2 Afs 10/2014

Rubrum

2 Afs 10/2014 - 21 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Z. M., zastoupeného Mgr. Luďkem Růžičkou, advokátem se sídlem U Svitavy 2, Brno, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 3. 2013, č. j. 9456-2/2013-900000-304.1, č. j. 9456-3/2013-900000- 304.1, č. j. 9456-4/2013-900000-304.1, č. j. 9456-5/2013-900000-304.1, č. j. 9456-6/2013- 900000-304.1, č. j. 9456-7/2013-900000-304.1, č. j. 9456-8/2013-900000-304.1, č. j. 9456- 9/2013-900000-304.1, č. j. 9456-10/2013-900000-304.1, č. j. 9456-11/2013-900000-304.1, č. j. 9456-12/2013-900000-304.1, č. j. 9456-13/2013-900000-304.1, č. j. 9456-14/2013-900000- 304.1, č. j. 9456-15/2013-900000-304.1, č. j. 9456-16/2013-900000-304.1, č. j. 9456-17/2013- 900000-304.1, č. j. 9456-18/2013-900000-304.1, č. j. 9456-19/2013-900000-304.1, č. j. 9456- 20/2013-900000-304.1, č. j. 9456-21/2013-900000-304.1, č. j. 9456-22/2013-900000-304.1, č. j. 9456-23/2013-900000-304.1, č. j. 9456-24/2013-900000-304.1, č. j. 9456-25/2013-900000- 304.1, č. j. 9456-26/2013-900000-304.1, č. j. 9456-27/2013-900000-304.1, č. j. 9456-28/2013- 900000-304.1, č. j. 9456-29/2013-900000-304.1, č. j. 9456-30/2013-900000-304.1, č. j. 9456- 31/2013-900000-304.1, č. j. 9456-32/2013-900000-304.1, č. j. 9456-33/2013-900000-304.1, č. j. 9456-34/2013-900000-304.1, č. j. 9456-35/2013-900000-304.1, č. j. 9456-36/2013-900000- 304.1, č. j. 9456-37/2013-900000-304.1, č. j. 9456-38/2013-900000-304.1, č. j. 9456-39/2013- 900000-304.1, č. j. 9456-40/2013-900000-304.1, č. j. 9456-41/2013-900000-304.1, č. j. 9456- 42/2013-900000-304.1, č. j. 9456-43/2013-900000-304.1, č. j. 9456-44/2013-900000-304.1, č. j. 9456-45/2013-900000-304.1, č. j. 9456-46/2013-900000-304.1, č. j. 9456-47/2013-900000- 304.1, č. j. 9456-48/2013-900000-304.1, č. j. 9456-49/2013-900000-304.1, č. j. 9456-50/2013- 900000-304.1, č. j. 9456-51/2013-900000-304.1, č. j. 9456-52/2013-900000-304.1, č. j. 9456- 53/2013-900000-304.1, č. j. 9456-54/2013-900000-304.1, č. j. 9456-55/2013-900000-304.1, č. j. 9456-56/2013-900000-304.1, č. j. 9456-57/2013-900000-304.1, č. j. 9456-58/2013-900000- 304.1, č. j. 9456-59/2013-900000-304.1, č. j. 9456-60/2013-900000-304.1, č. j. 9456-61/2013- 900000-304.1, č. j. 9456-62/2013-900000-304.1, č. j. 9456-63/2013-900000-304.1, č. j. 9456- 64/2013-900000-304.1, č. j. 9456-65/2013-900000-304.1, č. j. 9456-66/2013-900000-304.1, č. j. 9456-67/2013-900000-304.1, č. j. 9456-68/2013-900000-304.1, č. j. 9456-69/2013-900000- 304.1, č. j. 9456-70/2013-900000-304.1, č. j. 9456-71/2013-900000-304.1, č. j. 9456-72/2013- 900000-304.1, č. j. 9456-73/2013-900000-304.1, č. j. 9456-74/2013-900000-304.1, č. j. 9456- 75/2013-900000-304.1, č. j. 9456-76/2013-900000-304.1, č. j. 9456-77/2013-900000-304.1, 2 Afs 10/2014 č. j. 9456-78/2013-900000-304.1, č. j. 9456-79/2013-900000-304.1, č. j. 9456-80/2013-900000- 304.1, č. j. 9456-81/2013-900000-304.1, č. j. 9456-82/2013-900000-304.1, č. j. 9456-83/2013- 900000-304.1, č. j. 9456-84/2013-900000-304.1, č. j. 9456-85/2013-900000-304.1, č. j. 9456- 86/2013-900000-304.1, č. j. 9456-87/2013-900000-304.1, č. j. 9456-88/2013-900000-304.1, č. j. 9456-89/2013-900000-304.1, č. j. 9456-90/2013-900000-304.1, č. j. 9456-91/2013-900000- 304.1, č. j. 9456-92/2013-900000-304.1, č. j. 9456-93/2013-900000-304.1, č. j. 9456-94/2013- 900000-304.1, č. j. 9456-95/2013-900000-304.1, č. j. 9456-96/2013-900000-304.1, č. j. 9456- 97/2013-900000-304.1, č. j. 9456-98/2013-900000-304.1, č. j. 9456-99/2013-900000-304.1, č. j. 9456-100/2013-900000-304.1, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, č. j. 31 Af 58/2013 – 56, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh dosavadního řízení

1. Včas podanou kasační stížností napadl žalobce usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2013, č. j. 31 Af 58/2013 – 56 (dále též „krajský soud“ a „napadené usnesení“) o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků.

2. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se podanými žalobami domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí žalovaného („napadená rozhodnutí“), kterými mu bylo vyměřeno clo, spotřební daň a daň z přidané hodnoty za zboží – benzín 95 Eurosuper. K žalobám připojil žádost o osvobození od soudních poplatků, kde jako důvod uvedl, že je dlouhodobě bez zaměstnání, finančních prostředků i sociální podpory. Rovněž poukázal na skutečnost, že napadenými rozhodnutími spolu s dalšími 390 rozhodnutími žalovaného mu byla vyměřena daň ve výši cca 200 000 000 Kč, přičemž není v jeho silách uhradit v této i zbývajících věcech soudní poplatky. Na výzvu soudu předložil také vyplněný standardizovaný formulář „Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků“. V něm nevyplnil žádné příjmy či majetek, přiznal však dluh 190 000 000 Kč vůči Ministerstvu financí.

3. Krajský soud stěžovatelův návrh na osvobození od soudních poplatků zamítl usnesením ze dne 17. 10. 2013, č. j. 31 Af 58/2013 – 46, v němž současně rozhodl o spojení stěžovatelových věcí ke společnému projednání. Vyhodnotil stěžovatelem uváděné údaje jako nevěrohodné, neboť z nich nebylo možno zjistit, jak uhrazuje své běžné životní 2 Afs 10/2014 - 22 pokračování náklady jakož i právní služby advokáta, které stěžovatel dlouhodobě využívá. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno spojené s žádostí o osvobození od soudních poplatků a znovu jej vyzval k zaplacení soudního poplatku za každou žalobu proti napadeným rozhodnutím. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval podáním ze dne 18. 11. 2013, v němž zopakoval svoji žádost o osvobození od soudních poplatků a uvedl, že není v jeho silách soudní poplatky zaplatit, neboť byl odsouzen k dlouhodobému trestu odnětí svobody, který dosud nevykonal, jenž mu trvale znemožňuje získat zaměstnání, takže je odkázán na různé milodary a azylová zařízení.

4. Krajský soud napadeným usnesením zastavil řízení o žalobách stěžovatele proti napadeným rozhodnutím žalovaného z důvodu nezaplacení soudních poplatků. Soud již znovu o stěžovatelově opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků nerozhodoval, neboť dospěl k závěru, že neobsahuje žádné nové, dříve neuplatněné skutečnosti nasvědčující změně poměrů na stěžovatelově straně. V této souvislosti soud nevyhodnotil jako relevantní ani jeho tvrzení o odsouzení k trestu odnětí svobody. Krajský soud tedy v otázce osvobození stěžovatele od soudních poplatků odkázal na své předchozí zamítavé usnesení.

II. Obsah kasační stížnosti

5. Proti napadenému usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, v níž krajskému soudu vytýká nesprávné posouzení jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, které mělo za následek nezákonnost napadeného usnesení. Má za to, že splnil všechny zákonné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a naopak vytýká krajskému soudu nepodloženost domněnek, podle kterých disponuje finančními prostředky k soudní obraně svých práv. Stěžovatel nadto odmítá závěry krajského soudu v napadeném usnesení, dle kterých jeho opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků neobsahovala nové údaje, které by soud zavazovaly k opětovnému posouzení jeho žádosti. Obsahem této druhé žádosti bylo totiž dle stěžovatele právě vyvrácení nepodložených domněnek krajského soudu, jakož i nové údaje o tom, že nemá soudem bezdůvodně dovozované příjmy či finanční hotovost, a je tedy co do stravy, ošacení i ubytování zcela odkázán na milodary a azylová zařízení. Tyto údaje tak měly vést krajský soud k opětovnému přezkumu stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudních poplatků. Chybný postup soudu pak podle stěžovatele vedl k vydání nezákonného rozhodnutí a současně odnětí přístupu k soudu a zásahu do jeho ústavních práv.

6. Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.

III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

7. Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§ 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost byla podána včas (§ 2 Afs 10/2014 106 odst. 2 s. ř. s.). Podmínka povinného zastoupení ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná.

8. Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

9. Veškeré námitky obšírně zdůvodněné v kasační stížnosti, jež vytýkají krajskému soudu nesprávné posouzení stěžovatelovy první žádosti o osvobození od soudních poplatků, zcela míjejí předmět tohoto přezkumného řízení, jímž je usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků. Takto formulované výtky mohly být vzneseny proti usnesení krajského soudu ze dne 17. 10. 2013, č. j. 31 Af 58/2013 – 46, o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků, což se však nestalo a toto usnesení nabylo právní moci dne 21. 10. 2013 aniž byla proti němu podána kasační stížnost (k ustálené judikatuře zdejšího soudu potvrzující přípustnost kasační stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 3 As 125/2012 – 43). O právu podat kasační stížnost byl ostatně stěžovatel v uvedeném usnesení poučen – viz jeho strana 8. Námitky mířící proti důvodům odepření dobrodiní osvobození od soudních poplatků jsou tedy nepřípustné.

10. Předmětem tohoto řízení je posouzení, zda krajský soud postupoval správně, když řízení o stěžovatelových žalobách po nevyhovění výzvě k zaplacení soudních poplatků zastavil, aniž předtím rozhodl o nové žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze dne 18. 11. 2013. V případě, že by se související výtka stěžovatele (že měl soud nejdříve o druhé výzvě rozhodnout) ukázala být opodstatněnou, mohlo by takové pochybení soudu založit důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy jinou vadu řízení před soudem, jež by vedla ke zrušení napadeného usnesení v případě, že by mohla mít za následek jeho nezákonnost.

11. Podle § 36 odst. 3 s. ř. s. může být účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, lze účastníkovi přiznat osvobození od soudních poplatků zcela. Ve vztahu ke stěžovatelově kasační argumentaci zdejší soud zkoumal, zda obsahovala stěžovatelova opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků nové skutečnosti, pro které by byl krajský soud povinen o ní rozhodnout, ačkoli již předtím vážil důvodnost prvé žádosti o osvobození podložené údaji o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, jež stěžovatel vyplnil do standardizovaného formuláře.

12. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu o podané žádosti musí být rozhodnuto dříve, než soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09 (N 10/56 SbNU 99)]. Toto obecné pravidlo má své výjimky, neboť jeho mechanické uplatňování by mohlo v některých případech vést ke zbytečnému prodlužování řízení opakováním stále stejných žádostí a rozhodnutí o nich. O opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků v rámci jednoho řízení je tedy soud povinen rozhodnout jen v případě, že tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné 2 Afs 10/2014 - 23 pokračování skutečnosti, zejména došlo-li ke změně poměrů účastníka řízení [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 404/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

13. Stěžovatel jako důvod své opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků ze dne 18. 11. 2013 uvedl svoji nezaměstnanost a absenci finančních prostředků. Podotkl, že není příjemcem sociálních dávek v hmotné nouzi a není jakkoliv v jeho silách, aby uhradil v dané věci soudní poplatky. Dodal, že byl odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody, který dosud nevykonal, a je díky tomuto trvale nezaměstnatelný. Uzavřel pak sdělením, že je odkázán na různé milodary a azylová zařízení. Nejvyšší správní soud porovnal tvrzení obsažená v opakované žádosti s tvrzeními, jež stěžovatel uplatnil v rámci své první žádosti o osvobození od soudních poplatků, a dospěl k závěru, že jedinými novými a dříve stěžovatelem neuplatněnými skutečnostmi jsou jeho tvrzení o odsouzení k trestu odnětí svobody a sdělení o tom, že je odkázán na různé milodary a azylová zařízení. Tyto skutečnosti však samy o sobě neznamenají takovou změnu osobních, majetkových a výdělkových poměrů, jež by zakládala povinnost krajského soudu o stěžovatelově opakované žádosti znovu rozhodnout. Nadto měl stěžovatel možnost uvést informaci o svém odsouzení i během řízení o první žádosti o osvobození od soudních poplatků, neboť k tomu došlo již před začátkem řízení a jeho osobní stav byl tak v tomto smyslu neměnný. Stěžovatel měl rovněž již ve své první žádosti možnost uvést okolnosti své odkázanosti na milodary a azylová zařízení, přičemž ho v souvislosti s tímto tvrzením tíží i důkazní břemeno, které však neunesl, neboť neposkytl soudu žádné podklady na jeho podporu. Navíc v opakované žádosti neosvětlil, z jakých prostředků je hrazeno jeho zastupování advokátem, to poprvé učinil až v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelova žádost neobsahovala nové relevantní skutečnosti, které by opodstatňovaly vydání nového rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud tedy postupoval správně, pokud o opakované žádosti stěžovatele znovu nerozhodoval, zejména pak v situaci, kdy z napadeného usnesení vyplývá, že soudu byly okolnosti stěžovatelova odsouzení z úřední činnosti známy.

14. Podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., zákon o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) vzniká poplatková povinnost v případě poplatku za řízení podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení. Nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví (§ 47 písm. c) s. ř. s. za použití § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Poté, co krajský soud zamítl stěžovatelovu žádost o osvobození od soudních poplatků, jej vyzval usnesením ze dne 11. 11. 2013, č. j. 31 Af 58/2013 – 46, k zaplacení soudního poplatku ve výši 3000 Kč za každou z celkem 99 žalob ve lhůtě 7 dnů od doručení, přičemž zároveň stěžovatele poučil o procesních následcích nezaplacení poplatku ve stanovené lhůtě. Usnesení bylo zástupci stěžovatele doručeno dne 18. 11. 2013 a lhůta pro zaplacení uplynula dne 25. 11. 2013. Stěžovatel však v uvedené lhůtě, ani do vydání rozhodnutí o zastavení řízení soudní poplatek nezaplatil. Krajský soud tedy postupoval správně, pokud napadeným usnesením ze dne 4. 12. 2013 řízení o stěžovatelových žalobách zastavil zákonným postupem dle § 47 písm. c) s. ř. s. za použití § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. 2 Afs 10/2014 IV. Závěr a náklady řízení

15. Nejvyšší správní soud tedy neshledal z výše uvedených důvodů namítané pochybení krajského soudu. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 in fine s. ř. s.).

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Úspěšnému žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti náhrada nákladů řízení nenáleží, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. srpna 2014 JUDr. Karel Šimka předseda senátu