2 As 49/2019

Rubrum

2 As 49/2019 - 27 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobců: a) I. D., b) L. N., proti žalovaným: 1) Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2, se sídlem Lazarská 10/4, Praha 2, 2) Městské státní zastupitelství v Praze, se sídlem náměstí 14. října 2188/9, Praha 5, 3) Vrchní státní zastupitelství v Praze, se sídlem náměstí Hrdinů 1300, Praha 4, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, v řízení o kasačních stížnostech žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2019, č. j. 14 A 6/2019 – 21, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobci n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovaným 1) až 3) s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění

1. Včasně podanými kasačními stížnostmi shodného znění brojí žalobci, jakožto stěžovatelé, proti shora označenému usnesení (dále jen „napadené usnesení“) Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků (§ 36 odst. 3 s. ř. s.) i jejich návrh na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě (§ 35 odst. 9 téhož zákona). 2 As 49/2019

2. Žalobou se stěžovatelé ve shora označené věci u městského soudu domáhali ochrany před nezákonným zásahem žalovaných správních orgánů, který měl spočívat ve skutečnosti, že „nebylo zahájeno kárné řízení proti jim podřízeným státním zástupcům“.

3. Městský soud v odůvodnění napadeného usnesení nejprve s odkazem na § 36 odst. 3 s. ř. s. konstatoval, že předmětná žaloba nemůže být úspěšná, čímž je vyloučena jedna ze zákonem vyžadovaných podmínek osvobození od soudních poplatků. Závěr o zjevné nemožnosti úspěchu žaloby opřel městský soud o odkaz na § 8 odst. 5 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 7/2002 Sb.“), s tím, že toto ustanovení předestírá taxativní výčet osob aktivně procesně legitimovaných k podání návrhu na zahájení kárného řízení ve věci kárné odpovědnosti státního zástupce. Stěžovatelé do takto vymezeného okruhu osob nenáleží. Nesvědčí jim ani právo, aby na základě jejich podnětu některý z aktivně legitimovaných subjektů nutně podal kárný návrh, a proto jejich žaloba nemůže být úspěšná. Městský soud na podporu svého názoru odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2011, č. j. 9 Ans 11/2011 – 21, a také rozsudku téhož soudu ze dne 26. 6. 2007, č. j. 4 Ans 10/2006 - 59. Dále městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2012, č. j. 6 Ans 1/2012 – 19. Jelikož v dané věci neshledal městský soud předpoklady pro osvobození stěžovatelů od soudních poplatků, kteréžto je jednou ze zákonem vyžadovaných podmínek vyhovění návrhu na ustanovení zástupce, zamítl následně i návrh stěžovatelů na ustanovení zástupce (§ 35 odst. 9 s. ř. s.).

4. V poměrně obsáhlé kasační stížnosti stěžovatelé uvádějí řadu skutečností a tvrzení, z nichž jen menšina směřuje proti důvodům, na nichž městský soud vystavěl odůvodnění napadeného usnesení. Stěžovatelé konstatují, že jsou přesvědčeni o důvodnosti předmětné žaloby, neboť jsou daleci podávání bezdůvodných či šikanózních žalob. Dále poukazují na svou tíživou finanční situaci, nedostatečnou právní erudici a neschopnost hájit svá práva v soudním řízení správním. Stěžovatelé mají za to, že žalovaní záměrně neuplatňují své právo podat návrh na zahájení kárného řízení a jsou vůči stěžovatelům osobně zaujatí.

5. Žalovaný 1) se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 28. 2. 2019, s tím, že přezkoumání důvodů pro případné podání kárného návrhu vedoucím státním zástupcem na základně podnětu fyzické osoby nelze v žádném případě považovat za zásah správního orgánu, kterým by mohla být fyzická osoba zkrácena na jakýchkoli svých právech. I pokud by tomu tak bylo, musela by být žaloba na ochranu před nezákonným zásahem vyhodnocena jako nepřípustná, neboť zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v rozhodném znění, upravuje vlastní procesní prostředek, jímž se může dotčená osoba domoci nápravy (§ 16a odst. 7 odkazovaného zákona).

6. Žalovaný 3) se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 19. 3. 2019, s tím, že uplatněná stížní argumentace se prakticky vůbec nevypořádává s nosnými důvody napadeného usnesení, tedy že řízení o kárné odpovědnosti státních zástupců je možné zahájit pouze na návrh oprávněných subjektů. Stěžovatelé mezi takové oprávněné subjekty nepatří a nesvědčí jim ani žádný právní nárok na to, aby oprávněné subjekty kárné řízení na základě jejich podnětu zahájily. 2 As 49/2019 - 28 pokračování

7. Kasační stížnost je přípustná a projednatelná. Nejvyšší správní soud toliko na okraj poznamenává, že nerozhodoval o návrhu stěžovatelů na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti ani o jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků, neboť předmětem přezkumu je v nyní posuzované věci procesní rozhodnutí městského soudu, jímž se řízení nekončí; rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, pro takové případy judikoval, že kasační stížnost nepodléhá poplatkové povinnosti a není zde třeba trvat na zastoupení stěžovatele advokátem.

8. Kasační stížnost není důvodná.

9. Odůvodnění napadeného rozsudku je postaveno na názoru městského soudu, podle kterého nemůže být předmětná žaloba úspěšná. Nejvyšší správní soud se s tímto názorem zcela shoduje. Odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2012, č. j. 6 Ans 1/2012 – 19, je zcela přiléhavý. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že „[ř]ízení o kárné odpovědnosti státních zástupců dle ust. § 8 odst. 5 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů není možno zahájit na návrh fyzické nebo právnické osoby, ale pouze osob příslušných, mezi které patří také ministr spravedlnosti dle ust. § 8 odst. 5 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb.“ K tomu dodal, že „[n]ávrh na zahájení řízení o kárné odpovědnosti státního zástupce podává ministr spravedlnosti na základě vlastního úředního šetření, nebo na základě jemu doručených podnětů ze strany fyzických nebo právnických osob. Posouzení těchto podnětů závisí pouze a bezvýhradně na volném posouzení ministra spravedlnosti a jeho vlastní hodnotící činnosti. Stěžovatel tudíž nemá žádný právní nárok na to, aby jeho podnětu bylo vyhověno a kárné řízení bylo zahájeno. Podnět stěžovatele lze tedy chápat toliko jako sdělení rozhodných skutečností, nikoliv jako návrh na zahájení správního řízení - srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2011, č. j. 9 Ans 11/2011 - 21, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2007, č. j. 4 Ans 10/2006 - 59, oba dostupné na www.nssoud.cz.“

10. Nejvyšší správní soud setrvává na výše citovaných závěrech i nadále. Skutečnost, že byly vysloveny na půdoryse žaloby na ochranu proti nečinnosti, a nikoli žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, není na překážku jejich analogickému užití. Městský soud správně usoudil, že žaloba zjevně nemůže být úspěšná, a tedy i správně zamítl žádost stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků. V návaznosti na neosvobození stěžovatelů od soudních poplatků pak není pochyb o tom, že nezbylo než rovněž zamítnout návrh stěžovatelů na ustanovení zástupce, neboť splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků je jednou z podmínek vyžadovaných § 35 odst. 9 s. ř. s.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšným žalovaným 1) až 3) v řízení o kasační stížnosti zřejmě nevznikly náklady, které by přesahovaly běžný rámec jejich úřední činnosti, a proto zde nejsou náklady, jejichž náhradu by jim náleželo přiznat. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. 2 As 49/2019 V Brně dne 27. března 2019 JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu