2 Ads 249/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: V. P., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2024, čj. MPSV-2024/249414-911, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, čj. 2 Ad 37/2024-32, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Úřad práce České republiky, krajská pobočka pro hlavní město Prahu, zamítl rozhodnutím ze dne 10. 10. 2022, čj. 1583047/22/AB, žádost žalobce o příspěvek na bydlení od 1. 7. 2022 do 30. 9. 2022. Rozhodl podle § 61 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, protože žalobce neuposlechl výzvu k doložení rozhodných skutečností. Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 11. 2022, čj. MPSV-2022/200159-911, žalobcovo odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí úřadu práce. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 26. 2. 2024, čj. 4 Ad 32/2022-46, zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost, které NSS vyhověl a rozsudkem ze dne 30. 10. 2024, čj. 2 Ads 62/2024-56, zrušil jak rozsudek městského soudu, tak i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Žalovaného zavázal zejména k podrobnějšímu zkoumání otázky objasnění všech podstatných skutečností pro rozhodnutí o nároku na dávku a adekvátnímu procesnímu postupu úřadu práce ve snaze toho docílit. Pokud by dospěl k závěru, že některé skutečnosti zůstaly neobjasněny, posoudí řádnost výzvy učiněné úřadem práce vůči žalobci. NSS výslovně uvedl, že se nijak nezabýval věcným posouzením splnění podmínek nároku na příspěvek na bydlení podle § 24 zákona o státní sociální podpoře (rozsudek čj. 2 Ads 62/2024-56, body 25 a 26).

2. Žalovaný v následném řízení vydal napadené rozhodnutí, kterým rozhodnutí úřadu práce čj. 1583047/22/AB změnil tak, že dávka státní sociální podpory příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2022 se žalobci nepřiznává podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře v návaznosti na § 24 odst. 5 téhož zákona. Dodal, že žalobce byl výzvou úřadu práce zatěžován zbytečně, neboť skutečnosti svědčící o tom, že nárok na dávku nemá, již byly známy. Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce žalobou k městskému soudu, který jí vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

3. Jednou z podmínek pro přiznání příspěvku na bydlení podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře je vlastnický nebo nájemní vztah k bytu ve smyslu § 24 odst. 5 téhož zákona. Žalobce doložil smlouvu o ubytování. Podle městského soudu žalovaný chybně dovodil absenci nájemního vztahu pouze z názvu uzavřené smlouvy, ačkoli je z jejího obsahu zřejmé, že jejím předmětem je dlouhodobé ubytování v pokoji č. XA se sociálním zařízením a kuchyňským koutem společnými s pokojem č. XB, za cenu 495 Kč na den, na dobu od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022. Obsah smlouvy lze podle městského soudu podřadit pod obecná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, o nájmu, tedy jedna strana se zavazuje přenechat druhé věc k dočasnému užívání za určité nájemné.

4. Městský soud odkázal na rozsudek NSS ze dne 20. 9. 2024, čj. 4 Ads 129/2024-23, bod 27, podle kterého žádný právní předpis neklade na poskytnutí dávky státní sociální podpory příspěvek na bydlení podmínku, že by na předloženou smlouvu musela dopadat ustanovení o nájmu bytu podle občanského zákoníku. Podle městského soudu je tedy i smlouva o ubytování typem smlouvy nájemní.

5. Ve vztahu k další podmínce, tedy naplnění definice bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, je podle městského soudu rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné. Žalovaný tuto podmínku směšuje se splněním podmínky existence nájemního (či vlastnického) vztahu. Ve vztahu k posouzení definice bytu neučinil dostatečná skutková zjištění ani neuvedl přezkoumatelné úvahy. Dle judikatury NSS nestačí, pokud je obytná místnost fakticky užívána jako byt. Pro výplatu příspěvku na bydlení je zapotřebí naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému bydlení podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností jako bytu. Žalovaný si však vyjádření stavebního úřadu nevyžádal. Přitom o prostoru, který žalobce obývá, měl jen velmi omezené informace. Bylo pro něj zjevně klíčové, že sociální zařízení a kuchyňský kout jsou sdílené. Ani tato informace však nebyla přezkoumatelně zhodnocena ve vztahu k vyhlášce č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění do 31. 12. 2023, a nelze seznat, na základě jakých ustanovení je obývaný prostor dle názoru žalovaného vyloučen z definice bytu. Městský soud žalovaného zavázal zejména k posouzení, zda žalobcem obývaný prostor splňuje definici bytu dle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, postavení na jisto, jak je prostor zkolaudován, a zahrnutí podkladů do spisu.

II. Argumentace účastníků řízení Kasační stížnost žalovaného

6. Proti rozsudku městského soudu brojí žalovaný (stěžovatel) kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Podle žalovaného je smlouva o ubytování sice z hlediska občanskoprávních vztahů svou charakteristikou blízká smlouvě nájemní, neboť věc je dočasně přenechávána druhé osobě k užívání za úplatu. Nicméně v případě smlouvy o ubytování je konkrétně specifikováno, co je předmětem dočasného užívání druhou osobou za úplatu, a to ubytování v zařízení k tomu určeném. Pro tyto odlišnosti je smlouva o ubytování samostatným smluvním typem bez ohledu na systematiku občanského zákoníku.

7. Z důvodové zprávy k zákonu č. 252/2014 Sb., novelizujícímu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, vyplývá, že zákonodárce výslovně vylučuje smlouvy o ubytování, jejichž specifikum oproti nájemní smlouvě spočívá právě ve vymezení „ubytování v zařízení k tomu určeném.“ Závěr městského soudu o tom, že výklad předestřený v napadeném rozsudku je v souladu se smyslem a účelem příspěvku na bydlení, je zcela lichý, neboť zákonodárce jednoznačně vyloučil nárok na příspěvek při bydlení v ubytovacím zařízení.

8. Stěžovatel nesouhlasí, že by absenci nájemního vztahu dovodil pouze z názvu uzavřené smlouvy. Žalobcem předložená smlouva obsahově jednoznačně odpovídá smlouvě o ubytování, tedy poskytování ubytování na přechodnou dobu v ubytovacím zařízení. Obsah tedy odpovídá názvu a nejedná se o typ smlouvy zakládající nájemní vztah. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí aplikoval judikaturu NSS, konkrétně usnesení ze dne 15. 2. 2023, čj. 4 Ads 76/2022-29, bod 14, k čemuž se městský soud nevyjádřil.

9. Stěžovatel připomíná, že ve věci žádosti téhož žalobce o příspěvek na bydlení na základě smlouvy o ubytování ve stejném ubytovacím zařízení, jako je tomu nyní, NSS kasační stížnost žalobce proti zamítavému rozsudku městského soudu odmítl pro nepřijatelnost usnesením ze dne 1. 8. 2024, čj. 6 Ads 126/2024-45, přičemž v bodě 9 uvedl, že smlouva o ubytování v kontextu posuzování nároku na příspěvek na bydlení podle ustálené judikatury NSS nezakládá nájemní vztah. Závěr městského soudu, že smlouva o ubytování je smlouvou nájemní, je tedy v rozporu s judikaturou NSS.

10. Ve vztahu k přezkoumatelnosti posouzení toho, zda obývaný prostor představuje byt, stěžovatel uvádí, že ve spise úřadu práce je založeno sdělení Úřadu městské části Praha 3, odboru výstavby, ze dne 31. 3. 2022, ze kterého vyplývá, že stavba „U. F. v P. X – Ž. v ulici N. Ch.“ je kolaudována jako ubytovna a nejsou v ní žádné byty. I když jde o stanovisko k plnění podmínek doplatku na bydlení, jednoznačně z něj vyplývá, jak je prostor kolaudován a k jakému způsobu užívání je určen. Mimo to je ve spise úřadu práce založen informativní výpis z katastru nemovitostí, z něhož je patrné, že se jedná o stavbu občanské vybavenosti. Stěžovatel vycházel z dostatečných skutkových zjištění a podkladů k obytnému prostoru; situaci dobře zná z opakovaných žádostí.

11. Z napadeného rozhodnutí rovněž nijak nevyplývá, že by informace o sdílené kuchyni a sociálním zařízení byly klíčové pro hodnocení, zda se jedná o byt. Podstatná je naopak skutečnost, že žalobce bydlí na ubytovně, ve které není zkolaudovaný žádný byt, a obývaný prostor není účelově určen k trvalému bydlení. Sám žalobce během řízení před městským soudem předložil nové stanovisko stavebního úřadu ze dne 13. 5. 2025, podle kterého je objekt N. Ch. kolaudován jako ubytovna, ve které jsou ubytovací jednotky, nikoli byty. Stavební úřad také uvedl, že jsou splněny podmínky podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Jak již sdělil stěžovatel městskému soudu v reakci na toto podání, stanovisko stavebního úřadu je vnitřně rozporné.

12. Stěžovatel připouští, že nevěnoval otázce definice bytu obsáhlou argumentaci, to však jednak proto, že žalobce nezpochybňuje, že bydlí na ubytovně (a tuto skutečnost opakovaně řešili stěžovatel i městský soud v předchozích řízeních), ale také proto, že po nesplnění podmínky existence nájemního vztahu dle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře je již nadbytečné zabývat se tím, zda pokoj na ubytovně splňuje zákonnou definici bytu (viz usnesení NSS čj. 6 Ads 126/2024-45, bod 10). Vyjádření žalobce

13. Žalobce navrhl kasační stížnost zamítnout. Aplikaci usnesení NSS čj. 6 Ads 126/2024-45 považuje za problematickou, protože toto usnesení odkazuje na rozsudek ze dne 21. 1. 2011, čj. 4 Ads 132/2010-96, a dále pouze na odmítací usnesení. V rozsudku čj. 4 Ads 132/2010-96 je pak nesplnění podmínky nájemního vztahu dovozeno v odlišné situaci od té jeho.

14. Podle žalobce judikatura k příspěvku na bydlení prodělává vývoj, do popředí se dostává potřeba bydlení jako rozhodující pro přiznání. Potřebu bydlení jako podstatný znak pro výklad pojmu nájemní vztah ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře uznal NSS v rozsudku čj. 4 Ads 129/2024-23, bodech 27 a 30, kde uvedl, že podstatná je existence nájemního vztahu uspokojujícího potřeby bydlení, nemusí jít tedy o nájem bytu.

15. Podmínku kolaudace objektu jako bytu je dle žalobce nutné posuzovat s ohledem na mezinárodní závazky ČR, konkrétně čl. 28 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. V souvislosti s tímto ustanovením mají osoby se zdravotním postižením právo na přiměřenou životní úroveň, což vyžaduje sledování toho, zda sociální programy, politika, strategie ke snížení chudoby a národní rozvojové plány zajišťují mimo jiné dodržování práva na bydlení. Libovůle státu je proto vyloučena.

16. Bytová krize vede mnoho lidí (zvláště z řad zranitelných skupin) k bydlení na ubytovně. Nelze proto vycházet z paušálního hodnocení, že u ubytovacího zařízení se nepředpokládá trvalé bydlení. Stěžovatel vysvětluje, proč byly v jeho případě smlouvy na několik měsíců, byť byla původně na dobu neurčitou.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

17. Kasační stížnost je přípustná a lze ji projednat.

18. Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, NSS kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního NSS podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, Ostapenko, v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. Dovodil, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou NSS; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

19. Přijatelnost kasační stížnosti odůvodňuje otázka, zda lze v rozhodnutí krajského soudu shledat zásadní pochybení (k přijatelnosti kasační stížnosti žalovaného srov. rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2007, čj. 2 Azs 21/2006-59, č. 1143/2007 Sb. NSS a např. také rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2026, čj. 5 Azs 225/2025-33, bod 8).

20. Kasační stížnost není důvodná.

21. Jádrem sporu jsou dvě otázky. Stěžovatel zpochybňuje zákonnost právního posouzení městského soudu ve vztahu k podmínce existence nájemního vztahu a správnost jeho závěru, že odůvodnění naplnění definičních podmínek „bytu“ trpí nepřezkoumatelností.

22. Podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře má za splnění dalších podmínek nárok na příspěvek na bydlení vlastník nebo nájemce bytu.

23. Podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře se bytem pro účely tohoto zákona rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt. III.A) Smlouva o poskytnutí sociální služby je specifická a závěry k ní nelze přímo přenést na smlouvy o ubytování

24. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal úvahy městského soudu o splnění podmínek § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře uzavřením smlouvy o ubytování. Zaměřil se na to, zda odkazovaný rozsudek NSS čj. 4 Ads 129/2024-23 poskytuje oporu pro jeho závěry shrnuté výše.

25. Kasační soud se v rozsudku čj. 4 Ads 129/2024-23 zabýval povahou smlouvy o poskytnutí sociální služby podle § 91 odst. 2 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, obsahující mimo jiné závazek poskytovatele služby poskytnout žadatelce prostory (lůžkovou jednotku) k ubytování a závazek žadatelky za toto užívání jednotky zaplatit. Podle NSS tak mezi poskytovatelem a žadatelkou vznikl nájemní vztah ke dvoulůžkové bytové jednotce (bod 23). NSS citoval rozsudek Nejvyššího soudu, podle kterého závazek o přenechání pokoje v rámci smlouvy o poskytnutí sociální služby za úplatu k dočasnému užívání (sjednanému na dobu neurčitou) je srovnatelný s nájmem, s modifikacemi vyplývajícími ze zákona o sociálních službách, které zohledňují charakter poskytované sociální služby. Nejvyšší soud dodal, že není namístě použít subsidiárně úpravu smlouvy o ubytování podle § 2326 a násl. občanského zákoníku jako přechodného nájmu, protože smlouva nepředpokládala, že klientka uspokojuje svou bytovou potřebu primárně jinde a v zařízení poskytujícím sociální službu je jen na přechodnou dobu. Zároveň však není použitelná ani speciální úprava nájmu bytu, jehož účelem je zajištění bytových potřeb nájemce v režimu relativně kogentní úpravy chránící nájemce, se speciálními výpovědními důvody atd. Subsidiárně se použije obecná úprava nájmu dle § 2201 a násl. občanského zákoníku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3139/2020).

26. Podle rozsudku NSS čj. 4 Ads 129/2024-23, bodu 27, z § 24 odst. 1, 2 a 5 zákona o státní sociální podpoře nevyplývá, že nájmem bytu se zde rozumí pouze nájem bytu podle občanského zákoníku. S odkazem na toto obecné, a tudíž široké vymezení nájmu v zákoně o státní sociální podpoře NSS zmínil rozsudek ze dne 21. 7. 2008, čj. 4 Ads 62/2007-72, připomínající, že je na vůli zákonodárce, jak vymezí podmínky státní sociální podpory.

27. Z rozsudku čj. 4 Ads 129/2024-23 vyplývá, že pojem „nájemce bytu“ podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře nezahrnuje pouze nájemce, který s vlastníkem bytu uzavřel smlouvu o nájmu bytu podle občanského zákoníku, ale také osobu, která uzavřela smlouvu o poskytnutí sociální služby. Vzhledem k souhlasnému převzetí citace Nejvyššího soudu z rozsudku sp. zn. 26 Cdo 3139/2020, který vylučuje aplikaci úpravy smlouvy o ubytování na smlouvu o poskytnutí sociální služby právě kvůli absenci předpokladu uspokojování bytové potřeby primárně jinde a nikoli jen přechodné době ubytování v zařízení, nelze z tohoto rozsudku seznat jakýkoli názor na to, zda smlouva o ubytování může představovat nájemní vztah spadající pod § 24 zákona o státní sociální podpoře. Nelze to dovodit ani z bodu 27 rozsudku čj. 4 Ads 129/2024-23, o který se opírá v napadeném rozsudku městský soud. Tvrzení o obecném a širokém vymezení nájmu nelze číst izolovaně a jako znění právního předpisu. Zmíněnou větu je třeba dát do kontextu se skutkovými okolnostmi případu, kterým se NSS zabýval v dané věci. A tam šlo o široké vymezení pojmu nájem pouze ve vztahu ke smlouvě o poskytnutí sociální služby. Městský soud opřel své právní posouzení o zjednodušený, a tedy nesprávný závěr, že z rozsudku NSS čj. 4 Ads 129/2024-23 plyne, že smlouva o ubytování je typem smlouvy nájemní, a podmínka existence nájemního vztahu je tak v této věci splněna. III.B) Podle judikatury NSS žadatel, který uzavřel smlouvu o ubytování, není nájemce bytu podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře

28. Protože na tuto věc nejsou přenositelné závěry rozsudku čj. 4 Ads 129/2024-23, bylo nutné zabývat se tím, jak judikatura NSS hodnotí smlouvu o ubytování ve vztahu k podmínkám statusu „nájemce bytu“ dle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. V kasační stížností zmíněném usnesení čj. 4 Ads 76/2022-29, bodě 14, sice NSS uvedl, že na základě smlouvy o ubytování nevznikl nájemní vztah, ale učinil tak výslovně ve vztahu k danému případu, který se týkal jiného žadatele, a tedy jiných skutkových okolností. V odůvodnění není blíže rozebrána samotná povaha konkrétní smlouvy o ubytování, nadto hlavní řešenou otázkou spíše byla možnost proplatit v rámci dávky příspěvek na bydlení náklady spojené se stěhováním. Obytný prostor navíc nesplňoval definici bytu. Z této strohé zmínky lze proto stěží dovodit širší závěry. Byť by jistě bylo vhodnější, kdyby nějaké stanovisko k argumentaci tímto usnesením městský soud zmínil, to, že tak neučinil, nepředstavuje vadu, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozsudku.

29. Naproti tomu v usnesení ze dne 1. 8. 2024, čj. 6 Ads 126/2024-45, bodu 9, týkajícím se téhož žadatele – nynějšího žalobce – NSS s odkazem na vlastní judikaturu uvedl, že smlouva o ubytování v kontextu posuzování nároku na příspěvek na bydlení nezakládá nájemní vztah. Nepřesně odkázal na usnesení čj. 4 Ads 76/2022-29 (viz výše), nicméně citoval i rozsudek ze dne 21. 1. 2011, čj. 4 Ads 132/2010-96. Ač ten pojednává primárně o situaci, kdy žadatelka nebyla ke dni podání žádosti o příspěvek na bydlení nájemkyní bytu, který označila v žádosti o příspěvek na bydlení, a uplynula již i doba, po kterou jí bylo umožněno po skončení nájemního vztahu (po vyloučení z bytového družstva) v bytě bydlet až do jeho vyklizení (tato doba představuje vztah kladený na roveň době trvání nájemního vztahu), NSS se vyjádřil k problematice šířeji, a i tato úvaha byla součástí rozhodovacích důvodů.

30. Dodal totiž, že z obsahu správního spisu je zřejmé, že žadatelka nebyla ani vlastnicí bytu či nájemkyní jakéhokoliv jiného bytu nebo obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu (§ 717 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – nájem obytné místnosti určené k trvalému bydlení), jak přepokládá § 24 odst. 1 věta druhá zákona o státní sociální podpoře ve znění do 31. 12. 2006. Tento rozsudek je aplikovatelný i nyní, ačkoli tehdy aplikované ustanovení obsahovalo (oproti znění rozhodnému pro tuto věc) následující formulaci: „Za nájemce bytu se považuje též nájemce obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu.“ Zvláštním právním předpisem byl, jak uvedl NSS, právě občanský zákoník a § 717. Novelou provedenou zákonem č. 112/2006 Sb. se tato formulace toliko přesunula do § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře a vydržela zde ve stejném znění až do 31. 12. 2014, kdy ji odstranil čl. XXIII bod 2 zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva. Důvodová zpráva k tomu konstatovala: „V úpravě příspěvku na bydlení se promítají změny, ke kterým dochází v úpravě nájmu bytu v NOZ oproti dosavadní úpravě, na jehož ustanovení se odkazuje v § 24 odst. 2.“ Cílem zákonodárce tedy byla toliko formulační úprava; na povaze právního pravidla, tedy vymezení „nájemce bytu“ jako toho, kdo si pronajímá byt nebo obytné místnosti určené k trvalému bydlení, tedy nechtěl nic měnit.

31. V usnesení čj. 6 Ads 126/2024-45, bodě 9, NSS ocitoval též své usnesení ze dne 8. 8. 2023, čj. 10 Ads 11/2022-30, bod 9, ve kterém konstatoval, že ze smlouvy o ubytování nevznikl žadateli nájemní vztah. Závěr, že smlouva o ubytování nesplňuje podmínky pro vznik nájemního vztahu, nebyl vázán na povinnost nájemce být v tomto bytě hlášen k trvalému pobytu, což bylo tehdy jednou ze zákonných podmínek pro nárok na dávku. Stejně vyznívá rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2015, čj. 2 Ads 168/2015-32, bod 18, na který právě citované usnesení desátého senátu odkazuje. Uvádí, že příspěvek na bydlení není určen pro každou formu bydlení, ale pro takovou, u které lze předpokládat, že má trvalejší povahu a že se v daném bytě žadatel skutečně zdržuje. Je proto opodstatněné, že je s tím provázána i podmínka být zde přihlášen k trvalému pobytu (obdobně též rozsudky ze dne 21. 6. 2017, čj. 6 Ads 298/2016-14, a ze dne 15. 2. 2023, čj. 4 Ads 76/2022-29, bod 15). Ke stejnému závěru dospěl ve vztahu k smlouvě o ubytování na vysokoškolské koleji NSS i v rozsudku ze dne 12. 7. 2017, čj. 6 Ads 134/2017-19, bodech 6 a 12.

32. Podmínka hlášeného trvalého pobytu byla z § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře odstraněna novelou provedenou zákonem č. 363/2019 Sb. V důvodové zprávě však tato změna vysvětlena není, neboť byla přijata na základě pozměňovacího návrhu poslankyně Jany Pastuchové, která ve druhém čtení během 34. schůze Poslanecké sněmovny dle stenoprotokolu uvedla, že cílem pozměňovacího návrhu bylo zamezit zneužití tohoto institutu tím, že žadatelé o dávku odhlašují z trvalého pobytu osoby, které mají příjem. Cílem pozměňovacího návrhu tak bylo vzít v potaz faktický okruh všech posuzovaných osob v daném bytě. O tomto pozměňovacím návrhu již žádná následná diskuze neproběhla a byl ve třetím čtení přijat (35. schůze, 238. hlasování, 6. 11. 2019, dostupné online na https://www.psp.cz/eknih/2017ps/stenprot/035schuz/s035372.htm).

33. Jak také vyplývá z odkazů NSS na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 138/01, extenzivní výklad § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře s cílem umožnit přiznání nároku na příspěvek na bydlení i žadatelům, kteří byt užívají na základě jiného titulu, není v tomto případě namístě (rozsudek NSS čj. 2 Ads 168/2015-32, bod 19, ale také např. rozsudky ze dne 29. 10. 2015, čj. 9 Ads 227/2015-41, či ze dne 23. 10. 2019, čj. 5 Ads 203/2018-22, bod 20).

34. Z výše uvedeného vyplývá tedy jednoznačný závěr, že aby žadatel mohl být považován za „nájemce bytu“ ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, je nezbytné, aby právní titul, na základě kterého užívá byt, byl nejen obecně blízký nájmu, ale aby to byl právní vztah ze své podstaty trvalejší povahy, tzn. aby šlo o uspokojování potřeby bydlení. A právě to obecně smlouva o pronájmu prostor k bydlení v ubytovně nesplňuje.

35. Právní názor městského soudu je tedy nesprávný. Jak ale správně předeslal městský soud v bodě 21 napadeného rozsudku, smlouvu nelze hodnotit jen dle jejího názvu. Právní jednání je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§ 555 odst. 1 občanského zákoníku). Je tedy možné, aby smlouva označená jako smlouva o ubytování splňovala podmínky nájemní smlouvy dle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. Městský soud v napadeném rozsudku vzhledem ke svému právnímu závěru ustal u toho, že označený smluvní typ (smlouva o ubytování) může splňovat podmínky § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, a proto měl posouzení stěžovatele za nesprávné. To mu však zabránilo adekvátně posoudit, zda je napadené rozhodnutí přezkoumatelné. III.C) Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné

36. Stěžovatel se v napadeném rozhodnutí povahou předložené smlouvy nijak věcně nezabýval. Na str. 5 po výčtu doložených skutečností pouze konstatoval: „Z výše uvedených skutečností odvolací orgán zjistil, že účastník řízení není vlastníkem ani nájemcem výše uvedeného bytu. Dávku nelze přiznat osobě, která užívá byt na základě smlouvy o ubytování.“ To však bez bližší analýzy, proč se jedná o smlouvu o ubytování. Následně se ale v rámci posuzování toho, zda je splněna podmínka § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, že žadatel je nájemce „bytu“, více věnoval povaze právního vztahu žalobce k „pokoji č. XA“. Na str. 5 a 6 stěžovatel uvedl, že „pokoj XA, který má sociální zařízení a kuchyňský kout společný s pokojem XB v P. Ch. tuto podmínku [§ 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře – pozn. NSS] nesplňuje. Z tohoto důvodu dle odvolacího orgánu neobstojí námitka účastníka řízení, že i smlouva o ubytování je svojí povahou nájemní smlouvou.“ V napadeném rozhodnutí absentuje jakákoli úvaha k povaze předložené smlouvy, tedy např. zda je jejím cílem poskytnout ubytování bez úmyslu uspokojit tím bytovou potřebu žalobce.

37. Stěžovatel sice správně konstatoval, že uzavřením smlouvy o ubytování nedojde k naplnění podmínky podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, neaplikoval však obecné závěry přezkoumatelně na konkrétní žádost žalobce. Tímto NSS nepředjímá, jakou má smlouva povahu, ale pokud nadále stěžovatel setrvá na názoru, že nesplňuje požadavky nájemní smlouvy, musí odůvodnit proč, a to nikoli jen odkazem na její název.

38. Lze shrnout, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, ačkoli je obecně založeno na správném výkladu § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. Závěr městského soudu o nutnosti zrušit stěžovatelovo rozhodnutí tedy obstojí, NSS proto kasační stížnost zamítl a nesprávné důvody pro zrušení nahradil svými. Pro správní orgán je tak závazný právní názor městského soudu korigovaný právním názorem NSS (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS, bod 76 a dále např. rozsudek NSS ze dne 14. 11. 2024, čj. 6 Ads 236/2023-34, bod 30).

39. Pro úplnost soud dodává, že žalobce navrhoval dovodit potřebu extenzivního výkladu rozhodných ustanovení z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. V rozsudku ze dne 6. 11. 2025, čj. 22 Ads 179/2025-46, bodech 14 a 15, NSS uvedl, že práva na přiměřenou životní úroveň a na nezávislý způsob života vyplývající z čl. 28 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením jsou veřejná subjektivní práva a patří mezi práva sociální. Směřují vůči veřejné moci a mohou být uplatněna prostřednictvím konkrétního zákona, resp. provádějícího ustanovení. Zákonné provedení těchto práv je obsažené primárně v § 38 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, na který navazuje např. příspěvek na péči (body 16 a 17). Právní úprava příspěvku na bydlení dodržení mezinárodních závazků ČR vůči osobám se zdravotním postižením neřeší. Podmínky pro jeho poskytnutí nejsou navázány na zdravotní postižení, smyslem a účelem příspěvku na bydlení je finanční pomoc oprávněným osobám s krytím životních nákladů na bydlení v situaci, kdy jejich výdaje na bydlení přesahují zákonem stanovený podíl na jejich příjmech (rozsudek čj. 4 Ads 129/2024-23, bod 29). Není tedy důvod vykládat podmínky přiznání příspěvku na bydlení prostřednictvím Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, jestliže tento institut není provedením takového mezinárodního závazku ČR. III.D) Žalovaný nemusel hodnotit povahu obývaných prostor

40. Vzhledem k tomu, že stěžovatel dospěl k závěru, že žalobce není „nájemce bytu“ dle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, postupoval v souladu s judikaturou v tom smyslu, že při nesplnění této podmínky logicky již nebylo třeba posoudit, zda obývaný prostor naplňuje definici „bytu“ podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře (výslovně v usneseních ze dne 8. 8. 2023, čj. 10 Ads 11/2022-30, bod 9 a ze dne 1. 8. 2024, čj. 6 Ads 126/2024-45, bod 10; stejný závěr však vyplývá z kumulativnosti podmínek pro přiznání příspěvku na bydlení podle § 24 zákona o státní sociální podpoře – srov. rozsudek NSS čj. 4 Ads 129/2024-23, bod 21). Protože stěžovatel za dané situace nemusel splnění této podmínky zkoumat, není jeho rozhodnutí v tomto směru nepřezkoumatelné. Námitka týkající se tohoto závěru městského soudu je tedy důvodná.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

41. Na základě výše uvedeného dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost jako celek není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl. Kasační soud sice nahradil podstatnou část odůvodnění napadeného rozsudku, ale učinil tak proto, že by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu s tím, aby v souladu s právním názorem NSS jen konstatoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného a opětovně je zrušil. Výsledek řízení by byl stejný, pouze by se oddálil v čase.

42. Stěžovatel v následném řízení přezkoumatelně posoudí povahu smlouvy předložené žalobcem a zohlední při tom nejen její nadpis, ale hlavně její obsah. Ujasní si mimo jiné, zda je jejím účelem uspokojení bytových potřeb žalobce, či ne. Až kdyby dospěl k závěru, že žalobce představuje „nájemce bytu“ podle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, má stěžovatel povinnost posoudit i to, zda prostory splňují definici „bytu“ podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.

43. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Procesně úspěšným účastníkem byl v projednávané věci žalobce. Ten však netvrdil, že mu vznikly náklady řízení, jejichž náhradu by bylo možné přiznat, a to přesto, že byl přípisem ze dne 6. 11. 2025 (č. l. 5 spisu NSS) poučen, že pokud náklady sám nevyčíslí, bude soud vycházet ze skutečností patrných ze spisu. Ze spisu přitom nevyplývá, že by žalobci vznikly náklady v konkrétní výši. Za této situace nebylo možné žalobci náhradu nákladů řízení přiznat. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. srpna 2026 Eva Šonková předsedkyně s e n á t u