2 As 86/2016

Rubrum

2 As 86/2016 - 44 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: Dům klidného stáří Glossus s. r. o., se sídlem Radim 89, Luže, zastoupené JUDr. Blankou Šimkovou, advokátkou, se sídlem Masarykovo náměstí 1484, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2, proti rozhodnutí Úřadu práce, Krajské pobočky v Pardubicích, ze dne 14. 10. 2014, č. j. MPSV- UP/36738/14/PA, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. 3. 2016, č. j. 52 A 109/2014 - 111, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobkyni s e v r a c í zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám její zástupkyně do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Roku 2014 byla provedena inspekce kvality poskytování sociálních služeb v domově pro seniory, provozovaném žalobkyní, podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád). Výstupem této inspekce byl Protokol o inspekci ze dne 24. 7. 2014, č. j. UP/26461/14/PA, proti němuž žalobkyně podala námitky. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) ji Úřad práce, Krajská pobočka v Pardubicích, vyrozuměl o vyřízení jejích námitek.

2. Proti napadenému rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) usnesením ze dne 6. 1. 2015, č. j. 52 A 109/2014 – 25, odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí 2 As 86/2016 je podle § 70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ze soudního přezkumu vyloučeno.

3. Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2015, č. j. 2 As 11/2015 – 23, usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jelikož krajský soud nepřihlédl k tomu, že působnost krajských poboček Úřadu práce přešla s účinností od 1. 1. 2015 na žalovaného, a řízení o žalobě chybně dokončil s Úřadem práce, Krajskou pobočkou v Pardubicích, u něhož nebyla dána pasivní žalobní legitimace, a napadené rozhodnutí tak bylo zmatečné podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Nadto Nejvyšší správní soud konstatoval, že některá rozhodnutí o námitkách proti kontrolnímu protokolu podléhají soudnímu přezkumu. Vzhledem k tomu, že protokolem o inspekci byla žalobkyni uložena celá řada opatření k nápravě, k jejich splnění stanovena lhůta a uložena povinnost podat o jejich plnění písemnou zprávu, Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud k tomu, aby se povahou uložených opatření zabýval a posoudil, zda napadeným protokolem o inspekci, resp. napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do subjektivních práv žalobkyně. (V podrobnostech zdejší soud odkazuje na úplné znění citovaného rozsudku, dostupné stejně jako ostatní zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz.)

4. Krajský soud poté v intencích zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu jednal s žalovaným jako s účastníkem řízení. V záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť shledal, že je napadené rozhodnutí v otázkách naplňování poslání domova pro seniory, podávání a vyřizování stížností, platnosti smlouvy o poskytování sociálních služeb uzavřené s paní K. a zpracovávání osobních údajů uživatelů domova pro seniory nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a tedy trpí vadou řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Převážnou část žalobních námitek nicméně krajský soud neshledal důvodnou; ohledně některých z nich přitom dospěl k závěru, že jimi bylo brojeno proti takovým kontrolním zjištěním, kterými žalobkyně nemohla být zkrácena na svých subjektivních právech.

5. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností, kterou opírá o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., a uvádí, že by se sice na první pohled mohlo zdát, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto v její prospěch, neboť napadené rozhodnutí bylo krajským soudem zrušeno, ve skutečnosti však krajský soud vyhověl pouze čtyřem žalobním námitkám z celkových dvaceti tří. S právními názory krajského soudu, jimiž je žalovaný v dalším řízení vázán, stěžovatelka nesouhlasí, a proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a současně zrušil i napadené rozhodnutí. Krajskému soudu v prvé řadě vytýká, že o věci samé rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv stěžovatelka výslovně požádala, aby bylo ve věci jednáno za její přítomnosti. Některá tvrzení krajského soudu a žalovaného má za nepodložená, založená na spekulativních domněnkách, a tedy nesprávná. Mnohé závěry žalovaného jsou navíc nedostatečně vyargumentované a některé z požadavků, jež jsou na stěžovatelku kladeny, nemají oporu v právních předpisech. Stěžovatelka poukazuje také na to, že inspekce v domově pro seniory byla vykonána v širším rozsahu, než jaký byl uveden v pověření ze dne 19. 5. 2014, a tudíž byly určité informace zjištěny nezákonným 2 As 86/2016 - 45 pokračování způsobem a nemělo k nim být přihlíženo. Stěžovatelkou tvrzeným porušením kontrolního řádu se krajský soud vůbec nezabýval.

6. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své vyjádření ke stěžovatelčině žalobě. Závěry krajského soudu pokládá za logicky a přesvědčivě zdůvodněné.

7. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost podal účastník, který byl v předcházejícím řízení před krajským soudem procesně úspěšný, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve otázkou přípustnosti kasační stížnosti.

8. Podle § 104 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.

9. V judikatuře Nejvyššího správního soudu převažoval od počátku takový výklad citovaného ustanovení, podle něhož „[k]asační stížností směřující jen proti důvodům rozhodnutí je třeba rozumět stížnost, která směřuje toliko proti odůvodnění rozhodnutí soudu a nenapadá výrok tohoto rozhodnutí”. Kasační stížnost, která směřuje jen proti odůvodnění rozhodnutí soudu, je v souladu s tímto výkladem nepřípustná a soud ji podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. usnesením odmítne (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003, č. j. 2 Ads 57/2003 – 48, ze dne 30. 6. 2003, č. j. 4 Ads 23/2003 – 124, publ. pod č. 34/2003 Sb. NSS, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 9 Afs 18/2013 – 39).

10. Vyskytla se však i rozhodnutí jiná, která považovala kasační stížnost podanou úspěšným účastníkem řízení před krajským soudem, jenž brojil proti (dle jeho názoru nesprávnému) právnímu názoru krajského soudu, za přípustnou. Nejvyšší správní soud taktéž v některých případech pokládal za přípustnou takovou kasační stížnost, kterou bylo namítáno, že soudní rozhodnutí trpělo vadami, k nimž je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet podle § 109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti, třebaže byla podána úspěšným účastníkem řízení (např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004 – 61, ze dne 30. 7. 2012, č. j. 5 Afs 48/2011 – 66, nebo ze dne 9. 1. 2014, č. j. 3 Ads 20/2013 – 19).

11. Rozkolísanou judikaturu sjednotil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu svým usnesením ze dne 1. 7. 2015, č. j. 5 Afs 91/2012 – 41, publ. pod č. 3321/2016 Sb. NSS, jímž na základě většinového stanoviska svých členů přijal zobecňující závěr: „Kasační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná“.

12. V posuzované věci se stěžovatelka kasační stížností domáhá, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek. Krajský soud jím přitom zrušil napadené rozhodnutí, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, a umožnil tak, aby byla žalovaným znovu projednána. Stěžovatelka tedy byla v řízení před krajským soudem procesně úspěšná a v kasační stížnosti nenamítá, že měl krajský soud svým výrokem rozhodnout jinak. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž s ohledem na vázanost právním názorem rozšířeného 2 As 86/2016 senátu nezbylo než kasační stížnost stěžovatelky odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s., neboť je dle § 104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná.

13. Pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že pokud krajský soud vyslovil v napadeném rozsudku právní názor, kterým je žalovaný vázán, a neshledal některé žalobní námitky důvodnými, znamená to, že žalovaný nemůže v navazujícím řízení posouzení této otázky změnit, vyjma případů, kdy dojde ke změně skutkového či právního stavu. Neznamená to však, že by stěžovatelka nemohla takové posouzení znovu napadnout v žalobě směřující proti novému správnímu rozhodnutí a následně i v kasační stížnosti proti novému rozhodnutí krajského soudu. Není tak vyloučena možnost v kasačním řízení přezkoumat právní názor krajského soudu vyslovený v neprospěch stěžovatelky. Stěžovatelce tedy nebude znemožněno uplatnit její základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (viz usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Afs 91/2012 – 41, konkrétně jeho odst. [47]). Takový postup sice stěžovatelku nutí, aby si „obešla celé kolečko“ znovu a čekala, až rozhodne správní orgán, a poté opětovně podala žalobu ke krajskému soudu a teprve následně se dočkala verdiktu Nejvyššího správního soudu, „[n]a druhou stranu ovšem nelze vycházet z toho, že každá kauza musí být alespoň jednou rozhodnuta nejvyšším soudem v dané justiční soustavě, ani z apriorní nedůvěry v krajské soudy, jejichž názor musí pokaždé aprobovat Nejvyšší správní soud pro to, aby na něj bylo možno nahlížet jako na správný“ (viz odst. [52] a [53] předmětného usnesení rozšířeného senátu). Třebaže se může jevit odepření přezkumu právního názoru krajského soudu v nyní souzené věci nepřiměřeným formalismem, je třeba vzít v úvahu, že jiný postup Nejvyššího správního soudu by musel mít nějaký rozumný základ ve znění zákona a být v souladu s jeho účelem; tak tomu ovšem dle rozšířeného senátu není (zejména odst. [51] a [59]).

14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

15. O vrácení zaplaceného soudního poplatku za kasační stížnost rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož soud vrátí z účtu zaplacený soudní poplatek, byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 28. dubna 2016 JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu