2 As 146/2011

Rubrum

2 As 146/2011 - 119 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, č. j. 10 A 74/2010 - 86, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce (dále také „stěžovatel“) se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále „městský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí České advokátní komory (dále „žalovaná“) ze dne 30. 11. 2009, č. j. 2737/09. Napadeným rozhodnutím žalovaná zrušila své rozhodnutí ze dne 3. 11. 2009 o určení advokáta stěžovateli, a to na základě žádosti určeného advokáta, z jehož podání ze dne 27. 11. 2009 vyplynulo, že stěžovatel advokátovi neposkytl součinnost nutnou k poskytnutí právní služby, odmítá s ním osobně jednat, uděluje advokátovi přísné direktivy a vyhrožuje mu postihem při nedodržení jeho příkazů.

2. Městský soud stěžovatele vyzval usnesením ze dne 4. 8. 2011, č. j. 10 A 74/2010 - 80, opětovně k doplacení soudního poplatku z podané žaloby a toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 9. 8. 2011. Městský soud tak rozhodl poté, kdy Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 75/2011 - 71, zamítl kasační stížnost žalobce proti 2 As 146/2011 - 120 usnesení městského soudu ze dne 30. 3. 2011, č. j. 10 A 74/2010 - 54, kterým městský soud žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků.

3. Stěžovatel na výzvu k doplacení soudního poplatku reagoval žádostí o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku „o jeden až dva roky“. Žádost odůvodnil tím, že disponuje nepatrnými prostředky a našetření částky na soudní poplatek mu bude trvat měsíce až roky.

4. Městský soud napadeným usnesením řízení o žalobě proti usnesení žalované z 30. 11. 2009 zastavil pro nezaplacení soudního poplatku. Vycházel přitom ze smyslu zákonné úpravy poplatkové povinnosti a důsledků jejího nesplnění. Městský soud zdůraznil, že stěžovatel neuspěl s žádostí o osvobození od soudních poplatků, nesplnil poplatkovou povinnost ani v dodatečné lhůtě, která mu byla soudem stanovena a chce lhůtu k zaplacení poplatku prodloužit také bez ohledu na legitimní očekávání žalované, že v přiměřené době bude zřejmé, zda její rozhodnutí je nebo není v souladu s právními předpisy.

5. Stěžovatel reagoval na usnesení městského soudu přípisem o jedné větě znění „Akt MěS v Praze na listu 66 je neopodstatněný /místo vydání rozhodnutí o žádosti o prodloužení lhůty k zastavení řízení/ a výklad ZSo P iracionální, v důsledku toho společensky nebezpečný, proto se navrhovatel domáhá kasace obou výroků usnesení ze 7. září, doručeném 14. září.“ Městský soud toto podání vyhodnotil jako kasační stížnost a věc předložil Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí.

6. Žalovaná se ve vyjádření k této kasační stížnosti ztotožnila s argumentací městského soudu a připomněla také hodnocení jednání stěžovatele v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 75/2011 - 71, jako způsob, kterým žalobce své soudní spory (proti žalované) vede a jaká je podstata těchto sporů: „Podstatou už dávno není tvrzená ochrana práv stěžovatele, ale samo vedení sporu.“ II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

7. Z citovaného návrhu stěžovatele je zcela zřejmé, že se pohybuje z formálního i obsahového hlediska na samotné hranici projednatelnosti. Nejvyšší správní soud nicméně nemohl přehlédnout, že se jedná o podání právě tohoto stěžovatele, jehož desítky, resp. dokonce stovky dalších podání mají obdobný obsah a lpění na formálních náležitostech a větší obsahové srozumitelnosti cestou výzev k odstraňování vad návrhu by v tomto případě neodpovídalo zásadě hospodárnosti řízení. Proto Nejvyšší správní soud přezkoumal toto podání stěžovatele s ohledem na jeho obsah jako kasační stížnost.

8. Jakkoliv stěžovatel neoznačil žádný kasační důvod, zaměřil se Nejvyšší správní soud v dalším toliko na případné naplnění kasačního důvodu podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., jelikož je přezkoumáváno usnesení městského soudu, kterým bylo zastaveno řízení, což je právě situace, na kterou speciálně dopadá právě citovaný kasační důvod.

9. Co se týká podmínek řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud netrval s ohledem na specifický charakter napadeného usnesení městského soudu na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Z dřívější judikatury tohoto soudu totiž vyplývá i pro posuzovanou věc závěr, že problematika zaplacení soudního poplatku (případně povinné zastoupení účastníka) je 2 As 146/2011 - 121 odvislá od posouzení relevantních hledisek v jejich kontextu. Nelze přehlédnout, že stěžovatel neuspěl s žádostí o osvobození od soudních poplatků a zdůvodněním napadeného rozhodnutí městského soudu je právě důsledek toho, že stěžovatel soudní poplatek nezaplatil. V takovém případě by se uplatňováním požadavku na uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost jen řetězil problém, jenž má být rozhodnutím o této kasační stížnosti vyřešen (viz rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77).

10. K podstatě kasační stížnosti soud konstatuje, že není důvodná. Zaplacení soudního poplatku totiž představuje způsob, jakým se účastníci zčásti podílejí na nákladech soudních řízení. Nejde přitom o povinnost fatálně vázanou na navrhovatele úkonu, neboť zásadně tato povinnost finálně stíhá toho účastníka, který nebyl v řízení úspěšný. Zákon pamatuje také na to, aby účastníku řízení nebylo formálním lpěním na splnění primární poplatkové povinnosti neodůvodněně omezeno jeho právo na soudní ochranu. K tomu slouží institut osvobození od povinnosti platit soudní poplatek, vázaný ovšem na zákonem stanovené podmínky. Těmto podmínkám stěžovatel nedostál, a proto mu také osvobození od soudních poplatků nebylo přiznáno. Tomuto závěru předcházelo řádné řízení, ve kterém stěžovatel využil všech zákonem předvídaných prostředků a v úvahu byly vzaty i další relevantní skutečnosti. Tím byl vyčerpán prostor pro výjimky z obecné povinnosti navrhovatele zpoplatněného úkonu hradit soudní poplatek zároveň s podáním zpoplatněného návrhu - § 4 odst. 1, písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích – případně v dodatečné lhůtě, kterou k tomu určí soud. Prostor pro další rozvíjení výjimky z poplatkové povinnosti zákon neobsahuje a není k tomu ani žádný důvod, neboť veškeré důvody pro případné osvobození od poplatkové povinnosti, vždy vázané na existenci zákonných podmínek, byly předcházejícím řízením vypořádány.

11. Pro připomenutí Nejvyšší správní soud dodává, že městský soud stěžovateli právem nepřiznal osvobození od soudních poplatků z důvodu, že stěžovatel tohoto institutu zneužívá, zatímco hmotné překážky na jeho straně zde nehrály relevantní roli. K takové situaci viz rozsáhlou argumentaci Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 75/2011 - 71, také v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 46, případně v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01, N 47/30 SbNU 9, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

12. Městský soud rozhodl napadeným usnesením v době, kdy všechna shora zmíněná hlediska byla vzata v potaz při rozhodování o tom, zda žalobce má nárok na osvobození od soudních poplatků. Po vyřešení této otázky již městský soud nemohl dělat nic jiného, než žalobce vyzvat k zaplacení soudního poplatku v dodatečné lhůtě, jejíž přiměřené trvání jednoznačně a právem určil ve výzvě k zaplacení poplatku. Stěžovatel neměl jinou volbu, než soudní poplatek zaplatit nebo vzít na vědomí, že řízení bude zastaveno. Stěžovatel se proto mýlí, pokud namítá, že městský soud měl nejprve rozhodnout o jeho žádosti o odklad lhůty k zastavení řízení. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že důvodnost takového požadavku z ničeho nevyplývá. Požadavek není přijatelný z ústavního hlediska, neboť jeho jediným důsledkem by byl vznik neodůvodněných průtahů řízení, tedy porušení významného práva účastníků na rozhodnutí věci v rozumné době. Požadavek stěžovatele trpí nepřípustnou neurčitostí a nepřiměřeností a nemá oporu v zákoně o soudních poplatcích. Městský soud tedy ve skutečnosti neměl právo ani možnost k požadavku 2 As 146/2011 - 122 stěžovatele přihlížet bez toho, že by sám porušil Ústavou a zákonem určenou povinnost věc projednat a v rozumné době rozhodnout.

13. Nejvyšší správní soud dospěl v této věci k závěru, že městský soud odůvodnil své rozhodnutí o zastavení řízení srozumitelně jediným možným způsobem, totiž odkazem na zákonné důsledky nezaplacení soudního poplatku, zčásti také argumentací Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 26. 7. 2011 (viz odst. [11]). Nejvyšší správní soud opět zdůrazňuje, že stěžovatel institut výjimky z povinnosti zaplatit soudní poplatek zneužívá, jeho snahou již není vyřešení samotného sporu, nýbrž neustálé zpochybňování jednotlivých úkonů žalované i soudu. Za takové situace stěžovatel nemůže očekávat, že jeho subjektivistické vnímání práva a způsob vedení sporu budou ještě podporovány prostředky ze státního rozpočtu.

14. Usnesení městského soudu proto rozhodně nepředstavuje neopodstatněný či dokonce excesivní výklad zákona o soudních poplatcích. Toto usnesení vyplývá ze zákona a následuje předcházející kvalifikovaný závěr o nesplnění podmínek pro přiznání osvobození stěžovatele od povinnosti platit soudní poplatky. Napadené usnesení městského soudu je v souladu se zákonem správné a přiměřeně reagující na společensky a právně neobhajitelné chování stěžovatele. Kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (nezákonnost usnesení městského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku) tedy rozhodně naplněn nebyl.

15. Nejvyšší správní soud kasační stížnost se shora uvedených důvodů zamítl jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

16. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovaný v řízení plně úspěšný sice byl, nicméně mu nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné činnosti, a proto mu soud právo na jejich náhradu nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. dubna 2012 JUDr. Vojtěch Šimíček předseda senátu