2 As 66/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové, v právní věci žalobkyně: Ing. J. P., zast. Mgr. Jakubem Krčem, advokátem se sídlem Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2013, č. j. 2013/15992-421, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2014, č. j. 36 Ad 10/2014 - 14, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Jakubu Krčovi, advokátu se sídlem Lysohorského 702, Frýdek-Místek, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4114 Kč, která je splatná do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2014, č. j. 36 Ad 10/2014 – 14 (dále jen „krajský soud“ a „napadené usnesení“), kterým byla věc stěžovatelčiny žaloby proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného postoupena Krajskému soudu v Ostravě jako soudu místně příslušnému.

2. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení dospěl k závěru, že podle § 7 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), není místně příslušný, a věc postoupil soudu, v jehož obvodu stěžovatelka bydlí, jako soudu místně příslušnému.

II. Obsah kasační stížnosti

3. Jádrem kasační stížnosti je argumentace nesprávného posouzení místní příslušnosti krajským soudem. Dle stěžovatelky je aplikovatelným pravidlem v její věci zásada, že místně příslušný je soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí v prvním stupni vydal Úřad práce České republiky – krajská pobočka ve Zlíně (dále jen „správní orgán prvního stupně“), místně příslušným soudem by dle stěžovatelky měl být Krajský soud v Brně.

4. Stěžovatelka současně s kasační stížností vznesla námitku podjatosti předsedkyně senátu JUDr. Milady Haplové a soudkyň JUDr. Jany Kubenové a JUDr. Jarmily Ďáskové. Tvrdila rovněž, že podjatost soudkyň JUDr. Haplové a JUDr. Kubenové namítala již ve věci sp. zn. 36 Ad 18/2013, kde ji JUDr. Haplová poškodila. Podle doplnění kasační stížnosti krajský soud pochybil, když napadené usnesení vydal dříve, než bylo o stěžovatelčině námitce podjatosti rozhodnuto. Usnesení o postoupení věci tak bylo vydáno senátem, o jehož nepodjatosti jsou důvodné pochybnosti, což zakládá zjevnou vadu řízení a důvod zrušení napadeného usnesení pro zmatečnost.

5. Stěžovatelka krajskému soudu vytýkala, že devět měsíců v dané věci neprovedl žádné úkony, což ji vedlo k podání stížnosti na jeho nečinnost a průtahy v řízení (ze dne 14. 3. 2014). Ke kasační stížnosti rovněž připojila návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu, konkrétně rozhodnutí o osvobození stěžovatelky od soudních poplatků krajským soudem a rozhodnutí o ustanovení zástupce k ochraně jejích práv.

6. Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

7. Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas. Za účelem splnění podmínky uvedené v § 105 odst. 2 s. ř. s. stěžovatelce ustanovil zástupcem advokáta. Napadené usnesení je rozhodnutím, proti němuž je kasační stížnost přípustná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005, č. j. 6 Ads 31/2004 – 35, všechna v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Formální náležitosti kasační stížnosti jsou tedy splněny. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž rovněž ověřoval, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

8. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval kasační námitkou nesprávně posouzené místní příslušnosti krajského soudu. Pravidlo místní příslušnosti soudů ve správních věcech je stanoveno v § 7 s. ř. s. Ustanovení § 7 odst. 2 s. ř. s. obecně říká: „Nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své působnosti.” Z uvedeného pravidla vymezuje § 7 odst. 3 s. ř. s. pro některé případy speciální způsob stanovení místní příslušnosti: „Ve věcech důchodového pojištění a dávek podle zvláštních předpisů vyplácených spolu s důchody a ve věcech zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, dávek státní sociální podpory, dávek pro osoby se zdravotním postižením, průkazu osoby se zdravotním postižením, příspěvku na péči a dávek pomoci v hmotné nouzi je k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje.“ S ohledem na formulaci úvodní části § 7 odst. 2 s. ř. s. je nutno při zjišťování místní příslušnosti upřednostnit speciální úpravu v § 7 odst. 3 s. ř. s., spadá-li posuzovaná žaloba pod některou z vyjmenovaných věcí.

9. Stěžovatelčina žaloba směřuje proti v záhlaví označenému rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil usnesení správního orgánu prvního stupně ze dne 30. 1. 2013, č. j. MPSV-UP/1189371/13/AIS-ZAM, jímž bylo podle § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, do doby pravomocného skončení správního řízení ve věci vyřazení stěžovatelky z evidence uchazečů o zaměstnání přerušeno správní řízení ve věci podpory v nezaměstnanosti. Nejvyšší správní soud již v minulosti judikoval, že „[r]ozhodnutí o podpoře v nezaměstnanosti nespadají mezi věci důchodového pojištění ve smyslu § 7 odst. 3 s. ř. s., ve znění účinném do 26. 11. 2012. Od 26. 11. 2012 však rozhodování o podpoře v nezaměstnanosti spadá do výčtu věcí uvedených v § 7 odst. 3 s. ř. s., ve znění po novelizaci provedené zákonem č. 396/2012 Sb., jako věci zaměstnanosti“. Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelčina žaloba spadá do kategorie věcí zaměstnanosti, u nichž je v souladu s § 7 odst. 3 s. ř. s. místní příslušnost krajského soudu určena dle bydliště navrhovatele (zde stěžovatelky). Krajský soud tedy v souladu s přílohou č. 3 bodem 71 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, správně vyhodnotil na základě bydliště stěžovatelky v obci R. v obvodu Okresního soudu ve Vsetíně jako místně příslušný pro řízení o stěžovatelčině žalobě Krajský soud v Ostravě. Důsledkem pravomocného rozhodnutí o postoupení věci je také to, že o dalších procesních návrzích stěžovatelky (na osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce) povede úvahy až soud, který je k projednání a rozhodnutí věci příslušný.

10. Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou podjatosti shora uvedených soudkyň krajského soudu, již stěžovatelka vznesla v kasační stížnosti. Z obsahu spisu krajského soudu zjistil, že stěžovatelka nebyla poučena o možnosti vznést námitku podjatosti před vydáním napadeného usnesení a podala ji až poté, co jí bylo doručeno.

11. Podle § 8 odst. 1 s. ř. s. jsou soudci „vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“ Cílem právní úpravy námitky podjatosti je vyloučit z rozhodování soudce, který neskýtá záruky nestranného a nezaujatého rozhodnutí. Ustanovení § 8 odst. 5 s. ř. s. dále stanoví: „Účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží.“ Stěžovatelka se dozvěděla o složení senátu krajského soudu rozhodujícího ve shora uvedené věci až okamžikem, kdy jí bylo doručeno napadené usnesení. Její námitku podjatosti uvedených soudkyň senátu krajského soudu vznesenou v kasační stížnosti tak Nejvyšší správní soud posoudil jako včasnou, a proto se zabýval její důvodností.

12. Stěžovatelka dovozovala podjatost soudkyň tvořících senát, kterému věc byla přidělena, a v důsledku toho i zmatečnost řízení před krajským soudem ze skutečnosti, že vůči dvěma z nich vznesla námitku podjatosti v jiném řízení, konkrétně pod sp. zn. 36 Ad 18/2013, proto, že nepostupovaly při vyřizování její žaloby správně. Námitku podjatosti soudkyň rozhodujících ve věci sp. zn. 36 Ad 18/2013 Nejvyšší správní soud vyřídil přípisem ze dne 1. 8. 2013, č. j. Na 209/2013 – 17, v němž stěžovatelce vysvětlil, že k námitce nemohl přihlédnout a rozhodnout o ní, neboť byla podána až dva týdny poté, kdy bylo ve věci sp. zn. 36 Ad 18/2013 rozhodnuto. Nejvyšší správní soud s ohledem na shora citovaný § 8 odst. 1 s. ř. s. konstatuje, že způsobilým důvodem pro vyloučení uvedených soudkyň krajského soudu z projednávání nyní posuzované věci nemůže být jejich postup či rozhodování v jiných věcech (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2003, č. j. Nao 2/2003 - 18, publ. pod č. 53/2004 Sb. NSS). Stěžovatelčina námitka podjatosti tak za daných okolností nemůže být důvodná, neboť se svou podstatou vztahuje k postupu a rozhodování soudkyň v jiném řízení.

13. Odůvodnila-li rovněž stěžovatelka námitku podjatosti vůči uvedeným soudkyním krajského soudu jejich nečinností a průtahy v řízení o stěžovatelčině žalobě, pak Nejvyšší správní soud opět poukazuje na citovaný § 8 odst. 1 s. ř. s., podle něhož důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci. Namítaná nečinnost uvedených soudkyň krajského soudu při řízení o stěžovatelčině žalobě tak nemůže založit důvod jejich podjatosti v daném řízení (k námitce nečinnosti a průtahů v řízení před krajským soudem viz odstavec [16]). Ani v tomto smyslu by tedy stěžovatelčina námitka podjatosti nemohla být důvodná.

14. Nejvyšší správní soud tedy ze všech shora uvedených důvodů usoudil, že soudkyně JUDr. Milada Haplová, JUDr. Jarmila Ďásková a JUDr. Jana Kubenová nebyly vyloučeny z projednávání a rozhodování ve věci sp. zn. 36 Ad 10/2014. O námitce podjatosti však samostatně nerozhodoval vzhledem k tomu, že kasační stížnost zamítl, takže řízení před krajským soudem bylo pravomocným usnesením skončeno a věcí se dále bude zabývat Krajský soud v Ostravě (a nikoli původní senát). Jelikož stěžovatelčina námitka podjatosti nebyla shledána důvodnou, ani absence poučení stěžovatelky během řízení před krajským soudem o možnosti namítat podjatost nezaložila vadu řízení, jež by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nebo zmatečnost pramenící z toho, že by rozhodoval podjatý soudce [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].

15. Nelze přisvědčit ani stěžovatelčině námitce dovozující nezákonnost napadeného usnesení ze skutečnosti, že toto usnesení bylo vydáno dříve, než bylo rozhodnuto o podané námitce podjatosti. Jak již bylo shora uvedeno, stěžovatelka vznesla námitku podjatosti poprvé až současně s kasační stížností, tedy až po vydání napadeného usnesení krajského soudu. Její předchozí námitky podjatosti se týkají pouze dvou ze tří členek rozhodujícího senátu a byly podány (a vypořádány) v jiné věci (vedené pod sp. zn. 36 Ad 18/2013), a tudíž nemají vazbu na postup soudu v nyní řešené věci.

16. Pokud jde o námitku nečinnosti krajského soudu a průtahů v řízení, stěžovatelka blíže neosvětlila, jakým způsobem podle jejího mínění mohly vést k nezákonnosti napadeného usnesení. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že prodlévání s vydáním napadeného rozhodnutí samo o sobě nemohlo představovat tzv. jinou vadu řízení [kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Zdejší soud v této souvislosti dodává, že k určité prodlevě ve vyřizování stěžovatelčiny žaloby přispěla sama stěžovatelka tím, že (jak vyplývá z obsahu spisu krajského soudu) svoji žalobu podala jako součást příloh v rámci doplnění podání v jiné věci vedené u krajského soudu, čímž administrativně zkomplikovala identifikaci svého podání, a v důsledku toho došlo i k prodloužení délky řízení před místně nepříslušným krajským soudem.

17. Stěžovatelčin návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu již Nejvyšší správní soud vyřídil dříve, a to přípisem ze dne 7. 4. 2014, č. j. Aprk 15/2014 – 33, na jehož znění odkazuje.

IV. Závěr

18. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. podanou kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.

19. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

20. Stěžovatelce byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2015, č. j. 2 As 66/2014 - 102, ustanoven k ochraně jejích zájmů ve věci zástupcem Mgr. Jakub Krč, advokát se sídlem Lysohorského 702, Frýdek-Místek. Podle § 35 odst. 8 část věty prvé za středníkem s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát. Podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovenému zástupci stěžovatelky odměna za jeden úkon právní služby [písemné podání ve věci samé, zde konkrétně doplnění kasační stížnosti ze dne 26. 3. 2015] v částce 3100 Kč a podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů za tento úkon v částce 300 Kč, tedy celkem 3400 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatelky je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna za zastupování o tuto daň ve výši 21 %, tedy o 714 Kč. K výplatě úhrnné částky Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.

21. Nejvyšší správní soud naopak nepřiznal odměnu za úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, a to vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce neprokázal a ani netvrdil, že proběhla první porada s klientem, která je nutnou součástí takového úkonu právní služby [dle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu je úkon právní služby vymezen jako „první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem“], srov. např. usnesení zdejšího soudu ze dne 11. 4. 2012, č. j. 6 Azs 8/2012 - 40, či usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 1879/10 (dostupné z http://nalus.usoud.cz). Lze poznamenat, že v případech, kdy se z objektivních příčin (např. protože je klient neznámého pobytu) nemůže první porada s klientem uskutečnit, lze tuto poradu nahradit jinou přiměřenou aktivitou advokáta (např. studiem spisu); to však v nynější věci, kdy při převzetí věci bylo místo pobytu stěžovatelky známo, nemá význam, navíc ze spisu nijak nevyplývá, že advokát učinil jakýkoli úkon, který by byl s to nahradit poradu s klientem. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 9. dubna 2015 JUDr. Karel Šimka předseda senátu