2 Afs 36/2014

Rubrum

2 Afs 36/2014 - 18 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ing. J. H., proti žalovanému: Finanční úřad pro Liberecký kraj, se sídlem Liberec, 1. máje 97, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2013, č. j. 1037556/13/2607-05701- 607617, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 1. 2014, č. j. 59 Af 31/2013 - 13, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

Kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného, jímž byla stěžovateli vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 ve výši 0 Kč, a věc byla postoupena Odvolacímu finančnímu ředitelství. Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci bylo stěžovateli doručováno na adresu pro doručování, kterou uvedl v podané žalobě; stěžovatel nebyl zastižen, zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 28. 1. 2013. Stěžovateli byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Protože si stěžovatel zásilku nevyzvedl v desetidenní úložní lhůtě, byla zásilka vložena do jeho domovní schránky. Podle § 42 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování obdobně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení. Podle § 49 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, písemnost uloží 2 Afs 36/2014 a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nelze-li zanechat výzvu v místě doručování, vrátí doručující orgán písemnost odesílajícímu soudu a uvede, ve který den nebyl adresát zastižen. Odesílající soud vyvěsí na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu. Podle § 49 odst. 4 o. s. ř., nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce soudu. Nejvyšší správní soud shledal, že doručující orgán postupoval zcela v souladu se shora citovanými ustanoveními občanského soudního řádu: Stěžovatele dne 28. 1. 2014 nezastihl, proto písemnost uložil a zanechal stěžovateli výzvu. Tuto skutečnost stěžovatel nijak nezpochybňuje. Stěžovatel si ve stanovené lhůtě zásilku nevyzvedl, a proto doručující orgán vhodil písemnost do jeho domovní schránky. Jelikož si tedy stěžovatel písemnost ve lhůtě deseti dnů nevyzvedl, považuje se podle zákona poslední den této lhůty za den doručení. S ohledem na znění § 49 odst. 4 o. s. ř., není okamžik vložení písemnosti do schránky relevantní pro určení data doručení písemnosti. Rozhodující je uplynutí lhůty deseti dnů ode dne, kdy byla písemnost připravena k vyzvednutí. Takto určený okamžik nastoupení fikce doručení je zcela jednoznačný a nezávislý na okolnostech, které mohou doručujícímu orgánu zabránit v bezodkladném vložení písemnosti do schránky (např. pracovní doba pošty). Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že zásilka obsahující napadené usnesení byla uložena a připravena k vyzvednutí na poště dne 28. 1. 2014, a od tohoto dne počala plynout desetidenní lhůta podle § 49 odst. 4 o. s. ř. Posledním dnem této lhůty byl pátek 7. 2. 2014. Tímto dnem se napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci považuje za doručené, i kdyby se stěžovatel o uložení písemnosti nedozvěděl. Podle § 106 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost musí být podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení. Osobě, která tvrdí, že o ní soud nesprávně vyslovil, že není osobou zúčastněnou na řízení, a osobě, která práva osoby zúčastněné na řízení uplatnila teprve po vydání napadeného rozhodnutí, běží lhůta k podání kasační stížnosti ode dne doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížností napadené usnesení krajského soudu obsahuje řádné poučení o lhůtě k podání kasační stížnosti, ve kterém je v souladu s § 106 odst. 2 s. ř. s. správně uvedeno, že proti tomuto usnesení je možno podat kasační stížnost do dvou týdnů ode dne doručení k Nejvyššímu správnímu soudu. 2 Afs 36/2014 - 19 pokračování Podle § 40 odst. 1 s. ř. s. lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím soudu počíná běžet počátkem dne následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. To neplatí o lhůtách stanovených podle hodin. Podle § 40 odst. 2 s. ř. s. lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty. Není-li takový den v měsíci, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Jak již bylo výše uvedeno, napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno v pátek dne 7. 2. 2014. Lhůta dvou týdnů k podání kasační stížnosti počala běžet v sobotu dne 8. 2. 2014 (§ 40 odst. 1 s. ř. s.) a skončila v pátek dne 21. 2. 2014 (§ 40 odst. 2 s. ř. s.). Podle § 40 odst. 4 s. ř. s. lhůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak. K zachování lhůty pro podání kasační stížnosti bylo třeba, aby nejpozději v pátek 21. 2. 2014 byla kasační stížnost předána soudu, nebo soudu zaslána prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence, anebo předána orgánu, který má povinnost podání doručit. Z obsahu spisu však vyplývá, že kasační stížnost byla podána k poštovní přepravě až v pondělí dne 24. 2. 2014 (č. l. 5 spisu). Týž den byla Nejvyššímu správnímu soudu zaslána faxem. Nutno tedy uzavřít, že kasační stížnost byla podána opožděně; zmeškání lhůty nelze prominout. Nejvyšší správní soud ještě závěrem poznamenává, že fikce doručení neboli tzv. náhradní doručení, je institutem, který – jsou-li k tomu dány zákonné předpoklady – zcela nahrazuje doručení skutečné. Proto s ním zákon také spojuje totožné následky: v případě stěžovatele tak v den následující po uplynutí posledního dne desetidenní úložní lhůty začala běžet dvoutýdenní lhůta k podání kasační stížnosti, a to bez ohledu na to, že se stěžovatel o obsahu doručované písemnosti nedozvěděl. Náhradní doručení je neúčinné pouze tehdy, pokud účastník soudu prokáže, že se v místě doručování nezdržoval v den, kdy nebyl zastižen, a v 10 dnech následujících; žádný takový důkaz však stěžovatel soudu nepředložil a nic takového ani netvrdí. Podle údajů v kasační stížnosti stále uvádí jako adresu pro doručování totožnou s tou, na níž mu bylo usnesení krajského soudu doručováno. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 1. 2014, č. j. 59 Af 31/2013 – 13, odmít podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 téhož zákona, neboť byla podána opožděně. Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že mu byla dne 7. 3. 2014 doručena žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátu a o osvobození od soudních poplatků. S ohledem na to, že byla kasační stížnost shledána zjevně opožděnou a na nemožnost prominutí zmeškání lhůty k jejímu podání, nerozhodoval Nejvyšší správní 2 Afs 36/2014 soud o této žádosti, neboť rozhodnutí o ní by se nemohlo jakkoli projevit v právní sféře stěžovatele. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť kasační stížnost byla odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 11. března 2014 JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu