2 As 342/2018

Rubrum

2 As 342/2018 - 39 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Karlem Šimkou v právní věci žalobce: P. S., zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2017, č. j. 154960/2015/KUSK-DOP/HRO, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, č. j. 44 A 8/2018 – 39, takto:

Výrok

Řízení s e p ř e r u š u j e .

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 1. 6. 2015 minimálně v době od 19:06 hod do 19:11 hod stálo motorové vozidlo s poznávací značkou X v Čáslavi v ulici Jeníkovská před vstupem do obchodního domu Kaufland v místě, kde je vodorovným značením V 12c - Zákaz zastavení - zastavení zakázáno. Přestože byly učiněny nezbytné kroky ke zjištění pachatele, nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Provozovatelem vozidla byl toho času žalobce.

2. Rozhodnutím Městského úřadu Čáslav ze dne 23. 10. 2015, č. j. DOP 19943/15, sp. zn. 1465/2015 (dále jen „správní orgán prvního stupně“ a „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 1000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil.

3. Žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“). Po shrnutí 2 As 342/2018 skutkových zjištění vyplývajících z obsahu správního spisu krajský soud konstatoval, že o zákonnosti napadeného rozhodnutí rozhoduje v plné jurisdikci podle právní úpravy účinné v době, kdy byl správní delikt spáchán, přičemž pozdější úprava podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) pro něj není příznivější. Na případ žalobce se podle § 112 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky aplikuje správní řád a zákon o silničním provozu. Žalobce byl proto správně uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, nikoliv přestupku. Účinností zákona o odpovědnosti za přestupky došlo pouze k terminologické změně a nejedná o změnu právní úpravy, která by byla pro žalobce příznivější.

4. K odpovědnosti za správní delikt podle § 127f zákona o silničním provozu se podle krajského soudu nevyžaduje zavinění, jelikož se jedná o objektivní odpovědnost provozovatele vozidla zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Výroková část prvostupňového rozhodnutí řádně obsahovala odkazy na všechna relevantní ustanovení včetně § 125c odst. 4 písm. f) zákona o silničním provozu. Podle krajského soudu nejsou výroky prvostupňového ani napadeného rozhodnutí nezákonné z důvodu, že by neobsahovaly formu zavinění. To zákon o silničním provozu ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) nevyžaduje. V odůvodnění žalovaný konkretizoval, že přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu se nezjištěný řidič dopustil porušením § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Správní orgán prvního stupně sice pochybil, neboť ve výroku neuvedl, jaké konkrétní ustanovení zákona o silničním provozu bylo porušeno, toto porušení však nedosahuje takové intenzity, aby bylo nutno prvostupňové rozhodnutí zrušit.

5. Přestože krajský soud shledal pochybení v tom, že správní orgány nerespektovaly zákonné rozmezí uložené sankce, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2013, č. j. 4 As 71/2013 - 35, konstatoval, že se nejedná o pochybení, které by mělo za následek nezákonnost rozhodnutí. Pokuta udělená žalobci je totiž pro něj příznivější, než je její zákonem stanovená spodní hranice. Skutková podstata podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu není podle krajského soudu v rozporu s ústavním pořádkem. Absence výzvy žalobce k doplnění odvolání není důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, jelikož žalobci bylo umožněno po celou dobu trvání správního řízení tvrdit a navrhovat relevantní skutečnosti. Měl také možnost seznámit se se všemi podklady pro vydání rozhodnutí.

6. Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť má za to, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky.

7. Předně namítá, že krajský soud nesprávně posoudil nezákonnost napadeného rozhodnutí v důsledku absence výzvy k doplnění odvolání. V odvolání totiž může namítat více pochybení než v žalobě s reálnou šancí na kladné posouzení. Stěžovatel měl legitimní očekávání, že k doplnění odvolání bude vyzván, stejně jako Nejvyšší správní soud vyzývá k doplnění kasační stížnosti. Nejedná se o obstrukční postup. Stěžovatel dále namítá, že mu byla uložena sankce v nezákonné výši. Ačkoliv je sankce pro stěžovatele výhodnější, vada 2 As 342/2018 - 40 pokračování napadeného rozhodnutí hraničí s nicotností, jelikož správní orgán prvního stupně nebyl vůbec nadán pravomocí ukládat sankci ve výši 1000 Kč. Stěžovatel je zároveň stižen právní nejistotou, zda žalovaný nevydá usnesení o opravě zjevné nesprávnosti napadeného rozhodnutí a výši sankce neopraví z 1000 Kč na spodní zákonnou hranici 1500 Kč. Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že výrok musí obsahovat podstatná zákonná ustanovení, která určují znaky konkrétního zaviněného přestupku podle zákona o silničním provozu. Jinak nelze naplnění skutkové podstaty správního deliktu provozovatele přezkoumat. Tato ustanovení nelze uvádět v odůvodnění, ale ve výroku. Nejednalo se o jasný a přehledný případ, u něhož by postačovalo uvést ustanovení v odůvodnění. O tom, jaké ustanovení měl porušit, se stěžovatel dozvěděl až z napadeného rozhodnutí. Stěžovatel a jeho zástupce vyjádřili nesouhlas s vyvěšením jejich osobních údajů na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu.

8. Dne 19. 2. 2020 podal Krajský soud v Praze v jiné věci návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky na zrušení § 112 odst. 2 věty druhé zákona o odpovědnosti za přestupky, o němž je vedeno u Ústavního soudu řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 4/20.

9. Při projednávání věci Nejvyšší správní soud zjistil, že výsledek řízení ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 4/20 může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé, jelikož protiústavnost § 112 odst. 2 věty druhé zákona o odpovědnosti za přestupky může mít v případě stěžovatele vliv na délku a plynutí promlčecí doby.

10. Nejvyšší správní soud z těchto důvodů řízení o kasační stížnosti podle § 48 odst. 3 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s. přerušil.

11. Po odpadnutí překážky předseda senátu i bez návrhu usnesením vysloví, že se v řízení pokračuje (§ 48 odst. 6 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. dubna 2020 JUDr. Karel Šimka předseda senátu