2 As 278/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Karla Šimky a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: Ing. Zdeněk Janoušek, IČO: 75718421, se sídlem Nádražní 472, Rakvice, zastoupený JUDr. Adamem Valíčkem, MBA, advokátem se sídlem nám. Svobody 87/18, Brno, proti žalované: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 7. 2025, č. j. SZPI/DK758-63/2023, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2025, č. j. 30 A 74/2025-118, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované. Současně požádal o osvobození od soudních poplatků a o přiznání odkladného účinku žalobě.

2. Krajský soud usnesením ze dne 13. 10. 2025, č. j. 30 A 74/2025-108, žádost o osvobození od soudních poplatků i návrh na přiznání odkladného účinku zamítl. Současně žalobce vyzval k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku ve výši 1 000 Kč ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení. Součástí výzvy bylo rovněž poučení o následcích nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě.

3. Usnesení bylo zástupci žalobce doručeno dne 14. 10. 2025, přičemž posledním dnem stanovené lhůty k zaplacení soudních poplatků byla středa dne 29. 10. 2025. Toho dne ve 23:44 hodin žalobce krajskému soudu oznámil, že oba soudní poplatky uhradil bankovním převodem, a současně požádal z procesní opatrnosti o prodloužení lhůty k jejich zaplacení o tři dny. Důvodem žádosti byla jeho nejistota, zda účet soudu vedený u České národní banky umožňuje připsání platby ještě v den jejího zadání. Soudní poplatky byly na účet krajského soudu připsány dne 30. 10. 2025.

4. Krajský soud žádost žalobce o prodloužení lhůty zamítl a řízení o žalobě zastavil. Vyšel přitom z § 40 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), a uzavřel, že žalobce neuvedl vážné omluvitelné důvody, které by mu bránily splnit poplatkovou povinnost ve stanovené lhůtě. Podle krajského soudu měl žalobce dostatečný časový prostor k tomu, aby si ověřil způsob zpracování plateb na účet soudu a datum úhrady tomu přizpůsobil. Současně poukázal na ustálenou judikaturu, podle níž je soudní poplatek uhrazen až okamžikem připsání částky na účet soudu. Jelikož k tomu došlo až po uplynutí stanovené lhůty a k pozdnímu zaplacení se podle zákona nepřihlíží, krajský soud řízení zastavil. Současně rozhodl o vrácení soudního poplatku za žalobu.

II. Argumentace účastníků řízení Kasační stížnost žalobce

5. Proti tomuto usnesení brojí žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížností z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s. Především namítá nesprávné právní posouzení povahy lhůty stanovené soudem k zaplacení soudních poplatků podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Tvrdí, že jde o lhůtu procesní, nikoli hmotněprávní, neboť představuje časový úsek určený k provedení procesního úkonu účastníka v již probíhajícím řízení. Podle stěžovatele nelze tuto lhůtu vykládat tak, že účastník fakticky nemůže využít její poslední den jen proto, že zvolený způsob úhrady vyžaduje určitou dobu ke zpracování platby. Takový výklad by podle něj odporoval smyslu a účelu zákonné úpravy, právu na přístup k soudu zaručenému čl. 36 Listiny základních práv a svobod i judikatuře Ústavního soudu, na niž odkazuje.

6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že od 1. 1. 2025 již nelze soudní poplatky hradit kolkovými známkami. Právě tento způsob úhrady podle něj dříve umožňoval zachovat lhůtu tím, že poplatník posledního dne učinil vše, co po něm lze spravedlivě požadovat (předání k přepravě), aniž byl výsledek závislý na technických parametrech platebního styku. Pokud by i po zrušení kolkových známek přetrval výklad, který váže včasnost bezhotovostní úhrady výlučně na okamžik připsání částky na účet soudu (bez ohledu na včasné zadání platby a nemožnost ovlivnit mezibankovní zúčtování), stala by se podle stěžovatele soudem stanovená lhůta fakticky kratší, neboť by její poslední den u velké části případů pozbyl reálného významu. Má proto za to, že v případě bezhotovostních plateb je třeba zohlednit, zda účastník v rámci běžící lhůty učinil všechny kroky, které po něm bylo možné požadovat, a zda je případná prodleva přičitatelná výlučně objektivním procesům mimo jeho sféru.

7. Další kasační námitka směřuje proti způsobu doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku. Podle stěžovatele měla být výzva podle § 42 odst. 2 věty druhé s. ř. s. doručena nejen jeho zástupci, ale rovněž jemu samotnému, neboť měl něco osobně vykonat. Doručením výzvy zástupci byl reálně zbaven možnosti na ni účinně reagovat a vada se promítla do výroku soudu. Stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu vydané ve věcech správního soudnictví a zdůrazňuje, že zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku představuje závažný zásah do práva na soudní přezkum, neboť schází opravný prostředek pro zohlednění vady doručování či dodatečné splnění poplatkové povinnosti.

8. Konečně stěžovatel namítá porušení principu předvídatelnosti práva. Zdůrazňuje, že soudní poplatek uhradil poslední den stanovené lhůty, soudu bezprostředně oznámil provedení platby a současně požádal o prodloužení lhůty, neboť nevěděl, zda je banka vedoucí účet soudu zapojena do systému okamžitých plateb a umožňuje připsání ještě týž den. Má za to, že postupoval s náležitou procesní opatrností a učinil vše, co po něm bylo možné spravedlivě požadovat. Zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty a následné zastavení řízení proto považuje za přepjatě formalistické, nereflektující jeho kroky k úhradě. Vyjádření žalované

9. Žalovaná nepovažuje stěžovatelovy námitky za důvodné a navrhuje kasační stížnost zamítnout.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

10. Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem.

11. Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že mezi účastníky není sporu o tom, že soudní poplatky byly na účet krajského soudu připsány až dne 30. 10. 2025, tedy po uplynutí patnáctidenní lhůty stanovené ve výzvě krajského soudu doručené zástupci stěžovatele dne 14. 10. 2025 (poslední den lhůty připadl na 29. 10. 2025). Spornou je pouze otázka, zda krajský soud pochybil, pokud řízení zastavil. Povaha lhůty k zaplacení soudního poplatku

12. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích v rozhodném znění platí, že „nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.“

13. Stěžovatel dovozuje, že lhůta stanovená soudem podle citovaného ustanovení má procesní povahu a k jejímu zachování postačí provedení úkonu směřujícího k úhradě soudního poplatku, zde zadání příkazu k úhradě bankovním převodem. S tímto názorem se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.

14. Ústavní soud se povahou této lhůty obsáhle zabýval v nálezu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20. V bodě 36 uvedl: „Třetí významný faktor tkví v existenci vícero způsobů placení soudního poplatku, konkrétně v trojí možnosti způsobu jeho úhrady, jehož volba usnadňuje poplatníkovi splnění jeho poplatkové povinnosti. Výběr způsobu placení poplatku je na poplatníkovi, přičemž soud nemůže přikázat hrazení poplatku určitým způsobem, umožňuje-li zákon i formu jinou. Výchozím, zákonem upřednostňovaným způsobem úhrady soudního poplatku je platba na bankovní účet zřízený u České národní banky pro příslušný soud (§ 8 odst. 3 ZSP). Děje se tak buď bankovním převodem na tento účet, anebo alternativně prostřednictvím poštovní poukázky. Další možností je zaplacení soudního poplatku v hotovosti na pokladně soudu. Třetí způsob pak spočívá v placení kolkovými známkami, byť s omezeními plynoucími z ustanovení § 8 odst. 4 ZSP. Ve vazbě na posledně zmíněný způsob placení soudních poplatků se sluší zmínit, že náhradní lhůta ke splnění poplatkové povinnosti je lhůtou procesněprávní, a nikoli hmotněprávní, a to i po novelizaci zákona o soudních poplatcích provedené zákonem č. 296/2017 Sb. K tomuto názoru dospěl Ústavní soud v nálezech sp. zn. I. ÚS 2535/18 ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 2025/19 ze dne 21. 4. 2020 a sp. zn. IV. ÚS 322/20 ze dne 2. 6. 2020, v nichž vyslovil, že lhůta k zaplacení soudního poplatku je zachována, byly-li posledního dne této lhůty kolkové známky předány k poštovní přepravě. Naproti tomu v případě bezhotovostního převodu splní účastník svou poplatkovou povinnost až okamžikem, kdy byla platba připsána na účet příslušného soudu, a při zaplacení soudního poplatku v hotovosti na pokladně soudu dnem, v němž zde platbu provedl. V těchto otázkách je judikatura Ústavního soudu (ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu) ustálena (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 2035/20, II. ÚS 4093/19 a III. ÚS 1348/19).“

15. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem potud, že po zrušení kolkových známek odpadl jeden ze způsobů úhrady soudních poplatků, z něhož vycházela část argumentace Ústavního soudu v nálezech sp. zn. IV. ÚS 322/20 a I. ÚS 2025/19. Z toho však nelze dovozovat, že by se současně změnil okamžik splnění poplatkové povinnosti při bezhotovostní úhradě. Citovaný nález Pl. ÚS 9/20 totiž nestavěl své závěry o bezhotovostních převodech na existenci kolkových známek, ale na odlišném právním režimu jednotlivých způsobů placení soudních poplatků. Právě proto výslovně rozlišil mezi placením kolkovými známkami a bezhotovostním převodem.

16. Ani po 1. 1. 2025 zákon nestanoví, že by při bezhotovostním převodu postačovalo zadání platebního příkazu nebo že by se za den zaplacení soudního poplatku považoval jiný okamžik než připsání peněžních prostředků na účet soudu. Ostatně v nyní účinné právní úpravě zůstala zachována možnost zaplatit soudní poplatek více způsoby, konkrétně bezhotovostním převodem, nebo v hotovosti na pokladně soudu. Je výlučně na účastníkovi řízení, který z těchto zákonem předvídaných způsobů zvolí. Ovšem s touto volbou je spojena rovněž odpovědnost za její důsledky.

17. Tento závěr ostatně aproboval Ústavní soud i po zrušení kolkových známek, a to v usnesení ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. II. ÚS 694/25, v němž neshledal protiústavním závěr soudů, podle kterého je při bezhotovostní úhradě soudního poplatku rozhodný okamžik připsání částky na účet soudu. V bodě 7 tohoto usnesení uvedl, že: „na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že s účinnosti od 1. 1. 2025 již není možné pro zaplacení soudního poplatku využívat kolkových známek. To, že zaplacení soudního poplatku prostřednictvím kolkových známek bylo možné zaplatit poslední den lhůty, je logickým důsledkem toho, že pro případ podání prostřednictvím držitele poštovní licence je rozhodným okamžikem předání orgánu, který je má povinnost doručit (§ 40 odst. 4 soudního řádu správního). Není bez dalšího protiústavní, že mezi tyto případy není zařazeno provedení bezhotovostní platební transakce. Je případně věcí zákonodárce, aby s bezhotovostním způsobem placení soudního poplatku spojil odlišné účinky.“ Ani aktuální rozhodovací praxe Ústavního soudu tak neposkytuje oporu pro názor stěžovatele, že by odpadnutí institutu kolkových známek vedlo ke změně dosavadního pojetí okamžiku splnění poplatkové povinnosti.

18. Nejvyšší správní soud neshledává důvod se od uvedených závěrů odchýlit.

19. Ani námitka nepředvídatelnosti práva není důvodná. Právo, čítaje v to i ustálenou judikaturu vysokých soudů, stanoví, že soudní poplatek musí být připsán na účet příslušného soudu ve lhůtě pro jeho zaplacení, takže nestačí v této lhůtě toliko učinit vše, co je nezbytné ze strany plátce poplatku k provedení platby provést. Právo zde riziko spojené s provedením platby klade na bedra plátce. Ten se jej nemůže zbavit tím, že soudu oznámí, že platbu zadal k provedení, avšak že možná bude připsána na účet soudu až po uplynutí lhůty. Jistě je v obecné rovině představitelné, že i při placení převodem na účet by se mohla uplatňovat „procesní“ logika posuzování včasnosti (tedy rozhodný by byl nějaký úkon na straně plátce, který by bylo možno spojit s učiněním úkonu směřujícího k provedení platby, a nikoli okamžik připsání platby na účet soudu), nicméně toto není obsahem platného práva. Je na plátci, aby se choval podle platného práva, a pokud tak nečiní, nemůže se důsledků svého (ne)jednání zbavit jen tím, že soudu oznámí, že možná svou zákonnou povinnost nesplní. Doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku

20. Podle § 42 odst. 2 s. ř. s. platí, že „má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci. Má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim.“

21. Stěžovatel odkazuje zejména na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 377/2000 a II. ÚS 671/02, které vycházely z názoru, že výzvu k zaplacení soudního poplatku je třeba doručovat nejen zástupci, ale i samotnému účastníkovi řízení. Tyto závěry však byly formulovány za účinnosti dřívější právní úpravy správního soudnictví. Jejich další použitelnost následně posoudilo plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, v němž aprobovalo doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci účastníka a uzavřelo, že takový postup odpovídá pravidlům doručování podle soudního řádu správního. Na tento judikaturní posun navázal i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, č. j. 4 Afs 30/2016-25, zdůraznil, že starší závěry (např. z nálezu sp. zn. II. ÚS 377/2000) nelze bez dalšího přebírat do poměrů správního soudnictví podle soudního řádu správního právě s ohledem na nález pléna sp. zn. Pl. ÚS 2/07.

22. Neobstojí ani argument stěžovatele, že zaplacení soudního poplatku představuje úkon, který musí osobně vykonat právě účastník řízení. Judikatura dlouhodobě vychází z opačného předpokladu. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 11. 7. 2018, č. j. 2 As 118/2018-29, v bodě 8 připomněl, že „poplatník nemusí být zároveň plátcem soudního poplatku, neboť nehraje roli, kdo skutečně (fakticky) jménem poplatníka poplatek zaplatí“, a dále uvedl, že jde o „typicky zastupitelné jednání, kde nedostatek osobní aktivity jednajícího (poplatníka) nezpůsobuje neplatnost nebo neúčinnost takového úkonu, neboť podstatou úkonu je, aby soudní poplatek za povinnou procesní stranu byl zaplacen“. Stejný názor byl vyjádřen již v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 2 Afs 187/2004-69, č. 726/2005 Sb. NSS. Jestliže zákon ani judikatura nespojují splnění poplatkové povinnosti s osobou plátce a připouštějí, aby soudní poplatek za poplatníka uhradila jiná osoba, nelze zaplacení soudního poplatku považovat za úkon, který by ze své povahy mohl vykonat pouze sám účastník řízení. Pravidlo zakotvené v § 42 odst. 2 větě druhé s. ř. s. proto na tuto situaci nedopadá.

23. Totéž ostatně znovu potvrdil Ústavní soud např. v usnesení ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. II. ÚS 1108/25, které bylo vydáno v poměrech civilního soudního řízení, ale závěry v něm vyslovené vycházejí z obecné povahy poplatkové povinnosti a institutu procesního zastoupení, a jsou proto přiléhavé i pro nyní posuzovanou věc. V bodě 9 uvedl, že „ustálená judikatura spočívá na závěru, že výzva k zaplacení soudního poplatku se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení, neboť nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat“, přičemž k tomuto závěru „nemá z ústavního hlediska co vytknout“. V navazujícím bodě 11 pak výslovně konstatoval, že „placení poplatku není úkonem, který by účastník řízení musel vykonat osobně“, a v bodě 10 vysvětlil, že požadavek doručovat výzvu současně advokátovi i účastníkovi by odporoval smyslu procesního zastoupení, jehož funkcí je vytvořit efektivní komunikační spojení mezi soudem a účastníkem prostřednictvím odborného zástupce. Ústavní soud dále v bodě 12 zdůraznil, že při plném procesním zastoupení je odpovědností advokáta, aby klienta o výzvě k zaplacení soudního poplatku a o nutnosti jeho úhrady včas informoval.

24. Lze dodat, že v nyní projednávané věci stěžovatel netvrdí, že by se o výzvě k zaplacení soudního poplatku nedozvěděl. Naopak, z jeho vlastních tvrzení vyplývá, že její obsah znal, neboť poslední den lhůty zadal úhradu soudního poplatku a současně požádal o prodloužení lhůty k jeho zaplacení. Jeho procesní situace proto nebyla důsledkem způsobu doručení výzvy, ale skutečnosti, že soudní poplatek byl na účet soudu připsán až po uplynutí stanovené lhůty.

25. Argument absencí opravného prostředku není relevantní, neboť vady doručení lze (tak, jak to ostatně stěžovatel činí v této věci) v kasační stížnosti směřující proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení namítat. Dodatečná úhrada soudního poplatku nepřichází v úvahu, neboť to výslovně vylučuje zákon (srov. citaci v poslední větě odst. [12] tohoto rozhodnutí).

26. Slovy Ústavního soudu (usnesení ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. II. ÚS 2850/25) lze pro úplnost ještě doplnit, že „splnění poplatkové povinnosti není vázáno na výzvu soudu (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Povinnost soudu vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a navrhovatelům v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnili již při podání žaloby (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1334/18 či ze dne 14. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 856/25).“ IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

27. Protože kasační stížnost není důvodná, NSS ji podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl. Neshledal ani jiné vady, pro které by bylo třeba napadené usnesení zrušit z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).

28. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch. Žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. srpna 2026 Eva Šonková předsedkyně s e n á t u