2 As 407/2018

Rubrum

2 As 407/2018 - 12 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Kynšperk nad Ohří, se sídlem Zlatá 52, Kynšperk nad Ohří, týkající se žaloby na ochranu proti nečinnosti žalované, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2018, č. j. 30 A 282/2018 - 14, takto:

Výrok

I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce s e z a m í t á .

II. Kasační stížnost s e z a m í t á .

III. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Žalované s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

1. Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen „napadené usnesení“ a „krajský soud“), kterým byl v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované spočívající v nevyřízení žádosti žalobce ze dne 20. 6. 2018 o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) týkajících se stravování, zamítnut stěžovatelův návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů. Krajský soud výrokem I. napadeného usnesení žalobce zcela osvobodil od soudních poplatků. 2 As 407/2018

2. Stěžovatel připojil ke kasační stížnosti návrh na osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení advokáta. V aktuálně řešené věci však stěžovatel brojí proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu, a to usnesení o zamítnutí jeho návrhu na ustanovení zástupce. V takovém případě je předmětem posouzení pouze to, zda byly dány důvody pro neustanovení zástupce, nikoli rozhodnutí ve věci.

3. Pokud jde o podmínku zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost, Nejvyšší správní soud již v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS (dostupné, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na www.nssoud.cz), dospěl k následujícímu závěru: „Stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§ 1 písm. a), § 2 odst. 2 písm. b) a § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích].“ V projednávaném případě však není napadeným usnesením rozhodováno o návrhu ve věci samé, jelikož se jedná o procesní rozhodnutí učiněné v řízení o žalobě, jímž se toto řízení nekončí. Žádost o osvobození od soudního poplatku pro řízení o kasační stížnosti považuje tedy Nejvyšší správní soud za bezpředmětnou, jelikož se na podání posuzované kasační stížnosti poplatková povinnost nevztahuje. I kdyby podání kasační stížnosti ve věci samé poplatkové povinnosti podléhalo, stěžovatel již byl od soudních poplatků osvobozen krajským soudem, přičemž dle § 36 odst. 3 poslední věty zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) se takto přiznané osvobození vztahuje i na řízení o kasační stížnosti.

4. Co se týká povinného zastoupení stěžovatele bez příslušného právního vzdělání advokátem v řízení o kasační stížnosti, své závěry učiněné v citovaném usnesení ve vztahu k soudnímu poplatku promítl rozšířený senát i do následující úvahy: „Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení § 105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Povinné zastoupení stěžovatele bez příslušného právního vzdělání advokátem tedy není vyžadováno v těch případech, kdy kasační stížnost směřuje, tak jako v nyní posuzované věci, proti procesnímu rozhodnutí, jímž se řízení před krajským soudem nekončí. Pokud však stěžovatel o ustanovení zástupce sám požádal, musí být o jeho žádosti rozhodnuto. Podle § 35 odst. 8 „s. ř. s.“ „[n]avrhovateli, u něhož jsou splněny předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát“.

5. Ačkoliv stěžovatel splnil podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s., Nejvyšší správní soud shledal, že není splněna další nezbytná podmínka pro ustanovení zástupce dle § 35 odst. 9 s. ř. s., neboť zastoupení stěžovatele není v tomto případě nezbytně třeba pro ochranu jeho práv v řízení o předmětné kasační stížnosti. Projednávaná věc týkající se neustanovení zástupce v řízení před krajským soudem je právně nikoliv složitá otázka, která byla již dostatečně vyřešena předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost je sice stručná, avšak projednatelná a Nejvyšší správní soud o ní může bez dalšího, na základě podkladů 2 As 407/2018 - 13 pokračování obsažených ve spise, rozhodnout. Navíc stěžovatel požadovaným právnickým vzděláním disponuje, takže ani v ostatních případech by jeho zastoupení advokátem v řízení o jím podané kasační stížnosti nebylo obligatorně vyžadováno. Nejvyšší správní soud proto návrh stěžovatele na ustanovení zástupce zamítl.

6. Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami stěžovatele, který ve své kasační stížnosti uvádí, že je v postavení osoby se zdravotním postižením ve výkonu trestu odnětí svobody a „nemá k dispozici na rozdíl od žalované profesionální tým právníků, odbornou literaturu i aktuální judikaturu, což v režimu kontradiktorního řízení představuje porušení zásady rovnosti účastníků“. Konstatuje, že je původní profesí advokát s dlouholetou advokátní praxí, avšak také osobou omezenou v pohybu pravé ruky, což dokládá hrubou úpravou písemností s námahou. S opisováním mu proto vypomáhají někteří odsouzení, což je podle něho absurdní. Z těchto důvodů navrhuje, aby bylo napadené usnesení krajského soudu ve výroku II. zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

7. Krajský soud v napadeném usnesení uvedl, že v řízení o žalobě proti nečinnosti správního orgánu není vyžadováno povinné zastoupení žalobce, nicméně v souladu s § 35 odst. 9 s. ř. s., může soud na návrh ustanovit usnesením zástupce účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv. Dle krajského soudu žalobce sice splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nicméně ustanovení zástupce není nezbytně třeba k ochraně jeho práv v řízení o žalobě, neboť je občanem České republiky s právnickým vzděláním, dle svých vlastních slov s dlouholetou advokátní i pedagogickou praxí a z podání žalobce je zřejmé, že se v českém právním řádu bezpečně orientuje. Využívá možnosti práva svobodného přístupu k informacím a s tím souvisejících procesních postupů, je schopen podat obsahově srozumitelnou a věcně projednatelnou žalobu a jsou mu známy i jeho další procesní možnosti (o čemž svědčí podaný návrh na ustanovení zástupce a návrh na osvobození od soudních poplatků). Schopnost žalobce samostatně vystupovat v řízení je dle krajského soudu zřejmá i z množství žalob, které k tomuto soudu podal, v rámci nichž prokazuje dostatečné schopnosti svá práva náležitě bránit a formulovat žalobní nároky. Tvrzená nečinnost žalované při poskytování informací ohledně stravování vězněných, zaměstnanců a příslušníků Vězeňské služby nemá bezprostřední dopad do právní sféry žalobce a současně se nejedná o věc natolik právně složitou, aby žalobci, který má sám právnické vzdělání, bylo nutno ustanovit zástupce. Dle krajského soudu ani zdravotní postižení žalobce není důvodem pro ustanovení zástupce k ochraně jeho práv, neboť se v jeho případě nejedná o takový zdravotní nedostatek, který by ho omezoval v jeho duševní činnosti a možnosti bránit u soudu svá práva.

8. Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána oprávněnou osobou, tedy stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.).

9. Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí 2 As 407/2018 vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

10. Stěžovatel svou kasační stížností brojil proti neustanovení zástupce v řízení před krajským soudem. V této souvislosti je důležité uvést, že v řízení o správní žalobě před krajským soudem není zastoupení advokátem povinné. Soudní řád správní (§ 35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení s § 36 odst. 3 s. ř. s.) však umožňuje účastníku řízení zástupce ustanovit, a to za kumulativního splnění čtyř podmínek: 1) musí být podán návrh na ustanovení zástupce, 2) samotný návrh na zahájení řízení nesmí být zjevně neúspěšný, 3) účastník musí doložit nedostatek prostředků a 4) ustanovení zástupce musí být nezbytně třeba k ochraně jeho práv (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015, č. j. 1 As 197/2015 - 19). Spornou se v posuzované věci stala poslední (čtvrtá) zmíněná podmínka, tedy, zda je ustanovení zástupce nezbytně třeba k ochraně stěžovatelových práv.

11. K námitkám stěžovatele ohledně uvedené sporné otázky Nejvyšší správní soud poukazuje na svou judikaturu, podle níž soud při rozhodování o žádosti o ustanovení zástupce zvažuje, nakolik je stěžovatel sám způsobilý před soudem hájit svá práva či zájmy. Přitom přihlíží k charakteru projednávané věci, k osobnostním poměrům stěžovatele a k úrovni žaloby, případně dalších podání, z nichž lze dovodit úroveň povědomí účastníka řízení o jeho právech v soudním řízení (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2018, č. j. 2 As 327/2017 - 82 nebo ze dne 30. 11. 2016, č. j. 6 As 206/2016 – 31). Za hlavní kritérium pro závěr soudu o potřebě ochrany práv žalobce je považována žaloba a její obsahová a formální úroveň, neboť právě formulace žaloby klade na žalobce po odborné stránce největší nároky (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 312/2017 - 12).

12. Ve světle těchto kritérií se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s výše uvedenou argumentací krajského soudu k dané otázce. Nejvyšší správní soud nemá žádné pochybnosti o schopnosti stěžovatele vystupovat před správním soudem a smysluplně hájit svá práva. Pokud jde o předmět sporu, jedná se o nečinnost žalované při poskytnutí informace ohledně stravování vězněných, zaměstnanců a příslušníků Vězeňské služby. Nelze tvrdit, že by se výsledek tohoto řízení dotýkal, byť i nepřímo, stěžovatelovy životní sféry – stěžovatel v rámci žaloby podané u krajského soudu ostatně uvádí, že provádí veřejně prospěšnou činnost. Ze spisu krajského soudu dále vyplývá, že stěžovatel je invalidní osobou v I. stupni se schopností vykonávat soustavnou výdělečnou činnost, ale v podstatně menším rozsahu a intenzitě (pracovní schopnost je snížena o 35 %). Z toho nijak nevyplývá, že by stěžovateli jeho zdravotní stav znemožňoval kvalifikovaně sepsat právní podání, o čemž ostatně svědčí stěžovatelovy argumentační schopnosti prokázané již v mnoha podáních, které zdejšímu soudu zaslal. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovatel nesplňoval zákonnou podmínku pro ustanovení zástupce spočívající v nezbytnosti takového úkonu k ochraně jeho práv.

13. Uvedený závěr platí i přesto, že se stěžovatel v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Vzhledem k celkovému vyznění stěžovatelových podání, k jeho argumentačním schopnostem, zkušenostem a vzdělání lze na jejich základě učinit závěr, že se stěžovatel v dané problematice dobře orientuje a je schopen svá práva 2 As 407/2018 - 14 pokračování v soudním řízení aktivně uplatňovat. Odnětí svobody samo o sobě v tomto případě nepředstavuje důvod pro ustanovení advokáta. Krajský soud tedy nepochybil, zamítl-li napadeným usnesením návrh stěžovatele na ustanovení zástupce.

14. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji dle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

15. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. ledna 2019 JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu