2 As 112/2021

Rubrum

2 As 112/2021 - 28 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Evy Šonkové a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: Mgr. V. V., proti žalované: Komise k projednávání přestupků města Blansko, se sídlem nám. Svobody 32/3, Blansko, o žalobě proti nezákonnému zásahu, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2021, č. j. 29 A 148/2020-50, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce brojil správní žalobou proti tvrzenému nezákonnému zásahu, který spatřoval v tom, že žalovaná vyrozuměním ze dne 24. 6. 2020, č. j. MBK/30329/2020, sp. zn. SBMK 13183/2019/PRÁV, zrušila ústní jednání nařízené na 25. 6. 2020.

2. Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., správní řád soudní (dále jen „s. ř. s.“), protože nebyly splněny podmínky řízení a tato vada byla neodstranitelná. Jednání žalované totiž nemohlo být v dané věci zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s., protože nebylo způsobilé zasáhnout do práv žalobce. Tvrzený zásah představuje faktický úkon správního orgánu, kterým se pouze upravuje vedení řízení. Žalobce byl v postavení tzv. osoby přímo postižené spácháním 2 As 112/2021 přestupku, jehož se týkalo zrušení jednání, která má ještě méně práv než poškozený; v žádném případě nemá právo požadovat uznání viny jiného subjektu.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce

3. Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.

4. Stěžovatel namítá, že pokud bylo přestupkové řízení zastaveno z důvodu prekluze přestupku, nemůže se bránit zrušení jednání, resp. nezákonnému postupu správního orgánu a proti jeho faktické dílčí rozhodovací činnosti v řízení o tom, že má být vyslechnuta advokátka obviněného z přestupku jako svědek jinak než zásahovou žalobou. Krajský soud měl úřední činnost žalovaného podrobit soudnímu přezkumu a přispět svojí rozhodovací činností k posílení práv osob poškozených.

5. Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry uvedenými v usnesení krajského soudu. Stěžovatel v kasační stížnosti nepředkládá nové argumenty a nijak se s argumentací v usnesení krajského soudu nevypořádává. Stěžovatel se sice označuje za poškozeného, nicméně jak vyplývá z napadeného usnesení, je osobou přímo postiženou spácháním přestupku. V přestupkovém řízení tak má pouze omezená práva. Neexistuje také žádné veřejné subjektivní právo na uznání viny jiné osoby.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

6. Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že je přípustná a lze ji projednat.

7. Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadené usnesení ze stěžovatelem uplatněných důvodů a shledal, že kasační stížnost důvodná není.

8. Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle konstantní judikatury lze kasační stížnost proti takovému usnesení podat pouze z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 7 Azs 13/2004-54, a ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005-65). Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Nejvyšší správní soud se pak může zabývat pouze tím, zda usnesení o odmítnutí žaloby je zákonné či nikoli. Nedochází tedy k přezkumu námitek směřujících do merita původní věci.

9. Předmětem sporu je otázka, jestli může být zrušení ústního jednání v dané věci zásahem do práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nemůže.

10. Z judikatury Nejvyššího správního soudu jasně vyplývá, že stěžovatelem napadený úkon není možné žalovat ani jako nezákonný zásah, ani jako rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., protože dle § 70 písm. c) s. ř s. platí, že ze soudního přezkoumávání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem. A právě takovým úkonem zrušení ústního jednání bezpochyby je. 2 As 112/2021 - 29 pokračování

11. Jestliže zákon mezi výluky ze soudního přezkumu rozhodnutí řadí mimo jiné i úkony, kterými se upravuje vedení řízení [§ 70 písm. c) s. ř. s.], vyjadřuje tím záměr jednak nerozmělňovat soudní ochranu, jednak umožnit efektivní průběh řízení bez vynucených přestávek, vedením množství dílčích půtek mezi účastníkem řízení a správním orgánem. Soudní ochranu proto koncentruje zásadně do finálního výstupu, tedy zpravidla rozhodnutí o meritu. Tento záměr je rovněž vyjádřením dělby moci a potřebné zdrženlivosti soudních orgánů vůči exekutivě, dokud ona vede řízení a směřuje k uskutečnění své pravomoci a působnosti rozhodnout autoritativně o právech a povinnostech účastníka řízení. Nelze jej obcházet či vyprazdňovat použitím jiného procesního nástroje k ochraně veřejných subjektivních práv, kterým je tzv. zásahová žaloba. Zde lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2019, č. j. 1 Afs 458/2018-42, publikovaný pod č. 3965/2020 Sb. NSS, který dospívá k tomuto závěru: „Úkon správce daně spočívající v zamítnutí žádosti daňového subjektu o odročení termínu výslechu svědka je procesním úkonem, kterým se upravuje vedení řízení. Tento postup správce daně nemůže představovat zásah ve smyslu § 82 s. ř. s., proti němuž by bylo možné se bránit zásahovou žalobou.“

12. Výše uvedené lze plně vztáhnout na nyní projednávaný případ. Jak také správně dodává krajský soud v napadeném usnesení, stěžovatel neměl v přestupkovém řízení ani postavení poškozeného [a tedy ani nebyl účastníkem řízení podle § 68 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“)], protože mu nevznikla škoda, ani na jeho úkor nedošlo k bezdůvodnému obohacení. Měl podle § 71 přestupkového zákona jako osoba přímo postižená spácháním přestupku právo na vyrozumění o zahájení řízení, právo navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, právo na poskytnutí informací o řízení, právo vyjádřit v řízení své stanovisko, právo nahlížet do spisu, právo účastnit se ústního jednání a být přítomen při všech úkonech v řízení, právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům a právo na oznámení rozhodnutí.

13. Jednání žalovaného tedy nelze považovat za zásah a navíc zde není právo, do kterého by toto jednání mohlo zasáhnout. Teoreticky by se k takovému právu nejvíce mohlo přibližovat právo účastnit se ústního jednání. Do něho však není zasaženo, pokud je nařízené ústní jednání zrušeno, ještě navíc z důvodu, že předvolané svědkyni nebylo včas doručeno předvolání.

14. Nadto je také vhodné poukázat na správný závěr krajského soudu, že z přestupkového zákona neplyne právo požadovat uznání viny jiné osoby. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, třetí osoba nemá subjektivní právo domáhat se zahájení řízení o správním deliktu s jinou osobou nebo požadovat uznání její viny (jak vyplývá např. z rozsudku ze dne 31. 10. 2007, č. j. 2 As 46/2006-100, publikovaného pod č. 2276/2011 Sb. NSS, ze dne 11. 3. 2008, č. j. 8 As 46/2007-98, či ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012-351, či rozsudku rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019-39). 2 As 112/2021 IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

15. Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádný důvod pro zrušení napadeného usnesení z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl tedy kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. za použití § 120 téhož zákona. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované, které by jinak jako úspěšnému účastníku právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Soud jí proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

17. K žádosti žalované o paušální náhradu nákladů v souvislosti s vyjádřením ke kasační stížnosti nutno připomenout, že v soudním řízení správním se neuplatní vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ani nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, na jejichž základě lze nezastoupenému účastníkovi řízení, jenž má právo na náhradu nákladů řízení, přiznat náhradu hotových výdajů v paušální výši (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015 č. j. 6 As 135/2015-79, publikovaný pod č. 3344/2016 Sb. NSS a ze dne 5. 3. 2015, č. j. 6 Ads 299/2014-25). Žalovaná je tedy povinna nést náklady na úkony, které spadají do její běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 31. října 2022 Mgr. Eva Š o n k o v á předsedkyně s e n á t u