2 Afs 400/2018

Rubrum

2 Afs 400/2018 - 27 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: V. J., zastoupený Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti žalovanému: Finanční úřad pro Středočeský kraj, se sídlem Na Pankráci 1685/17, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4407885/18/2115-50522-203074, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2018, č. j. 54 Af 40/2018 – 14, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) domáhal přezkumu v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného jako správce daně prvého stupně (dále „napadené rozhodnutí“), jímž bylo pro opožděnost zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2018, č. j. 3962352/18/2115-50522-205648, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty za březen 2014, a odvolací řízení bylo zastaveno. Krajský soud v záhlaví označeným usnesením (dále „napadené usnesení“) žalobu odmítl pro nepřípustnost podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), neboť žalobce nevyčerpal řádné opravné 2 Afs 400/2018 prostředky v řízení před správním orgánem. Uvedl, že ačkoli zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, v § 109 odst. 1 připouští podání odvolání proti napadenému rozhodnutí a žalobce byl o právu je podat řádně poučen, této možnosti nevyužil.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

2. Žalobce (dále „stěžovatel“) namítá, že napadené usnesení je nezákonné [kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že nebyly vyčerpány řádné opravné prostředky, neboť on odvolání podal a žalovaný o něm rozhodl tak, že je zamítl a řízení zastavil. Má za to, že na jeho případ je třeba vztáhnout § 65 odst. 2 s. ř. s., neboť tvrdí, že byl postupem správce daně zkrácen na svých právech, přičemž formálně nebyla jeho věc rozhodnuta odvolacím orgánem. Protože mu v důsledku vydání dodatečného platebního výměru na vysokou částku hrozí závažné následky, nelze postupovat formalisticky a upřít mu možnost obrany jen pro nedodržení lhůty o jeden den. Napadené usnesení zasáhlo do jeho ústavně zaručeného práva na přístup k soudu. Stěžovatel je navíc přesvědčen, že jeho žádost o navrácení lhůty pro podání odvolání byla zamítnuta bezdůvodně a doměření daně není po právu, což je schopen prokázat, pokud mu bude umožněno námitky v odvolání uplatnit. Navrhl zrušení napadeného usnesení i napadeného rozhodnutí žalovaného.

3. Žalovaný se ztotožnil s posouzením krajského soudu a podotkl, že třicetidenní lhůta k podání odvolání je dostatečně dlouhá na to, aby stěžovatel podal alespoň blanketní odvolání. Stěžovateli zůstává zachována možnost podat podnět k nařízení přezkoumání platebního výměru podle daňového řádu, považuje-li jej za nezákonný. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti.

III. Posouzení kasační stížnosti

4. Nejvyšší správní soud zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§ 102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s.

5. Kasační stížnost není důvodná.

6. Rozhodnutí správce daně prvého stupně, jehož přezkumu se stěžovatel před krajským soudem domáhal, je podle § 109 odst. 1 daňového řádu možné napadnout odvoláním, neboť neexistuje ustanovení, které by to vylučovalo. Stěžovatel byl v napadeném rozhodnutí jako jeho příjemce výslovně poučen, že se proti němu může v třicetidenní lhůtě odvolat.

7. V této věci se jedná o situaci, kdy o odvolání proti platebnímu výměru rozhodoval správce daně prvého stupně, který je k tomu oprávněn pouze v případech uvedených v § 113 odst. 1 písm. a) až c) daňového řádu. Jelikož žalovaný jako správce daně prvého stupně dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele bylo podáno po lhůtě, mohl o něm v souladu s § 113 odst. 1 písm. c) daňového řádu rozhodnout, aniž je předložil k odvolacímu orgánu. V takovém případě ovšem zůstává zachována možnost, aby se 2 Afs 400/2018 - 28 pokračování příjemce rozhodnutí domáhal posouzení odvolacím orgánem, tedy aby i toto rozhodnutí mohl napadnout odvoláním. Teprve konečné rozhodnutí, tj. rozhodnutí vydané v odvolacím řízení, které již dále není možné napadnout řádným opravným prostředkem, by se mohlo stát předmětem přezkumu správním soudem. To je zcela v souladu se zásadou subsidiarity soudní ochrany jako principu správního soudnictví, vtěleného vedle § 5 s. ř. s. právě i do § 68 písm. a) s. ř. s., jejž krajský soud zcela správně na případ stěžovatele aplikoval. Jeho závěr, že jediným možným řešením situace, kdy je žaloba pro nevyčerpání řádných opravných prostředků nepřípustná, je její odmítnutí podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., je proto v souladu se zákonem.

8. Krajský soud rovněž v odstavci 6 napadeného usnesení zcela správně vysvětlil stěžovateli, proč ani jím odkazované ustanovení § 65 odst. 2 s. ř. s. nemůže v této procesní situaci vést k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí soudem. Stěžovatelova žalobní legitimace se skutečně odvíjí od § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť tvrdí, že byl napadeným rozhodnutím přímo zkrácen na svých právech. Pro žalobce aktivně legitimované podle odst. 1 i odst. 2 § 65 s. ř. s. ovšem platí pravidlo o povinnosti vyčerpat předtím, než se na správní soud obrátí, řádné opravné prostředky ve správním řízení.

9. Výše popsaná procesní pravidla je třeba ctít, ať už stěžovateli hrozí jakýkoli následek vyplývající ze správního rozhodnutí, o jehož nezákonnosti je přesvědčen. K obecné zásadě subsidiarity ochrany ve správním soudnictví Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 98/2004 - 65, publ. pod č. 672/2005 Sb. NSS, uvedl: „soudní přezkum správních rozhodnutí je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy.“ Podle Ústavního soudu „[s]tanovení této podmínky bezpochyby do jisté míry omezuje přístup k soudu, s ohledem n výše uvedenou zásadu subsidiarity však nikoli svévolně a bezdůvodně; zároveň cestu k soudnímu přezkumu ponechává otevřenu, pokud se jedinec nedomůže nápravy u správních orgánů.“ (usnesení ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1861/2007).

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

10. Protože Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost není důvodná, v souladu s § 110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. ji zamítl.

11. O náhradě nákladů tohoto řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47, č. 3228/2015 Sb. NSS). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. března 2019 2 Afs 400/2018 JUDr. Karel Šimka předseda senátu