2 As 102/2012

Rubrum

2 As 102/2012 - 9 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 118/16, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012, č. j. 10 A 221/2010 - 90, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Žalobce (dále „stěžovatel“) podal dne 26. 4. 2010 Krajskému soudu v Brně žalobu, kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 29. 3. 2010, č. j. 798/10, o určení Mgr. J. Štainbrucha advokátem stěžovatele. Krajský soud v Brně poté usnesením ze dne 24. 5. 2010, č. j. 30 A 40/2010 - 8, věc postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. Posléze podaná kasační stížnost stěžovatele směřující proti tomuto usnesení byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2011, č. j. 6 Ads 19/2011 - 59, odmítnuta.

2. Následně Městský soud v Praze, jako soud místně příslušný, usnesením ze dne 19. 10. 2011, č. j. 10 A 221/2010 - 63, vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby ve výši 2 000 Kč. Na uvedenou výzvu reagoval stěžovatel dne 10. 11. 2011 zasláním vyplněného zestručněného prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech s žádostí o osvobození od soudních poplatků, které nicméně Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2011, č. j. 10 A 221/2010 - 67, nevyhověl a stěžovateli tedy 2 As 102/2012 - 10 nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Kasační stížnost stěžovatele směřující proti tomuto usnesení Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2012, č. j. 2 As 23/2012 - 13, zamítl a také odmítl návrh stěžovatele na postoupení právní věci „místně příslušnému“ Krajskému soud v Brně.

3. Poté Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2012, č. j. 10 A 221/2010 - 85, opětovně vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 2000 Kč, a to ve lhůtě 10 dnů ode dne jeho doručení. Žádostí podanou k poštovní přepravě dne 18. 4. 2012 požádal stěžovatel o povolení měsíčních splátek soudního poplatku za jím podanou žalobu.

4. Městský soud jeho žádosti nevyhověl a v záhlaví citovaným usnesením řízení zastavil, což odůvodnil především tím, že s úhradou poplatku lze posečkat, popřípadě rozložit jeho úhradu na splátky, jak to umožňuje § 156 zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, jen v případech uvedených v § 4 odst. 1 písm. e) až i) zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, tedy tam, kde zaplacení soudního poplatku není nutnou podmínkou pro to, aby řízení dále pokračovalo a aby v něm mohlo být vydáno rozhodnutí ve věci samé. Jen u takto vyměřeného poplatku (samostatným usnesením navazujícím na rozhodnutí ve věci samé či výrokem v jeho rámci ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) lze odložit jeho splácení, případně povolit jeho splácení ve splátkách. Není to však možné v případech, kdy poplatková povinnost nevzniká vydáním rozhodnutí, nýbrž samotným podáním návrhu, tedy v případech podle § 4 odst. 1 písm. a) až d) zákona o soudních poplatcích. Zde totiž zákon (§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) stanoví jednoznačný následek v podobě zastavení řízení. Ve stěžovatelově věci jde o správní žalobu, tedy o návrh podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích, poplatek za žalobu se stal splatným již samotným podáním žaloby, a nelze tedy žádat o jeho posečkání nebo o povolení splátek. Taková žádost je u tohoto druhu poplatku nepřípustná, proto nemohlo dojít k přerušení běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku, k němuž byl stěžovatel vyzván usnesením ze dne 4. 4. 2012. Lhůta pro zaplacení soudního poplatku tak marně uplynula, aniž stěžovatel poplatek zaplatil, a proto z těchto důvodů městský soud řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) zastavil.

5. Stěžovatel napadl uvedené usnesení městského soudu podáním, kterým se domáhá jeho kasace usnesení a „přikázání kasační stížnosti jinému senátu než druhému z důvodu vhodnosti“. Své nesouhlasné stanovisko s výše předestřenými závěry městského soudu stěžovatel v kasační stížnosti odůvodňuje především tím, že městský soud zcela „nekvalifikovaně“ posoudil jeho žádost o posečkání s úhradou soudního poplatku za jím podanou žalobu, na jeho zaplacení mu poskytl nepřiměřeně krátkou lhůtu a celkově stěžovatelovo jednání zlehčuje a nepřípustně hodnotí jeho situaci. Stěžovatel v kasační stížnosti nepodřadil své námitky zákonným kasačním důvodům ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s., z textu podání je nicméně patrné, že namítá nezákonnost usnesení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.

6. V rámci přezkumu naplnění podmínek řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud v tomto případě netrval, s ohledem na specifický charakter napadeného usnesení městského soudu, na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. V řízení o kasační stížnosti směřující proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, resp. o nevyhovění žádosti o povolení jeho splátek totiž není namístě trvat na splnění těchto dvou propojených podmínek řízení, jak pro řízení týkající se osvobozování od soudních poplatků či následků nezaplacení soudního 2 As 102/2012 - 11 poplatku konstatoval zdejší soud například v rozsudku ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77 (rozhodnutí NSS dostupná www.nssoud.cz): „Jakkoliv poplatková povinnost vzniká již podáním kasační stížnosti (ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích) a splnění této povinnosti není nutně vázáno až na výzvu soudu, Nejvyšší správní soud již judikoval (rozsudek ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 - 77, www.nssoud.cz), že povaha rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, proti němuž kasační stížnost směřuje, vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky uhrazeného soudního poplatku považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, jímž se řízení o kasační stížnosti končí. Za situace, kdy předmětem přezkumu je rozhodnutí, jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, by totiž trvání na podmínce uhrazení poplatku pro kasační řízení vedlo k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním kasační stížnosti sledoval, a znamenalo by řetězení řešeného problému, které by ve svém důsledku popíralo smysl samotného řízení, jehož předmětem je posouzení zákonnosti rozhodnutí o zastavení předchozího řízení v důsledku nesplnění právě této povinnosti ze strany stěžovatele, tedy povinnosti zaplatit soudní poplatek.“

7. Kasační stížnost je tak podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná, byť nebyl zaplacen soudní poplatek a stěžovatel není ani zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že není důvodná.

8. Stěžovatel brojí proti tomu, že prý městský soud nekvalifikovaně naložil s jeho žádostí o posečkání s úhradou soudního poplatku za podanou žalobu. Nejvyšší správní soud nicméně kasační námitky stěžovatele nepovažuje za důvodné a se závěrem městského soudu o zastavení řízení se ztotožňuje, neboť plně koresponduje se závěry Nejvyššího správního soudu, k nimž dospěl již v usnesení ze dne 11. 7. 2012, č. j. 1 Ans 3/2012 – 34. V případech předvídaných v ust. § 4 odst. 1 písm. a) až d) zákona o soudních poplatcích, kdy poplatková povinnost vzniká současně se samotným podáním návrhu a zaplacení soudního poplatku je tak podmínkou pro to, aby řízení mohlo dále pokračovat, není žádost o posečkání soudního poplatku, resp. žádost o rozložení jeho úhrady na splátky (§ 156 daňového řádu) přípustná. V těchto případech stanoví zákon o soudních poplatcích jiný postup (§ 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích): povinnost platit soudní poplatek může být na základě žádosti poplatníka odložena za splnění podmínek vyjmenovaných v § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích do rozhodnutí ve věci samé (§ 9 odst. 6 zákona o soudních poplatcích), případně může být této povinnosti poplatník zproštěn využitím institutu osvobození od soudního poplatku.

9. Dle názoru Nejvyššího správního soudu tak městský soud nepochybil, jestliže v nyní posuzovaném případě, kdy stěžovatel poté, co nebylo vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku za jím podanou správní žalobu (usnesení ze dne 7. 12. 2011), na opětovnou výzvu městského soudu ke splnění poplatkové povinnosti podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích reagoval písemným podáním s žádostí o povolení měsíčních splátek soudního poplatku, řízení o stěžovatelem podané žalobě zastavil.

10. Co se týká druhé části stěžovatelova kasačního petitu, tedy požadavku na „přikázání kasační stížnosti jinému senátu než druhému z důvodu vhodnosti“, je třeba konstatovat, že takový požadavek zcela popírá smysl a účel práva na zákonného soudce garantovaného čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a které představuje významný aspekt práva na spravedlivý proces, jehož účelem je zajistit nestranné a svobodné rozhodování, tj. 2 As 102/2012 - 12 objevení smyslu a účelu právní normy, resp. zákona, který má být aplikován, tak, aby bylo možno rozhodnout spravedlivě, nelze jej proto v žádném případě interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci, resp. právo na „určení vhodného senátu“, který by vydání takového rozhodnutí garantoval. Výše uvedené ostatně potvrzují i příslušné procesní předpisy (§ 8 s. ř. s. či § 14 o. s. ř.), které účastníkům řízení umožňují v případě pochybností o nestrannosti či nepodjatosti daného soudce vznést námitku podjatosti soudce (jak byl stěžovatel ostatně poučen v přípisu ze dne 11. 7. 2012, č. j. 2 As 102/2012 - 5), ovšem důvodem k vyloučení soudce nemohou být okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

11. Brojí-li pak stěžovatel proti tomu, že pro něj byla městským soudem stanovená desetidenní lhůta k zaplacení soudního poplatku příliš krátká, je třeba připomenout, že v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu byly za příliš krátké označovány spíše lhůty ještě výrazně kratší, jak ukazuje rozsudek zdejšího soudu ze dne 10. 4. 2008, č. j. 2 Afs 44/2007 - 76. Desetidenní lhůta tak v posuzovaném případě nebyla příliš krátkou a nelze navíc přehlédnout, že k samotnému zastavení řízení městský soud přikročil nikoli těsně po jejím uplynutí, nýbrž až několik týdnů poté, co stěžovateli marně uplynula lhůta městským soudem dodatečně stanovená k jeho zaplacení. Kritika stěžovatele, že zákon o soudních poplatcích dělá ze soudů „kvazifinanční úřady“, stejně jako další stěžovatelovy námitky, které nabývají charakteru stručných a místy nesrozumitelných příkazů či pokynů, nejsou vůbec způsobilé k tomu, aby byly jakkoliv samostatně posouzeny.

12. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou se shora uvedených důvodů zamítl.

13. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. srpna 2012 JUDr. Vojtěch Šimíček předseda senátu