2 As 404/2018

Rubrum

2 As 404/2018 - 12 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, týkající se žaloby na ochranu proti nečinnosti žalované, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2018, č. j. 22 A 72/2018 - 6, takto:

Výrok

I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá.

II. Kasační stížnost s e z a m í t á .

III. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „napadené usnesení“ a „krajský soud“), kterým byla věc postoupena Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) jako soudu místně příslušnému ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Předmětem sporu je, zda postoupení věci krajským soudem městskému soudu jako soudu místně příslušnému bylo věcně správné či nikoliv.

2. Nejdříve se však Nejvyšší správní soud vypořádá s žádostí stěžovatele o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. 2 As 404/2018

3. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu má stěžovatel povinnost zaplatit soudní poplatek jen tehdy, směřuje-li jeho kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, dostupné, tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na www.nssoud.cz, v němž soud dovodil: „Jestliže je tedy poplatková povinnost spojena s řízením o žalobě, v jehož rámci rozhoduje Nejvyšší správní soud o „procesní“ kasační stížnosti, nevzniká podáním takové kasační stížnosti stěžovateli nová poplatková povinnost, neboť za řízení ve věci je již zaplaceno (případně se tato otázka řeší.“). Přestože se rozšířený senát v citovaném usnesení výslovně nevyjádřil k otázce placení soudního poplatku a povinného zastoupení v řízení o kasační stížnosti proti usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu, lze tento závěr rozšířeného senátu analogicky aplikovat i na nyní projednávanou věc. Lpění na splnění těchto zákonných podmínek v řízení o „procesní“ kasační stížnosti by totiž odporovalo smyslu a účelu řízení, které má zkoumat pouze to, zda byly dány důvody k postoupení věci jinému soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 7 As 122/2017 - 14). Žádost stěžovatele o osvobození od soudního poplatku je tudíž bezpředmětná.

4. Z obdobných důvodů nemusí stěžovatel splňovat ani základní podmínku povinného zastoupení advokátem dle 105 odst. 2 s. ř. s. (viz shora zmiňované usnesení rozšířeného senátu, konkrétně jeho bod 29). Pokud však stěžovatel o ustanovení zástupce sám požádal, musí být o jeho žádosti rozhodnuto. Podle § 35 odst. 9 s. ř. s. „[n]avrhovateli, u něhož jsou splněny předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát“.

5. Nejvyšší správní soud shledal, že ustanovení zástupce v aktuálním řízení o kasační stížnosti není nezbytně třeba k ochraně práv stěžovatele. Nedostatek zastoupení nebrání stěžovateli v přístupu k soudu a předmětem řízení o kasační stížnosti je právně nikoliv složitá otázka týkající se postoupení věci jinému správnímu soudu, která byla již dostatečně vyřešena předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu. Z kasační stížnosti stěžovatele je navíc jednoznačné, čeho se domáhá. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud stěžovateli právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti neustanovil a návrh na jeho ustanovení zamítl.

6. K otázce postoupení věci krajským soudem městskému soudu jako soudu místně příslušnému stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že požadoval poskytnutí informace o činnosti Vězeňské služby České republiky, věznice Karviná, dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“); pro dlouhodobou nečinnost se obrátil na soud. Stěžovatel namítal, že věznice Karviná je správní jednotkou, která podle § 4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon o Vězeňské službě“) činí právní úkony za Vězeňskou službu České republiky, a proto je povinným subjektem.

7. Podle § 7 odst. 2 s. ř. s. „[n]estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany“ (pozn. 2 As 404/2018 - 13 pokračování zvýrazněno Nejvyšším správním soudem). Podle § 7 odst. 6 s. ř. s. „[n]ení-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému“.

8. Nejvyšší správní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě otázku místní příslušnosti posoudil správně. V daném případě se stěžovatel domáhá ochrany proti tvrzené nečinnosti správního orgánu, čímž mělo být zasaženo do jeho práv, ve věci poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Pro určení místní příslušnosti pro řízení o nečinnostní žalobě je rozhodující druhá část § 7 odst. 2 věty první s. ř. s., tedy k řízení je místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Podle § 1 odst. 3 zákona o Vězeňské službě, je Vězeňská služba správním úřadem a účetní jednotkou. Dle § 1 odst. 4 zákona o Vězeňské službě jsou organizačními jednotkami Vězeňské služby generální ředitelství, vazební věznice, věznice, ústavy pro výkon zabezpečovací detence, Střední odborné učiliště a Akademie Vězeňské služby. Generální ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů ostatních organizačních jednotek, které metodicky řídí a kontroluje. V čele vazebních věznic, věznic, ústavů pro výkon zabezpečovací detence, Středního odborného učiliště a Akademie Vězeňské služby jsou ředitelé, které jmenuje a odvolává generální ředitel. Podle § 4 zákona o Vězeňské službě právní úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel.

9. Stěžovatel v souzeném případě brojí proti nečinnosti Vězeňské služby České republiky, která je správním orgánem (úřadem) a povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Věznicím (resp. jejich ředitelům), které jsou organizačními jednotkami Vězeňské služby, jakožto orgánu státní správy s celostátní působností, totiž žádný zákon nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc. Nemají tedy v této oblasti postavení správního orgánu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž pro účely určení místně příslušného soudu podle § 7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán, který jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany.

10. Správní orgán, o němž žalobce tvrdí, že zasáhl do jeho práv, je Vězeňská služba České republiky. Vězeňská služba České republiky sídlí v Praze. Místně příslušným krajským soudem k projednání žaloby je tedy Městský soud v Praze, jak přiléhavě, a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, připomenul v odůvodnění napadeného usnesení krajský soud.

11. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

12. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. 2 As 404/2018 P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 23. ledna 2019 JUDr. Karel Šimka předseda s e n á t u