2 As 20/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky, soudce Václava Štencla a soudkyně Sylvy Šiškeové v právní věci žalobců: a) Ing. E. B., b) Z. F., žalobkyně a) a b) zastoupené obecným zmocněncem žalobcem c), c) Mgr. P. F., d) M. S., e) R. N., f) N. B., g) J. Ch., h) Ing. M. Ch., i) J. M., j) O. M., k) MUDr. V. M., l) V. Z., m) Ing. Z. V., žalobci d) až m) zastoupeni JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) OC Nová Paka spol. s r.o., IČO: 251 76 731, se sídlem U Čápova dvora 2871, Tábor, zastoupená Mgr. Markem Novotným, advokátem se sídlem Na Viničních horách 493/25, Praha 6, II) město Nová Paka, se sídlem Dukelské náměstí 39, Nová Paka, zastoupená JUDr. Martinem Klimplem, advokátem se sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, III) CETIN a.s., IČO: 040 84 063, se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2025, č. j. KUKHK-15627/UP/2024 (AK), o kasačních stížnostech žalovaného a osob zúčastněných na řízení I) a II) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2025, č. j. 30 A 15/2025-205, takto:

Výrok

I. Kasační stížnosti s e z a m í t a j í .

II. Žalovaný a osoby zúčastněné na řízení I a II n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.

III. Žalobcům s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech.

IV. Osoba zúčastněná na řízení III n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Nová Paka, stavebního odboru (dále jen „stavební úřad“), ze dne 29. 2. 2024, č. j. MUNP/2024/2000/SÚ/LC, o umístění stavby označené jako obchodní centrum „OC Nová Paka“ podle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Stavební úřad vydal toto rozhodnutí k žádosti, kterou podaly osoby zúčastněné na řízení (dále také „OZNŘ“) I a II. Jejich záměrem je umístění komerčních ploch sestávajících z novostavby objektu obchodního areálu a okružní křižovatky, včetně související dopravní a technické infrastruktury.

2. Žalobkyně a) a b), žalobce c) a žalobci d) až m) podali proti rozhodnutí žalovaného tři samostatné žaloby. Krajský soud v Hradci Králové spojil usnesením ze dne 1. 9. 2025, č. j. 30 A 15/2025-111, tyto žaloby ke společnému projednání a následně v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Krajský soud nejprve posuzoval, zda jsou splněny podmínky řízení. Zabýval se aktivní legitimací žalobců k podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného. Konkrétně se vyjádřil k aktivní legitimaci žalobkyně b) a žalobce k). Podmínku plausibilního tvrzení o dotčení právní sféry žalobkyně b) rozhodnutím žalovaného měl krajský soud za splněnou (s ohledem na žalobní námitku týkající se vlastnictví pozemku p. č. XA v k. ú. N. P. a určovací žalobu podanou u Okresního soudu v Jičíně). Žalobce k) nebyl účastníkem správního řízení, k výzvě krajského soudu ale doložil, že je vlastníkem nemovitosti nacházející se v blízkosti umisťovaného záměru. Krajský soud shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť se žalovaný podle něj dostatečně nezabýval námitkou systémové podjatosti úředníků stavebního úřadu. K poukazu na § 14 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, totiž doplnil v podstatě pouze konstatování, že dotčené úřední osoby rozhodovaly ve věci v přenesené, nikoliv v samostatné působnosti. Správní orgány se tak vůbec nevyjádřily k tomu, že OZNŘ I a II uzavřely plánovací smlouvu týkající se záměru, ani k dalším skutečnostem, na které v této souvislosti poukazovali žalobci. Dále krajský soud shledal nepřezkoumatelnými také závazná stanoviska orgánů územního plánování, neboť ta nevyložila pojem komerční zařízení malá a střední použitý v územním plánu Nová Paka. Bylo přitom sporné, zda lze posuzovaný záměr považovat ještě za komerční zařízení střední, nebo zda se již jedná o komerční zařízení plošně rozsáhlé. Z toho důvodu neobstojí ani rozhodnutí žalovaného, protože je založeno na těchto závazných stanoviscích.

II. Obsah kasačních stížností a dalších podání

4. Proti rozsudku krajského soudu podali tři samostatné kasační stížnosti žalovaný a OZNŘ I a II. Kasační stížnost žalovaného

5. Žalovaný nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že žalobkyně b) byla aktivně legitimována k podání žaloby. Pozemek parc. č. XA v kat. území N. P., na němž byl stavební záměr umístěn, není v jejím výlučném vlastnictví či spoluvlastnictví, a ani k němu neměla žádné jiné věcné právo, jež by mohlo být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Pozemek parc. č. XB v kat. území N. P. neexistuje. Pozemky parc. č. XC a parc. č. XA v kat. území N. P. jsou dotčeny stavbou okružní křižovatky a oba pozemky jsou zapsány na LV Y (pro město N. P.) bez jakéhokoliv záznamu o spornosti vlastnictví.

6. Žalovaný rovněž odmítá, že by se zabýval námitkou systémové podjatosti úředních osob stavebního úřadu nedostatečně. Úvahy orgánů veřejné správy ohledně námitek podjatosti mohly být pro závěr o jejich nedůvodnosti pro krajský soud možná kusé, s ohledem na jejich podstatu a věcnou stránku však pro žalovaného dostatečné. Na rozdíl od pouhých hypotéz krajského soudu totiž žalovaný nezaznamenal žádné reálné indicie, které by ji mohly jen naznačovat, natož potvrzovat. Plánovací smlouva (institut samostatné působnosti) uzavřená OZNŘ II je naprosto běžný, zákonem předpokládaný a dlouhodobě judikaturou akceptovaný nástroj územního plánování a stavebního práva, zajišťující stabilitu stavebních záměrů.

7. Žalovaný namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní, neboť mu bylo znemožněno vyjádřit se k žalobci d) až m) dodatečně předloženému důkazu. Z jednání nařízeného na den 15. 10. 2025 se žalovaný omluvil. Krajský soud vyrozuměl žalovaného o odročení jednání za účelem doplnění dokazování na den 21. 10. 2025. Žalovanému (na rozdíl od ostatních účastníků řízení) však soud nezaslal odborný posudek doc. Ing. arch. V. Š., Ph.D., jenž se stal předmětem dokazování. Žalovaný se tak nedozvěděl, v čem bude doplnění dokazování spočívat; zjistil to až z bodů 32 a 33 odůvodnění napadeného rozsudku.

8. Nakonec žalovaný zpochybnil hodnocení souladu stavebního záměru s územním plánem. Krajský soud se dle žalovaného opíral o nepřiléhavé podklady, které předložili žalobci. Při zpracování územního plánu nebylo povinností vycházet z odborného posudku doc. Š. Žalobci měli už od roku 2011 možnost domáhat se práv, která nyní uplatňují, v procesu pořízení územního plánu (změna územního plánu roku 2016 byla pořízena za účelem umožnění umístění záměru obchodního centra společnosti Kaufland do dané lokality). Dovolávají-li se žalobci až nyní podmínek prostorového uspořádání, jakými jsou např. výšková regulace, struktura zástavby a další, tedy regulativů, které by omezily rozsah záměrů, činí tak opožděně. Územní plán nedefinuje pojmy „malé“ či „střední“ komerční zařízení, nejsou odvoditelné ani z dalších jeho regulativů – pracuje s nimi až právně nezávazný metodický materiál Principy a pravidla územního plánování. Závěr krajského soudu o nepřípustnosti záměru tak nemá oporu v normativním obsahu územního plánu a představuje nesprávné právní posouzení věci. Požadavek na dotvoření či „dovysvětlení“ regulace stanovené v územním plánu nemá oporu v zákoně. Kasační stížnost OZNŘ I

9. OZNŘ I ve své kasační stížnosti odmítá, že by žalovaný nevypořádal otázku systémové podjatosti úředníků – naopak krajský soud bez dostatečných konkrétních indicií zpochybnil závěr, že nebyla překročena kritická míra systémové podjatosti úředníků stavebního úřadu. Úvahu soud založil na faktickém smísení samostatné působnosti (hospodaření s majetkem dle zákona o obcích) a přenesené působnosti (výkon státní správy), což je v rozporu se smyslem spojeného modelu veřejné správy. Dále krajský soud zatížil soudní řízení vadou, když při výkladu práva (územního plánu) nepřípustně spoléhal na soukromý odborný posudek (přičemž OZNŘ I vyjadřuje své pochyby nad jeho kvalitou) namísto toho, aby respektoval metodiku MINIS, na jejímž základě byl územní plán zpracován. Krajský soud zde překročil svou přezkumnou roli a zasáhl do pravomoci orgánů veřejné správy, mj. tím, že se sám zhostil správního uvážení a výkladu neurčitých právních pojmů. Zároveň svým zásahem do výkonu samosprávy porušil zásadu zdrženlivosti při výkonu soudní moci. Rozsudek krajského soudu je tak dle OZNŘ I nezákonný a současně nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (popř. pro vadný postup při hodnocení důkazů). Kasační stížnost OZNŘ II

10. OZNŘ II rovněž uvádí, že napadený rozsudek je nezákonný a nepřezkoumatelný. Rozhodnutí žalovaného se jednotlivými možnými důvody podjatosti zabývalo a dospělo k tomu, že nadkritická míra rizika systémové podjatosti není dána. Samotná existence plánovací smlouvy nedostačuje k překročení kritické míry rizika a ke konstatování systémové podjatosti. Krajský soud pominul, že plánovací smlouva byla uzavřená v samostatné (nikoliv přenesené) působnosti. Jádrem sporu je, zdali jde o záměr, který je komerčním zařízením středním, nebo o záměr, který je komerčním zařízením plošně rozsáhlým. OZNŘ II upozorňuje na vnitřní rozpor v odůvodnění rozsudku, neboť krajský soud na jednu stranu tvrdí, že výklad neurčitého pojmu náleží správním orgánům, na druhou stranu sám krajský soud zasahuje do výkladu územního plánu – přitom nesprávně skutkově (a právně) hodnotí odborný posudek, který je soukromou listinou, a navíc sám vnitřně rozporný. Žalovaný otázku souladu záměru s územním plánem dle OZNŘ II vypořádal dostatečně, orgány územního plánování podaly odůvodněný výklad územního plánu a potvrdily soulad záměru s územním plánem. Vada řízení, pro kterou krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného, tak nebyla dána. OZNŘ II spatřuje zásah do samosprávy v tom, že krajský soud doplňuje do územního plánu něco, co v něm není. Vyjádření žalobců a další podání OZNŘ II

11. Ke všem kasačním stížnostem se společně vyjádřily žalobkyně a) a b), a současně podal za sebe samostatné vyjádření i žalobce c). Obě tato vyjádření jsou obsahově prakticky totožná. Žalovaný dle nich nemůže úspěšně namítat nedostatek aktivní legitimace žalobkyně b), jestliže ji sám ve správním řízení uznal za účastnici tohoto řízení. Dále žalovaný sice podává široký obecný výklad k otázce podjatosti, stejně jako OZNŘ I a II v jejich kasačních stížnostech však přehlédl, že krajský soud zrušil rozhodnutí mimo jiné z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného o námitce nepodjatosti stavebního úřadu. Stejně tak soud dle žalobců meritorně nerozhodl, zda záměr je, či není v souladu s územním plánem, ale rozhodnutí žalovaného zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti; výklad neurčitých pojmů přenechal správním orgánům. Odborný posudek doc. Š. pak krajský soud neupřednostnil před závaznými stanovisky správních orgánů, k posudku pouze přihlédl.

12. Ostatní žalobci ani OZNŘ III práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužili.

13. OZNŘ II se ve svých dalších vyjádřeních připojila i ke kasačním stížnostem žalovaného a OZNŘ I a uvedla, že se plně ztotožňuje s námitkami uvedenými oběma dalšími stěžovateli. Následně podala také repliku k vyjádření žalobců a), b) a c). Zdůrazňuje, že rozhodnutí nemůže být nepřezkoumatelné jen proto, že se rozsáhle nevěnuje každé okolnosti. Plánovací smlouva neobsahuje závazek úředních osob a samotná medializace nadkritickou míru rizika systémové podjatosti nezakládá. Vyjádření žalobců podle OZNŘ II nevyvrací její kasační argumentaci. Ani argumentace žalobců k výkladu územního plánu nevystihuje obsah její kasační stížnosti. Přestože krajský soud svůj závěr neoznačil za definitivní, poskytl konkrétní výkladové pravidlo, proti kterému kasační stížnost směřuje. Nelze tvrdit, že žalovaný žádný výklad neprovedl. OZNŘ II opět zdůrazňuje tendenčnost posudku doc. Š. a opakuje, že žalobci nevyvrací podstatu kasační argumentace.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

14. Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasačních stížností a shledal, že byly podány včas, neboť byly podány ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku krajského soudu (§ 106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále jen „s. ř. s.“) a jsou podány oprávněnými osobami, neboť stěžovatelé byli buďto účastníkem řízení, nebo osobami zúčastněnými na řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.).

15. Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasačních stížností a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnosti nejsou důvodné. Aktivní legitimace žalobkyně b) k podání žaloby

16. Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou žalovaného, že žalobkyně b) nebyla aktivně legitimována k podání žaloby (tj. aktivně procesně legitimována). Žalovaný poukazuje na to, že žalobkyně b) není vlastnicí ani spoluvlastnicí pozemku parc. č. XA, nemá k němu jiné věcné právo a její vlastnictví nevyplývá ani z katastru nemovitostí.

17. Žalovaný má pravdu v tom, že žalobkyně b) není v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice pozemku, od nějž odvozuje svou aktivní legitimaci k podání žaloby. Její účastenství v řízení tak musí vycházet z jiných podkladů. Sám žalovaný dle vlastních slov žalobkyni b) toleroval ve správním řízení jako veřejnost, protože její námitky byly totožné s námitkami ostatních odvolatelů – považoval tak za nadbytečné rozhodovat o jejím neúčastenství, žádný dosah by to pro nikoho nemělo. U soudního přezkumu je to však i s ohledem na výrok II napadeného rozsudku (výrok o nákladech řízení) nezbytné vyjasnit.

18. Nejvyšší správní soud předesílá, že je třeba rozlišovat mezi účastenstvím ve správním řízení podle správního řádu a aktivní procesní legitimací k podání žaloby podle soudního řádu správního. Oba tyto instituty mají odlišné podmínky. Konstrukce § 65 odst. 1 s. ř. s. nutně nevyžaduje předchozí účastenství ve správním řízení. Z hlediska aktivní procesní legitimace k podání žaloby proto není určující, zda s dotčeným subjektem bylo jednáno jako s účastníkem správního řízení (viz rozsudek NSS ze dne 22. 2. 2011, č. j. 2 Afs 4/2011-64, body 17 a 20). Aktivní procesní legitimace podle § 65 odst. 1 s. ř. s. je založena plausibilním (logicky konsekventním a myslitelným) tvrzením žalobce, že byl na svých subjektivních (hmotných) právech zkrácen buď přímo rozhodnutím správního orgánu, nebo v důsledku porušení svých (procesních) práv v řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 10. 2014, č. j. 7 As 37/2014-28, usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005-86, č. 1764/2009 Sb. NSS, nebo obdobně usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS). Odmítnout žalobu pro nedostatek aktivní procesní legitimace je ve správním soudnictví možné jen v případech, kdy je takový nedostatek zjistitelný bez pochyb okamžitě, zpravidla již ze žaloby samé. V opačném případě musí soud návrh „propustit“ do řízení ve věci samé (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2014, č. j. 1 Afs 192/2014-25, a tam citovanou judikaturu).

19. Ačkoliv aktivní procesní legitimace k podání žaloby není totéž co účastenství ve správním řízení, skutečnost, že správní orgány se žalobkyní b) jednaly jako s účastnicí řízení, do značné míry omezuje možnost soudu dospět k závěru, že by žalobkyně b) zjevně nebyla dotčena na svých právech. Postup správních orgánů (bez ohledu na jejich pohnutky) spíše podporuje uvěřitelnost tvrzení žalobkyně b), že by na svém vlastnickém právu mohla být dotčena. Toto tvrzení přitom Nejvyšší správní soud považuje za logicky konsekventní a myslitelné, neboť je žalobkyně b) již ve správním řízení podpořila také usnesením o dědictví, podle něhož měla sporný pozemek nabýt. V průběhu soudního řízení navíc doložila, že podala k Okresnímu soudu v Jičíně žalobu na určení vlastnického práva k tomuto pozemku. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil, jestliže její žalobu neodmítl a věcně ji projednal. Pro účely aktivní procesní legitimace nebylo potřeba, aby bylo jednoznačně postaveno na jisto, kdo je vlastníkem sporného pozemku, stačilo, že to, že jeho vlastníkem je žalobkyně b), bylo jednou z reálných, nikoli nepravděpodobných možností. Systémová podjatost

20. Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami týkajícími se systémové podjatosti úředních osob stavebního úřadu.

21. OZNŘ II předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů. Krajský soud podle ní nevysvětlil, proč ruší rozhodnutí, které se zabývalo jednotlivými kritérii rizika systémové podjatosti a dospělo k závěru, že nadkritická mez takového rizika není dána.

22. Tato námitka není důvodná.

23. Předně Nejvyšší správní soud nemá za to, že by byl napadený rozsudek nesrozumitelný. Všechny úvahy krajského soudu jsou zcela jasné a vnitřně nerozporné. Naopak argumentace OZNŘ II je mnohdy srozumitelná jen s velkými obtížemi, neboť je často repetitivní, neuspořádaná, stylisticky neobratná a formulována v syntakticky nepřehledných souvětích. Pouze jako příklad lze uvést následující souvětí: „Závěrem je třeba dále zmínit, že Krajský soud svým Napadeným rozsudkem přesáhnul, podle Stěžovatele, zákonem předpokládanou zdrženlivost a přiměřenost při posuzování otázky podjatosti úředních osob Městského úřadu Nová Paka, uvedený postup je tedy z těchto důvodů nezákonný, chybějí důvody a je právně nesprávný, uvážení (diskrece) rovněž bylo aplikováno nesprávně, a proto nezákonně, jestliže nezhodnotil zejména to, že nešlo o situaci, kdy by bylo město Nová Paka stavebníkem v tom smyslu, že by samo něco stavělo, ale je třeba napojení na dopravní infrastrukturu (prozatím) na pozemcích města apod., a šlo o samostatnou, nikoli přenesenou působnost, v níž byla příslušná smlouva o spolupráci mezi Stěžovatelem a osobou zúčastněnou na řízení 1) uzavírána (jako soukromoprávní), nebyly dány skutečnosti, z kterých by plynulo riziko nadkritické míry systémové podjatosti úředních osob Městského úřadu Nová Paka – čili nebyla dána nadkritická míra rizika systémové podjatosti úředních osob Městského úřadu Nová Paka a dále, že přestože nebyly úřední osoby Městského úřadu Nová Paka podjaté, ani žalovaného, tak by případně došlo ke zhojení eventuální podjatosti na vyšší úrovni – u žalovaného (čili pokud by byla dána eventuálně systémová podjatost na úrovni úředních osob Městského úřadu Nová Paka, což však nebyla), pak by to bylo zhojeno u žalovaného – to Krajský soud pominul, resp. jeho závěry neodpovídají právní úpravě, jsou právně vadné a není srozumitelné, chybí důvody, proč by to nebylo a priori zhojeno, přestože nejsou důvody pro systémovou podjatost již úředních osob Městského úřadu Nová Paka.“ Je nutno uvést, že přes nepřehlednost takového textu je alespoň rámcově patrné, co chtěl autor sdělit. Proto Nejvyšší správní soud podrobil napadený rozsudek přezkumu i ve světle takto uplatněných námitek. Působí však poněkud nepatřičně, že právě OZNŘ II na mnoha místech namítá nesrozumitelnost napadeného rozsudku, který rozhodně podobnými nedostatky netrpí.

24. Pokud jde o namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, klíčové pro posouzení této námitky je to, že krajský soud zrušil napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost (tedy nikoliv proto, že by u stavebního úřadu systémovou podjatost shledal). Dospěl totiž k závěru, že žalovaný neposoudil, zda byly naplněny okolnosti zakládající kritickou míru systémového rizika (správní orgány se nevyjádřily k existenci plánovací smlouvy a k veřejným prohlášením), případně zda sice byla dána systémová podjatost úředních osob stavebního úřadu, avšak tato vada byla zhojena. Krajský soud se přezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí v této dílčí otázce věnoval v části IV.2 napadeného rozsudku, kde jasně popsal, čím vším se měl podle něj žalovaný zabývat, a nezabýval. Nejvyšší správní soud proto neshledal žádnou překážku pro věcný přezkum správnosti jeho úvah, které jej vedly k závěru o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Napadený rozsudek je tedy v této části přezkoumatelný.

25. Další kasační argumentace žalovaného, OZNŘ I a II směřuje především k meritornímu závěru, že v daném případě nebyla systémová podjatost úředních osob stavebního úřadu dána. Posouzení krajského soudu by podle nich vedlo k závěru, že každá plánovací smlouva, kterou samosprávy realizují své právo nakládat s vlastním majetkem, by v takovém případě automaticky znamenala podjatost úředních osob rozhodujících v přenesené působnosti. (Nad)kritická mez systémového rizika podjatosti tak nemohla být překročena; avšak i kdyby byla překročena, došlo ke zhojení vady v odvolacím řízení, neboť úřední osoby žalovaného rozhodující ve věci nebyly podjaté.

26. Takové kasační námitky se však míjejí s důvody napadeného rozsudku, neboť ten není založen na zjištění systémové podjatosti. Krajský soud systémovou podjatost nevyhodnotil věcně a nevyslovil závěry, které stěžovatelé rozporují. Jedná se proto o námitky per se nedůvodné (rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2007, č. j. 8 Afs 161/2005-87). Krajský soud pouze připomněl kritéria, dle kterých je nezbytné takové riziko posuzovat. Stavební úřad ani žalovaný se podle něj s naplněním těchto kritérií nevypořádali způsobem umožňujícím soudní přezkum.

27. Stěžovatelé také namítají, že v odvolacím řízení došlo ke zhojení „této“ vady. Zde je však nutno poznamenat, že zjevně hovoří o vadě spočívající v systémové podjatosti, nikoliv o krajským soudem skutečně zjištěné vadě nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí (ostatně jeho nepřezkoumatelnost z povahy věci nemohla být zhojena v odvolacím řízení, nastala-li sama až vydáním rozhodnutí, kterým se toto odvolací řízení končí). Kromě toho, že se tato argumentace opět míjí s důvody napadeného rozsudku, je také nekonzistentní. Na jednu stranu totiž stěžovatelé existenci systémové podjatosti popírají, na stranu druhou podle nich byla zhojena.

28. Kromě výše uvedeného však žalovaný zpochybňuje také skutečný důvod napadeného rozsudku, a sice závěr o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečného posouzení namítané systémové podjatosti úředních osob stavebního úřadu.

29. Existence systémového rizika podjatosti je obecně důsledkem systému nastavení působnosti správních orgánů a povahy právních vztahů mezi těmito orgány a zaměstnanci subjektu (územního samosprávného celku či státu), do něhož jsou tyto orgány zasazeny a v nichž zaměstnanci působí jako úřední osoby. Neznamená to, že by stav takové systémové podjatosti nastal vždy. Nelze však ani pouze s poukazem na § 2 až 8 a § 14 odst. 2 správního řádu konstatovat, že by k systémové podjatosti nemohlo v těchto situacích dojít nikdy. Naopak rozšířený senát NSS zdůraznil, že je v takových případech nutno posuzovat možnou podjatost se zvýšenou opatrností (usnesení ze dne 20. 11. 2012, č. j. 1 As 89/2010-119, č. 2802/2013 Sb. NSS).

30. Nejvyšší správní soud shledává shodně jako krajský soud, že žalovaný svůj závěr o nepodjatosti úředních osob stavebního úřadu odůvodnil nepřezkoumatelně, právě pouhým poukazem na zákonnou úpravu, podle níž úředníci rozhodují v přenesené působnosti a jsou vázáni základními zásadami činnosti správních orgánů. Vůbec se nezabýval tvrzením, že město je investorem a má zvýšený zájem na výsledku správního řízení, což bylo dokládáno také konkrétním článkem v Jičínském deníku, předvolebními prohlášeními či konkrétními ujednáními v plánovací smlouvě. Jak přitom bude rozvedeno níže (a potvrzuje to i městským soudem uváděná judikatura – viz bod [32] tohoto rozsudku), tyto skutečnosti jsou pro posouzení systémové podjatosti relevantní a nelze je odbýt pouhým konstatováním zákonných povinností úředníků. I podjatá úřední osoba musí dodržovat základní zásady činnosti správních orgánů; to však neznamená, že by neměla být pro svou podjatost vyloučena z projednávání a rozhodování věci. Navíc pro vyloučení postačuje již důvodný předpoklad, respektive pochybnosti o nepodjatosti, nikoliv nutně prokázaná podjatost (viz § 14 odst. 1 správního řádu).

31. Žalovaný konkrétní hodnocení skutečností, z nichž byla dovozována podjatost, provádí až ve své kasační stížnosti, a to na více než osmi stranách. K takovému dodatečnému odůvodnění správního rozhodnutí však Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet, neboť nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí již nelze v řízení o kasační stížnosti zhojit. Krajský soud přezkoumával úvahy žalovaného vyjádřené na celkem třinácti řádcích. Působí proto zvláštně, když žalovaný svou obsáhlou kasační argumentaci uzavírá konstatováním, že krajský soud neuvedl, jak by si představoval „ještě důkladnější posouzení nad rámec shora uvedeného“. Krajský soud pochopitelně oněch „shora uvedených“ osm stran argumentace nepřezkoumával.

32. Nelze přitom souhlasit s tím, že by krajský soud nesprávně aplikoval závěry usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 1 As 89/2010-119. Krajský soud z tohoto usnesení a další judikatury (rozsudky NSS ze dne 2. 8. 2023, č. j. 6 As 52/2023-127, č. 4533/2023 Sb. NSS, ze dne 29. 1. 2025, č. j. 1 As 146/2024-93, č. 4669/2025 Sb. NSS, ze dne 9. 5. 2024, č. j. 6 As 366/2023-46, ze dne 12. 12. 2024, č. j. 6 As 158/2024-40, či ze dne 17. 12. 2024, č. j. 9 As 184/2024-163, č. 4660/2025 Sb. NSS) správně dovodil, že v případě existence systémového rizika podjatosti musí odvolací orgán postupovat dvěma kroky: nejdříve posoudí, zda byla překročena kritická míra takového rizika; následně vyhodnotí, zda v případě překročení kritické míry systémového rizika podjatosti prvostupňového orgánu byla tato skutečnost zhojena v odvolacím řízení (a to jak ve vztahu k rozhodnutí prvostupňového orgánu, tak ve vztahu k závazným stanoviskům orgánů územního plánování). Žalovaný ani jeden z těchto kroků neučinil. Uvedená judikatura, včetně judikatury novější (např. rozsudek NSS ze dne 1. 9. 2026, č. j. 2 As 223/2025-69), přitom poskytují jasný návod, jak by mělo být hodnocení těchto otázek prováděno.

33. Žalovaný v kasační stížnosti dále namítá, že o námitkách podjatosti rozhodl usneseními, proti kterým se nikdo z namítajících – žalobkyně a) a b) a žalobci c) a m) – neodvolal. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že podle § 14 odst. 3 správního řádu sice účastník musí namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví, avšak nepodáním včasné námitky „pouze ztrácí procesní ‚privilegium‘ kvalifikovaného rozhodnutí o takové námitce“ (rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2013, č. j. 1 As 89/2010-152). Zohlednění jeho námitky podjatosti při přezkumu konečného rozhodnutí je zcela nezávislé na tom, zda takové kvalifikované rozhodnutí o námitce bylo vydáno. Tím spíše pak musí být nezávislé na tom, zda proti takovému rozhodnutí podal odvolání. Věcné posouzení námitky podjatosti v rámci přezkumu meritorního rozhodnutí tedy není podmíněno podáním opravného prostředku proti rozhodnutí představeného o podjatosti. Zjištění a prověřování možné podjatosti ostatně není vázáno čistě na úkony účastníků (srov. § 14 odst. 4 správního řádu).

34. Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud správně zrušil rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost v části týkající se posouzení námitky systémové podjatosti úředních osob stavebního úřadu. S ohledem na tento závěr také správně nepředjímal výsledek věcného posouzení této otázky. Bude nejprve na žalovaném, aby se touto otázkou přezkoumatelně zabýval. Posouzení rozporu záměru s územním plánem

35. Další kasační námitky se týkají souladu záměru s územním plánem. Předmětem záměru je umístění novostavby obchodního areálu a okružní křižovatky, včetně související dopravní a technické infrastruktury. Mezi účastníky řízení je veden spor o umístění příslušných částí záměru do ploch vymezených územním plánem jako plochy občanského vybavení – komerční zařízení malá a střední (OM), resp. o to, zda se jedná v případě posuzovaného záměru o komerční zařízení střední, nebo je nutné jej považovat již za komerční zařízení plošně rozsáhlé. Žalovaný považuje umístění záměru do plochy OM za přípustné. Opírá se přitom o závazná stanoviska orgánů územního plánování, která potvrdila přípustnost záměru s územním plánem – ta odkazují na metodiku MINIS, v níž je územní plán zpracován a která rozlišuje plochy OM a plochy OK (občanské vybavení – komerční zařízení plošně rozsáhlá). Pojem „komerční zařízení malá a střední“ podle nich ale územní plán blíže nespecifikuje.

36. Nejvyšší správní soud se opět nejdříve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, přičemž dospěl k závěru, že tyto námitky nejsou důvodné. Napadený rozsudek je i v této části srozumitelný, úvahy krajského soudu jsou zcela jasné a vnitřně nerozporné. Nelze souhlasit ani s tím, že by v rozsudku chyběly důvody, „proč by měly být dány vady řízení“. Krajský soud na stranách 10 až 14 napadeného rozsudku podrobně vyložil, jakými otázkami se měly orgány územního plánování v rámci posuzování souladu záměru s územním plánem zabývat, avšak nezabývaly. Jeho závěry jsou v této části přezkoumatelné.

37. K uplatněným věcným námitkám týkajícím se posuzování souladu záměru s územním plánem musí Nejvyšší správní soud nejdříve uvést, že krajský soud neměnil ani nedoplňoval územní plán, nýbrž posuzoval přezkoumatelnost závěru orgánu územního plánování, že je posuzovaný záměr v souladu se stávajícím územním plánem. Při tom pochopitelně musel zjišťovat, co je obsahem regulace v územním plánu, co je potřeba při výkladu této regulace zohlednit s ohledem na podrobnost této regulace a jaké jsou obecně možnosti jejího výkladu. Z toho důvodu také žádná ze žalobních námitek neporušila pravidlo koncentrace řízení podle § 89 odst. 2 stavebního zákona. Žalobní námitky nesměřovaly proti územnímu plánu, nýbrž proti závěru, že povolený záměr může být umístěn na plochu OM vymezenou v územním plánu.

38. Územní plán je základní koncepční dokument obce pro směřování jejího územního rozvoje a uspořádání. Vymezuje mj. zastavěné území a zajišťuje ochranu nezastavěného území a nezastavitelných pozemků. Dále vymezuje jednotlivé plochy a stanoví podmínky pro jejich využití, v nichž zpravidla určí převažující účel jejich využití (hlavní využití), přípustné využití a nepřípustné využití. Za tímto účelem může územní plán používat neurčité právní pojmy. Regulativy obsažené v územním plánu ostatně nesmí upravovat podrobnosti náležející svým obsahem regulačnímu plánu nebo územnímu rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2025, č. j. 5 As 175/2024-40, body 23 a 24). Úkolem orgánu územního plánování je pak v rámci závazného stanoviska případné neurčité právní pojmy užité v územním plánu vyložit a aplikovat na posuzovaný případ.

39. V nyní projednávané věci územní plán Nové Paky nedefinuje pojmy „komerční zařízení malé a střední“ ani komerční zařízení „plošně rozsáhlé“. Jedná se tedy o neurčité právní pojmy, jak se na tom shodli krajský soud i žalovaný. Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že se v daném případě nejedná o případ diskrece (výkonu správního uvážení), jak OZNŘ I a II místy nesprávně uvádějí. Výklad neurčitého právního pojmu není totéž co výkon správního uvážení; jedná se o odlišný institut poskytující sice správním orgánům určitý rozhodovací prostor při aplikaci správního práva, ale ten podléhá plnému meritornímu přezkumu ze strany správních soudů (k rozdílnosti obou pojmů viz bod 14 a 15 usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014 Sb. NSS; k rozsahu soudního přezkumu výkladu neurčitého právního pojmu viz bod 33 rozsudku NSS ze dne 30. 10. 2013, č. j. 8 Afs 80/2012-57; k soudnímu přezkumu správního uvážení viz bod 55 usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 1. 2021, č. j. 1 Afs 236/2019-83, č. 4141/2021 Sb. NSS). Nelze proto souhlasit s tím, že by krajský soud překročil meze soudního přezkumu a nepřípustně zasáhl do pravomoci správních orgánů, jestliže posuzoval, jaké otázky jsou pro výklad neurčitého právního pojmu „komerční zařízení malé a střední“ v územním plánu Nové Paky rozhodné. OZNŘ I sice dovozuje opačný právní názor z rozsudku NSS ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 As 325/2017-41, nic takového z něj ale neplyne. Skutečnost, že výklad územního plánu má nejprve provést správní orgán, nebrání tomu, aby následně jeho výklad v úplnosti přezkoumával správní soud.

40. Jelikož územní plán dovoluje umístit v posuzované ploše pouze komerční zařízení malé a střední, bylo nezbytné nejdříve vyložit tento pojem, aby bylo možné posoudit, zda řešený záměr obchodního centra je pod něj podřaditelný. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s kasačními námitkami, které výklad takového pojmu např. pomocí kvantifikovatelných kritérií považují za nepřípustné dotváření územního plánu. Samy orgány územního plánování měly provést výklad daného pojmu a krajský soud musel přezkoumat, zda tak řádně učinily. Problém přitom spočívá v tom, že ze strany orgánů územního plánování se jednalo o pouze velice vágní odůvodnění bez podrobnějšího vysvětlení, proč je záměr komerčním zařízením středním, a nikoliv plošně rozsáhlým. Takové vysvětlení se přitom neobejde bez alespoň rámcového vymezení dělicí linie mezi těmito neurčitými právními pojmy. Orgány územního plánování však žádnou takovou úvahu neprovedly, nadřízený orgán územního plánování pouze konstatoval, že v územním plánu není stanovena žádná hranice, kdy se ještě o takové zařízení jedná. Jejich stanovisko je tak ve výsledku založeno na pouhém konstatování, že obchodní dům „Kaufland“ považují za komerční zařízení střední a obchodní zařízení „Retail“ za komerční zařízení malé, a tudíž celkové je záměr komerčním zařízením středním. K námitkám, že záměr nelze považovat za komerční zařízení střední s ohledem na dokument označený „Principy a pravidla územního plánování“, pak nadřízený orgán územního plánování uvedl pouze to, že ani v něm nejsou komerční zařízení malá, střední a velká definována. A nakonec dodal, že ani právní předpisy definici neobsahují. Výkladu neurčitého právního pojmu se však nelze vyhnout pouhým poukazem na to, že tento pojem není nikde definován. To je ostatně pojmová vlastnost neurčitého právního pojmu.

41. Zbavit se povinnosti vyložit neurčitý pojem nelze ani poukazem na to, že záměr dostal souhlas města, tj. OZNŘ II, resp. jejího zastupitelstva, a OZNŘ I a II uzavřely plánovací smlouvu, čímž mají být a priori vyloučeny výhrady a pochybnosti o souladu záměru s územním plánem. Taková kasační námitka neobstojí, neboť souhlas zastupitelstva ani soukromoprávní smlouva nemohou mít vliv na samotnou regulaci, tak jak byla v územním plánu vyjádřena. Pokud by bylo zjištěno, že záměr této regulaci neodpovídá, nemohlo by na tom žádné dodatečné prohlášení města nic změnit. To, zda záměr této regulaci odpovídá, přísluší nejprve přezkoumatelně posoudit orgánům územního plánování. Město jejich činnost nahrazovat nemůže. Ostatně OZNŘ I a II takovou kasační argumentací směšují výkon samostatné a přenesené působnosti, což se jinak samy snaží (neoprávněně) vytknout krajskému soudu.

42. Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s kasační námitkou, podle níž krajský soud upírá správním orgánům jejich pravomoc výkladu neurčitého právního pojmu ve správním řízení. K takovému výkladu orgány územního plánování prostřednictvím žalovaného naopak vyzval (viz bod 73. napadeného rozsudku), když sám pouze vyhodnotil, že dosavadní výklad neurčitého pojmu žalovaným nebyl dostatečný.

43. Ani hodnocení orgánu územního plánování převzaté žalovaným, podle něhož posuzovaný záměr nemůže mít významný vliv na životní prostředí, a proto nebude posuzován podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, samo o sobě nestačí ke konstatování, že záměr vyhovuje charakteru ploch OM. Krajský soud přiléhavě označil takové hodnocení za zkratkovité; skutečnost, že záměr uprostřed zastavěného území města nemá významný vliv na životní prostředí, ještě automaticky neimplikuje závěr, že se jedná o komerční zařízení malé nebo střední ve smyslu územního plánu. Je úlohou dotčených orgánů (jejichž hodnocení pak stavební úřad a žalovaný přejímají), aby odůvodnily, jaká kritéria jsou pro podřazení pod daný neurčitý právní pojem rozhodná a zda jim posuzovaný záměr vyhovuje. Soud musí mít poté možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správními orgány je v souladu se zákonem, jaké podklady pro svá stanoviska či rozhodnutí k tomu správní orgán soustředily, zda tak učinily v rozsahu, který umožňuje ve věci rozhodnout, a zda jejich zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu (rozsudek NSS ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005-62, a rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2014, č. j. 7 As 43/2014-62).

44. Žalovaný i OZNŘ I a II dále shodně zpochybňují interpretační podklady použité krajským soudem. Krajský soud se však pochopitelně musel zabývat otázkou, zda jsou žalobci uváděné podklady (metodický dokument Principy a pravidla územního plánování či posudek doc. Š.) relevantní pro výklad neurčitého právního pojmu „komerční zařízení malé a střední“. Nemohl proto pochybit tím, že se obsahem těchto podkladů zabýval.

45. Pokud jde o odborný posudek doc. Š., i když jej nelze považovat za znalecký posudek ve smyslu § 56 správního řádu nebo § 127 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), není pouze z tohoto důvodu vyřazen z okruhu možných důkazních prostředků. Může se přinejmenším jednat o listinný důkaz (§ 129 o. s. ř.). S takovým důkazním prostředkem se soud musí vypořádat (stejně jako se s ním bude muset vypořádat žalovaný v dalším řízení s ohledem na § 78 odst. 6 s. ř. s.). Odbornost autora může mít vliv na důkazní sílu takového důkazního prostředku, nikoliv na jeho připuštění jako důkazu (bod 37 rozsudku NSS ze dne 13. 2. 2013, č. j. 1 As 149/2012-153).

46. Krajský soud přitom s tímto důkazem nenakládal jako se znaleckým posudkem a nepřevzal z něj žádný (definitivní) výklad neurčitého právního pojmu. Tento podklad mu posloužil pouze jako zdroj odborných informací, které shledal jako relevantní k provedení takového výkladu (viz bod 72 napadeného rozsudku). To, že informace poskytnuté doc. Š. mohou být relevantní, rozhodně neznamená, že by snad její posudek prokazoval konkrétní správný výklad neurčitého právního pojmu. Lze se stěžovateli souhlasit v tom, že výklad neurčitého právního pojmu je otázkou právní, nikoliv odbornou. Na druhou stranu to bez dalšího neznamená, že by obsah posudku (přinejmenším popis možných srovnatelných situací či metodických přístupů) byly pro věc irelevantní. Jedná se alespoň zčásti o zdroj souvisejících odborných informací, které mohou být pro výklad neurčitého právního pojmu užitečné, jelikož jde o pojem, který se zjevně týká typových situací odborné povahy z oblasti územního plánování. Takto s nimi nakládal také krajský soud, použil je jako podpůrný argument a posudku nepřisoudil váhu závazného výkladu práva. Naopak výslovně uvedl, že zodpovězení otázky, zda je posuzovaný záměr v souladu s územním plánem, náleží primárně orgánům územního plánování. Správním soudům nepřísluší jejich činnost zcela nahrazovat, nýbrž až následně přezkoumat, zda je výklad správního orgánu správný.

47. Lze uzavřít, že krajský soud správně napadené rozhodnutí zrušil mimo jiné i z důvodu nedostatečného výkladu neurčitého právního pojmu, a v důsledku toho také nedostatečného odůvodnění souladu záměru s územním plánem. I závazné stanovisko (lhostejno, zda souhlasné či nesouhlasné) totiž musí být přezkoumatelné, a toho lze dosáhnout pouze v případě, že z něj budou zjevné důvody, na jejichž základě správní orgán toto stanovisko vydal (bod 28 rozsudku NSS ze dne 18. 2. 2020, č. j. 10 As 275/2018-102). Seznámení žalovaného s posudkem doc. Š.

48. Žalovaný dále brojí proti tomu, že nebyl seznámen s posudkem doc. Š. Uvádí, že se z jednání nařízeného na den 15. 10. 2025 omluvil z důvodu časové zaneprázdněnosti a s ohledem na znalost žaloby i obsahu spisu, který měl být podkladem k přezkumu žalovaného rozhodnutí. Krajský soud jej následně informoval, že se jednání v dané věci odročuje za účelem doplnění dokazování na 21. 10. 2025 v 10:00 hodin. Z toho, že žádné další informace neobdržel, dovozuje, že nebylo nic, co by u něj mělo vyvolat nějakou odezvu. Na rozdíl od ostatních účastníků řízení a OZNŘ mu přitom krajský soud ani nezaslal odborný posudek doc. Š., který žalobci předložili soudu dne 16. 10. 2025. Jelikož doplnění dokazování proběhlo bez účasti žalovaného, má za to, že se nemohl k věci vyjádřit a poukázat na nepřípadnost odborného posudku pro rozhodnutí ve věci. Shledává v tom zásah do svých práv uvedených v § 36 odst. 1 s. ř. s.

49. Nejvyšší správní soud ze soudního spisu krajského soudu zjistil, že dne 15. 10. 2025 proběhlo soudní jednání, na které byl žalovaný předvolán a ze kterého se v předstihu písemně omluvil. Záznam z jednání obsahuje sdělení o odročení jednání na den 21. 10. 2025; nepřítomného žalovaného informoval krajský soud o odročení písemně. Dne 16. 10. 2025 doplnil zástupce žalobců dokazování o listinný důkaz – posudek doc. Š. – datovou zprávou. Soudní spis obsahuje na čísle listu 170 pokyn kanceláři, aby bylo doplnění s odborným posudkem rozesláno ostatním účastníkům řízení, včetně žalovaného, a dále OZNŘ. V připojených potvrzeních o dodání a doručení do datové schránky se však doručenka žalovanému nenachází. Dne 21. 10. 2025 proběhlo soudní jednání v nepřítomnosti žalovaného, při němž krajský soud provedl dokazování posudkem doc. Š. Jednání pak bylo odročeno na 30. 10. 2025 za účelem vyhlášení rozhodnutí.

50. Předložený soudní spis tedy potvrzuje pravdivost tvrzení žalovaného, že mu nebyl zaslán odborný posudek a že se tak s jeho obsahem jako jediný z účastníků řízení nemohl před konáním soudního jednání dne 21. 10. 2025 seznámit. Zároveň je ale patrné, že žalovaný byl na jednotlivá soudní jednání řádně předvolán, přičemž věděl, že na jednání dne 21. 10. 2025 dojde k doplnění dokazování.

51. Je nutno uvést, že posudek doc. Š. nebyl stanoviskem některé ze stran sporu, nýbrž důkazem. Ačkoliv může být prospěšné, aby soud listinné důkazy přeposílal účastníkům řízení, neboť takový krok může usnadnit průběh následného dokazování, k seznámení s důkazy zásadně slouží dokazování. Nezaslání listinného důkazu účastníkovi řízení před jednáním, při němž má k dokazování dojít, tedy samo o sobě není vadou řízení ani neporušuje zásadu kontradiktornosti řízení, jakkoli jde obecně vzato o vhodný a žádoucí postup, jímž lze zvýšit procesní komfort účastníků řízení.

52. Na druhou stranu je nutno v posuzované věci zohlednit, že OZNŘ krajský soud tento důkaz předem zaslal, ovšem nikoli žalovanému (zřejmě v důsledku administrativního pochybení, čemuž nasvědčuje neprovedený pokyn, aby zaslán byl). Takový postup založil rozpor s principem rovnosti zbraní. V posuzovaném konkrétním případě však nelze hovořit o takové vadě řízení, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, a to proto, že krajský soud jasně avizoval, že na jednání dne 21. 10. 2025 dojde k doplnění dokazování. O tomto jednání byl žalovaný řádně a v předstihu vyrozuměn a měl možnost se jej zúčastnit. Žalovaný si tedy mohl a měl uvědomit, že na jednání může dojít provedením důkazu k procesnímu vývoji, na který by bylo třeba následně reagovat jeho další procesní aktivitou. Přiměřeně obezřetný účastník řízení by navíc měl s možností doplnění dokazování při jednání soudu počítat i bez ohledu na to, zda je dopředu avizováno. Právě možnost doplnění dokazování je tím nejpodstatnějším prvkem soudního jednání, pro který by měli účastníci řízení vždy usilovat o účast na něm. Příčinou neseznámení žalovaného s posudkem doc. Š. tak byla ve významné míře (vedle pochybení krajského soudu) i jeho vlastní procesní pasivita. Navíc důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí byla jeho nepřezkoumatelnost, nikoliv konkrétní skutková zjištění učiněná na základě tohoto důkazu. Za těchto okolností nemohlo mít výše popsané procesní pochybení krajského soudu vliv na zákonnost napadeného rozsudku.

IV. Závěr a náklady řízení

53. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnosti nedůvodnými, proto je v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. zamítl.

54. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Neúspěšní stěžovatelé (žalovaný a OZNŘ I a II) nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti; toto právo by naopak náleželo úspěšným žalobcům. Žalobcům d) až m) však v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly, proto jim Nejvyšší správní soud jejich náhradu nepřiznal. Žalobkyně a) a b) a žalobci c) sice navrhli, aby Nejvyšší správní soud zavázal stěžovatele k náhradě nákladů řízení, žádné konkrétní náklady ale netvrdili ani nedoložili. Nejvyšší správní soud zároveň žalobci c) sdělil, že o nákladech řízení žalobkyně a) a b) bude rozhodovat podle obsahu soudního spisu, z něhož plyne, že si žalobkyně a) a b) zvolily žalobce c) jako obecného zmocněnce, nikoliv jako advokáta. Žádnou pozdější plnou moc pro žalobce c), která by potvrzovala, že jej nově zmocňují jako advokáta (a že by tudíž měl být sepis jejich vyjádření ke kasační stížnosti spojen s náklady řízení dle § 57 odst. 2 s. ř. s.), soudu nepředložily.

55. Výrok o náhradě nákladů řízení OZNŘ III se opírá o § 60 odst. 5 větu druhou s. ř. s. (ve spojení s § 120 s. ř. s.). Věta první tohoto ustanovení se neuplatní, neboť žalobci byli ve věci úspěšní. Nejvyšší správní soud OZNŘ III neuložil žádnou povinnost, ani neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání nákladů řízení. Proto rozhodl tak, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 9. září 2026 Karel Šimka předseda senátu