2 Ans 10/2012

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: ing. L. K., proti žalovanému: Městský úřad Kolín, se sídlem Karlovo náměstí 78, Kolín, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2012, č. j. 45 A 22/2012 - 34, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Žalobce (dále „stěžovatel“) se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, který dle tvrzení stěžovatele nepostupoval podle § 61 odst. 3 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, tj. neuložil Honebnímu společenství Radovesnice II opatření k odstranění zjištěných nedostatků. Krajský soud žalobu stěžovatele v záhlaví citovaným usnesením podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) odmítl pro nedostatek podmínky řízení, neboť výslovně označenou stížnost podle § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, kterou stěžovatel podal, nelze považovat za žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu a stěžovatel tudíž nevyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu.

2. Stěžovatel brojí proti citovanému usnesení krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s.

3. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal, zda jsou ve věci splněny podmínky řízení. V řízení o kasační stížnosti stěžovatel mimo jiné musí být podle § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem, pokud nemá on sám, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

4. Protože stěžovatel zastoupení advokátem ani to, že by měl sám požadované právnické vzdělání, nedoložil, Nejvyšší správní soud jej usnesením ze dne 14. 6. 2012, č. j. 2 Ans 5/2012 - 5, vyzval, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení prokázal splnění podmínky povinného právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti dle § 105 odst. 2 s. ř. s. Současně jej vyzval, aby v souladu s § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, splnil poplatkovou povinnost. Zároveň soud poučil stěžovatele, že pokud této výzvě nevyhoví, jeho kasační stížnost bude odmítnuta, resp. dojde k zastavení řízení, a informoval jej mimo jiné, že podle § 35 odst. 8 s. ř. s. může předseda senátu navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 téhož ustanovení platí v takovém případě stát.

5. Uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu bylo stěžovateli doručeno dne 29. 6. 2012. Stěžovatel na ně reagoval podáním ze dne 4. 7. 2012, ve kterém jednak žádal o projednání kasační stížnosti bez právního zastoupení, jednak o odložení zaplacení soudního poplatku do projednání kasační stížnosti bez právního zastoupení. Stěžovatel především vyjádřil nesouhlas s podmínkou povinného právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti, když zdůraznil, že Česká republika má podle čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR povinnost dodržovat závazky vyplývající pro ni z mezinárodního práva. V této souvislosti odkázal na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Charty základních práv EU a čl. 7, 8 a 10 Všeobecné deklarace lidských práv, z nichž dle stěžovatele jednoznačně (a to i v různých jazykových verzích) vyplývá, že každý má právo obhajovat se osobně, a proto povinné zastoupení advokátem u kasační stížnosti je porušováním lidských práv – „porušováním zásady spravedlivého procesu ve smyslu odepření přístupu k soudům.“

6. Nejvyšší správní soud se s tímto názorem, na němž stěžovatel dlouhodobě a opakovaně setrvává, i nadále neztotožňuje. Je ostatně třeba připomenout, že stěžovatel nevznesl předmětnou námitku před zdejším soudem poprvé. V odlišné věci téhož stěžovatele, konkrétně v rozsudku ze dne 5. 1. 2012, č. j. 2 Ans 14/2011-75 (dostupný na www.nssoud.cz), se zdejší soud již zabýval požadavkem stěžovatele na samostatné vystupování před Nejvyšším správním soudem, přičemž [s poukazem na argumentaci obsaženou v plenárním nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (N 96/22 SbNU 329; 276/2001 Sb.) a usnesení téhož soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 222/05 (judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz)], konstatoval, že zákonem stanovenou povinnost právního zastoupení v řízení o kasační stížnosti nelze považovat za odporující ústavnímu pořádku či mezinárodním smlouvám či za skutečnost za skutečnost zakládající porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j. 8 As 25/2012 – 35, in: www.nssoud.cz). Nadto je potřeba uvést, že citovaný rozsudek č. j. 2 Ans 14/2011 - 75 byl následně k ústavní stížnosti stěžovatele ústavně aprobován Ústavním soudem v usnesení ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 791/12.

7. Ve vztahu k argumentaci stěžovatele ohledně porušení čl. 6 Úmluvy je pak možné uvést, že k výše předestřenému závěru dospěl i Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Podle setrvalé judikatury ESLP totiž není právo na přístup k soudu zajištěné článkem 6 odst. 1 Úmluvy absolutní, ale může podléhat omezením, která z něj implicitně vyplývají. Právo na přístup k soudu totiž ze své podstaty vyžaduje regulaci státem, která se může měnit v čase a místě podle potřeb a zdrojů společnosti a jednotlivců. Při stanovení takové regulace požívají členské státy Úmluvy jistou míru volného uvážení, při němž ovšem nesmí dojít k omezení předmětného práva natolik, že by byla narušena sama jeho podstata. Podle ESLP tak Úmluva nezakazuje členským státům požadovat povinné právní zastoupení v řízeních před vyššími soudy: tento požadavek může být přiměřený, má legitimní účel a cíl, který sleduje, a ve skutečnosti je výhodný pro ty, jež hledají ochranu svých práv před vnitrostátními soudy, neboť taková řízení jsou obvykle složitá a cílem povinného právního zastoupení je ve skutečnosti zajistit právo na přístup k soudu. Např. v rozsudku ze dne 10. 2. 2011 ve věci K. a K. proti České republice (stížnost č. 17273/03) k námitce stěžovatelů, že podle § 250a odst. 1 o. s. ř. (v době před účinností soudního řádu správního) upravující řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů museli mít v řízení před soudy právního zástupce, ESLP vyslovil přesvědčení, že cílem takového omezení bylo předejít tomu, aby žalobci předkládali nekvalifikovaná podání; sledovaným cílem byl legitimní cíl zajistit řádný výkon spravedlnosti. [obdobně srov. rozsudek ze dne 2. 10. 2007 ve věci Komanický proti Slovensku (stížnost č. 56161/00) či rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 20. 9. 2011 ve věci Kryžová proti České republice (stížnost č. 54337/10)].

8. Pokud tedy na výzvu Nejvyššího správního soudu k odstranění nedostatku povinného právního zastoupení ve smyslu ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. stěžovatel pro svůj nesouhlas s tímto zákonným požadavkem reagoval podáním žádosti o projednání kasační stížnosti bez právního zastoupení a tedy výslovným odmítnutím tento nedostatek podmínek řízení odstranit, je Nejvyšší správní soud nucen kasační stížnost stěžovatele v návaznosti na shora uvedené odmítnout, neboť se jedná o nedostatek podmínky řízení bránící věcnému vyřízení kasační stížnosti, který přes výzvu soudu nebyl stěžovatelem odstraněn, přičemž o případné ustanovení právního zástupce stěžovatel, ač poučen, nežádal.

9. Proto Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. kasační stížnost odmítl. Za dané situace se již Nejvyšší správní soud pro nadbytečnost samostatně nezabýval žádostí stěžovatele o odložení zaplacení soudního poplatku.

10. Podle ustanovení § 60 odst. 3, § 120 s. ř. s. nemá při odmítnutí žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 18. července 2012 JUDr. Vojtěch Šimíček předseda senátu