2 As 142/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobců: a) Ing. P. K., b) G. K., oba zast. Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, se sídlem Klokotská 103/13, Tábor, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2024, č. j. R/2024/59958/7, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 5. 2025, č. j. 65 A 3/2025-63, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Přehled dosavadního řízení

1. Žalobci jsou vlastníky pozemku, jehož součástí je krytá jízdárna pro koně, která byla zkolaudována v roce 1998 v rozměrech 28,5 m x 18 m. Mezi lety 1998 a 2009 žalobci prodloužili přístavbou jízdárnu na 40,5 m. V souvislosti s touto přístavbou vedl Magistrát města Olomouce (dále jen „stavební úřad“) s žalobci dvě řízení, a sice řízení o zákazu užívání přístavby a řízení o jejím odstranění.

2. Předmětem tohoto řízení je rozhodnutí ze dne 2. 10. 2024, č. j. R/2024/20343/4, kterým stavební úřad nařídil žalobcům, aby bezodkladně, nejpozději do 1 týdne ode dne oznámení rozhodnutí, ukončili užívání této přístavby, a to na základě § 294 odst. 1 písm. c) zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon“). Přístavba totiž vyžaduje povolení a kolaudační rozhodnutí. Tato rozhodnutí však vydána nebyla, a proto nelze přístavbu užívat. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobců a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.

3. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného se žalobci bránili žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci (dále jen „krajský soud“). Krajský soud žalobu zamítl.

4. Krajský soud se zabýval čtyřmi okruhy námitek, nicméně v kasační stížnosti se žalobci zaměřili pouze na otázku absence užívání přístavby a znemožnění přístupu do původní části jízdárny, proto Nejvyšší správní soud dále shrnul pouze argumentaci krajského soudu vztahující se k této otázce.

5. Krajský soud se neztotožnil s námitkou, že správní orgány neprokázaly užívání jízdárny k jejímu účelu. Žalobci nevzali vůbec v potaz argumentaci žalovaného, který uvedl, že je-li hlavním účelem kryté jízdárny trénink a pohybování koní po jízdárně, je i pouhé vedení koně nebo projití koně přístavbou jízdárny užíváním stavby v souladu s účelem, ke kterému má sloužit. Jakési částečné užívání přístavby jen pro průchod s koňmi do povolené části stavby povolit nelze. Již samotným průchodem je stavba užívána pro účel, kterému má jako celek sloužit. Takové posouzení hodnotil krajský soud jako logické a správné.

6. Jízdárna byla původně povolena se dvěma vstupy, a to ze západní a východní strany (z východní strany lze nyní vstoupit pouze přes přístavbu, jejíž užívání bylo zakázáno). To, že si stěžovatelé v mezidobí kvůli další výstavbě znemožnili využívat vstup ze západní strany, nemůže užívání přístavby odůvodnit.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní

7. Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále též „stěžovatelé“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadili pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

8. Jednou z podmínek aplikace § 294 odst. 1 písm. c) stavebního zákona je skutečnost, že stavba je užívána. To však správní orgány neprokázaly. Pouhý průchod osoby s koněm nepředstavuje užívání jízdárny. Krytá jízdárna je totiž určena výhradně pro trénink koní, nikoli pouhý průchod. To vyplývá ze souhlasu Městského úřadu v Prostějově se změnou užívání stavby ze dne 21. 1. 2009, která spočívala ve změně dočasné stavby na stavbu trvalou.

9. Přístavbou došlo k prodloužení jízdárny, nikoliv však ke změně účelu užívání stavby jako celku. Žalovaný tak nepřípustně rozšířil důvod užívání stavby z tréninku koní i na pouhý pohyb koní. V případě změny dokončené stavby, kterou se nemění účel užívání stavby jako takové, nelze rozhodnout o zákazu užívání (viz rozsudek NSS ze dne 29. 11. 2023, č. j. 9 As 132/2023-34). Správní orgány tak mohly přístavbu hodnotit nanejvýš jako stavbu nepovolenou, nikoliv jako neoprávněně užívanou. To, že byla přístavba provedena bez povolení, neumožňuje automaticky použít režim zákazu užívání. Prodloužení jízdárny navíc nemá žádný vliv na okolí, neboť nezpůsobuje žádné imise a ani nedošlo ke zvýšení počtu koní.

10. Realizací přístavby došlo k posunutí jediného přístupu do kryté jízdárny, do níž aktuálně nelze s koněm vstoupit jinak než přes přístavbu. Pro vstup ze západní strany je třeba projít úzkým prostorem, kterým však koně neprojdou. Pokud by byl zákaz vztažen i na pouhý průchod přístavbou, došlo by k znemožnění užívání i té části kryté jízdárny, kterou lze užívat v souladu se zákonem. Fakticky tedy jde o zákaz užívání celé stavby kryté jízdárny.

11. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

12. Žalovaný nesouhlasí s tím, že by nepřípustně rozšiřoval povolený účel užívání kryté jízdárny na jakékoliv pohybování koní. Trénink koní zahrnuje jak krokování koně k jeho zahřátí, tak krokování k jeho vychladnutí. Pohybování koní je tedy součástí tréninku. To, zda na koni někdo sedí, není významné. Faktická nemožnost vstoupit s koňmi do povolené části kryté jízdárny nemůže legalizovat užívání přístavby.

13. Rozsudek NSS č. j. 9 As 132/2023-34 nelze na tuto věc aplikovat. Nejvyšší správní soud se v této věci zabýval stavebními úpravami prováděnými na stavbě rodinného domu. Dospěl k závěru, že ani po provedení nepovolených úprav nešlo o stavbu užívanou bez povolení. Účel užívání stavby tak zůstal shodný s původním účelem s tím, že nedošlo k podstatnému rozšíření stavby. Nejednalo se tedy o stavbu užívanou bez povolení, jako je tomu v tomto případě.

III. Posouzení kasační stížnosti

14. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelé jsou v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupeni advokátem. Poté Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

15. Kasační stížnost není důvodná.

16. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je třeba v této věci aplikovat zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“), nebo stavební zákon. Stěžovatelé vznesli argumentaci, že se má aplikovat starý stavební zákon, až v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud však musí i bez námitky zkoumat, zda správní orgány a krajský soud aplikovaly právní normy, které na věc skutečně dopadají. Nejvyšší správní soud by totiž nemohl aplikovat nesprávnou právní normu pouze na základě toho, že stěžovatelé neuplatnili v řízení před krajským soudem příslušnou námitku (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007-87, č. 1926/2009 Sb. NSS, a ze dne 12. 12. 2023, č. j. 9 Ao 37/2021-57, č. 4562/2024 Sb. NSS).

17. Podle § 330 odst. 1 stavebního zákona se řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů. Za den, kdy nabyl stavební zákon účinnosti, se pro účely zmíněného ustanovení považuje datum 1. 7. 2024 (§ 334a odst. 3 věta druhá stavebního zákona).

18. Z uvedeného vyplývá, že je třeba určit, zda správní orgány zahájily příslušné řízení či postup před datem 1. 7. 2024 (v takovém případě by se aplikoval starý stavební zákon), nebo až po tomto datu (v takovém případě by se aplikoval stavební zákon).

19. Stěžovatelé poukazují na to, že k pověření stavebního úřadu došlo již usnesením žalovaného ze dne 23. 8. 2022. Tuto skutečnost však nepovažuje Nejvyšší správní soud za významnou, neboť tímto úkonem nedošlo k zahájení žádného řízení ani postupu dle starého stavebního zákona. Jde „pouze“ o změnu místní příslušnosti, na jejímž základě teprve stavební úřad konkrétní řízení či postup zahájil.

20. Stavební úřad dále vydal dne 20. 7. 2023 výzvu podle § 134 odst. 5 starého stavebního zákona. Vzniká tak otázka, zda se již na základě učinění tohoto úkonu nemělo podle starého stavebního zákona postupovat i nadále. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.

21. Podle § 134 odst. 5 starého stavebního zákona, pokud není stavba užívána k povolenému účelu nebo stanoveným způsobem anebo je užívána bez povolení, vyzve stavební úřad vlastníka stavby, aby nepovolený způsob užívání stavby bezodkladně ukončil. Současně jej poučí o postupu podle § 126 a 127. Není-li výzvě vyhověno, stavební úřad vydá rozhodnutí, kterým užívání stavby zakáže. Rozhodnutí je prvním úkonem v řízení, odvolání proti němu nemá odkladný účinek.

22. Z uvedeného ustanovení je patrné, že podle starého stavebního zákona je vydání rozhodnutí, kterým se zakazuje užívání stavby, navázáno na předchozí učinění výzvy (v tomto ohledu je § 294 stavebního zákona koncipován odlišně, nepodmiňuje vydání rozhodnutí o zákazu užívat záměr učiněním předchozí výzvy a jejím neuposlechnutím). V obecné rovině lze učinění výzvy a následné vydání rozhodnutí označit za dvoufázový postup (viz rozsudek NSS ze dne 10. 11. 2022, č. j. 1 As 143/2022-22, bod 28), nikoliv však ve smyslu § 330 odst. 1 stavebního zákona, který se výslovně vztahuje nejen na postupy, ale také na řízení. Postup dle § 330 odst. 1 stavebního zákona je tak třeba vnímat jako označení činností veřejné správy, které nelze považovat za řízení. Nejedná se o nadřazený pojem, který by snad v sobě současně zahrnoval jak konkrétní řízení (v tomto případě řízení o zákazu užívání přístavby, jehož prvním úkonem je vydání rozhodnutí), tak další úkony, které se odehrály mimo řízení (učinění výzvy).

23. Nejde tedy o to, že by učinění výzvy a řízení o zákazu užívání přístavby tvořilo jeden postup dle § 330 odst. 1 stavebního zákona. Výzvu a zmíněné řízení spojuje pouze to, že směřují ke stejnému cíli a že použití nápravného opatření v podobě rozhodnutí je podmíněno předchozím použitím výzvy. To však samo o sobě nečiní z obou prostředků jeden samostatný postup ve smyslu § 330 odst. 1 stavebního zákona.

24. Stavební úřad uplatňuje u každého z těchto nápravných opatření svoji pravomoc zcela jiným způsobem. Výzva má pouze informativní a apelativní povahu. Nesplnění výzvy samo o sobě nevede k nevyhnutelným právním a faktickým důsledkům (viz rozsudek NSS č. j. 1 As 143/2022-22, bod 25). Stavební úřad tedy v případě výzvy neuplatňuje svoji pravomoc autoritativním způsobem. Jde v zásadě pouze o informaci o nepovoleném užívání stavby s tím, že pokud nebude výzva vyslyšena, přistoupí stavební úřad k autoritativnímu rozhodnutí (avšak v rámci samostatného řízení). Jde tedy o upozornění na možnost zahájení samostatného řízení, v němž bude adresátovi výzvy uložena již konkrétní povinnost.

25. Podle Nejvyššího správního soudu tak jde o dva samostatné postupy (resp. postup a řízení). Učiněním výzvy byl zahájen a zároveň ukončen daný postup informativní a apelativní povahy. Starý stavební zákon nepředpokládá, že bude v rámci tohoto postupu činěn jakýkoliv další úkon. Nevyplývá z něj, že by po učinění výzvy muselo dojít automaticky k vydání rozhodnutí, a už vůbec ne, že by se tak mělo dít v rámci jednoho „širšího“ postupu. Ba právě naopak, § 134 odst. 5 starého stavebního zákona přímo stanoví, že rozhodnutí je prvním úkonem v řízení, z čehož vyplývá samostatnost tohoto řízení. Předchozí použití výzvy je tak ve smyslu § 330 odst. 1 stavebního zákona samostatným postupem, který se uskutečňuje ještě před zahájením řízení, v němž teprve může stavební úřad využít své pravomoci autoritativní povahy. Lze tak uzavřít, že rozhodnutí o zákazu užívání je úkonem, k jehož realizaci dochází v rámci samostatného řízení (jde o první úkon tohoto řízení), a proto je právě okamžik zahájení tohoto řízení z hlediska aplikace § 330 odst. 1 stavebního zákona relevantní. Za účinnosti stavebního zákona přitom řízení o uložení zákazu užívat záměr, které může být zahájeno vydáním rozhodnutí, nepředchází výzva stavebního úřadu k ukončení nepovoleného způsobu užívání stavby, jak tomu bylo podle starého stavebního zákona. Řízení o zákazu užívání záměru zahájené za účinnosti stavebního zákona tak z hlediska procesního ani nenavazuje na případnou výzvu dle § 134 odst. 5 starého stavebního zákona učiněnou ještě za jeho účinnosti.

26. Pokud tedy stavební úřad vydal rozhodnutí, které bylo prvním úkonem v řízení, až 2. 10. 2024, aplikoval správně stavební zákon, neboť za účinnosti starého stavebního zákona nebylo zahájeno žádné řízení či postup, které by měly být podle tohoto zákona dokončeny.

27. Stěžovatelé dále namítají, že správní orgány neprokázaly, že je jízdárna užívána, což je předpokladem aplikace § 294 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Pouhý průchod s koněm nepředstavuje užívání jízdárny pro koně. Ta totiž slouží k tréninku koní, nikoliv k pouhému průchodu koní.

28. Nejvyšší správní soud má v této souvislosti za to, že ve věci je zaměňováno užívání přístavby a užívání kryté jízdárny. Tohoto zaměňování se dopustili stěžovatelé, žalovaný i krajský soud.

29. Žalovaný se zaměňování dopustil např. na straně 7 svého rozhodnutí, kde uvádí, že „právě procházením koní skrze nepovolenou přístavbu jízdárny je naplněn účel, ke kterému má stavba sloužit, tj. trénink a pohybování koní“. Žalovaný tedy na jedné straně zmiňuje průchod skrze přístavbu a na druhé straně poukazuje na účel užívání stavby, čímž v daném kontextu myslí jízdárnu jako celek. Podobného zaměňování se dopouští i stěžovatelé. V bodě 10 kasační stížnosti uvádí, že pouhý průchod s koněm nepředstavuje užívání jízdárny pro koně (nikoliv pouhé přístavby). O účelu užívání jízdárny se zmiňují i v další argumentaci.

30. Podle § 294 odst. 1 písm. c) stavebního zákona může stavební úřad i bez provedené kontroly zakázat užívání záměru, je-li užíván v rozporu s tímto zákonem nebo jinými právními předpisy.

31. Rozhodnutí dle výše uvedeného ustanovení lze vydat jen ve vztahu k záměru, který je užíván v rozporu se stavebním zákonem nebo jinými právními předpisy. Předmětem správního řízení v této konkrétní věci byla přístavba jízdárny, neboť pouze jí se zákaz užívání týká, jak vyplývá z výroku prvostupňového rozhodnutí. Právě přístavbu je tedy třeba považovat za záměr, u něhož je třeba zkoumat naplnění předpokladů aplikace § 294 odst. 1 písm. c) stavebního zákona.

32. V této souvislosti je vhodné poukázat na to, že přístavba může být záměrem podle § 4 stavebního zákona. Záměrem je totiž (mimo jiné) stavba. Stavbou ve smyslu stavebního zákona se rozumí podle konkrétních okolností i změna dokončené stavby (§ 5 odst. 6 stavebního zákona). Změnou dokončené stavby je mimo jiné přístavba [§ 6 odst. 1 písm. b) stavebního zákona]. Z toho vyplývá, že nahlíží-li se na změnu dokončené stavby (přístavbu) jako na stavbu dle § 5 odst. 6 stavebního zákona, jde o záměr podle § 4 stavebního zákona, jehož užívání lze zakázat podle § 294 odst. 1 písm. c) stavebního zákona.

33. Stěžovatelé nevznesli argumentaci, že by přístavba jízdárny nemohla být ze své podstaty předmětem rozhodnutí o zákazu užívání, tedy že by se nejednalo o záměr (resp. stavbu). Za této situace není prostor k tomu, aby se Nejvyšší správní soud blíže zabýval otázkou, zda skutečně byla přístavba záměrem, jehož užívání lze ve smyslu § 294 odst. 1 písm. c) stavebního zákona zakázat. Vzhledem k citovaným zákonným ustanovením tomu v obecné rovině nic nebrání.

34. Nadále tak je třeba vycházet z toho, že záměrem, jehož užívání bylo zakázáno, je výhradně přístavba. Pro posouzení věci je tedy relevantní, zda byla v souladu s právními předpisy užívána přístavba, nikoliv jízdárna jako taková (ať již ve své původní, či ve své aktuální podobě), neboť ta nikdy nebyla předmětem řízení, a proto je způsob jejího užívání z hlediska § 294 odst. 1 písm. c) stavebního zákona irelevantní.

35. Stěžovatelé argumentují, že přístavbou jízdárny nedošlo ke změně účelu užívání stavby jako celku, kterým je trénink koní. Zjevně tak vychází z faktického užívání jízdárny, resp. souhlasu se změnou doby trvaní stavby jízdárny, který se však (dle stěžovateli nezpochybněného závěru krajského soudu) týká jízdárny v její původní podobě. Nejvyšší správní soud nepopírá, že stěžovatelé využívali přístavbu pro stejný účel jako původní stavbu jízdárny (mělo se jednat o jeden funkční celek využívaný ke stejnému účelu). Z toho však nelze vycházet. Rozhodné je pouze to, zda je záměr (přístavba) užíván v souladu se stavebním zákonem či jinými právními předpisy.

36. Jde-li o otázku zákonnosti užívání přístavby, je třeba připomenout, že stěžovatelé v řízení před krajským soudem namítali, že k přístavbě byla vydána potřebná povolení. Konkrétně argumentovali tím, že k povolení přístavby mělo dojít v rámci souhlasu se změnou užívání stavby (bod 14 žaloby) s tím, že naznačovali, že celá stavba byla řádně zkolaudována (bod 9 žaloby). Následně uvedli, že přístavba byla užívána na základě oznámení stavebnímu úřadu, což umožňoval § 119 starého stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 (bod 4 rozšíření žaloby ze dne 10. 2. 2025). Tuto argumentaci však již neuplatnili v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tak nemůže (v tomto řízení) přezkoumat závěr krajského soudu a správních orgánů, že ve vztahu k přístavbě nebylo vydáno žádné povolení ani kolaudační rozhodnutí, ačkoliv zákon vydání takových povolení vyžaduje, naopak z tohoto nenapadeného závěru musí ve svém rozsudku vycházet.

37. Z uvedeného vyplývá, že nebylo nutné, aby ze správního spisu vyplývalo, že stěžovatelé užívali přístavbu k tréninku koní, což měl být účel užívání jízdárny v její původní podobě. V rozporu se stavebním zákonem by totiž bylo jakékoliv užívání přístavby. Vyplývá-li ze správního spisu (a stěžovatelé to nezpochybňují), že během kontrolní prohlídky vstoupila do přístavby osoba s koněm, je zjevné, že přístavba byla užívána. Ostatně i z návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti lze dovodit, že stěžovatelé jízdárnu pro své koně pravidelně užívají, a pokud je jediným vstupem do původní části jízdárny právě průchod přes přístavbu, není pochyb, že přímo užívají i samotnou přístavbu. To, zda šlo o „pouhý“ průchod s koněm přes přístavbu (patrně do původní části jízdárny), či zda kůň následně přímo v přístavbě prováděl trénink, již není důležité, a proto nemusela být tato skutečnost blíže objasněna.

38. Nejvyšší správní soud nepovažuje výše předestřené právní posouzení za překvapivé. Stavební úřad vycházel ve svém rozhodnutí z toho, že přístavba nemohla být po právu užívána, neboť pro ni nebyl vydán příslušný správní akt (str. 5 a 6 prvostupňového rozhodnutí). Užíváním jízdárny jako takové se nezabýval. Argument, že pouhý průchod přístavbou nepředstavuje užívání jízdárny, uplatnili jako první stěžovatelé v bodě 5 svého odvolání. Pokud tedy na podkladě této námitky žalovaný dovodil, že průchod přístavbou představuje užívání samotné jízdárny, nejde o důvod, proč by mělo být rozhodnutí žalovaného zrušeno, byť jde o úvahu nadbytečnou. Je třeba připomenout, že pro potřeby soudního přezkumu tvoří obě správní rozhodnutí jeden celek (viz např rozsudek NSS ze dne 20. 2. 2020, č. j. 2 Ads 171/2019-43, bod 12). Žalovaný přitom závěrům stavebního úřadu plně přisvědčil, nijak je nekorigoval, pouze argumentaci rozvedl v návaznosti na odvolací námitky. Pokud z prvostupňového rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že přístavba byla (bez ohledu na zbytek jízdárny) užívána nezákonně, což stěžovatelé v řízení o kasační stížnosti nezpochybnili, považuje Nejvyšší správní soud takové posouzení provedené správními orgány za dostatečné.

39. Stěžovatelé dále s odkazem na závěry uvedené v rozsudku NSS č. j. 9 As 132/2023-34 namítají, že nebyly splněny podmínky pro uložení zákazu užívat přístavbu, neboť přístavbou se nijak nezměnil účel užívání stavby jako celku. V řízení před krajským soudem však stěžovatelé namítali jednak to, že přístavba i její užívání jsou povoleny, tudíž jejich užívání je v souladu se zákonem, jednak to, že v řízení nebylo prokázáno užívání přístavby k účelu, k němuž je povoleno užívání stavby jako takové. Tyto námitky se svojí podstatou a okruhem dílčích skutkových a právních otázek, jimiž je třeba se zabývat k jejich posouzení, liší od námitky předložené až v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelům objektivně nic nebránilo v tom, aby již v řízení před krajským soudem zahájeném dne 9. 1. 2025 uplatnili (s odkazem na výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu vyhlášený již dne 29. 11. 2023 a následně též publikovaný přinejmenším na jeho webových stránkách) argumentaci, že postup dle § 294 odst. 1 písm. c) stavebního zákona nelze uplatnit v případě, kdy nepovolenou změnou dokončené stavby (přístavbou) se nezměnil schválený způsob užívání stavby. Tato námitka vznesená poprvé až v řízení o kasační stížnosti je proto nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).

40. Stěžovatelé dále poukazují na to, že de facto nemohou užívat jízdárnu ani v původní části, neboť jediný využitelný přístup je aktuálně právě z východní strany přes přístavbu. Vstup ze západní strany totiž není pro koně přístupný. Podmínkou pro uložení zákazu užívání přístavby však není skutečnost, že lze původní část stavby (správním rozhodnutím nedotčenou) nadále fakticky užívat. Na skutečnost, že je v důsledku zákazu užívání přístavby fakticky znemožněno užívání zbývající (povolené) části stavby, nelze automaticky hledět jako na překážku, která brání vydání rozhodnutí o zákazu užívání přístavby.

41. Nejvyšší správní soud nevylučuje, že na základě individuálního posouzení konkrétních skutkových okolností věci by mohlo být uložení zákazu užívání přístavby za současného faktického znemožnění užívat původní část stavby nepřiměřené. K tomu je však nutné zvážit a porovnat míru ohrožení zájmů chráněných stavebním zákonem se zásahem do práv a oprávněných zájmů účastníků řízení, jež se vztahují k možnosti užívat zbylou část stavby, které se rozhodnutí netýká. Jako příklad si lze vypůjčit stěžovateli zmíněnou drobnou přístavbu rodinného domu, v důsledku jejíhož zákazu užívání by nebylo možné vstoupit do samotného rodinnému domu, v němž účastníci řízení bydlí. V takovém případě by bylo třeba pečlivě zvažovat, zda je skutečně nezbytné zákaz užívání přístavby uložit.

42. Skutkové okolnosti této věci však nevedou Nejvyšší správní soud k závěru, že by se o takový případ jednalo. Nemožnost užívat jízdárnu nepůsobí stěžovatelům takovou újmu, jako je tomu v předestřeném hypotetickém případě. V návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatelé argumentovali, že bude nutné koně vozit do jiné kryté jízdárny, s čímž měla být spojena újma, a to především ve vztahu ke zdraví a bezpečnosti koní, ale také ve vztahu k finančním, organizačním a časovým požadavkům na jejich převoz k tréninku do jiné haly. Nejvyšší správní soud však odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznal, neboť stěžovatelé neosvědčili, že by v důsledku nemožnosti užívat jízdárnu muselo docházet k převozu koní. Nejvyššímu správnímu soudu nebylo zřejmé, proč by koním nestačil pohyb i mimo prostory podobné jízdárny, např. po lesích nebo polních cestách (usnesení NSS ze dne 3. 9. 2025, č. j. 2 As 142/2025-49, bod 11). Stěžovatelé již na tento důvod, na jehož základě nepřiznal Nejvyšší správní soud kasační stížnosti odkladný účinek, nereagovali (nepodali nový návrh na přiznání odkladného účinku).

43. Přesto však lze podotknout, že i pokud by nezbytnost vozit koně do jiné kryté jízdárny prokázali, nepovažoval by to Nejvyšší správní soud za důvod, na jehož základě by mohla práva a oprávněné zájmy stěžovatelů převážit nad zájmem na přijetí opatření směřujících k dodržování pravidel stavebního práva, čímž by do značné míry došlo k ospravedlnění jejich porušení. Byť Nejvyšší správní soud nevylučuje, že by se mohlo jednat o skutečnost významnou z hlediska přiznání odkladného účinku (byla-li by osvědčena), v případě meritorního posouzení věci tomu tak již není. Případná nutnost vozit koně do jiné kryté jízdárny a s tím spojené důsledky nejsou na první pohled nijak zjevně nepřiměřené v porovnání s opatřením, které reaguje na nezákonné užívání přístavby, kterou došlo k prodloužení jízdárny o více než 42 % její původní délky. Za této situace si nadto sami stěžovatelé svojí další stavební činností ztížili vstup do stavby z druhé strany.

44. Stěžovatelé dále namítají, že přístavba nevytváří žádné dodatečné imise a ani se nezvýšil počet chovaných koní. Tyto skutečnosti však v řízení před krajským soudem uváděli pouze jako důvod, proč neměla být M. Z. účastníkem řízení o odstranění stavby (bod 8 žaloby či bod 16 rozšíření žaloby). Argument se tedy vztahoval výlučně k okruhu účastníků, a to navíc ve vztahu k jinému řízení (v řízení o uložení zákazu užívání přístavby M. Z. ani účastníkem řízení nebyla). V kasační stížnosti však stěžovatelé tyto skutečnosti spojují s otázkou zákonnosti rozhodnutí o zákazu užívání přístavby. Jde tak o zcela novou námitku, kterou stěžovatelé neuplatnili v řízení před krajský soudem, ač jim v tom nic nebránilo. Námitka je proto nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).

IV. Závěr a náklady řízení

45. Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

46. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelé v řízení nebyli úspěšní, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, avšak nevznikly mu žádné náklady nad rámec úřední činnosti, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. srpna 2026 Tomáš Kocourek předseda senátu