2 As 65/2009

Rubrum

2 As 65/2009 - 76 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1732, Beroun, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalovaného proti výrokové části III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2009, č. j. 16 Ca 11/2008 - 65, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti výroku III. shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tímto výrokem krajský soud stěžovateli uložil povinnost složit částku 2000 Kč jako „zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem“ z oboru písmoznalectví.

II. Obsah kasační stížnosti

2. Stěžovatel proti tomuto výroku v kasační stížnosti uplatňuje důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), když namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.

3. Krajský soud svůj výrok opřel o ustanovení § 141 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“), když konstatoval, že důkaz se provádí k prokázání skutečnosti, ohledně níž tíží důkazní břemeno stěžovatele.

4. Podle stěžovatele si krajský soud nepočínal správně, postupoval-li podle občanského soudního řádu, jelikož soudní řád správní má vlastní úpravu placení nákladů řízení. Podle této úpravy obsažené v § 59 odst. 2 s. ř. s. není uložení takové povinnosti stěžovateli možné, neboť jde o důkaz, který stěžovatel nenavrhl, a nadto je stěžovatel osvobozen od 2 As 65/2009 - 77 soudního poplatku podle § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

5. Proto stěžovatel navrhuje, aby byl napadený výrok usnesení krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalobce

6. Žalobce se ke kasační stížnosti k výzvě soudu nevyjádřil.

IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

7. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti, jelikož pouze na základě procesně projednatelné kasační stížnosti je možno se jí zabývat též věcně. K tomu je třeba nejprve uvést, že stěžovatel zjevně vycházel z poučení, obsaženého v napadeném usnesení krajského soudu, v němž je uvedeno, že proti výrokovým částem I. a II. (tj. ustanovení soudního znalce a uložení povinnosti žalobci poskytnout znalci součinnost) odvolání přípustné není, nicméně proti výroku III. je možno v zákonné lhůtě podat kasační stížnost. Zdejší soud má však za nesporné, že přípustnost kasační stížnosti nemůže být založena jen pouhým poučením o možnosti jejího podání. Pokud totiž platí pro všechny státní orgány princip vázanosti zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), lze kompetenci státního orgánu – tedy i soudu – založit pouze formou normativního právního aktu, nikoliv individuálním rozhodnutím soudu, které by bylo s touto zákonnou úpravu v rozporu.

8. Podle ustanovení § 104 odst. 2 s. ř. s. totiž platí, že kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu je nepřípustná. Zákonné vymezení pojmu „náklady řízení“ obsahuje ustanovení § 57 odst. 1 s. ř. s., podle něhož se jedná zejména o hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, soudní poplatky, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady spojené s dokazováním, odměnu zástupce, jeho hotové výdaje a tlumočné. Je tedy zjevné, že náklady spojené s dokazováním pod náklady řízení spadají a citovaná soudní výluka se tudíž vztahuje i na nyní projednávanou věc, tj. na uhrazení zálohy na náklady provedení důkazu. Proto je kasační stížnost nepřípustná a jako taková musí být odmítnuta, a to i navzdory chybnému poučení krajského soudu.

9. Nad tento rámec považuje soud za podstatné zdůraznit, že ve správním soudnictví platí zásada, podle níž si náklady řízení hradí každý z účastníků sám (§ 59 odst. 1 s. ř. s.). Současně je však zapotřebí vycházet z toho, že soudnictví představuje jednu z funkcí moderního státu. Právo na soudní ochranu je ústavně zaručeno a jeho záruky plynou rovněž z mezinárodního práva (viz zejména čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Podústavní právní úpravu proto nelze vykládat tak, aby přístup k soudu (byť i jen potenciálně) znemožňovala (denegatio iustitiae). Tyto překážky nesmí existovat ani v rovině organizační, ani v oblasti finanční.

10. Právě v tomto směru spatřuje zdejší soud za významné akcentovat, že nesmí nastat situace, kdy by v důsledku neuhrazení předmětné zálohy na provedení důkazu mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces. Pokud by totiž v případě nesplnění tohoto finančního požadavku hrozilo neprovedení relevantního důkazu, mohlo by dojít k významnému ovlivnění celkového výsledku soudního řízení. Takovýto přístup by mohl 2 As 65/2009 - 78 odporovat elementárním pravidlům spravedlivého procesu, jako jsou rovnost zbraní a férovost.

11. Účastník řízení, který by v důsledku nesložení požadované zálohy na provedení důkazu měl za to, že by byla porušena jeho práva v žalobním řízení, má však zaručenu dostatečnou ochranu proti případnému svévolnému postupu krajského soudu v rámci řízení o kasační stížnosti, podané proti konečnému rozhodnutí – viz kasační důvod zakotvený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle něhož lze podat kasační stížnost (mimo jiné) i pro jinou vadu řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

12. Nejvyšší správní soud proto zdůrazňuje, že výlukou možnosti podat kasační stížnost i proti rozhodnutí o složení zálohy na náklady provedení důkazu účastník žalobního řízení není zbaven soudní ochrany a může tuto svoji nesouhlasnou námitku s postupem soudu uplatnit v řízení o kasační stížnosti podané proti meritornímu krajského soudu, což se může v konečném důsledku ostatně jevit i jako efektivnější z hlediska zájmu na rychlosti řízení.

13. Pokud by nastala situace, kterou popsal krajský soud v odůvodnění napadeného ustanovení tak, že „nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu ve výroku III. tohoto usnesení, může se stát domáhat podle tohoto usnesení nařízení výkonu rozhodnutí“, je třeba dodat, že ani v tomto směru stěžovatel není zbaven soudní ochrany, jelikož může samozřejmě všechny námitky proti zákonnosti uložení předmětné povinnosti v plné míře uplatnit v rámci konečného rozhodnutí o nákladech řízení.

14. Jen jako obiter dictum Nejvyšší správní soud konečně upozorňuje na to, že již ve svém rozsudku ze dne 13. 11. 2006 č. j. 8 As 33/2005 - 52 (www.nssoud.cz) konstatoval, že „[p]řezkum správních rozhodnutí správními soudy představuje samostatný typ řízení, oddělený od systému civilního soudnictví, a řídící se vlastním procesním předpisem, kterým je soudní řád správní. Použití občanského soudního řádu, na základě ustanovení § 64 s. ř. s., je třeba považovat za výjimečné, a uplatňující se pouze v případech, na které ustanovení soudního řádu správního vůbec nedopadají.“ Pokud tedy v nyní rozhodované věci soudní řád správní obsahuje ustanovení § 59 odst. 2 s. ř. s., jež autonomně upravuje hrazení nákladů řízení včetně stanovení zálohy na náklady provedení důkazu, není dán důvod přistupovat k subsidiární aplikaci ustanovení § 141 odst. 1 o. s. ř.

15. Je nicméně věcí samostatného posouzení, zda mohla být žalovanému při postupu podle ustanovení § 59 odst. 2 s. ř. s. uložena povinnost složit tuto zálohu na provedení důkazu i za situace, kdy skutečně provedení důkazu nenavrhl, jak stěžovatel správně uvádí v kasační stížnosti, a navíc je osvobozen od soudního poplatku podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. b) zákona o soudních poplatcích, neboť v řízení vystupuje jako orgán územního samosprávného celku při výkonu přenesené působnosti. K těmto otázkám se však zdejší soud již nemůže kategoricky vyslovovat, jelikož za situace, kdy kasační stížnost odmítá jako nepřípustnou, nemůže hodnotit její důvodnost.

16. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že musel kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost [§ 46 odst. 1 písm. d), § 104 odst. 2 a § 120 s. ř. s.].

17. Podle ustanovení § 60 odst. 3, § 120 s. ř. s. nemá při odmítnutí návrhu žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. 2 As 65/2009 - 79 P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. . V Brně dne 30. září 2009 JUDr. Vojtěch Šimíček předseda senátu