splnění, tj. nesmí svévolně fakticky znemožnit, aby se cizinci ucházeli o pobytová oprávnění – rozsudek rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS, bod 94). Stejně tak lze termín nepřidělit – podání žádosti neumožnit –, usiluje-li o sjednání termínu cizinec, který nedoloží, že k posouzení jeho žádosti je místně příslušný daný zastupitelský úřad, přestože zastupitelský úřad tuto podmínku předem stanovil, podmínka je splnitelná a nepředstavuje faktickou překážku podání žádosti (1 Azs 43/2024, body 31 a 35).

14. Naopak zastupitelský úřad nemůže odmítnout přidělit cizinci termín k osobnímu podání žádosti jen na základě domněnky, že je žádost nepřijatelná. K tomuto závěru dospěl NSS ve věci 6 Azs 165/2025, v níž řešil následující situaci. Státní příslušnice Běloruské republiky u zastupitelského úřadu usilovala o sjednání termínu k osobnímu podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Zastupitelský úřad jí termín nepřidělil – respektive odmítl vůbec registrovat její objednávku ke sjednání termínu – s odkazem na nařízení vlády vydané na základě zákona přijatého v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace. Toto nařízení vlády (č. 55/2024 Sb.) stanovilo, že žádosti, které na zastupitelských úřadech podají občané Běloruské republiky, jsou nepřijatelné. Zároveň však stanovilo výjimky – jednou z nich byla i žádost o dlouhodobý pobyt za účelem studia – a zastupitelský úřad nezveřejnil pokyn, aby cizinci už při registraci (objednávce ke sjednání termínu) dokládali, že se na ně některá z výjimek vztahuje. NSS proto dospěl k závěru, že se zastupitelský úřad dopustil nezákonného zásahu, pokud neregistroval spornou objednávku ke sjednání termínu osobního podání žádosti. Nadto NSS zastupitelskému úřadu vytkl, že svým postupem znemožnil, aby byla přijatelnost žádosti řádně posouzena, aby byly případné důvody nepřijatelnosti cizince sděleny a aby bylo případné usnesení o nepřijatelnosti přezkoumáno v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí.

15. V nynější věci není sporu o tom, že žalobce usiloval o sjednání termínu k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu u místně příslušného zastupitelského úřadu. Strany se dále shodují v popisu klíčových událostí – žalobci byl termín nejprve přidělen, poté ho však konzulát zrušil a neumožnil žalobci osobně podat žádost o zaměstnaneckou kartu. Žalobce v řízení před městským soudem za nezákonný zásah označil zrušení přiděleného termínu. Vadilo mu, že konzulát termín zrušil, přestože ho žalobce získal na základě splnění podmínek uvedených na webových stránkách konzulátu, a dále tvrdil, že konzulát termín zrušil na základě nezákonného a neústavního nařízení vlády.

16. NSS souhlasí s městským soudem (s bodem 28 napadeného rozsudku) v tom, že není důvod rozlišovat mezi zrušením přiděleného termínu a nepřidělením termínu k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Obojí se totiž děje ve fázi, kdy zastupitelský úřad – na základě zákonného oprávnění (viz § 169f zákona o pobytu cizinců) – organizuje osobní podávání žádostí s ohledem na své technické a personální kapacity; v této fázi ještě není vedeno správní řízení (to se zahajuje až podáním žádosti). Samotným přidělením termínu k osobnímu podání žádosti o pobytové oprávnění se postavení cizinců nijak nemění, nemají více (ani méně) práv, než měli předtím. Stále jim svědčí právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. právo na podání žádosti v reálném čase, důstojným způsobem a za předvídatelných a běžně splnitelných podmínek (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 8. 2012, čj. 8 As 90/2011-62, č. 2756/2013 Sb. NSS). Nelze tvrdit, že by se snad přidělením termínu právo na podání žádosti stávalo silnějším. Rozhodující tak zůstává jen to, zda cizinci bylo, či nebylo umožněno požádat o pobytové oprávnění, tj. zda měl cizinec možnost takříkajíc odvyprávět svůj příběh a vysvětlit, proč svou žádost považuje za oprávněnou. Žalobce takovou možnost nedostal, proti čemuž se bránil zásahovou žalobou.

17. Městský soud své rozhodnutí založil na argumentu, že žalobci mělo být umožněno žádost podat, třebaže bylo jisté, že žádost bude následně prohlášena za nepřijatelnou. Měl patrně za to, že účinný prostředek ochrany žalobcových práv představuje jen žaloba proti rozhodnutí správního orgánu. Trval proto na tom, že konzulát měl vydat rozhodnutí – usnesení o nepřijatelnosti. Městský soud vycházel z rozsudku ve věci 6 Azs 165/2025, který podle něj řešil situaci srovnatelnou s okolnostmi nynější věci.

18. S tím však NSS nesouhlasí. Okolnosti tehdejší věci a věci žalobce se ve významném ohledu liší, čemuž městský soud nevěnoval patřičnou pozornost. Ve věci 6 Azs 165/2025 šlo o nařízení vlády, které sice plošně vylučovalo přijatelnost žádostí podaných na zastupitelských úřadech občany určitých států, zároveň však připouštělo výjimky. NSS tehdy konzulátu vyčetl, že se vůbec nezajímal o to, zda se na cizinku některá z výjimek nevztahuje, a rovnou odmítl její požadavek na sjednání termínu k osobnímu podání žádosti o pobytové oprávnění. Oproti tomu v nynější věci jde o nařízení vlády, které – skrze stanovení nulové kvóty – vylučuje přijatelnost žádostí o zaměstnanecké karty, které na konzulátu v Drážďanech v termínu, který si sjednají, podají občané určitých států. Bez výjimek.

19. Poslední závěr je třeba rozebrat podrobněji. Nulová kvóta se podle nařízení nevztahovala na účastníky vládního Programu klíčový a vědecký personál nebo Programu vysoce kvalifikovaný zaměstnanec. První i druhý program (oba schválené usnesením vlády č. 581 ze dne 26. 8. 2019) však počítají s tím, že si jejich účastníci – cizinci usilující o vydání zaměstnanecké karty v rámci těchto programů – nemusejí sjednávat termín k osobnímu podání žádosti, protože jim příslušný zastupitelský úřad termín rovnou přidělí a sdělí jim ho přes kontaktní osobu jejich případného zaměstnavatele. Nulová kvóta se dále nevztahovala na občany států vyjmenovaných v příloze II nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1806, v příloze k vyhlášce č. 429/2010 Sb. (ve znění vyhlášky č. 67/2019 Sb.) a v Programu kvalifikovaný zaměstnanec. Ani jeden z těchto tří seznamů se nezmiňuje o Vietnamské socialistické republice. Z toho plyne, že nařízení vlády č. 220/2019 Sb. pro vietnamské občany, kteří u konzulátu v Drážďanech usilovali o sjednání termínu k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, nestanovilo žádnou výjimku, na jejímž základě by jejich případně podaná žádost mohla být přijatelná. Za těchto okolností tedy nepřicházelo v úvahu, aby vietnamští občané (ať už při sjednávání termínu, či při osobním podání žádosti) uvedli něco, co by mohlo zvrátit nepřijatelnost jejich žádosti. Už z cestovního dokladu, který žalobce – v souladu s pokyny na webových stránkách konzulátu – přiložil k objednávce (registraci) ke sjednání termínu, tedy bylo zřejmé, že jeho žádost o zaměstnaneckou kartu nebude věcně posouzena.

20. Nynější věc se proto odlišuje od věci 6 Azs 165/2025 a podobá se spíše věci 1 Azs 43/2024, kde byla nepřijatelnost žádosti – s ohledem na nedostatek místní konzulární příslušnosti – také zřejmá už ve fázi sjednávání termínu. V druhé z těchto věcí NSS netrval na tom, že měl konzulát podání žádosti umožnit. Uvedl, že pokud se po státu požaduje, aby přizpůsobil své možnosti poptávce po termínech k osobnímu podání žádostí o pobytová oprávnění tak, aby žádosti bylo možné podávat v reálném čase a lidsky důstojným způsobem, pak by bylo nespravedlivé a nelogické bránit zastupitelským úřadům, aby už ve fázi přidělování termínů zkoumaly svou místní příslušnost s cílem neplýtvat termíny pro osoby, u nichž shledají svou nepříslušnost (1 Azs 43/2024, bod 34). NSS nevidí důvod, proč tento závěr obdobně neuplatnit také v nynější věci.

21. Městský soud zdůrazňoval, že bylo namístě umožnit žalobci žádost podat, aby konzulát mohl vydat soudně přezkoumatelné správní rozhodnutí. NSS si je vědom, že tento argument sám použil ve věci 6 Azs 165/2025. Zároveň tehdy zdůraznil, že se nejedná o argument obecný, ale že jen v tehdejší konkrétní věci žaloba na ochranu před nezákonným zásahem neposkytovala dostatečnou ochranu (6 Azs 165/2025, bod 36). Nemohla, protože zákonnost zásahu tehdy záležela (mimo jiné) na tom, zda se na cizinku vztahovala výjimka obsažená v nařízení vlády; konzulát ani soudy to však nemohly zjistit, protože cizinka nedostala prostor to uvést. Obecně však neplatí, že by soudy poskytovaly ochranu veřejným subjektivním právům jen v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, respektive že by to v tomto typu řízení činily účinněji než v řízení o žalobě na ochranu proti nezákonnému zásahu. Jinak řečeno, obecně neplatí, že postupy správních orgánů musejí být završeny rozhodnutím, aby je bylo možné soudně přezkoumat.

22. A neplatí to ani v žalobcově věci. V té je totiž posouzení zákonnosti postupu konzulátu závislé na stejném kritériu, jako by bylo posouzení zákonnosti případného usnesení o nepřijatelnosti žádosti: zásadní je zjištění, zda nařízení vlády č. 220/2019 Sb. (ve znění účinném od ledna 2026) bylo v souladu se zákony, unijním právem a ústavním pořádkem. Pokud by nařízení vlády soud shledal nezákonným či neústavním, bylo by – z pohledu účinné (praktické) ochrany žalobce – dokonce lépe, aby se tak stalo v řízení o zásahové žalobě proti nepřidělení termínu. Žalobce by totiž už při osobním podání žádosti (tj. při prvním osobním kontaktu s konzulátem) dostal příležitost uvést vše potřebné. Kdežto pokud by byl konzulát nucen žalobcovu žádost „nabrat“ jen za účelem vydání soudně přezkoumatelného usnesení o její nepřijatelnosti, neměl by důvod dát žalobci prostor odvyprávět jeho příběh. Žalobce by tak po případném zrušení usnesení o nepřijatelnosti musel na konzulát znovu, a věcné rozhodnutí o jeho žádosti by se tak ještě oddálilo.

23. Městský soud dále uvedl, že konzulát měl žalobci umožnit žádost podat, protože na svých webových stránkách předem – ve chvíli, kdy se žalobce ke sjednání termínu objednával (registroval) – neuvedl, že termíny k podání žádosti nebude sjednávat s vietnamskými občany. Ani s tímto argumentem NSS nesouhlasí. Účinnost právního předpisu totiž nezáleží na tom, zda a kdy o něm zastupitelský úřad informuje na svých webových stránkách. A postrádalo by smysl rozlišovat mezi cizinci, kteří se o novelizaci nařízení vlády (tj. o nulové kvótě pro vietnamské občany) dozvěděli z webových stránek konzulátu už při sjednávání termínu, a mezi těmi, kteří to zjistili až později. Není logické, aby prvním nebylo umožněno osobní žádost podat, zatímco druhým ano, ačkoli by u obou skupin bylo předem vyloučeno, aby jim byla vydána zaměstnanecká karta.

24. NSS trvá na tom, že podmínky pro přidělení termínu k osobnímu podání žádosti o pobytové oprávnění musejí být pro cizince předvídatelné a běžně splnitelné (1 Azs 43/2024, bod 35). Posouzení, zda tyto požadavky byly naplněny, se však neodvíjí jen od obsahu webových stránek zastupitelského úřadu. Předvídatelnost podmínek pro přidělení termínu totiž NSS zdůrazňuje ve spojitosti s požadavkem na spravedlivý proces, tj. na nikoli svévolný a zákonný postup zastupitelského úřadu. Od toho nelze odhlédnout. V nynější věci konzulát žalobci neumožnil podat žádost o zaměstnaneckou kartu, protože tu s ohledem na nařízení vlády nebyla šance, že by žalobcova žádost mohla být přijatelná. Postup konzulátu přitom nevybočoval z mezí daných právními předpisy a nikdo ani netvrdí, že by byl svévolný (že by konzulát s žalobcem zacházel jinak než s jinými osobami, přijatelnost jejichž žádosti byla nařízením vlády vyloučena). O novelizovaném nařízení vlády nadto konzulát žalobce informoval několik dní poté, kdy nařízení vešlo v platnost, a o zrušení termínu v důsledku této novelizace se žalobce dozvěděl s předstihem dvou měsíců.

25. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl NSS k tomuto závěru. Zásah konzulátu, který spočíval v nepřidělení (zrušení) termínu osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, nemohl být nezákonný jen proto, že k němu konzulát přistoupil na základě „předposouzení“ přijatelnosti žádosti. Konzulát totiž takto postupoval za situace, kdy byla nepřijatelnost žádosti zřejmá a nezpochybnitelná už na základě žalobcova občanství (cestovního dokladu) a kdy žalobce ani při sjednávání termínu, ani při osobním podání žádosti nemohl uvést nic, co by nepřijatelnost jeho žádosti zvrátilo. Městský soud se proto měl zabývat dalšími žalobními námitkami, tedy zjistit, zda bylo nařízení vlády, které odůvodňovalo postup konzulátu, zákonné a ústavní. Byť totiž nikdo nezpochybňuje, že konzulát postupoval v souladu s právním předpisem, mohl být jeho postup (zásah) přesto nezákonný. Nezákonným zásahem správního orgánu je i jednání v situaci, kdy se správní orgán řídí podzákonným právním předpisem, který je však nezákonný, případně kdy se řídí neústavním zákonem (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 11. 2020, čj. 2 As 116/2017-94, bod 33). Jde-li o problematický podzákonný právní předpis, soud sám posoudí jeho soulad se zákony a ústavním pořádkem (čl. 95 odst. 1 Ústavy); tím se mu otevře prostor pro zjištění nezákonnosti i u takového zásahu, kterého se správní orgány musely dopustit, protože jim to ukládal právní předpis.

26. Městský soud zákonnost § 2a odst. 2 nařízení vlády č. 220/2019 Sb. ve znění účinném od ledna 2026 nehodnotil. Dospěl totiž k nesprávnému právnímu závěru, že konzulát byl povinen žalobci umožnit podat žádost o zaměstnaneckou kartu, třebaže v ní žalobce nemohl uvést nic, co by zvrátilo předem zřejmou nepřijatelnost žádosti. V důsledku toho městský soud odkázal žalobce s námitkami týkajícími se nařízení vlády až na řízení o žalobě proti rozhodnutí konzulátu. Protože takový závěr neobstojí, bude nyní úkolem městského soudu, aby se zabýval i těmito žalobními námitkami. Není totiž na NSS, aby se nevypořádanými žalobními námitkami zabýval jako první (může-li městský soud žalobci poskytnout účinnou ochranu, a contrario 2 As 116/2017, body 53 a 54). NSS tak jen připomíná, že se zákonnosti řešeného nařízení vlády už věnoval, nikoli však po jeho novelizaci účinné od ledna 2026 (rozsudky ze dne 14. 7. 2022, čj. 4 Azs 14/2022-34, body 16 až 19; ze dne 29. 7. 2024, čj. 5 Azs 284/2023-35, body 41 až 43; a ze dne 17. 12. 2024, čj. 4 Azs 48/2024-44, body 46 až 50).

4. Závěr a náklady řízení

27. NSS shrnuje, že napadený rozsudek zrušil, protože městský soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Zásah konzulátu, který spočíval v nepřidělení (zrušení) termínu osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, označil městský soud za nezákonný jen proto, že k němu konzulát přistoupil na základě „předposouzení“ přijatelnosti žádosti. Takový závěr nebyl správný, protože se konzulát zásahu dopustil za situace, kdy byla nepřijatelnost žádosti zřejmá a nezpochybnitelná už na základě žalobcova občanství (cestovního dokladu) a kdy žalobce (ať už při sjednávání termínu, či při osobním podání žádosti) nemohl uvést nic, co by nepřijatelnost žádosti zvrátilo.

28. V novém řízení je městský soud vázán právním názorem, který NSS v nynější věci vyslovil, tj. že samo neumožnění žádost podat v žalobcově případě nepředstavuje nezákonný zásah. Městskému soudu se tak otevírá prostor zabývat se těmi žalobními námitkami, ke kterým se – s ohledem na svůj nesprávný právní názor – zatím nevyjádřil. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. srpna 2026 Michaela Bejčková předsedkyně senátu