2 As 386/2018

Rubrum

2 As 386/2018 - 12 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 10. 2018, č. j. VS-16163-10/ČJ-2018-8026PR, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2018, č. j. 43 A 152/2018 – 7, takto:

Výrok

I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce s e z a m í t á .

II. Kasační stížnost s e z a m í t á .

III. Žalované s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

1. Žalobce podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) žádal žalovanou o poskytnutí informací vztahujících se k její činnosti. V této souvislosti podal u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) žalobu na ochranu proti nečinnosti. Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného usnesení krajského soudu, jímž byla žaloba žalobce podaná u tohoto soudu dne 28. 10. 2018 postoupena v souladu s § 7 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) k rozhodnutí Městskému soudu v Praze, neboť směřovala proti žalované, jejíž sídlo je v Praze. 2 As 386/2018

2. V kasační stížnosti požádal stěžovatel o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, neboť je osobou se zdravotním postižením.

3. Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, dospěl k závěru, že „stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§ 1 písm. a), § 2 odst. 2 písm. b) a § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.“ V tomto případě nebylo ovšem napadeným usnesením rozhodováno ve věci samé a proto nevzniká stěžovateli povinnost soudní poplatek zaplatit.

4. Závěry rozšířeného senátu učiněné ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený senát v uvedeném usnesení i do úvah o povinném zastoupení stěžovatele. „Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení § 105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Stěžovatel tak nemusí být v tomto řízení zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud i přesto posoudil žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z hlediska toho, zda je takový postup nutný k ochraně jeho práv. Dospěl k závěru, že ustanovení zástupce stěžovateli není třeba, neboť se jedná o věc jednoduchou, projednatelnou a z kasační stížnosti jednoznačně vyplývá, čeho se stěžovatel domáhá. Nejvyšší správní soud tak návrh na ustanovení zástupce zamítl.

5. Nejvyšší správní soud dále přezkoumal zákonnost výše označeného usnesení o postoupení věci. V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že žalovaná podle § 4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon o Vězeňské službě a justiční stráži“) činí za vězeňskou službu právní úkony, mezi které patří správní trestání i řízení o trestných činech vězněných osob včetně postavení správního orgánu jako povinného subjektu ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím.

6. Stěžovatel podal u Krajského soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí Vězeňské služby České republiky, Věznice Oráčov, ze dne 18. 10. 2018, č. j. VS–16163-10/ČJ-2018- 8026PR vydané ředitelem věznice podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Napadeným rozhodnutím žalovaná odložila žádost stěžovatele o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

7. Podle § 7 odst. 2 s. ř. s. „nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany“. Podle § 7 odst. 6 s. ř. s. „není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému“.

8. Krajský soud v Praze otázku místní příslušnosti posoudil správně. Podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, jsou „povinnými subjekty, které mají podle 2 As 386/2018 - 13 pokračování tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce“.

9. Podle § 1 odst. 3 zákona o vězeňské službě a justiční stráži, je „Vězeňská služba správním úřadem a účetní jednotkou“.

10. Podle § 1 odst. 4 téhož zákona jsou „organizačními jednotkami Vězeňské služby generální ředitelství, vazební věznice, věznice, ústavy pro výkon zabezpečovací detence, Střední odborné učiliště a Akademie Vězeňské služby. Generální ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů ostatních organizačních jednotek, které metodicky řídí a kontroluje. V čele vazebních věznic, věznic, ústavů pro výkon zabezpečovací detence, Středního odborného učiliště a Akademie Vězeňské služby jsou ředitelé, které jmenuje a odvolává generální ředitel“.

11. Podle § 4 tohoto zákona „právní úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel. Ředitelé vazebních věznic, věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit právní úkony za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto zákona nebo rozhodnutí ministra nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci.“

12. Stěžovatelem napadené rozhodnutí vydané ředitelem věznice Oráčov bylo vydáno Vězeňskou službou České republiky, která je správním orgánem (úřadem) a povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Správní orgán, který v daném případě rozhodoval v prvním stupni, je tedy Vězeňská služba České republiky. Vězeňská služba České republiky sídlí v Praze. Místně příslušným krajským soudem k projednání žaloby je tedy Městský soud v Praze (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2016, č. j. 6 As 162/2016 – 28). Ke shodnému závěru ostatně dospěl i Městský soud v Praze v usnesení ze dne 13. 6. 2016, č. j. 8 A 93/2015 – 36, v němž rozhodoval ve věci žádosti stěžovatele o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, o jejichž poskytnutí žádal věznici Valdice (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 269/2018 – 14, ze dne 26. 9. 2018).

13. Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal postup Krajského soudu v Praze rozporný se zákonem, proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

14. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 19. prosince 2018 2 As 386/2018 JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu