2 As 89/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky a soudců Václava Štencla a Ivo Pospíšila v právní věci navrhovatelky: I. Ch., zastoupená Mgr. Ing. Martinem Matějkou, advokátem se sídlem Jana Babáka 2733/11, Brno, proti odpůrci: statutární město Brno, se sídlem Dominikánské nám. 1, Brno, zastoupené Mgr. Ing. Jánem Bahýľem, advokátem se sídlem Hoppova 18, Brno, o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy č. 1/2025 – Územního plánu města Brna schváleného zastupitelstvem odpůrce dne 10. 12. 2024 v rozsahu vymezení plochy Zeleně krajinné – ZK ve vztahu k pozemkům parc. č. XA a XB v k. ú. K., o kasační stížnosti odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2026, č. j. 65 A 2/2026-60, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Odpůrce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odpůrce j e p o v i n e n zaplatit navrhovatelce na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 5 070 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Ing. Martina Matějky, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Navrhovatelka je vlastnicí pozemků parc. č. XA a XB v kat. území K. o výměře přibližně 0,35 ha. Návrhem podaným u Krajského soudu v Brně navrhovatelka napadla část opatření obecné povahy (územního plánu), jak je specifikováno v záhlaví tohoto rozsudku. Na uvedených pozemcích, na nichž se nachází objekty pro individuální rekreaci, byla napadeným opatřením obecné povahy v jeho textové i grafické části vymezena plocha Zeleň krajinná – ZK (dále jen „ZK“). Tím došlo ke změně oproti dřívější regulaci obsažené v územním plánu z roku 1994, dle které pozemky spadaly do plochy s objekty pro individuální rekreaci.

2. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl podanému návrhu, zrušil část územního plánu vztahující se k uvedeným pozemkům a uložil odpůrci povinnost zaplatit navrhovatelce náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že důvody, které odpůrce vedly ke změně funkčního využití předmětných pozemků nejsou dostatečné, legitimní a přesvědčivé pro tak zásadní omezení jejich využití. Důvod spočívající v minimální velikosti ploch s rozdílným způsobem využití neobstojí. Další důvody (pohledově významné území, krajinný ráz, sousedství se závazně vymezenými skladebnými částmi územního systému ekologické stability a přilehlými lesními pozemky) jsou obecné. Institut integrovaných jevů nemůže nahradit věcné důvody vymezení návrhových ploch. Poukaz odpůrce na neprověření lokality územní zahrádkářskou studií je podle krajského soudu odůvodnění kruhem: lokalita nebyla územní studií prověřena právě proto, že ji odpůrce v konceptu nevymezil jako zahrádkářskou plochu.

II. Argumentace účastníků řízení Kasační stížnost odpůrce

3. Proti rozsudku krajského soudu brojí odpůrce (dále „stěžovatel“) kasační stížností, v níž namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Krajský soud podle něj nesprávně vyložil územní plán, pouze pocitově označil regulaci za neproporcionální a stěžovateli nesprávně vytkl, že nedodržel vlastní metodiku vymezování ploch. Krajský soud dále dle stěžovatele nesprávně redukoval význam integrovaných jevů, nepoměřil zásah do práva stěžovatele na samosprávu a nepřípustně aktivisticky zasáhl do politického rozhodnutí zastupitelstva. Požadavky krajského soudu na podrobnější zdůvodnění regulace územního plánu se stěžovateli jeví neracionální, formalistické, přehnané a abstrahující od reality v území. Pokud by krajský soud použil hodnotící škály pro význam veřejného cíle a intenzitu zásahu, nemohl by dospět k závěru o nepřiměřenosti. Veřejný cíl je relevantní a zásah nanejvýš mírný.

4. Napadený rozsudek krajského soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelný, protože krajský soud neprovedl přezkoumatelný test proporcionality. Krajský soud dále nesprávně srovnal pozemky navrhovatelky se sousední návrhovou plochou komerčního vybavení, neboť přehlédl výškový rozdíl, umístění na jiné světové straně a odlišný dopad zástavby v dálkových pohledech. Vyjádření navrhovatelky

5. Navrhovatelka ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Napadený rozsudek je podle navrhovatelky zákonný, přezkoumatelný a věcně správný. Krajský soud nezasáhl do práva stěžovatele na samosprávu excesivně ani nepřípustně, nýbrž v přesně vymezeném rozsahu poskytl soudní ochranu navrhovatelce proti nepřezkoumatelnému a nepřiměřenému zásahu do jejího vlastnického práva.

6. Zdrženlivost soudu neznamená rezignaci na účinnou kontrolu. Krajský soud poskytl ochranu, protože stěžovatel neprokázal konkrétní legitimní důvod zásahu do vlastnického práva a nepředložil přezkoumatelnou úvahu o proporcionalitě. Pokud stěžovatel dodatečně argumentuje též snahou o defragmentaci území, jde o tvrzení zjevně účelové, neboť byly zachovány jiné plochy, byť jsou menší než dotčené plochy navrhovatelky. Rovněž argument o pohledově významném území byl doplněn dodatečně; v napadené části územního plánu ani ve vyřízení námitek nebyl konkretizován. Skutečnost, že územní plán v určité míře připouští zachování stávajícího stavu prostřednictvím institutu integrovaných jevů, neodůvodňuje tak zásadní změnu právního režimu. Žádný právní předpis ani judikatura nevyžadují, aby soud při zkoumání proporcionality používal mechanickou bodovací škálu, jíž se dovolává stěžovatel. Podstatný je obsah úvahy, nikoliv její grafická či terminologická forma.

7. Navrhovatelka zároveň požaduje přiznání náhrady nákladů řízení za dva úkony právní služby – přípravu a převzetí a vyjádření ke kasační stížnosti.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

8. Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

9. Pro posouzení věci je v souladu s přechodným ustanovením § 323 odst. 9 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen „nový stavební zákon“), s ohledem na datum zahájení veřejného projednání návrhu Územního plánu města Brna (26. 6. 2024), rozhodná právní úprava obsažená v zákoně č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2024 (dále jen „starý stavební zákon“; viz rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2026, č. j. 21 As 226/2025-78).

10. Podle § 43 odst. 1 starého stavebního zákona územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání (dále jen "urbanistická koncepce"), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy, plochy změn v krajině a plochy přestavby, pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů.

11. Vlastník nemá subjektivní právo na zachování určitého funkčního využití pozemku podle předchozího územního plánu (rozsudek NSS ze dne 25. 6. 2014, č. j. 8 Aos 4/2013-50). Změna funkčního využití však představuje zásah do jeho právní sféry, zejména tehdy, jestliže nová regulace významně omezuje dosavadní nebo dříve přípustné využití. Podal-li vlastník v procesu pořizování územního plánu konkrétní námitky, je obec povinna se s jejich podstatou materiálně vypořádat (rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2019, č. j. 9 As 65/2019-29). Rozhodnutí o námitkách je přitom zpravidla místem, v němž mají být vyloženy konkrétní důvody regulace dotčeného pozemku nad rámec obecné koncepce územního plánu (rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2019, č. j. 9 As 65/2019-29). Tyto důvody jsou součástí odůvodnění celého opatření obecné povahy, a proto je třeba je vnímat v souvislostech (rozsudek NSS ze dne 21. 9. 2017, č. j. 2 As 265/2017-29).

12. Pro soudní přezkum územních plánů jako opatření obecné povahy platí, že správním soudům nepřísluší určovat, jakým konkrétním způsobem má být určité území využito a zda je zvolené využití optimální (rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2008, č. j. 2 Ao 1/2008-51, rozsudek NSS ze dne 5. 2. 2009, č. j. 2 Ao 4/2008-88, rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2011, č. j. 1 Ao 4/2011-42, rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2021, č. j. 7 As 20/2021-72). Úlohou soudu je bránit jednotlivce před nezákonností a excesy v územním plánování, nikoli územní plány dotvářet či věcně regulovat (rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007-73, č. 1462/2008 Sb. NSS, či rozsudek NSS ze dne 5. 8. 2026, č. j. 6 As 85/2026-43).

13. Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud nepřekročil meze soudního přezkumu a nezasáhl nepřiměřeným způsobem do práva stěžovatele na samosprávu. Jak správně poukázala navrhovatelka ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, judikatura Nejvyššího správního soudu vychází z toho, že tvorba územního plánu je sice projevem práva obce na samosprávu, avšak ani „politické“ rozhodnutí o využití území není vyňato ze soudního přezkumu. I takové rozhodnutí musí obstát z hlediska zákonnosti, legitimity a proporcionality a nesmí představovat svévolný nebo excesivní zásah do základních práv dotčených vlastníků (rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2019, č. j. 9 As 65/2019-29, rozsudek NSS ze dne 15. 3. 2021, č. j. 1 As 337/2018-48, č. 4191/2021 Sb. NSS). Jinými slovy, právo obce na samosprávu chrání prostor pro volbu mezi několika zákonnými a řádně odůvodněnými variantami územního rozvoje, nechrání však regulaci omezující vlastnické právo vlastníka bez dostatečných důvodů. Krajský soud nezrušil územní plán jako celek ani stěžovateli neurčil, jaké funkční využití má dotčeným plochám stanovit. Omezil se na zrušení oddělitelné části regulace ve vztahu ke dvěma konkrétním pozemkům navrhovatelky, u níž shledal, že stěžovatelem uváděné důvody regulace nejsou pro omezení vlastnického práva navrhovatelky dostatečné. Takový postup odpovídá zásadě minimalizace soudního zásahu a nezasahuje nepřiměřeně do práva na samosprávu.

14. Zároveň hodnocení krajského soudu představuje materiálně provedení testu proporcionality, a to jak do vlastnického práva navrhovatelky, tak naopak do práva stěžovatele na samosprávu, neboť se jedná o dvě strany téže mince. Krajský soud totiž poměřil intenzitu omezení vlastnického práva navrhovatelky s důvody, pro něž odpůrce přijal napadenou regulaci. Takový postup odpovídá požadavku, aby omezení vlastnického práva územním plánem sledovalo legitimní a zákonný cíl, bylo k němu rozumně způsobilé, nezbytné a šetrné (rozsudek NSS ze dne 10. 7. 2020, č. j. 5 As 66/2019-41). Současně tím krajský soud nutně posoudil i přiměřenost vlastního zásahu do práva obce na samosprávu. Neobstojí-li regulace pro nedostatek dostatečně závažných důvodů vzhledem k intenzitě omezení vlastnictví, je zrušení dílčí části této regulace ve vztahu k pozemkům navrhovatelky způsobilým, potřebným a přiměřeným prostředkem ochrany vlastnického práva, a tedy i proporcionálním zásahem do samosprávy obce (nález ÚS ze dne 9. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 655/17, odst. 90-96, 101 a 104). Právo obce na samosprávu totiž není absolutní; soud musí přesvědčivě vážit jeho význam proti důvodům svědčícím pro ochranu kolidujícího základního práva. Nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 938/22, kterým argumentuje stěžovatel, nepředstavuje odklon od těchto východisek. Převážení práva obce na samosprávu v daném případě nebylo vyslovením jeho obecné přednosti, nýbrž výsledkem vážení kolidujících práv a veřejných zájmů v konkrétní věci.

15. Pokud jde o samotnou intenzitu zásahu do vlastnického práva navrhovatelky, krajský soud správně porovnal možnosti realizace vlastnického práva před a po přijetí napadeného územního plánu. Předchozí územní plán řadil předmětné pozemky do funkčního využití Plochy s objekty pro individuální rekreaci. Přípustným využitím těchto ploch byly stávající objekty pro individuální rekreaci, jejich rekonstrukce a dostavby do velikostí stanovených pro novostavby objektů pro individuální rekreaci, společná hygienická zařízení pro chatovou nebo zahrádkářskou osadu, kůlny na nářadí o zastavěné ploše maximálně 4 m2. Podmíněně přípustné byly mimo jiné novostavby objektů pro individuální rekreaci nepřekračující stanovené parametry. Plochy Zeleň krajinná dle nyní napadeného územního plánu naproti tomu nejsou určeny k umisťování staveb. Lze v nich umisťovat pouze stavby a zařízení sloužící ke zlepšení podmínek využití území pro účely veřejné rekreace, kromě budov a za podmínky, že nedojde k podstatnému narušení ani omezení hlavního využití, kterým je poskytování ekosystémových služeb v území. Krajský soud tuto změnu využití pozemků navrhovatelky označil za zásadní, neboť dříve mohla navrhovatelka využívat své pozemky k individuální rekreaci a za tím účelem na nich umisťovat v omezeném rozsahu stavby, což nyní nemůže. Není přitom pravdou, že by stěžovatel institutem integrovaných jevů (kapitola 6.2 textové části výroku napadeného opatření obecné povahy) zcela omezil negativní dopad nové regulace. Sám totiž připouští, že nová regulace umožňuje zachování a užívání nemovitostí, neumožňuje však stavební rozvoj. Krajský soud navíc poukázal na to, že nyní jsou pozemky navrhovatelky určeny výhradně k poskytování ekosystémových služeb ve veřejně přístupných plochách s důrazem na přírodní složku (v podrobnostech viz odst. 26 napadeného rozsudku). Tuto argumentaci krajského soudu stěžovatel relevantně nezpochybňuje.

16. Takto popsaný zásah do vlastnického práva navrhovatelky pak krajský soud poměřoval s důvody posuzované změny, jejich významem a vztahem konkrétně k pozemkům navrhovatelky.

17. Jelikož se přímo pozemkům navrhovatelky nevěnovalo samotné odůvodnění územního plánu, krajský soud při svém posouzení vycházel primárně z vypořádání námitek a připomínek navrhovatelky. Správně přitom rozlišil mezi existencí obecně legitimních cílů územního plánování a jejich konkrétní aplikací na dotčené pozemky. Ochrana krajinného rázu, pohledově významných území, ekologické stability nebo snaha o přehlednost funkčního členění území mohou být legitimními cíli. Samy o sobě však nevysvětlují, proč je nezbytné změnit funkční využití konkrétních pozemků navrhovatelky ani proč zvolená regulace představuje přiměřený prostředek k jejich dosažení.

18. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že nemůže obstát jako důvod pro změnu funkčního využití pozemků navrhovatelky to, že vymezením samostatné plochy pro rekreační využití by vznikla plocha o velikosti necelých 3 500 m2. Krajský soud připustil, že odpůrce mohl použít nad rámec právní úpravy vlastní metodiku pro určení minimální velikosti ploch s rozdílným způsobem využití. Nezpochybnil tedy nijak stěžovatelův úmysl nefragmentovat územní plán na „podměrečné“ plochy. Správně však dospěl k závěru, že stěžovatel jednak tuto vlastní metodiku nedodržel, jednak tento metodický postup nemůže bez dalšího ospravedlnit zásadní změnu funkčního využití dotčené plochy. Územní plán v rámci své metodiky přímo připouští vymezení určitých stabilizovaných ploch v rozmezí 0,2 až 0,5 ha pro solitérní objekty nebo drobnou odtrženou zástavbu od zastavěného území. Krajský soud v bodě 37 svého rozsudku jasně zdůvodnil, proč by toto pravidlo mohlo být využito právě na pozemky navrhovatelky, a naopak stěžovatel nevysvětlil (a nečiní tak ani v kasační stížnosti), proč by využito být nemělo. Pouhé konstatování o „podměrečnosti“ proto neobstojí jako legitimní důvod pro zásah do práv navrhovatelky.

19. Stěžovatel se dále snaží zpochybnit závěr krajského soudu, že ani skutečnost, že se pozemky nacházejí v pohledově významném území Komínská Chochola, nemůže odůvodnit zásah do práv navrhovatelky. Je však nutno poznamenat, že stěžovatel vůbec nezpochybňuje závěr krajského soudu, že argumentace stěžovatele pohledově významným územím byla obecná a nevztahovala se ke konkrétním poměrům dané lokality; stěžovatel v rozhodnutí o námitkách neuváděl, jak konkrétně by stávající využití pozemků stěžovatelem uváděné hodnoty mohlo narušovat. Stejně tak nezpochybňuje závěr krajského soudu, že pohledově významné území je chráněno proti podstatnému negativnímu narušení stěžovatelem uváděných hodnot ve fázi posuzování konkrétních stavebních záměrů.

20. Naproti tomu stěžovatel svou kasační argumentaci staví na zpochybnění údajné úvahy krajského soudu, která podle něj má být uvedena v bodě 39 napadeného rozsudku, avšak zde ani jinde uvedena není a napadený rozsudek na ní nestojí. Z kasační argumentace je patrné, že podle stěžovatele krajský soud zpochybnil význam pohledově významného území mimo jiné tím, že vedle pozemků navrhovatelky je vymezena návrhová plocha pro komerční vybavenost. Na tuto plochu ovšem krajský soud nepoukazuje v bodě 39 svého rozsudku, který se věnuje argumentu pohledově významným územím, nýbrž v bodě 40, který se věnuje dalšímu důvodu přijaté regulace, spočívajícímu v sousedství pozemků navrhovatelky se závazně vymezenými skladebnými částmi územního systému ekologické stability a s lesními pozemky. Stěžovatelova argumentace nivelitou území a porovnáváním pohledů na pozemky navrhovatelky s plochou komerční vybavenosti se proto míjí s důvody napadeného rozsudku.

21. Jediná stěžovatelova úvaha, která by skutečně mohla mířit proti části odůvodnění uvedenému v bodě 39 napadeného rozsudku, je ta, že jiné zastavitelné plochy jsou na jiné světové straně. Jedná se však pouze o povšechné vysvětlení, které se neopírá o žádný reálný podklad, který by například vysvětloval pohledovou významnost daného území pouze z určité světové strany. Dodatečným zdůvodněním přijaté regulace až v kasační stížnosti navíc nelze nahradit řádné odůvodnění územního plánu – vlastník pozemku má právo seznat důvody změny funkčního využití jeho pozemku již z odůvodnění územního plánu (rozsudek NSS ze dne 17. 1. 2025, č. j. 5 As 3/2024-23). Je-li změna regulace odůvodňována ochranou pohledových hodnot, musí už opatření obecné povahy vysvětlovat, v čem spočívá konkrétní vztah dotčených pozemků k těmto hodnotám, jak by zachování dosavadního funkčního využití tyto hodnoty ohrožovalo a jaký dopad má napadené řešení na jejich ochranu. Aby se jednalo o regulaci přiměřenou, mělo by být také patrné, proč tyto hodnoty nelze dostatečně chránit méně invazivními prostředky, tj. jak poukazuje krajský soud, až ve fázi posuzování konkrétních stavebních záměrů.

22. Pokud jde o stěžovatelem původně uváděný další důvod regulace spočívající v sousedství pozemků navrhovatelky se závazně vymezenými skladebnými částmi územního systému ekologické stability a s lesními pozemky, k tomuto důvodu se již stěžovatel v kasační stížnosti nevrací. Nezpochybňuje tak ani závěr krajského soudu, že ani tyto důvody pro zásah do vlastnického práva navrhovatelky neobstojí.

23. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nesprávně zhodnotil význam integrovaných jevů, neboť navrhovatelce zaručují kontinuitu dosavadního užívání a umožňují zachování stávajících staveb (omezen má být toliko jejich další stavební rozvoj). Z toho, jak krajský soud popsal zásah do vlastnického práva navrhovatelky, je patrné, že dopad institutu integrovaných jevů vzal v úvahu. I přes něj totiž posuzovaná regulace nepochybně navrhovatelku do určité míry omezuje v možnostech využití pozemků v jejím vlastnictví (rozsudek NSS ze dne 17. 4. 2026, č. j. 5 As 187/2025-102). Stěžovatel již přitom opět nijak nezpochybňuje závěr krajského soudu, podle něhož poukazem na existenci integrovaných jevů nelze nahradit věcné důvody vymezení funkčního využití ploch ZK, pokud odůvodnění v územním plánu chybí nebo jako celek neobstojí.

24. Z výše uvedeného je patrné, že krajský soud řádně posoudil proporcionalitu napadené regulace. Nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že by takové posouzení bylo nedostatečné jen proto, že krajský soud nevyužil pětistupňovou škálu významu sledovaného cíle ani pětistupňovou škálu intenzity zásahu do práv navrhovatelky. Předně se nejedná o metodu hodnocení proporcionality územního plánu předepsanou zákonem či vyžadovanou ustálenou judikaturou. Ani rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2025, č. j. 66 A 1/2024-108, na který stěžovatel odkazuje, takový test nevyžaduje – primárně pracuje s tradičním testem proporcionality o třech krocích (vhodnost, potřebnost, proporcionalita v užším smyslu), jehož využití odůvodnil krajský soud nálezy Ústavního soudu; jmenované pětistupňové škály využil až následně jen jako pomocného kritéria.

IV. Závěr a náklady řízení

25. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti; toto právo naopak náleží úspěšné navrhovatelce.

27. Náklady řízení navrhovatelky představují odměnu a náhradu hotových výdajů jejího zástupce. Odměna zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále „advokátní tarif“), činí 4 620 Kč (§ 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu). Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu je třeba k odměně za daný úkon připočítat 450 Kč jako náhradu hotových výdajů. Celková náhrada nákladů řízení navrhovatelky tak představuje částku 5 070 Kč. K jejímu uhrazení byla stěžovateli stanovena přiměřená lhůta 30 dnů.

28. Náhradu nákladů řízení v souvislosti s úkonem zástupce spočívajícím v přípravě a převzetí zastoupení Nejvyšší správní soud navrhovatelce nepřiznal, neboť ji stejný zástupce zastupoval již v řízení před krajským soudem a náhrada nákladů řízení zahrnující odměnu za tento úkon byla navrhovatelce přiznána již v napadeném rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. září 2026 Karel Šimka předseda senátu